Lykara 4.

„Byl přímo tady, Ario… Musí existovat způsob, jak s ním zase mluvit…“ Bill přecházel podél břehu prolákliny a občas prsty zavadil o neviditelnou bariéru do druhého světa.

„Opravdu mluvit…“
Drobná černovlasá víla plula vzduchem pár centimetrů nad zemí a její křídla vydávala zvuk tuctů drobných rolniček.
Stejně jako ostatním lykaryenům, i jí bylo nepříjemné zdržovat se tak blízko hranice.
„Bille, Bille… Kolikrát už jsi s ním zkoušel mluvit ve snu?“ Když Aria promluvila, její hlas zněl jako zpěv.
„Ano, já vím, ale teď je tady… Třeba to bude jiné… Stačí, když nakreslí portál a budu moct domů a vše mu říct. Vrátíme se a všechno bude dobré.“ Bill se na chvíli zastavil a ťukl do bariéry. Na prstech ucítil brnění a vzduch v tom místě se zavlnil. „Kdyby to jen fungovalo… Byl bych volný. Zase bych viděla rodiče a všechny ty věci, co se určitě změnily… Chci to všechno vidět, naučit se je… Venku musí být něco, co nám pomůže.“ Bill se otočil na vílu a rozhodil rukama. „Zase bych mohl psát… Tolik věcí bych změnil… Dorien by už nemohl vládnout. Všichni temní by se vrátili domů…“
„A lesničky by byly bílé?“ Zeptala se Aria a zatleskala nadšením. Bill kývl a musel se zasmát nad představou královny lesních víl Treemerie v bílé.
„Vypadala by jako duch ze Zimního kraje.“ Zasmála se Aria a odtáhla Billa od hranice. Najednou byla neskutečně vážná a cinkání ustalo. Její křídla zmizela a bosá chodidla spočinula v trávě.
Bill tušil, že to, co řekne víla, teď nebude příjemné.

„Bille, ale co když to nepůjde… Už jednou to nevyšlo a co jsi udělal… Nakráčel jsi temným přímo pod nos. Jsi náš král, tady jsi v bezpečí, proč to znovu pokoušet? Dorien je příliš silný, ani s výcvikem ze Zimního kraje ho nepřemůžeš a ty to víš.“ Ani hlas už neměl ten veselý zpěvný zvuk. Tohle vážně nebylo nic, o čem by chtěl mluvit.
Jeho dřívější pokus mluvit s Tomem ve snech byl marný a on to tenkrát neunesl. Vzdal se princi temných elfů a doufal, že třeba nějak deník získá. Bylo to bláhové…
„To už je dávno… A neučil jsem se útoku, ale obraně.“ Namítl Bill a založil ruce na prsou. Možná kdyby tenkrát jako první navštívil Zimní kraj a učil se skutečnému boji… Ale na tom už nezáleželo. „Beztak mě nemůže zabít. Jak jsi řekla, jsem přece Král.“ Zdůraznil titul Bill. Aria si sedla do trávy a za ruce stáhla Billa k sobě. Stát na nohou bylo víle nepohodlné a unavovalo ji to.
„Tohle už nikdy neříkej. Sám jsi říkal, že už chybělo málo, abys změnil deník tak, jak on chce. Víš, že dokáže strašné věci.“ Aria se musela nahnout, aby zachytila jeho pohled. Její Král nerad slýchal pravdu, která se dotýkala jeho marného pokusu vzít si deník zpět.
„Není nás mnoho, co můžeme rozhodovat o svém osudu, a příště by to už nemuselo vyjít. Princ teď o nás ví. Temní nás hledají…“
„Ano, já vím a přísahal jsem, že už se s ostatními nesetkám kvůli jejich ochraně. To mi nemusíš připomínat, Ario. Pokud by se něco takového stalo znovu, s vámi už to nebude mít nic společného.“
„Bille, Bille… Jak hloupý jsi, můj Králi, pokud si myslíš, že tě necháme padnout. Nezapomínej, to ty jsi nám dal svobodnou vůli.“
„A ani nevíš, jak moc toho lituji. Nebyli byste v nebezpečí.“ Namítl Bill.
„Bille, Bille… Nikdy nebudeme v bezpečí, dokud bude mít Dorien tvůj deník.“

Tom se s trhnutím probudil a okamžitě rozsvítil lampičku. Promnul si obličej a přikryl si oči předloktím.

Další noc ten samý sen. Bill… Mluvil o Lykaře, to si pamatoval, ale o čem přesně, to už nevěděl. Jeho slova mu splynula v nejasný šum na pozadí.

Jediné, co zůstalo, byly jeho zoufalé oči. Jako by je cítil, jak se mu vypalují až do hlavy.

Znovu si promnul obličej a zadíval se na mobil. Prudké světlo ho na vteřinu oslepilo, ale i tak si všiml, že je něco málo po čtvrté ráno.

Mobil zahodil vedle sebe a vstal.

Z ledničky vytáhl lahev s vodou a zamířil do podkroví. Vodu, kterou po cestě do schodů téměř vypil, odložil a místo toho si zapálil. Chvilku jen stál, nepřítomně zíral před sebe a vdechoval kouř, který ne a ne ho uklidnit. Pak přešel ke stojanu a zadíval se do těch samých očí, které ho pronásledovaly ve snu.

„Co po mně chceš…“ Zeptal se a upřeně pozoroval své dvojče otáčející se a hledící přímo na něj. Z pootevřených rtů ale nevyšla žádná odpověď. Přesto ale, když na okamžik zavřel oči, mohl by přísahat, že pořád slyší jeho hlas, i když jednotlivá slova nedokázal zachytit. Sykl, když ho cigareta popálila, a zamáčkl zbytek do popelníku.

Tohle musí skončit. Leslie měla pravdu. Zase z něj začíná šílet. Ale tentokrát to nenechá zajít tak daleko. Nesmí.

Prudce strhl obraz ze stojanu a začal ho trhat.

„Vypadni z mojí hlavy!“

Do ateliéru se odvážil až k poledni, jako by se bál, že na něj ze země bude zírat jeho roztrhaný obličej, i když cáry plátna dávno vyhodil. Sbalil si uhly, stojan, čistý skicák a nechal Leslie vzkaz, že bude kreslit venku. Zavolal jí, když se ráno vyvztekal, a ona slíbila, že večer přijede. Už teď se měl za co omlouvat, nechtěl na seznam přidávat, že ho hledala u všech čertů, protože se zapomněl u kreslení.

Vše si vyskládal u domku na stromě a sám se skulil do stínu, opřel se o kmen a zapálil si. Usnul během pár minut.

V Lykaře

Bill hodil proti kmenu stromu další kamínek a víla vedle něj vylétla výš, aby ji při odrazu nezasáhl.

„Přímo mezi oči.“ Zazubil se a hledal v trávě další.

„Bille, Bille… měl bys toho nechat… vždyť je to náš Král.“ Varovala ho víla snad už po tisící a Bill protočil oči. Jejich Král se tu zrcadlil skoro hodinu a spal jak zabitý. Už chápala, proč magie, díky které s ním mluvil ve snu, nefungovala. Mohl se ukřičet, ale s ním to ani nehnulo. Když to vzdal, začal skrz jeho nehmotné tělo házet kamínky.

Aria šílela.

„Tvůj Král možná, pro mě? Zabedněnec. Kdyby to měl v hlavě v pořádku, už dávno bych tu měl portál.“

„Je to Král,“ trvala víla na svém a odvážila se k němu blíž. „A je moc hezký Král. Už jen proto bys na něj neměl nic házet.“

„Jako by mu to mohlo ublížit.“ Bill radši další kamínek nezvedl a dřepl si přímo naproti Tomovi. Chtě nechtě musel souhlasit. Měli stejné oči, hnědé jako čokoláda, plné rty, čelo, brada, ale zatímco Bill vypadal jako vileník (vílí kluk), Tom vypadal jako elf, a to nebyly žádné slabounké křehulinky. Ale vlasy si musel barvit. Věděl to, on sám musel, ještě když byl v lidském světě. Pod tou černou je počůraná sláma.

„Mít nůžky, ošmikám ho.“ Broukl a Aria protočila panenky.

Reálný svět

Tom sebou prudce trhl a otřel si kapky deště z tváře. Zaklel a rychle naházel krabičku s uhly a skicák zpátky do dřevěné přepravky a v prudkém dešti se rozběhl zpátky. U břehu uklouzl na mokré trávě, zavrávoral, přepravka mu vyklouzla a pak už jen padal.