autor: Luki
„Simone?“ Gordonův hlas zněl naléhavě, a pak už bylo slyšet jenom Billovo vyjeknutí a já ucítil na svém rameni roztřesenou dlaň. Prudce jsem se otočil a šokovaně zalapal po dechu. Simone po tváři stékala slza, dalšími měla zaplněné oči, brada se jí třásla. Vůbec nebyla podobná té divoké tygřici, která na mě před malou chvílí křičela.
„Já… zůstaň… prosím… Tome.“
Divoký lesk v Billových očích živený panikou, strachem a zlobou, a to všechno bylo zaměřeno na mě. Jeho matku, která pro něj chce jenom to nejlepší, a přitom jsem věděla, že mi všechno proklouzává mezi prsty spolu s pomalu mizejícími zády Billova přítele. Tom. Člověk, který vnesl do naší domácnosti tolik z minulosti, aniž by si toho byl vědom. Donutil nás vidět a cítit bolest a strachy, se kterými jsme měli bojovat už dávno, ale pořád bylo snadnější je ignorovat. Nebo se před nimi zbaběle schovat. Dobře, ne my, ale já.
Billův pohled, který mi věnoval, než se vydal za Tomem, mě zamrazil hluboko v kostech, sevřel mé srdce a já najednou měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Tenhle okamžik, přesně takhle musel vypadat Nathaniel, když naposledy vycházel dveřmi ven vstříc své smrti. A já už teď vím, jak se cítila má matka.
Přála bych si mít víc času na to rozmyslet si, co říct, co udělat. Přála bych si vrátit čas o pár minut vzad a zvážit všechno, co jsem tomu mladíkovi vmetla do tváře. Nikdy to nebude můj nejoblíbenější člověk na světě, ale jestli ho teď nezastavím, už možná nebudu nikým pro své jediné dítě.
Gordon na mě visel pohledem. Bál se. Bál se, že udělám ještě něco hloupějšího. Bál se, že neudělám nic. Měl strach, že ztratíme svého syna. První kroky šly trochu ztuha, ale musela jsem ho zastavit. Někdy se i dospělí musí chovat jako dospělí.
„Simone?“ Myslím, že se Gordonovi ulevilo. Nejspíš by to nakonec udělal sám… nenechal by ho, aby jen tak zmizel. Gordon byl vždycky tím, kdo si věděl rady, když já už vyčerpala všechny své možnosti.
Prošla jsem kolem Billa, který jenom překvapeně zalapal po dechu. Nejspíš čekal poslední útok do zad odcházejícího mladíka. Třesoucí se rukou jsem Toma uchopila za rameno. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek. Vzpomínek na Nathaniela, na moji matku, která mi kladla na srdce, abych se tomu chlapci alespoň pokusila dát šanci. Abych dala šanci sobě. Ovšem ve chvíli, kdy se ke mně otočil, má mysl byla jako vymetená.
„Já… zůstaň… prosím… Tome.“ Nevíra, se kterou na mě hleděl, byla téměř hmatatelná. Slzy mi sevřely hrdlo. Jedna mi vyklouzla a tiše stékala po tváři. Cítila jsem její pohyb. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych ze sebe vůbec něco dostala. „Prosím, aspoň na chvíli… já… omlouvám se…“ tiše, bez hnutí jsme stáli ve dveřích kuchyně s myšlenkami vířícími kolem nás a nikdo najednou nevěděl, co dělat.
„Nepůjdeme si promluvit do obýváku?“ Gordonova slova narušila tu nepříjemnou bublinu kolem nás. S povděkem jsem se na něj otočila. Bill vedle mě chvíli nechápavě těkal pohledem po nás všech, jako by nebyl schopný pobrat, jak se najednou všechno otočilo, a až Tomovo tiché Děkuji a nesmělý úsměv na rtech jej vystřelilo do Tomova náručí. Ten mu s rozpaky objetí opětoval a přes Billovo rameno ke mně vyslal pohled, kterým jako by se ptal, jestli může. Mohl? No, měla bych mu dát šanci dokázat, že není jako Bushido.
…
Ještě pořád jsem nemohl uvěřit tomu, co se v posledních minutách stalo. Před chvílí se má mysl ubírala směrem k tomu, jestli si stihnu dostatečně rychle sbalit své věci, i když mi bylo jasné, že bych nejspíš stejně z bytu neodešel a v další chvíli sedím pevně přitisknutý k Tomovu boku na našem gauči, s rodiči naproti nám.
Mamka si odkašlala a zhluboka se nadechla. Věnovala nám oběma pohled, a nakonec se zadívala na mou ruku pevně propletenou s Tomovými prsty. Zatajil se mi dech, když mamčiným tolik unaveným obličejem problesklo smutné pousmání.
„Omlouvám se. Vám oběma… vím, že to, jak jsem se předtím chovala… je to pro mě těžké, ale doufám, že se to zlepší. Nečekejte srdíčka a motýlky, ale slibuju, že už se nebudu pokoušet volat policii.“ Taťka pevně svíral mamčinu ruku a povzbudivě se na nás usmíval. Vypadalo to, že se můžu konečně nadechnout s nadějí, že bude líp. „Ovšem od vás tu snahu očekávám taky. Billovi je sotva šestnáct, takže myslím, že bychom se měli domluvit na nějakých pravidlech. Jsem ochotná zvažovat kompromisy, ale pořád budete brát na zřetel na to, že my jsme s Gordonem rodiče, ano?“
Oba jsme s Tomem přikývli a napjatě čekali na podmínky toho, abychom mohli být spolu.
„Fajn. Myslím, že tím nejdůležitějším je komunikace. Takže vždycky, když se budete chtít sejít, budeme o tom s Gordonem vědět. Tím myslím, kde a s kým přesně. A hlavně v kolik se vrátíš domů. A dodržíš to, ano? Je myslím pitomost, abys měl vycházky jenom na hodinu denně, ale to neznamená, že se domů budeš vracet až v deset večer. Takže to uděláme takhle. Doma budeš nejpozději v sedm. A budeš se nám pravidelně hlásit.“ Mamka se podívala na taťku, jestli se vším souhlasí, a ten jenom povzbudivě pokýval hlavou. Myslím, že se mu hlavně ulevilo, alespoň tak vypadal. „A to nejdůležitější. Za chvíli ti začnou zkoušky, takže očekávám, že se tvůj školní prospěch nezhorší, jinak víš, co to bude znamenat.“
„Neboj, mami, všechno to zvládnu.“ Klidně nebudu chodit spát, abych se mohl učit, hlavně když to bude znamenat, že se můžu vídat s Tomem.
Nakonec po nás mamka chtěla ještě slib, že nebudeme dělat žádné blbosti. Do čehož zahrnula mimo jiné alkohol, drogy a k mé zlosti i další tetování. Na té poslední položce jsem byl odhodlaný ještě u ní zapracovat, ale teď jsem oddaně přikyvoval, jenom aby si to ještě nerozmyslela.
Po pár minutách mezi námi zavládlo ticho. Všichni jsme toho měli dost na přemýšlení. Pak se ale mamka zvedla, že je unavená a že si jde lehnout. Tom se zvedl z gauče a mě tím pohybem vzal s sebou. Tak nějak jsem to její prohlášení bral jako nenápadnou pobídku pro Toma, že by byl nejvyšší čas se rozloučit, však už taky bylo skoro sedm večer a zítra bylo pondělí, ale mamka se nejspíš rozhodla nás všechny dneska neustále šokovat, protože…
„Já… ehmm… jestli chceš, můžeš tu ještě chvíli zůstat, Tome… alespoň za tebou nebude muset Bill utíkat ven.“ Bylo vidět, že je to pro mamku hodně těžké říct, ale nakonec se i pousmála. Projela mnou najednou taková radost, že jsem se rozeběhl k ní a omotal kolem ní pevně paže.
„Děkuju, mami. A slibuju, že se budeme snažit, jo?“ Vlepil jsem jí pusu na tvář. Simone si jenom povzdechla, přejela mi dlaní po zádech a pak se odtáhla.
„Hlavně se snaž, abych toho nelitovala, Bille. Ano?“ Pak se otočila na Gordona a společně odešli do ložnice. Nejspíš si toho taky měli hodně co říct.
„Vypadá to, že jsme dostali dárkem pár minut jenom pro sebe.“ Tom došel ke mně a dlaněmi na mých bocích si mě přitáhl blíže k sobě. „Nechtělo by to odměnu pro hrdinu?“ Dřív, než jsem se stačil nadechnout, Tomovy rty se přitiskly na ty mé. Ale nebyl to žádný dravý polibek, jak jsem od něj očekával, takový, kterým by mě připravil o zbytky rozumu. Ne, bylo to něžné dotýkání. Lehounké pohyby, kterými mě Tom ponoukal, abych se mu otevřel. Špičkou jazyka polaskal můj spodní ret, což ze mě vydolovalo toužebné zasténání a způsobilo naprosté změknutí kolen. Kdyby si mě Tom nepřitiskl pevně do náručí, nejspíš bych se mu svalil k nohám. Pevně jsem se ho držel za ramena a zajišťoval si tak svou stabilitu, když mě Tom kousl hravě do rtu a konečně se dočkal. Vpustil jsem jej k sobě. Přivítal jsem jeho dobyvačný jazyk, svými rty jsem tlumil Tomovo hrdelní zasténání. Jeho boky téměř nepatrně, ale nepřehlédnutelně narazily do mého klína. Naše citlivé partie se o sebe otřely a bylo poznat, že oba jsme na tom stejně. Oba jsme byli jako nálož dynamitu, kdykoliv jsme dostali příležitost udělat ze svých osobních prostorů náš jeden, společný. Aspoň tak to dneska vypadalo už od okamžiku, který jsme spolu prožili v Tomově bytě.
Tomovy dlaně mě hladily přes boky na záda, aby se vydaly na cestu dolů na můj zadeček. Cítil jsem horkost Tomových dlaní, kterými si mě pokusil přitisknout ještě blíže k sobě, a pak začal Tom s námi oběma couvat dozadu. Pochopil jsem jeho ústup ve chvíli, kdy jsme se svalili na pohovku. Přistál jsem na Tomovi, který tím pohybem těžce vydechl.
„Zdál ses být lehčí.“ Poškádlil mě. Naklonil jsem se nad něj, s vrtěním se uvelebil do pohodlné pozice a pod bradu si složil paže. Se zaujetím jsem studoval krásné rysy svého přítele, který mi můj pohled pobaveně vracel.
„Myslel jsi to vážně?“ Musel jsem slyšet Tomova slova ještě jednou. Byl jsem toho plný. Pořád mi v uších znělo Tomovo přiznání, že se do mě zamiloval.
„Vždycky myslím vážně cokoliv, co řeknu.“ Mrknul na mě. „Co konkrétně máš ale na mysli?“ Pozvedl obočí a podle třpytu v tmavých očích, které na mě upíral, mi bylo jasné, že moc dobře věděl, na co jsem se ptal.
„Taky jsem to myslel vážně.“
„Tak to je dobře, že mluvíme o tom stejném.“ Hřejivě se na mě usmál, dlaněmi mi jemně vytvářel kroužky na zádech.
Vypadalo to, že to budu muset říct první já, protože jsem to pošetile chtěl slyšet. Vím, že se pořád říká, že činy jsou víc než slova a Tom to dneska dokázal víc než jasně, ale někdy člověk prostě musí slyšet, aby se ujistil.
„Já jsem se do tebe-„
„Zamiloval.“ Tom mě přerušil. „Tak v tom vězíme oba až po bradu.“
Oba jsme se na sebe usmívali jako dva zamilovaní blázni, ale myslím, že to ani jednomu z nás nevadilo. Konečně to totiž vypadalo, že to největší drama našeho začínajícího vztahu je za námi, a teď už jsme se mohli těšit jenom na ty dechberoucí zážitky, které mi jiskření Tomových očí slibovalo zažít.
Pak Tom přezval inicivativu a trochu nemotorně si mě přetočil pod sebe. Zabořenému v měkkosti pohovky s hřejivou tíhou Tomova těla nad sebou, mi nikdy nebylo tak dobře. Tom si okamžitě přivlastnil mé rty v žádostivém polibku a já mu byl více než nápomocný. Dlaněmi jsem hladil Toma všude, kam jsem dosáhl, a on na tom nebyl lépe. Bylo tady příliš mnoho míst k dotýkání, a zároveň příliš málo času k jejich objevování. Netrvalo to totiž moc dlouho a v chodbě vrzly dveře. Taťka. Tom si toho tichého zvuku zjevně nevšiml, protože když jsem opustil jeho rty, přejel těmi svými na můj krk.
„Tome, taťka…“ Tom se na mě nechápavě podíval, ale naštěstí mu téměř okamžitě v očích bleskla jiskřička poznání a odskočil ode mě tak rychle, že se téměř svalil na zem a bouchl hlavou o konferenční stolek.
Mno, jak jsem si tak prohlížel svého přítele, jeho planoucí oči vzrušením, zčervenalé tváře, napuchlé rty a zcela patrně se rýsující mužství pod tmavou látkou jeho kalhot, nedělal jsem si moc iluze, že já vypadám líp. Mohl jsem jenom doufat, že bude Gordon mít aspoň trochu pochopení. Posadil jsem se na gauč a sledoval Toma, který si sedl do vzdáleného křesla. Koukli jsme na sebe a oba se začali uculovat jako dva naprostí pitomci a přesně takhle nás našel i můj taťka. Chvíli na nás nechápavě koukal, vzhledem k tomu, že jsme každý seděli v jednom rohu pokoje, ovšem oba jsme vypadali pomuchlaně.
„Koukám, nezaháleli jste.“ Mrknul po mně a pousmál se. „Mamka už spí. Bylo toho na ni hodně.“ Prošel kolem nás k oknu, kde se zády k nám zastavil. „Nechtěl jsem to řešit před Simone, ale… je mi jasné, že zakazovat vám to je pitomost, protože když budete chtít, stejně si příležitost najdete, takže… prostě bezpečně, jo? Kondomy vám kupovat nebudu, ale-„
„Ježiši, tati.“ Bylo mi neskutečně trapně a vůbec mi nepomohl pohled na Toma, který v sobě dusil smích. Myslím, že jsem byl rudý až na zadku, o který tady vlastně celou dobu šlo.
„No co? Tvrdíš mi, že jsi skoro dospělý, tak bys měl převzít trochu té zodpovědnosti, ne?“ Konečně se na nás otočil a na rtech mu pohrával rozpačitý úsměv. Myslím, že nepočítal s tím, že bude syna poučovat o chráněném sexu kvůli nemocem. Řekl bych, že měl spíš připravenou řeč na téma předčasného rodičovství a jak mu předejít. Ale snažil se. Vstal jsem a pár kroky překonal vzdálenost mezi námi. Gordon byl trochu překvapený, když jsem jej objal a tiše mu poděkoval. Vlastně jsme nejspíš mohli děkovat hlavně jemu. Ne každý otec by byl tak v pohodě s tím, že jeho jediný syn je gay. „Fajn, ale pro dnešek už se všichni rozloučíme. Tebe zítra čeká škola, mladíku a jsem si jistý, že Tom už se taky nemůže dočkat, až si udělá pohodlí u sebe doma, že?“
Nechtělo se mi s Tomem loučit. Právě teď bych potřeboval aspoň pět minut s ním o samotě, aby mi mohl oplatit dnešní dopoledne. A Tom taky vypadal, že by potřeboval trochu mé péče, ale oběma nám bylo jasné, že to neklapne. Pro jeden den už toho bylo dost.
Po tom, co jsme se rozloučili, jsem se svalil v pokoji na postel a do ruky vzal svůj milovaný mobil. Chystal jsem se napsat Tomovi, jak byl dneska úžasný, ale on byl rychlejší. Mobil zavibroval a na mě bliklo Tomovo jméno.
Jsi nejlepší. Uvidíme se zítra?
Mohlo to být dokonalejší?
Jsem rád, že sis toho všimnul 😛 Rozhodně.
Měl jsem vycházky do sedmi, takže jsem toho hodlal náležitě využít. Horší bylo ovšem to, že Tom se v práci nemohl jenom tak ulít. Ale jak se zdálo, s tím jsem si nemusel dělat hlavu, protože…
Fajn, tak se stav zítra hned po škole. Měl bych tam mít pauzu, mladej 😛
Tom věděl, že nesnáším, když mi tak říká, ale i tak mě rozesmál. Bože, přežít těch pár hodin ve škole bude utrpení. Ještěže tam bude i Gustav… sakra, měl bych mu dát vědět, že ještě žiju, že je všechno v pohodě.
Vyťukal jsem jednu krátkou zprávu i pro Gustava, že všechno dopadlo víc než dobře a že mu všechno zítra ve škole povím, abych se potom konečně s myšlenkami na svého přítele postaral o problém, který mě dneska trápil celý den. A že to bylo velmi rychle vyřešeno, se nemusím, myslím, zmiňovat.
autor: Luki
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Uf, napětí konečně trochu povolilo a Simone si prošla totální změnou osobnosti. Doufám, že jí to vydrží i do budoucna. Mě se na tom nejvíc líbí, jak ze sebe kluci nemůžou sundat ruce, jakmile jsou někde sami. No stress, že jsou v obýváku, kam může kdokoliv přijít. 😀 Jsem ráda, že si kluci můžou konečně oddechnout a začít spolu opravdu normálně chodit. Začátky byly krušné, ale bude to stát za to.
Děkuji zlato za další perfektní díl. Už se těším na všechno, co sis na kluky nachystala.;)
Doufám že to Simone vydrží a že ji Tom přesvědčí že Billa opravdu miluje.
Tohle byla konečně krásná úleva. Kluci už budou mít ten tolik potřebný čas k tomu, aby se vzájemně opravdu poznali a dozvěděli se toho o sobě více než jen to, že ten druhý je neuvěřitelně HOT a že chcou na sebe každou vteřinu skočit… :DDD
V minulé kapitole to už vypadalo na kompletní pohromu, ale Simone se nakonec vzpamatovala. I když už bylo skoro pozdě. Je jasné, že to pro ni není snadné, jediný syn, vzpomínky na rodinnou tragédii. Kdyby byl Tom tzv. kluk od vedle, možná by to taky bylo trochu jiné. Jenže pro dost starších lidí je tatér téměř srovnatelný se satanem. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Simone to naštěstí zachránila a už je to na Tomovi. Teď jsem hodně zvědavá, jak to bude dál…..
Opět moc moc děkuji holky za krásné komentíky 🙂