autor: Bitter
V Lykaře
„Kam tak pospícháš?! Notak… Peebee!“ Bill se rozběhl za svou kasis, ohnivou fenou, jejíž plameny plály modře a bíle stejně jako některé z pramínků jeho vlasů. Značilo to pouto mezi ním a ohnivým psem – kasisem. Neměl šanci ji dohnat, byla velká jako kůň a neběžela po zemi, ale těsně nad ní, díky tomu dokázala běžet i na vodě.
„Notak! Peebee! Stůj!“ Kasis se opravdu zastavila a Bill ji doběhl.
„Co to jako mělo být? Šibe ti nebo co? Houlky tu nejsou, tak za čím se ženeš?“ Huboval ji, ale fena po něm hrábla tlapou a zaštěkala. „No dobře, tak mi to ukaž…“ Rezignoval a pomalu se vydal za fenou. Ta ho neomylně vedla k jeho domku v koruně stromu. Čím blíž byl stromu, tím divnější měl pocit. Temní? Pro jistotu tasil meč.
Ve chvíli, kdy se nechal vyvést až na mýtinu, zůstal zaraženě stát na jejím okraji. Kasis zatím došla až ke kmeni, o který se opírala vysoká postava. Bill naklonil hlavu a mhouřil černě orámované oči, aby líp viděl.
Byl to mladý muž asi tak v jeho věku. Na hlavě měl uvázaný šátek, který bránil vlasům uvolněným z nedbalého drdolu padat do obličeje. Měl širší ramena než Bill a i víc svalů, ale jinak byl celkem hubený s rukama pokrytýma tetováním. Bill se odvážil udělat pár kroků blíž a zalapal po dechu. On toho zvláštně se zrcadlujícího muže zná…
„Tome!?“ Vykřikl a vyběhl za ním. Jenže postava u stromu se ani nehnula a měla zavřené oči. Když byl úplně blízko a chtěl jej vzít za ruku, jeho prsty prošly skrz. Zklamaně ucouvl a posadil se před něj. Nebyl tady. Ne opravdu. Jen byl na jejich starém místě a vzpomínal, představoval si Lykaru a jeho mysl se zde zhmotnila.
„Někdy mám chuť prostě zmizet… kdyby byla Lykara skutečná… utekl bych za tebou…“ Šeptl najednou Tom a on se usmál. Věděl, že nezapomněl.
„Bydleli bysme na tom stromě a já bych ti hrál a ty bys vyprávěl ty tvoje vymyšlené příběhy, anebo zpíval… některé si ještě pamatuju. Opravdu. Třeba ty ohnivý psi… Kasis… Vsadím se, že bys ji pojmenoval…“
„Peebee…“ Tom na vteřinu otevřel oči a pak zmizel. Bill se poplašeně rozhlédl a máchl kolem sebe rukama, jako kdyby se snažil chytit vzduch.
„Tome?! Tome!“ Vykřikl, ale bylo mu to k ničemu. Byl pryč.
Ovšemže, vždy zmizel, on tu nikdy nebyl opravdu tak jako on, jen jeho mysl, a taky ho Bill občas vídal ve snech, nebo se mu zdálo, že ho slyší. Bylo to ale dlouho, co ho takhle „potkal“ a už vůbec ne, aby ho potkal tady venku, když je vzhůru. To znamenalo, že tu musí být.
No jistě! Je tady. Přímo tady a teď. Na tomhle místě, ale v jeho světě. Přišel za ním, přišel je všechny zachránit.
Bill se rozběhl k řece, která oddělovala oba světy, a skočil přímo vpřed.
Stalo se to, co vždy. Narazil na neviditelnou bariéru a skutálel se zpět do trávy. Člověk by řekl, že po těch letech už bude vědět, že portál je jednosměrný. Proč čekal, že dnes to bude jiné?
Protože je tu on…?
O šestnáct let dříve
Bill přeházel naruby celý svůj pokoj, ale to, co hledal, nenašel. Jenomže musí tam být, večer tam ještě psal o princi Dorianovi a o jeho nových poskocích, o temných elfech, kteří se pomocí portálu dokázali dostat z Lykary a šířili strach a bezmoc do světa lidí. Určitě u toho usnul, ani nestihl zaznamenat, jak ho porazit a jak vytvořit oboustranné portály i pomocí dobré magie. Sakra, nechal Temné přímo u portálu. Takhle budou moct procházet jen oni a on s Tomem by byli bezbranní, kdyby jím prošli. Musí to dopsat… Musí jim dát jejich schopnosti a zapsat Dorienovy slabosti…
Jenže to by byl deník v posteli a ta byla prázdná. Seběhl do přízemí. „Mamí? Neviděla jsi můj deník?“ Křikl směrem do obývacího pokoje.
„Ne, zlato. Neusnul jsi s ním? Není pod postelí?“ Křikla Simone nazpět a vykoukla.
„Ne, není… to nic, najdu ho, až se vrátím. Třeba ho má Tom“ Usmál se a Simone jen kývla.
„Dobře, zlato, pozdravuj ode mě v Lykaře a dávej pozor, pršelo. Ať tě ani nenapadne skákat přes břehy.
„Jasně, mami, ale dneska tam nepůjdu, dneska budu sbírat žížaly. V Lykaře žádné nejsou.“ Usmál se Bill a natáhl si boty.
Matka ho jen líbla do rozčepýřených černých vlasů a nechala ho jít. Byla tak ráda, že není jako ostatní dnešní děti, že jen nevysedává u televize nebo u nějaké hry, a ještě radši byla, že Tom držel s ním a bránil ho i ve škole. Tušila, že to nebude mít lehké ani až bude starší.
„Leslie! Ahoj, kde je Tom?“ Křikl na mladší sestřičku když nakoukl do skleníku, kde právě zalévala kytičky, a dokonale ji vyděsil. Vždy byl hlučný.
„Ahoj, Tom tu ještě není, jel pryč s tátou.“ Odvětila blondýnka a starostlivě krčila čelo na svoje květinky.
„Aha…“ Broukl Bill zklamaně a otočil se k odchodu.
Proč ho Tom nevzbudil a zase ho nechal spát tak dlouho. Měli přece sbírat žížaly… Pomalu se šoural po pěšině domů, když si všiml pohybu v křoví.
„Temný.“ Vydechl a rozeběhl se za ním.
„Hey! To je moje!“ Křikla, když si všiml, že tmavá postava se špičatýma ušima má jeho deník, a ještě zrychlil. Byl nejrychlejší v Lykaře, jenže tady byl ještě ve světě lidí. Zničehonic se zablesklo a elf zmizel.
Bill se zastavil kousek od břehu a zavrávoral. V říčce bylo opravdu hodně vody a ta vodu nepřipomínala. Byla tmavá jako kakao a nebezpečně hučela.
Koukl na druhý břeh a vyjekl. Ten deník nesmí ztratit…
Na vteřinu zaváhal a skočil. Břeh pod jeho nohama se po dopadu nebezpečně pohnul a než stihl nabrat rovnováhu, zřítil se úplně. Vykřikl a spadl přímo do vody. Na okamžik ztratil vědomí, a když se probral, ležel u kmene stromu. Zmateně se rozhlédl a poplašeně ucouvl od psa, který se k němu skláněl. Byl velký jako poník a jeho srst plála. Doslova. Fialové, modré a bílé plamínky házely barevné odlesky všude okolo. Jeho oči byly černé jako propast a Billovi trvalo, než si vzpomněl, že tohohle tvora si vymyslel Tom. Říkal přece, jak by to bylo fajn, kdyby něco takového v Lykaře měli.
Bill na stvoření udiveně hleděl a opatrně k němu natáhl ruku. Dotkl se jeho srsti a usmál se. Hřála, ale nepálila. Bylo to příjemné…
„Ahoj pejsku… tys mě zachránil.“ Usmál se a zvíře si odfrklo a zavrtělo ocasem. Bill se zvedl a uklonil se mu. „Děkuji ti.“ Usmál se a rozběhl se ke břehu, když se ale přiblížil až ke kraji, něco ho odmrštilo pryč. Už nebyl ve svém světě.
Tom sebou prudce trhl a otevřel oči. Zmateně se kolem sebe rozhlédl, ale byl tu sám. Jen on a cinkání plíšků, starých klíčů a kdovíčeho, co se sestrou vyvěsili v koruně stromu. Narovnal se a chytil se větví. Vyhoupl se nahoru a nakoukl do polo rozpadlého domku, ale ani tam nikdo nebyl. Tak kdo to řekl?
„Bože, už asi zase blázním…“ Povzdychl si a seskočil dolů. Promnul si obličej, stáhnul si z hlavy šátek a strčil si ho do kapsy. Narovnal kytici a pomalu se vydal pryč, aniž by dál přemýšlel nad tím hlasem. Nic to přece nebylo. Jako malý tu slýchal různé věci, obzvlášť když byl s Billem. Jen si na něco vzpomněl. Zabral se do svých myšlenek natolik, že na okamžik usnul. Co jiného by to bylo?
Přeskočil na druhý břeh a naposledy se ohlédl. V duchu si slíbil, že sem odteď bude chodit každý den. Dá to tam do kupy a bude to jeho ateliér pod širým nebem. Neuměl si představit lepší místo. Svým způsobem bude s ním…
Došel až k autu a z kufru vyndal cestovní tašku.
„Vítej doma, Tome…“ Zamumlal, když překračoval práh domku, a musel si zamávat před obličejem, aby se nezadusil prachem.
Bože, kdy to dostal ten skvělý nápad se sem nastěhovat zpátky? Oh, ano, když před měsícem sebral odvahu a opustil Dominiku.
Pustil tašku na zem, čímž rozvířil další prach, a přešel k oknům, která postupně pootvíral. Rozhlédl se kolem a povzdychl si. Pořádně se zapotí, než to tu dá do kupy.
Dělníci přijedou až zítra, zatím hodlal očistit vnitřek z nejhoršího. Zkontroloval, jestli už teče voda, a nahodil elektřinu. Zlikvidovat prach a dát dům do stavu, aby se mohl v klidu vyspat, mu zabralo téměř celý den. Zbytek dne štípal dřevo a likvidoval plevel a divoké keře kolem domu a skleníku.
Když sebou pozdě večer plácnul na gauč, sotva držel oči otevřené. Rozdělal si plechovku piva a vzal si kousek pizzy. V tuhle chvíli miloval donáškovou službu ze všeho nejvíc na světě.
Natáhl se, položil si hlavu na opěrku a přikryl oči předloktím. Po chvíli upustil plechovku na zem, ale nevěnoval tomu pozornost. Tvrdě usnul.
Ocitl se zase u břehu říčky, ale voda nebyla klidná a průzračná. Byla jako kakao. Rozhlédl a všiml si temné postavy přeskakující na druhou stranu, a za ní se řítil kluk.
„Bill?“ Vyhrkl, ale on ho neslyšel. Něco vykřikl na tu postavu a v další chvíli už byl pryč.
„Ne! Bille!“ Vykřikl a rozeběhl se za ním. Nahnul se dolů, ale nic neviděl. Voda byla zase průzračná a klidná. Zmateně se narovnal a leknutím nadskočil. Na druhém břehu stál vysoký hubený chlapec s dlouhými černými vlasy s bílými konečky. Tom zalapal po dechu. V životě neviděl krásnější stvoření. A ty oči… černé orámování dokonale kontrastovalo s téměř bílou pletí…
Vypadal přesně tak, jak si představoval dospělou verzi Billa… Vždyť ho takhle i namaloval… To on orámoval ty oči, protože on jediný věděl, že Bill, když byli doma sami, občas kradl mamce šminky, a oblékl ho do tuniky s dlouhými rukávy a řasením kolem zápěstí. Látka byla tenká a téměř průsvitná, stažená černým tuhým korzetem, který připomínal brnění. Následovaly upnuté černé kalhoty zastrčené ve vysokých černých botách.
„Tome… pomoz mi…“ Šeptlo to stvoření a Tom se s výkřikem probudil.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Jé, a to jsem si myslela, že Tom prostě dojde na to "místo", nějak se ocitne v Lykaře a tam to s Billem nějak zvládnou. Kulový. Zřejmě to nebude tak snadné, když se tam nejdřív musí dostat.
Děkuji za kapitolku a těším se na pokračování.
Taky jsem přemýšlela, jak se tam Tom za Billem dostane, a vypadá to, že až tak jednoduché to nebude. Ale jestli už teď Billa přece jen nějak zaslechl, tak snad jej to tam bude táhnout co nejvíc, a třeba příště uslyší více, a nakonec Billa najde! 🙂
To jsem zvědavá jak se tam Tom dostane.
Na pokračování se moc těším****
Rada bych vam napsala, jak to bude ruzove a hezky se shledaji 😀 no… uvidite 😀
<3
Děkuji moc za kapitolu
Jak te znam tak to uplne ruzove a snadne nebude. Myslim ze Tomovi potrva nez znovu uveri. A hlave nez uveri natolik aby se dostal do Lykary. No jdu na dalsi tohle je pecka 🙂
Abych to pochopila správně… myslím, že ten začátek jsem pochopila, ale jestli to dovedu popsat:D Prostě – teď vidíme v současnosti Billa v Lykaře – žije, ale nemůže se dostat zpátky do obyčejného světa. Kasis Peebee (nemůžu se zbavit představy o Phoebe z Přátel, zní to podobně:D) mu ukázala Toma, který byl fyzicky na tom samém místě jako Bill, ale "dimenzně" byl pořád jen v obyčejném světě, protože asi natolik nevěřil (nebo je tam jiný důvod? někdo další tomu brání?), aby se do Lykary skutečně dostal. Byl tam jen odraz jeho mysli, nic víc, a ten mohl Bill vidět a on pak zmizel. Soudě podle toho, Tom prostě přišel přes most na "jejich" místo k domku a vzpomínal na ztraceného Billa…
"Dneska budu sbírat žížaly." Jak se dostal do povídky můj bratr?:D To je přesně jeho styl:D
Leslie, to je miláček <3
Takže před šestnácti lety se to stalo takhle! Kde v deníku o Lykaře měl vymyšleno, že se do ní dostane sám a pak nebude moct zpátky? S tím asi nepočítal… Že by neomezená moc Doriena, která se obrátila proti němu…? Vidíš, Bille, ono se to může vymknout z rukou… Ty bláho, jsem zvědavá, jestli a jak se vrátí. Oni si všichni myslí, že asi umřel (koneckonců v Terabithii Leslie údajně umřela a já jim to stejně vůbec nevěřím, ač jsem prořvala posledních dvacet minut, zapomněli totiž natočit dvojku, ale tu už si musíme domyslet sami!)
To bylo hezký, jak ho Peebee zachránila… je hezký, že tam už má někoho, kdo ho od začátku bude chránit, když se dostal, kam se dostal… Úplně mě zahřálo, když jsem si díky ní vzpomněla na Falca <3 Zajímalo by mě, jestli i jeho srst hřála:)))
Jinak Tom… on neblázní. On ho slyšel. Slyšel Billa, jak říká to jméno! A něco to umožňuje a nebude to jen jeho halucinace. Určitě za tím něco je, proč ho může slyšet…anebo ho může slyšet jen, když usne..? Mám otázky a chci odpovědi!:D
No a nanejvýš zajímavě působí ten Billův lykarský outfit… v korzetu vždycky vidím Bellatrix! Naštěstí tady má kalhoty a vysoký boty:)) Hele chtěla bych ho vidět s tou průsvitnou tunikou… není řeč o její barvě, ale kdyby byla černá, úplně ho v tom vidím…
Tahle povídka začíná být pořád pestřejší, barevnější… je to fakt úplně něco jinýho, než jsem doposud měla možnost číst. Chvíli mi občas trvá, než se chytnu, čtu větu dvakrát a tak, ale nakonec se ukáže, že to má všechno svojí logiku. Děkuju za díl^^