autor: Becs
Máme tu poslední díl a já bych chtěla poděkovat všem, kteří si Insomniax oblíbili a vydrželi u něj až do konce. Obrovské poděkování je pro všechny holky, které mi pod povídkou zanechaly milý komentář. Hrozně mě to nabijí. Nebudu Vás tady vypisovat všechny, abych na někoho nezapomněla. Vy víte, komu to patří. 😉 Moc děkuju, jste úžasné. A teď už si užijte poslední Insomniax.
Becs
O rok později
L. A. Stars
Drazí čtenáři, máme pro vás výbornou zprávu. Hádejte, kdo se po roce vrací zpět do Los Angeles? Není to nikdo jiný než náš milovaný Tom Kaulitz, který se rozhodl rozšířit své podnikání a před pár měsíci otevřel Insomniax s pořadovým číslem dvě. A to přímo ve velkém jablku, tedy v New Yorku. Klub sklízí velký úspěch, a proto zřejmě není důvod, aby tam náš slaďouš zůstával. Už se moc těšíme, až ho budeme vídat v našich milovaných ulicích.
Naproti tomu mladšího s Kaulitzů se jen tak nedočkáme, protože nedávno začal své turné po Spojených státech. Bill vystřelil na první příčky všech hitparád a puberťačky i puberťáci po něm doslova šílí. Lístky na jeho koncerty byly vyprodány během pár dnů. A i když nám Bill velmi chybí, jsme rádi, že se mu daří.
Osudy slavných sledujte ve vašem oblíbeném L. A. Stars
Tom vyběhl do chladného deštivého počasí. Lezavá zima jej překvapila, a tak si zvedl límec bundy, aby mu za krk nefoukal studený vítr. Rozhlédl se, jestli neuvidí přijíždějící taxi, ale měl smůlu. Otočil se tedy do leva a vydal se do svého cíle pěšky. Ruce si vrazil hluboko do kapes, cítil, jak se mu z konečků prstů ztrácí cit. Po chvilce byl nucen jednu ruku znovu vytáhnout, když se mu v kapse džínů rozvibroval mobil.
„Čau, sestřičko,“ pozdravil vesele. Bylo to už pár dní, co s ní mluvil naposledy, a dost se mu po ní stýskalo. Nemohl se dočkat, až se vrátí domů do L. A. a znovu se s ní uvidí. Nemluvě o krásném počasí a své milované posteli.
„Ahoj Tomi,“ oplatila mu. „Hele, čteš někdy GQ?“
„GQ? Ten časopis pro chlapy? Občas ho prolistuju v čekárně u zubaře, proč?“ podivil se.
„No, náš drahý taťka tam má dvoustránkový rozhovor. Říkala jsem si, že by tě to možná mohlo zajímat,“ vysvětlila Chloe.
„Proč by zrovna mě mělo zajímat, jaké kecy Calvin kváká do nějakého časáku?“ zeptal se nechápavě. S otcem nemluvil od té doby, co z L. A. odjel. Neodpustil si přednášku na téma, jak to Tom v New Yorku nezvládne, ale tyhle řeči už mu nedokázaly ublížit.
„No mluví tam o tobě a taky o Billovi,“ vysvětlila sestra a na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Jméno jejich bratra se stalo velkým tabu. Tom o něm nechtěl mluvit, nikomu nevysvětlil, co se mezi nimi stalo, a kdykoliv se na něj někdo ptal, zázračně ohluchl až do té doby, než přešli na jiné téma.
„Mám ti to přečíst?“ zkusila to Chloe opatrně.
„Ale jo. Jsem na veřejnosti, takže by mě pravděpodobně někdo zastavil, kdybych chtěl proskočit některou výlohou,“ povzdechl si Tom a psychicky se připravoval na nejhorší.
„Takže,“ začala Chloe. „Calvin Kaulitz, hotelový magnát blabla, obvyklé kecy a blbosti. Tady to je. Ptají se ho na největší úspěchy mimo jeho kariéru a on odpovídá: Mimo kariéru a podnikání jsou mým největším úspěchem mé děti. Nejstarší syn Tom vede dva velmi úspěšné kluby a jeho dvojče Bill se prosazuje v hudebním průmyslu. Dcera Chloe má v úmyslu se přihlásit na Brownovu univerzitu a já nepochybuji, že se tam dostane. Jsem na ně na všechny moc pyšný. Jsou to chytré a cílevědomé děti, které se nebojí jít si za svým.“ Dočetla a Tom zůstal stát, až do něj vrazil nějaký starší muž v béžovém kabátě. Když Toma obcházel, mumlal si něco o pitomých turistech.
„Jsi v šoku?“ zasmála se sestra.
„V naprostém,“ potvrdil jí to. „A takhle to my prostě máme. Nikdy by nám to neřekl do očí, musíme si to přečíst v blbém časáku. Hádám, že větší pochvalu od něj nikdy nedostaneme.“
„To asi jo, ale nevidíš v tom pokrok? Je ochotný uznat, že ty a Bill nejste tak úplně na hovno,“ vtipkovala Chloe.
„Jo, to je milé,“ zhodnotil to Tom a odbočil za roh.
„Hele, bráško, já vím, že o tom nechceš mluvit, ale víš, kdo má dneska shodou okolností obří koncert v Madison Square Garden?“ zkoušela to dívka opatrně. Ona sama byla s Billem v pravidelném kontaktu, ale stejně jako její starší bratr, nechtěl mluvit o tom, co se přihodilo. Snažila se najít způsob, jak ty dva usmířit, ale oba byli tvrdohlaví jako mezci.
„Vím, Chloe, jeho plakáty jsou vylepené všude po městě,“ procedil Tom skrz zatnuté zuby s pohledem upřeným do očí svého malého brášky, který na něj hleděl ze zdí po celém New Yorku.
„Je to dneska večer víš. Není to náhoda, že jste v jednom městě?“ našlapovala Chloe opatrně. Byl zázrak, že ji bratr neutnul hned, jakmile toto téma načala.
„Nemám v úmyslu tam jít, pokud mi to chceš navrhnout,“ zpražil ji nelítostně Tom.
„Ale Tome, no tak. Je to už skoro rok. Nebylo by dobré se na vaše blbé spory vykašlat a usmířit se? Chybí ti. Vím, že jo. A mně taky, i babičce. Je na prd, že se nemůžeme vidět všichni dohromady. Nechovej se jako Calvin,“ plísnila ho sestra.
„Měj se, Chloe,“ řekl Tom a telefon jí zavěsil. Na tyhle řeči vážně neměl nervy. Z velké části také proto, že měla sestra pravdu. Bill Tomovi neuvěřitelně chyběl. Myslel si, že to časem přejde. Ta bolest se trochu otupí a sevření v hrudníku povolí, ale nebylo tomu tak. Každé ráno se budil s myšlenkou na svého malého brášku. Co asi dělá? Je šťastný? Myslí na něj taky?
Tom rozrazil těžké dveře a vešel na své nové krásné pracoviště. Insomniax v New Yorku se nedal srovnávat s tím v L. A. Tady si lidé nepotrpěli na laserové show a světové DJ. Proto se rozhodl držet trochu víc při zdi a vybudoval si tady spíš bar než klub. Mnohem méně se tady tančilo, ale mohli jste tu narazit na hipstery krčící se v rohu s knížkou, kteří si objednávali jeden mátový čaj za druhým. Atmosféra tady nepulzovala divokou nezkrotnou energií, byla spíš poklidná a dospělá. Tom to tady miloval. Našel tady klid, který po rozchodu s Billem potřeboval. Tohle bylo místo k přemýšlení. Tmavý nábytek a vysoké židle a boxy s červenými potahy vyvolávaly dojem, jako byste se přesunuli zpátky v čase.
„Nazdar šéfe,“ pozdravil urostlý tmavovlasý muž se začínající bradkou, když se Tom posadil k baru. „Dneska naposledy, co?“
„Je to tak, Joe. Domov volá,“ pousmál se na oplátku a s díky přijal orosenou láhev s pivem.
„Nebojte se. Nate to zvládne. Je z toho trochu vyklepaný, ale bude z něj dobrej provozák, uvidíte,“ uklidňoval jej srdečně. Joe mluvil jako buran, ale byl to zlatý člověk. Byl to ten typ barmana, ke kterému se chodí štamgasti svěřovat. Většinu z nich znal jménem a pronášel věty typu: „Doufám, že se Terry brzo vykurýruje.“ Nebo: „Co ten váš malej Jonas? Už ho konečně vzali do fotbalovýho týmu?“ Zákazníci ho milovali. Muži, protože jim připomínal starostlivého bráchu a ženy, protože byl velmi pohledný. Přestože měl sotva třicet, působil dojmem, že prožil sto životů. Na každý problém měl jednoduché řešení a jeho uklidňující slova byla balzámem na duši pro spoustu New Yorčanů. Tom si gratuloval, že tenhle diamant ulovil pro sebe. Nabízel mu místo provozního, ale Joe to okamžitě s díky odmítl. Za barem mu bylo dobře, a kdyby ztratil kontakt s lidmi, ztratil by své kouzlo.
„Vím, že to zvládne. Má to v sobě. Jen ho občas musí někdo povzbudit,“ souhlasil Tom a zhluboka se napil.
„A od toho tu jsem já,“ mrkl na něj vesele a odběhl pryč přijmout objednávku od obtloustlého muže v nechutném hnědém saku. Vzhledem k tomu, jak zničeně se tvářil, bylo Tomovi jasné, že si sem přišel spíš pro dávku Joeových utěšujících slov, než pro panáka bourbonu.
„Jdu pozdě?“ vyděsil se obrýlený mladík, když našel Toma sedícího u baru.
„Klid, Nate, nejdeš pozdě. Jsi provozní, nemáš pevnou pracovní dobu, pamatuješ?“ uklidňoval ho Tom a pokynul mu, aby se posadil vedle něj.
„Dobře,“ vydechl úlevně Nate a sednul si. „Chci, abys věděl, že tě nezklamu. Jsem za tuhle příležitost hrozně rád.“
„Já vím. Opakuješ mi to už asi dva měsíce. Vím, že mě nezklameš. Ale stejně, když si nebudeš vědět s něčím rady, klidně mi zavolej. Nebo se zeptej na názor Joa. Věřím mu. Mám v úmyslu sem jezdit, takže nemusíš mít z ničeho strach. Dobře?“
Mladý muž přikývl a tvářil se o malinko klidněji. Byl jen o dva roky mladší než Tom, ale stejně měl dojem, jako by je dělila jedna celá generace. Byl trochu ustrašený, ale přinášel skvělé nápady.
„Teď si dej pivo,“ poručil mu nekompromisně Tom.
„Neměl bych pít, když jsem v práci,“ kroutil Nate vyděšeně hlavou, jako by mu Tom právě navrhnul, aby se vysvlékl do naha a začal tančit makarenu.
„Jsem tu poslední večer. Jedno tě nezabije,“ poplácal ho po rameni a mávnul na Joa.
Ten poslední večer byl pro Toma nezapomenutelný. Zaměstnanci ho překvapili dárkem v podobě digitálního fotorámečku s fotkami z baru. Od těch prvních, kdes stojí v zaprášených kalhotách mezi hromadou cihel, až po ty poslední, kdy se na něj všichni šklebí se zářivými úsměvy na rtech. Tom měl co dělat, aby neztratil tvář a neukápla mu slza. Lidé v New Yorku jsou o tolik jiní než v L. A. Nejsou tolik závistiví, nejdou si po krku a navzájem si přejí úspěch. Nebo měl možná Tom jen štěstí a narazil na opravdu dobrou patru lidí, která spolu bez problémů vychází. Vyšel z baru ven a naposledy se ohlédl. Měkké světlo dokreslovalo příjemnou atmosféru. Joe se zrovna něčemu od srdce chechtal a Nate s Liamem, jedním z číšníků, se o něčem zapáleně dohadovali. Bude mu to tady chybět.
Znovu si přitáhl bundu co nejtěsněji k tělu, aby se mu pod ní nedostal ledový chlad, a chystal se vyrazit zpět k pronajatému bytu, když jej na místě přimrazil pohled těch nejkrásnějších hnědých očí. Nějaký chytrák vyvěsil jeden z Billových plakátů na sloup hned před barem. Tom chvilku stál a prohlížel si tu nejkrásnější tvář, jakou kdy viděl. Alabastrová pleť, dokonalé měkké rty a oči, ve kterých se i z toho kusu papíru odrážela spousta emocí. Billův koncert měl začít za deset minut a od místa, kde se Tom nacházel, to nebylo daleko.
„K čertu,“ zaklel Tom, obrátil se na patě a vydal se opačným směrem, než měl původně v úmyslu.
…
Bill seděl na své židli před zrcadlem v šatně a v uších mu ještě pořád dozníval řev tisícovek fanoušků. Nemohl uvěřit tomu, že se mu podařilo vyprodat celou Madison Square Garden. Bezejmenný dav ho přímo nabíjel energií. Teď když už bylo po koncertu a adrenalin v žilách se mu postupně ztrácel, nepřál si nic jiného, než se stočit do klubíčka ve svém hotelovém pokoji a usnout. Tak jak byl život na turné úžasný a zábavný, byl stejnou měrou i vyčerpávající a náročný.
Zrovna si odepínal z rukou náramky, když mu někdo zaklepal na dveře. Do místnosti strčila střapatou hlavu jeho asistentka Maggie. „Bille, zlatíčko, máš tady nějakou návštěvu. Vypadá jako tvůj bratr.“
„Pusť ho dál,“ poručil na oko klidně, ale vnitřnosti se mu v těle bouřily. Nebyl si jistý, jestli bude zvracet, nebo prostě jen omdlí a praští sebou o špinavou podlahu. Nutil se ke klidu, ale ruce se mu třásly, takže odepnout si poslední náramek mu dělalo velké obtíže.
Ozvalo se další zaklepání a pak dovnitř bez vyzvání vešel člověk, kterého Bill miloval nejvíc, ale zároveň mu také nejvíce ublížil.
„Ahoj bráško,“ pozdravil vesele Tom, ale byla na něm znát stejná nervozita, která svírala i Billovy útroby.
„Ahoj Tome,“ oplatil mu blonďák a vstal. Nebyl si jistý jak se k němu chovat, nakonec nad ním zvítězily přirozené instinkty a on pomalu došel k Tomovi a sevřel jej v krátkém objetí. Za tu dobu, co se neviděli, se nic nezměnilo. Tomova vůně jej udeřila do nosu a zmátla jeho smysly jako ten první den, kdy se vzájemně dotkli.
„Byls na koncertě?“ pokoušel se o nenucený tón, aby zamaskoval, jak s ním bratrova přítomnost mává.
„Slyšel jsem poslední dvě písničky,“ přiznal Tom. „Chvilku mi trvalo, než jsem se dostal dovnitř. Bez lístku to není tak jednoduché,“ zažertoval.
„Měl jsi mi dát vědět, že přijdeš,“ řekl Bill a znovu se posadil. „Zařídil bych ti bezproblémový vstup.“
„Byl to takový momentální nápad,“ pokrčil Tom rameny a nervózně přešlapoval. Najednou si připadal nepatřičně, když stál v místnosti obklopen Billovými věcmi. Nevěděl, co s rukama, a tak je strčil do kapes kalhot.
„Co na něj říkáš?“ zeptal se Bill a začal si sundávat další kousky svého kostýmu.
„Na koncert? No, to co jsem viděl, bylo dost dobrý,“ přiznal Tom. „Ta tvoje pecka Love who loves you back, je skvělá.“
„Ta byla ale hned na začátku,“ otočil se překvapeně Bill na brášku od zrcadla.
„To je možný,“ pokrčil rádoby lhostejně rameny.
„Ty znáš moje písničky?“ přimhouřil oči podezřívavě.
„Možná,“ ušklíbl se Tom a popošel k oknu, kde se opřel zády o parapet. „Hodně se mi líbí Forbidden love a taky Not over you. Napsals je sám, že jo?“ popichoval Billa.
„Namyšlenče. Myslíš si, že jsou o tobě, že jo?“ culil se už taky Bill a hustá atmosféra v místnosti se uvolnila.
„Tos řekl ty, ne já,“ zvedl Tom do vzduchu obě ruce v obranném gestu, ale z jeho pochechtávání bylo jasné, že si to skutečně myslí. „Girl got a gun mám jako vyzvánění,“ přiznal.
„Ha, jediná písnička, kterou jsem nenapsal já,“ vyplázl jazyk jako dítě a Tomovi se sevřel žaludek při pohledu na kovovou kuličku.
„Ale nekrásnější je Invaded,“ pronesl Tom polohlasně a sklopil oči k podlaze.
„Tome, poslyš…“ nadechl se Bill, ale jeho větu přerušilo zaklepání na dveře. Dovnitř vešel vychrtlý muž s divokou hřívou na hlavě.
„Bille, miláčku. To bylo úžasné. Jsem tak rád, že jsem to mohl vidět. Teď už ale musím letět. Čekají mě Mia a Liv, ale uvidíme se, ano? Zase přijdeš na večeři.“
Billovo krátké „Dobře“ mu jako odpověď stačilo, takže mu věnoval dva mlaskavé polibky na každé líčko a znovu zmizel.
„To byl Steven Tyler z Aerosmith?“ ukázal Tom na zavřené dveře.
„Jo,“ přikývl skromně Bill. „Tak trochu mě adoptoval. Potkal jsem ho na jednom večírku a od té doby se chová takhle. Pořád mě zve k nim domů na večeři. Je moc milý.“
„Páni, žiješ teď opravdu úplně jiný život, co?“ ocenil to. „Poslyš, nechtěl bys se mnou zajít někam na skleničku? Nevím, jestli o tom víš, ale otevřel jsem tady bar a chtěl bych ti to ukázat.“
„Já už jsem tam byl, Tome,“ sklopil hlavu Bill. „Šli jsme s pár přáteli ven a oni mě tam zatáhli. Nevšiml jsem si nápisu nad dveřmi, takže jsem netušil, že je to tam tvoje. Ale když jsem tě zahlédl, jak se tam s někým dohaduješ, došlo mi to.“
„Proč jsi za mnou nepřišel? Rád bych tě viděl,“ řekl opatrně.
„Pravda je, že jsem s tebou nechtěl mluvit. Okamžitě jsem odešel,“ zašeptal Bill a sundal si z ramen koženou vestičkou posetou flitry. „Je milé, že jsi přišel, ale já se musím převléct a vypadnout. Jsem dost unavený.“
„Aha, dobře. Nechci tě zdržovat,“ stoupnul si Tom a líně se šinul ke dveřím.
Bill se otočil k zrcadlu, začal si na tamponek nanášet odličovací krém a nevěnoval bratrovi pozornost. Tom se zastavil a díval se, jak se zpod nánosu líčidel vynořuje skutečná tvář jeho brášky. Chvilku vypadal, že chce něco říct. Pak si to rozmyslel a vyklouznul pryč.
O hodinu později už ležel jen v teplákách v posteli, která už zítra měla být minulostí. Jeho poslední noc v New Yorku. Urputně se snažil držet myšlenky na Billa na uzdě, ale čím víc se soustředil na něco jiného, tím víc na něj dorážely. Jeho sladký úsměv a jiskření v očích. Ta dokonalá vůně a teplo, a když ho obejmul. Srdce i krk se mu svíraly a on se cítil ztracený. Chtělo se mu brečet, ale úleva v podobě slz mu nebyla dopřána. Musel žít s tím, že od sebe odehnal lásku svého života.
Z trýznivých myšlenek ho vytrhlo pípnutí mobilu ohlašující příchozí zprávu.
„Co tahle večere u mě v hotelu?“ stálo v ní. A pokud se úplně nezbláznil a nešálil jej zrak, poslal mu ji jeho milovaný bráška. Naťukal OK a spěšně si oblékal první, co mu přišlo pod ruku. Až když se usadil v taxíku, uvědomil si, že nemá tušení, kde Bill bydlí. Jako by v odpověď na jeho myšlenky mu přišla smska s jediným slovem: „Plaza“
„Jedině ty můžeš být ubytovaný v Plaze, a přitom pojídat Burgry s hranolkama přímo v posteli,“ chechtal se Tom, jakmile byl vpuštěn do pokoje. Bill seděl jen v županu na obrovské posteli a mastné prsty si utíral do ubrousku.
„Měl jsem hlad,“ zahuhlal s plnou pusou. „Dáš si?“ ukázal na hromady jídla.
„Jé zbytky, to je od tebe tak milé,“ ušklíbal se Tom, ale poslušně vylezl za Billem na postel a strčil si do pusy jednu hranolku. „Tohle jsem si úplně nepředstavoval, když jsi napsal, že mám přijít na večeři.“
„Promiň, že jsem tě předtím tak odbyl,“ změnil Bill překvapivě téma. „Zaskočils mě. Nenapadlo mě, že tě uvidím, a tak trochu jsem zpanikařil.“
„To nevadí,“ zavrtěl hlavou Tom. „Vlastně bych se ti měl omluvit já. Za to, že jsem ti tam tak vtrhnul bez varování.“
„Jo,“ usmál se Bill, ale bylo vidět, že je ztracený v myšlenkách.
„Taky se ti chci omluvit za všechno, co jsem ti tehdy řekl,“ začal rozpačitě Tom. „Byl jsem na tebe fakt hnusný a nic z toho, co jsem řekl, jsem nemyslel vážně. Byl jsem naštvaný, že už mi nevěnuješ tolik pozornosti a žárlil jsem na tvůj úspěch. Jsem idiot.“
„To nic. Už jsem se přes to dostal,“ mávl rádoby bezstarostně rukou blonďák a začal sbírat prázdné obaly a papírky od jídla, aby je mohl vyhodit do koše. Když slézal z postele, Tom si všimnul, že má pod županem jen maličké boxerky a v břiše mu zaplála touha.
„Měl bys vědět, žes měl pravdu ve všem, cos říkal. Myslím to o mně. Že se bojím, že tě ztratím,“ pokračoval a hlas se mu v hrdle zadrhával.
„To je v pořádku, Tome, nemusíš o tom mluvit,“ zarazil ho Bill otočený zády k němu.
„Ale já o tom chci mluvit,“ vstal z postele Tom, chytl bratra za paže a otočil ho čelem k sobě. „Jsem idiot, že jsem s tím čekal tak dlouho. Měl jsem za tebou jít hned, ale moje posraná pýcha mi to nedovolila. Ale teď jsem tady a chci ti říct…“
„Ne, Tome,“ skočil mu do toho Bill.
„… že tě miluju,“ dokončil navzdory jeho protestům. „Miluju tě od první chvíle a bál jsem si to přiznat. A milovat jsem tě nepřestal. Tolik mi chybíš. Chtěl bych to dát mezi námi do pořádku.“
„Je to v pořádku, Tome,“ řekl blonďáček a vykroutil se mu ze sevření. „A jsem rád, že sis to všechno uvědomil, ale já už do toho znovu nechci jít. Hodně jsi mi ublížil. Odejít od tebe bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělal, a nedokážu si představit, že bych to měl zažít znovu. Už bych to nepřežil.“
„Nebudeš muset odcházet. Už tě nikdy nenechám. Opravdu chci být s tebou. Jsi to jediné, na čem mi záleží,“ naléhal Tom dál, ale cítil, jak mu všechno protéká mezi prsty.
„Je mi líto, ale ne,“ kroutil znovu hlavou Bill a rychle si utřel slzu, která mu unikla spod víček. „Já už jsem teď někde jinde. Posunul jsem se dál.“
Tom měl pocit, jako by mu někdo vrazil do břicha dlouhý nůž a teď s ním otáčel ze strany na stranu. Takhle nějak se musel cítit Bill, když byl nucený po hádce odejít, a je jen fér, že si to teď musí prožít i on.
„Dobře,“ řekl nakonec poraženě. „I tak bych s tebou rád byl v kontaktu, pokud ti to nebude vadit.“
„Jasně, zavolám ti nebo zavolej ty mně,“ usmál se Bill přes slzy.
„Já už teď radši půjdu,“ loučil se Tom a ze všech sil se snažil zadržet pláč. Nemohl v té místnosti vydržet už ani vteřinu. „Měj se.“
Když za Tomem zaklaply dveře, Bill sebou hodil zády do peřin. Tiché slzy se začaly proměňovat v hlasité vzlyky. Tohle nečekal. Byl rád, že se s ním Tom přišel usmířit, ale že bude chtít vrátit i jejich vztah, to pro něj bylo totální překvapení. A řekl mu, že ho miluje. Tak dlouho na to čekal, a teď když už je po všem, to ze sebe konečně dostal. Posadil se na posteli a hleděl do krémově bílé zdi.
„On mě miluje,“ zašeptal si pro sebe. „Řekl mi, že mě miluje,“ opakoval, jako by mu to právě teď došlo. Vstal a bosý vyběhl na chodbu. Rozhlédl se na obě strany, ale bratra nikde neviděl. Utíkal tedy směrem k výtahům a modlil se, aby tam Tom ještě byl.
A skutečně, se svěšenými rameny zběsile mačkal tlačítko pro přivolání výtahu.
„Tome,“ vykřikl Bill a hnal se k němu, jako by mu za patami hořelo.
Tom otevřel pusu, ale než stihl cokoliv říct, Bill mu skočil kolem krku a nohy mu omotal kolem boků. Bez váhání mu přitiskl rty na ty jeho a zběsile ho líbal. Hladově mu pronikal do úst a tiskl se k jeho tělu. Tomovi stačila jen vteřina na vzpamatování, než mu něžnosti začal oplácet. Udělal dva kroky a zapřel si Billa o zeď, aby z něj nesklouzl. Mačkali se k sobě, jako by se chtěli obtisknout do toho druhého, jako by se chtěli stát jedním.
„Taky tě miluju. Nechci, abys odešel,“ vydechl ztěžka Bill, když se od sebe odtrhli. „Chci být s tebou. Moc jsi mi chyběl.“
„Bože, Bille, tys mi dal,“ rozzářil se Tom úsměvem. Znovu začal bratra líbat a cítil, jak se mu přes látku jeho tenkých boxerek o břicho otírá erekce. „Tohle bychom možná mohli dokončit vevnitř,“ navrhl Tom a s Billem v náručí se vracel zpět k pokoji. Ani na moment ho nenapadlo, že by jej postavil na zem a nechal ho dojít po svých. Nohou kopl do dveří a pak už si toho blonďatého ďáblíka hodil na postel. Během chvilky ze sebe shodil všechno oblečení a překryl bráškovo tělo svým.
Když o několik hodin a nespočet orgasmů později usínal Bill v Tomově náručí, uvědomil si, že mu ke štěstí stačí jen tohle. Jeden pokoj, jedna postel a malý bráška natisknutý do jeho osobního prostoru.
„Miluju tě,“ zašeptal Bill.
„Taky tě miluju,“ oplatil mu Tom.
„Tohle mě nikdy neomrzí,“ zatetelil se blonďáček štěstím a nechal se odnést na vlně spánku.
Tom byl vděčný, že dostal druhou šanci, a v žádném případě ji nehodlal promarnit. Protože když byl s Billem, cítil, že je doma.
KONEC
autor: Becs
betaread: J. :o)
Hurá! Konec dobrý, všechno dobré! 😀
Ale mezi námi… Fak to Tomovi trvalo celý rok, než dokázal spolknout tu svoji zatracenou pýchu? Idiot. Dost jsem se bála, že Bill si už mezi tím našel někoho, kdo mu pofouká bebí, a nebylo by divu. Chlapi mu určitě padají k nohám.
Tom má vlastně nehoráznou kliku a tu nervy drásající chvilku před závěrem si sakra zasloužil. 🙂
Díky za moc pěknou povídku, užívala jsem si ji od začátku do konce.
Konec přišel jako rána z čistého nebe a mně je z toho doopravdy smutno, protože mě ani nenapadlo, že by mohl přijít zrovna teď. A nebudu ani popisovat, jaké scénáře mě napadly..Byla jsem si docela jistá, že se nedočkám dobrého konce, a prakticky až do závěru povídky jsem netušila, co přijde…
Je hrozná škoda, že to Tomovi trvalo celý rok, než sebral odvahu za Billem přijít a omluvit se a zkusit to napravit. Faktem je, že jsem čekala, že to Tomovi zabere spoustu času, ale asi jsem pořád někde doufala, že to nebude tak dlouho. Marná sláva, teď už je to i docela jedno, hlavně, že to nakonec dopadlo dobře. 🙂 Bollovým zmatený pocitům a tomu, že Toma prvně odehnal, úplně rozumím. Ještě štěstí, že to není takový paličák jako jeho dvojče, ale že si brzy uvědomil, že Tom je skutečně to, co chce, a rozhodl se odpustit. Mám vážně radost z toho, že to nakonec dopadlo tak dobře. A nejen mezi kluky. I Tomově novému klubu se daří, Billova kariéra je nádherně rozjetá..co víc si přát? 🙂
Jen je mi vážně líto, že ten konec přišel tak nečekaně. Chvilku mi bude trvat, než si zvyknu na to, že se tady už neobjeví nový díl, protože nebudu zastírat, tuhle povídku jsem si zamilovala. ♥ Naprosto nic jí nechybělo! Navíc jsem již dávno propadla kouzlu Tvého psaní, takže o to raději jsem byla, že se můžu ponořit do řádků od Tebe a teď je všemu konec. Tak budu jen doufat, že nás brzy zase poctíš skvělým příběhem! ♥ Za tuhle povídku opravdu MOC děkuji. V nejbližší době se asi pustím do jejího znovu-čtení. 😉
Jsem moc ráda, že tato povídka má šťástný konec. Je pravda, že mě zaskočilo rychlé ukončení této úžasné povídky, ale vše odpuštěno krásným koncem. Podle začátku tohoto dílu to mohlo dopadnout i hůř.
Ještě jednou moc díky za tak hezkou povídku.
Teda to slo hopem 😀 ja uz si rikala, jak bude urcite jeste epilog, protoze bude Bill delat cajky a on ne 😀 nojo, nema tak dlouhy vedeni jako Tom 😀 styd se Kaulitz starsi 😀 achjo… skoda ze je konec. Dekuju za povidku 🙂
Insomniax je povídka, která mě vrátila k twincestnímu čtení. Díky ní jsem si uvědomila, že mi tenhle blog i povídky o Billovi a Tomovi fakt chybí.
Díky, Becs, za skvělý příběh, který mě bavil od začátku až do konce!
Moc krásna povídka taký jsem nečekala tak brzo konec doufám že brzo zas něco napíšeš už se těším.
Ach jo 🙁 cítím se tak smutně, protože se mám loučit s takovým skvostem. Ani se mi nechce věřit, že už je konec 🙁 Dokonalost, opravdu.
Jak jsem se obávala, Tomovi to trvalo sakra dlouho, než překonal svou poraněnou pýchu a vyrazil za svou životní láskou.
Musím ale zlatko říct, že jsi na něj byla teda moc hodná. Protože já být na Billovo místě, nevím, jestli bych to vzala takhle v pohodě. V té šatně, jak ho šel obejmout… to bych asi nesvedla.
Určitě se trápili oba celý rok, ale myslím, že Bill na tom byl rozhodně hůř… Takže asi jsem potvora, ale tu scénu, kdy Bill řekl Tomovi, že už se k jejich mileneckému vztahu vracet nechce, to jsem mu normálně přála. Asi to není ode mě hezké, ale zasloužil si to. Dobře, body pro Toma v tom, že se KONEČNĚ vyslovil. Konečně to řekl a musím taky přiznat, že i omlouvat se umí (což se u chlapů bohužel vidí dost málo).
Pobavil mě Bill, že pozve brášku na véču a pak ji sám spořádá, než návštěva vůbec dorazí 😀 palec hore
A pak jak si Bill pro Toma běžel. Bí opět dokázal, že není takové tvrdohlavé pako jako jeho starší bráška a on, když si něco uvědomí, jde si za tím hned, ne až s ročním zpozděním a hlavně, že si nenechá své štěstí proklouznout mezi prsty 🙂
Jenom ten konec 😀 to je zase prostor pro nás čtenáře, viď 😀 prý o několik hodin a nespočet orgasmů později 🙁 aaaach jo… no nic, budu mít aspoň večer před spaním nad čím dumat :-*:-*:-*
Ještě jednou děkuju za neskutečně luxusní čtenářský zážitek, jsem si naprosto jistá, že tuhle dokonalost si přečtu ještě spousta krát 🙂
Nápis koniec fakt prekvapil a po minulej časti som tŕpla, že ako to dopadne.
Mrzí ma, že Tomovi trvalo až rok, kým si všetko priznal, spamätal sa a urobil krok k opätovnému získaniu Billa. Billova prvá reakcia ma síce prekvapila, ale ani nie tak pointou ako tým, že toho bol schopný. Ale chápem, ako to vnímal a že nechcel znovu trpieť. Našťastie si však včas uvedomil, čo mu to Tom vlastne povedal a všetko dobre dopadlo.
Ďakujem za krásnu poviedku.
To, že jim (hlavně teda Tomovi) trvalo celý rok, než do zase dali do pořádku, mě zase až tak nepřekvapilo. To, že mu Bill, po manšíkm týrání, nakonec doslova skočil kolem krku, měla taky až tak nepřekvapilo, já bych na jěho místě udělala úplně to stejné, dokážu si představit, jak strašně moc si vzájemně museli chybět.
Ale co mě oopravdu překvapilo, byl následně ten rychlý konec. Doufala jsme ještě v nějaké menší nahlédnutí do budoucnosti, na to, jak to budou společně zvládat, když je teď i Bill tak časově zaneprázdněný, na to, jak se má Simone a Chloe a jestli už přece jen něco tuší… a prsotě tak nějak všechno, takové shrnutí na závěr by se mi moc líbilo… No nevadí, zkusím si ho nějak domyslet sama 🙂
Moc děkuju za úžasnou, a hlavně dokonale twincestní, povídku. Po dlouhé době zase něco ryze českého, co mě opravdu chytlo. Takže ještě jednou, díky!
Ne ne ne, jakože cože, konec?????? Nemohla jsem tomu uvěřit! Uznávám, že mě nadpis Konec vážně překvapil, ale velice rychle jsem si na rychlý spád věcí zvykla (ostatně celá tvoje povídka je příjemně svižná a -nejen- to obdivuju, protože sama mám tendence všechno možná až moc roztahovat:D)
Co se mi líbilo, bože, všechno! Číst první polovinu tohohle dílu s instrumentální verzí What If a druhou polovinu s Love Who Loves You Back bylo… je..:) …jak perfektní film. Od týhle doby si budu druhou jmenovanou spojovat s Insomniaxem, vždy!:p Písničky dělají fakt hodně.
Jak někdo v komentech psal (ano, Mischulko, ještě než jsem začala číst povídku, tak mi oči nedopatřením zabloudily dolů a stačila jsem přečíst první odstavec tvého komentáře:D), ani já jsem si nebyla jistá, jestli to dopadne dobře, natož ideálně! Bože, já se úplně bála! Becs, přinesla jsi dokonalé překvapení v podobě Billa, který mu hned neskočil kolem krku, ale docela pěkně mě vyděsil, když Tomovi řekl, že to nechce vrátit zpátky! Napadal mě předtím ten boy z Aerosmith, že s ním snad chodí/žije/bůhví co, pak když Bill řekl, že už je někde jinde (…, ježiš, to je tak klišé-idní, ale pravdivý, děsivý zároveň, přesně tak se to říká v životě, no a mám pocit, že jsem to snad zažila před lety taky)… fakt mě tím vyděsil.
Tom je skvělej. Chápu, že mu to došlo až po roce, nepřijde mi to jako nějaká extra dlouhá doba, když si uvědomíte, jak rychle to uteče a stejně ani třeba i po dvou letech si člověk nemůže být jistý, že k druhému nic necítí. A kord u nich!:)
Musím říct… naprosto dokonale vytažený věrný emoce, tak syrový, jak jen mohou být, tak prostě dokonalý… zas nemám slov. Jdi a vydej to (ty emoce v další povídce, ale i knížku nebo cokoliv). Ta nejistota celou dobu, ty obavy, to skoro-už-zklamání-z-neveselýho-konce-protože-bych-se-tomu-nedivila-podle-všech-těch-indicií..:D… a ten VRCHOL!!!!!! Je to to, čemu se říká klimax nebo tak? Já tomu zas tolik nerozumím, ale mám pocit, že se ti konkrétně v tomhle díle podařilo tuhletu věc udělat na výbornou s hvězdičkou a to dokonce dvakrát nebo třikrát: poprvý, když se Tom ukázal v šatně a snažil se navázat kontakt, podruhý, když se objevil v jeho pokoji a tak nějak jsi s náma čtenářema zamávala, když to Tomovi "zase" nevyšlo (bože, to byla mimochodem hrozně vtipná představa, dost bych řekla založená na realitě:D, jak tam Bill v županu pojídá ty mastný hranolky, haha:D)… já bych tě snad zabila, kdybys nechala Toma odejít a každýho jít svou životní cestou (a že k tomu po Tom roce měli oba slušně nakročeno)…. no a potřetí, za to tě miluju:) – emocema mi to připomíná scénu jak z nádhernýho happyendu Svatba ve třech (Imagine Me & You), kde Rachel běží za Luce, která chce odjet z Londýna, přes všechny ty auťáky v dopravní zácpě v centru Londýna a pak si padnou okolo krku:D Jak skočil Bill na Toma a obmotal mu nohy kolem pasu a začal ho hladově líbat, může být něco krásnějšího?! No řekněte! Prostě nádhera, romantika neskutečná, miluju, miluju, miluju! Už se i opakuju, ale je mi to jedno:D
Nakonec… nenaznačovalas na začátku, že Chloe bude mít v celé věci prsty? A já si říkala, kdy přijde ta její opravdově velká chvíle a jsem jí vděčná, že zůstala s Billem v kontaktu! Byla prostě skvělá a to, jak Toma na začátku pošťuchovala…:))) No a vlastně hlavně díky si to určitě Tom všechno uvědomil (a díky plakátu před newyorským Insomniaxem – vážně se furt nemůžu zbavit pocitu, že jsi Ameriku navštívila:)))
Btw. a potěšil mě tentokrát i Calvin 😉 Všechno se obrátilo v dobrý a já mám radost, fakt.
Hele… nevím, jak tuhle povídku celou shrnout. Měla bych, že:)) Tahle povídka je zkrátka synonymum pro zažití emocí!
Jak to tak čtu, celý můj koment je opět zmatený, skáču z věci na věc podle toho, co mám na mysli, protože bych to za chvíli určitě zapomněla:D A hlavně… reaguju v emocích, šílených, ale v tom dobrým slova smyslu:D Je skvělý, když tohle povídka dokáže a to Insomniax rozhodně jo. Jestli jsem kdy měla nějakou připomínku, že se dvojčata dala dohromady moc rychle /a vím, že jsem takovou měla:D/, tak ten konec mi totálně všechno vynahradil. Nevím, jestli bych měla napsat něco jako "škoda, že to nemá pokračování" – asi ne, je to dokonalý přesně tak, jak to je a já možná ani nechci, aby se něco případně zkazilo:D
Upřímně a moc ti za zážitky z téhle povídky děkuju. Ani to nejde popsat slovy, takže tě prosím, Becs, pošli mi na mail nějakou adresu, kam ti můžu poděkování poslat, a myslím to vážně! Píšeš to bez honoráře, takže mi dovol aspoň to!:D:)
PS: omlouvám se za ty moje slohovky:D
[1]:[2]:[4]:[5]:[6]:[7]:[8]:[9]:[10]:[3]:
Wow, no teda, mrkněte na to. Vy jste úžasné. Tolik komentářů během jednoho dne. Chci Vám znovu poděkovat za to, že jste ty nejlepší čtenářky na světě.
A teď Vám trochu odpovím na otázky. Když píšu povídku můj prvotní záměr je vyvolávat emoce. Jak ty dobré, tak ty špatné. Vím, že Vás tak rychlý konec zaskočil, ale měla jsem to tak v plánu od začátku, protože jsem se v tom nechtěla plácat moc dlouho. Všechny filmy končí v ten moment, kdy se to napraví a úskalí toho, jak je těžké dávat do kupy něco co bylo tak dlouho rozbité už potom nevidíme. Nicméně, protože já jsem na Vás hodná, už začínám pracovat na Insomniaxu s pořadovým číslem dvě. Máte radost? I když si na něj budete muset chvilku počkat, slibuju, že se k Tomovi i Billovi znova vrátíme.
Tohle téma mě hrozně baví psát. Celý tenhle malý svět, který jsem vytvořila. Nikdy jsem se na povídku nepřipravovala tak, jako tady na tuhle. Zjišťovala jsem jak to chodí v baru (samozřejmě si i něco přidala), snažila jsem se ať je povídka, co možná nejvěrohodnější (například, že starosta L.A. se jmenuje Eric, nebo aspoň jeden z bývalých starostů). V Americe jsem nikdy nebyla, ale Google je moc hodný strejda a dost mi pomáhal vcítit se do atmosféry.
Teď trochu konkrétněji pro NicoleEivissa. Jsem moc ráda, že sis všimla i Calvinova pokroku. Ještě není úplně napravený, ale už je taky na cestě. 😀
Takže, taky bych to měla nějak shrnout. Vím, že je trapné pořád dokola děkovat, ale nevím jak jinak vyjádřit, jak moc vděčná jsem, že se Vám povídka líbí. Všechny ty emoce, které v komentářích vyjádříte se mě hluboce dotýkají. Takže prosím, dělejte to dál. Reagovaly jste přesně, tak jak jsem doufala.
A teď už opravdu končím. Jen chci poděkovat Luki za podporu i mimo twincestní svět. Jsi moje skála zlato. Bez tebe by tohle nevzniklo.
Včera som poviedku čítala dosť neskoro a potrebovala som si koniec prebehnúť ešte raz, aby som to celé dokázala vstrebať. Že bude koniec sa dalo čakať, hoci aj mňa zaskočilo, že to bolo už teraz. Je fajn, že sa Tom nakoniec rozhýbal a vzdal boj sám so sebou a svojou hrdosťou a šiel za Billom, hoci jeho správanie ma dosť zaskočilo. To ako pokojne Toma prijal skutočne neveštilo nič dobré. A skutočne, keď potom odmietal vypočuť Tomovo ospravedlnenie… Našťastie pre nás i pre nich dvoch si ale napokon uvedomil, čo mu Tom povedal a dal tomu druhú šancu. A že to bude ťažké, keď ma teraz aj on svoju kariéru a svoj život mimo Toma… Tom sa bude musieť veľmi prispôsobiť a byt veľmi ústretový, ak Billa nechce opäť stratiť. Som rada, že si sa príbehu nevzdala a plánuješ v ňom pokračovať. Veľmi rada si prečítam, ako im to spolu pôjde ďalej. A hlavne či sa už Tom konečne polepší, xi, pretože jeho správanie bolo ako na hojdačke. Raz bol zlatíčko, potom hajzlík. Tak nech mu to vydrží a nech má už len tie dobré chvíle. Ďakujem za príbeh, bol úžasný a vždy som sa veľmi tešila na ďalšiu časť.
[12]: Jo a ešte som zabudla napísať, že sa mi páčili, ako si tam zakomponovala tie ich pesničky. A že Tom má girl got a gun ako zvonenie, :-p Na koncerte bolo vidieť, že ma tú pesničku rád a je super, že si ju sem takto použila. Bol to skvelý nápad.
Vôbec som nečakala, že už bude koniec, a strašne som sa bála, že nebude šťastný. Keď Bill poslal Toma z hotelovej izby preč, a Tom odišiel, bolo mi to strašne ľúto a bola som si istá, že sa to medzi nimi už nikdy nespraví. Som rada, že Bill za Tomom bežal a že ho dostihol a že sú spolu. Veľmi pekne ďakujem za poviedku bola krásna♥