autor: fyredancer
„Měl bys přijít na moje živé vystoupení tenhle pátek,“ řekl Georg a odkopl Billovi z cesty hromádku listí, když odbočili k autobusové zastávce.
Bill se mdle pousmál. „Možná budu muset,“ řekl, překřížil si ruce na hrudi a snažil se potlačit chvění. Tentokrát to nebyla zima, co jej ničilo, byla to ta nesmírná velikost toho, co se chystal udělat. Možná v pátek nebude na filmovém večeru vítán. K čertu, Tom možná bude na rande se svou přítelkyní. „Nevím, jak tohle všechno bude fungovat.“
„Bude to muset pochopit,“ řekl Georg pevně. „Nemůže tě vodit za nos, a přitom tobě za zády s někým randit-„
„Už jsem ti říkal, že já a Tom jsme spolu nechodili,“ řekl Bill a podrážděně přitom nakrčil nos.
„Ale měli jste spolu pletky,“ poukázal Georg rychle. „A je jasné, že když ses dozvěděl o té holce, byla to pro tebe poslední kapka.“
Bill byl na okamžik zticha, během chůze nakopl několik hromádek listí. Pršelo, zatímco byli v kavárně, a chodník byl klouzavý a mokrý, polepený tmavě zlatými, červenými a oranžovými listy. „Co když mu spaní se mnou brání v tom, aby se oddal někomu jinému?“ Řekl nakonec. „Možná… ne s ní, ale s někým jiným. Možná, že když to se mnou dělal tolikrát, pomohlo mu to uvědomit si, že takhle může být i s někým jiným více než jednou. Nechci mu v tom bránit.“
Georg zasténal a plácl se rukou do čela. Bill vylekaně zvedl hlavu.
„Co je?“ Dožadoval se, znepokojený, že si to Georg možná rozmyslel, nebo pomyslel na něco, na co Bill ne.
„Jsi v tom až po uši, Bille,“ řekl mu Georg. „To pro mě není dobré, víš? Budu se muset víc snažit, abych ti ho dostal z hlavy.“
Bill se na něj podíval. „To není… chci říct, že to nemusíš,“ namítl.
„Dokud budeš vypadat takhle, tak chci,“ odpověděl Georg a ušklíbl se na Billa. Zastavili se u lavičky na autobusové zastávce a Georg zalovil v kapsách a vytáhl něco, co vypadalo jako zmačkaný papírový kapesník. Po několika trhnutích a odhodlané práci prstů ho proměnil do bledé sněhové růže, a podal ji Billovi. „Tady. Není použitý, slibuju.“
Koutky Billových úst se samovolně zvedly vzhůru, když si růži od Georga vzal. „Děkuju,“ řekl. Zastrčil si ji za ucho, poté, co na své košili nenašel žádné použitelné knoflíkové dírky.
„Opravdu nemáš zač,“ řekl mu Georg. Pak mu věnoval okouzlující úsměv. „Takže pátkem si ještě nejsi jistý. A co zítra večer?“
„Zítra večer co?“ Zopakoval Bill zvědavě. „To máš taky živé vystoupení?“ Myslel si, že si pamatoval, jak mu Georg říkal, že pracuje. Pravděpodobně měl tedy zítra volno.
„Ne,“ řekl Georg a pozvedl obočí. „Měli bychom jít někam ven. Víš, pro případ, že by si Tom chtěl… nárokovat tvůj čas.“
„Panebože!“ Vykřikl Bill a rukama si přikryl obličej.
„Co?“ Zeptal se Georg. Zhoupnul se na patách kupředu a upřeně se na Billa podíval.
„To jen, že… já… já… tak trochu jsem s Tomem souhlasil, že ho… však víš, dneska večer uvidím,“ řekl Bill, sledoval špičky svých nohou a poklepával jimi o vlhký chodník, nejdřív jednou, a potom druhou. „Náš kamarád – jeho spolubydlící – je v práci, a on… pozval mě k sobě, takže…“
„Nechoď,“ řekl Georg okamžitě.
Bill na něj zazíral. „Co?“
Georg pokrčil rameny. „Kdo říká, že tam musíš jít? Chceš s ním přestat spát, Bille. Je to snadnější provést, když, však víš, tam s ním nejsi.“
„Máš pravdu,“ řekl Bill slabě. Nenapadlo ho zajít až do takové míry, ale nejspíš měl sám sebe z té rovnice odstranit. Jejich původní dohoda už dávno propadla, takže ta část o neutíkání už neplatila.
Georg se na něj upřeně podíval. „Je to na tobě, Bille. Nikdo tě nemůže nutit dělat něco, co nechceš.“
„Já jsem to chtěl,“ řekl Bill, jako by to bylo přiznání.
Georg si zasunul ruce do kapes své bundy a s porozuměním se na Billa usmál. „Můžu si překontrolovat to časování, Bille?“
„… chci to,“ přiznal Bill. „Ale, neudělám to. „Prostě… už nemůžu.“ Vzhlédl k ulici poněkud s úlevou, když spatřil přijíždějící autobus. Nebyla to modrá linka, která by ho zavezla k Tomovi.
Georg k němu přistoupil, zarazil se, a pak Billa sevřel v překvapivém objetí. Byl teplý, a jeho paže byly silné, hruď pevná. Hezky voněl; směsicí vlasových produktů a cedrové kolínské a čisté chlapecké vůně. Bill zavřel oči a nechal se objímat.
„Za co to bylo?“ Zeptal se, když ho Georg pustil, jakmile s pískotem autobus zastavil.
Georg se na něj sarkasticky, ale sladce usmál. „Vypadalo to, jako bys to v tu chvíli potřeboval.“
„Oh,“ řekl Bill, ustoupil a pak se otočil, aby vyšel na první schod. Natáhl ruku, aby zkontroloval růži za uchem, stále tam byla. „Tak díky.“
„To nestojí za řeč,“ řekl mu Georg a mávl rukou.
Bill se zhroutil na prázdné autobusové sedadlo bez spolusedících a vzdychl, když pohlédl z okna do náhle šedivého dne. Modrá obloha byla zakryta plochými, beztvarými mraky, které slibovaly více deště. Dotkl se koutků svých očí a zjistil, že jsou stále suché.
„Co to dělám,“ řekl jemně nahlas, a vyplázl jazyk, když postarší žena o několik sedadel dál vydala pohrdavý zvuk a otočila se k němu zády.
Zastrčil si ruce do kapes, aby si je zahřál, a našel tam telefon, který tam náhodně odložil. Zaklel, když si uvědomil, že si ho ráno vypnul.
Když se displej rozsvítil, měl tam dva zmeškané hovory, jeden od neznámého čísla a druhý od matky. To bude muset počkat na později. Byly tam také tři nepřečtené zprávy a on s úzkostí otevřel menu, aby si je přečetl.
Jedna od Andrease, dvě od Toma.
Bill se kousal do rtu a zvažoval výhody smazání versus čelení všemu, co by jej mohlo přimět, aby své rozhodnutí změnil. Nakonec zvědavost zvítězila a on otevřel Tomovy zprávy.
Šel jsem za tebou do třídy a ty tam nejsi – jsi ok?
Jen se ujišťuju, že dnešek platí. Potřebuju tě vidět.
Bill se ostře nadechl a vypnul obrazovku. Hodil telefon do tašky a objal svá kolena. Pomyslel si, že by se mu znovu hodilo Georgovo objetí, přestože všechno, co jeho tělo chtělo, byl Tom.
Namísto toho zamířil domů a uvařil si večeři, kterou vůbec neměl v úmyslu jíst. Telefon si nosil s sebou v kapse a tiše si pozpěvoval, ignoroval přitom oznámení, která přicházela. Po chvíli se mu hlas zlomil v polovině ´Love Ridden´ a on přestal s pokusy dělat sám sobě společnost. Seškrábal těstoviny z připáleného hrnce do koše, schoulil se na konci postele se svým poznámkovým blokem a přejížděl prsty přes chladný plastový obal svého telefonu. Znovu zapípal.
„Já nemůžu,“ řekl sám sobě omluvně. Zavřel blok a hodil ho napříč pokojem.
Poté, co chvíli přecházel sem a tam a ignoroval poskakující telefon, usadil se u počítačového stolu s úmyslem udělat domácí úkoly. Otevřel esej o dějinách hudby a zadíval se na úvodní odstavce, procházel jednotlivá slova, aniž by chápal jejich význam. S povzdechem svou esej zase zavřel a otevřel si hru Solitaire, ve která začal po několika kolech nestoudně podvádět.
Když mu telefon poprvé zazvonil, Bill vyskočil ze židle a málem telefon mrsknul přes celou místnost. Pohlédl na displej, jako by mu to už snad neprozradila samotná melodie. Volal Tom.
Bill se nadechl, pevně zavřel oči a narovnal se v ramenech. Bylo načase se vzmužit.
Palec mu uklouznul a poslal hovor do hlasové schránky.
„Do prdele!“ Zasténal. Kdo dal ta tlačítka tak blízko k sobě?
Když už držel ten telefon v ruce, zdůvodnil si, že by bylo dobré, kdyby si zkontroloval všechny zprávy.
Všech sedm bylo od Toma.
„Bože, Tome,“ vydechl. Jak pohnul prstem, aby je otevřel, telefon mu v ruce zavibroval a znovu začal hrát Tomovu melodii. Tentokrát ho Bill svíral v rukách, dokud nepřestal zvonit, a pak se několikrát udeřil rukou do čela, jako by to snad pomohlo odstranit jeho idiocii. Nyní se přesunul ke zprávám od nejnovějších po nejstarší, a zatímco si je prohlížel, rozsvítilo se zelené světýlko a objevila se další.
Bille, jsi doma? Takže přijdeš?
Potřebuju tě dneska večer vidět. Nemusíme nic dělat, musím ti něco říct.
Nebyl jsi na přednášce, jsi v pohodě?
Stále v kampusu, chceš jít se mnou domů?
Bill zasténal a odhodil telefon na postel. Tohle nefungovalo, vyhýbat se Tomovi a doufat, že přestane volat, přestane psát. Právě proto Bill věděl, že potřebuje solidní důvod, aby ho mohl odmítnout. Tomova vytrvalost byla legendární.
Místo toho se převlékl, nasoukal se do svých nejotrhanějších tepláků, nějakých starých, tlustých ponožek a teplého trička pod tenkou mikinou. Telefon mu během toho zazvonil dvakrát a on sebou pokaždé trhnul. „Drž hubu!“ Zařval na přístroj, cítil se hloupě a v pasti. Nechal telefon tam, kde byl, a otevřel přední dveře.
Venku lilo; učiněný listopadový monzun.
„Sakra,“ zamumlal Bill, jednou teniskou šoupal o práh, zatímco zíral na déšť. Kazilo mu to plány na útěk. Nenáviděl být promočený na kůži, dokonce ještě víc než kočky. Jak tam stál a pozoroval dešťové potoky ve žlabech u úzké římsy, která lemovala jeho byt, telefon za ním znovu zazvonil.
„Dobře,“ řekl Bill poraženě. I samotné hvězdy se proti němu spikly. Narovnal si páteř do dokonalého držení těla, zabouchl za deštěm dveře a otočil se zpátky k posteli. Koneckonců, Tom bude tak dlouho volat, dokud mu nakonec nedá nějakou dopověď.
Chvíli si pohrával s nastavením telefonu a okusoval si ret. Pak otevřel Tomovu nejnovější zprávu a stiskl ´odpovědět´.
Už to dál dělat nemůžu, napsal, a několik minut zíral na tmavá slova na bílé obrazovce, než konečně stiskl ´odeslat´. Srdce mu bušilo až v uších, hlasitěji, než zvuk bouřky z venku.
Telefon znovu začal zvonit a Bill ho svíral v ruce jako záchranné lano. Položil se dolů na postel a posouval se, dokud nedorazil k místu, kde ráno nechal shrnutou svou přikrývku tak, jak ji ze sebe shodil, a přehodil si ji přes sebe.
Po dlouhý, zbabělý okamžik Bill zvažoval, že by to nezvedl, nebo to znovu poslal do hlasové schránky. Co by měl říct? Proč by vůbec musel něco říkat? Nebylo to tak, jako by to snad Tomovi dlužil – koneckonců, Tom šukal s Ariel, ale mimo to i lhal. To bylo to, co mu Bill nemohl odpustit.
Bill nakrčil obličej, pak stiskl zelené tlačítko a zvedl si telefon k uchu. Nadechl se, a to stačilo.
„Co tím myslíš, že už to nemůžeš dál dělat?“ Zeptal se mu Tom přímo do ucha. Hlas se mu třásl.
Bill silněji zatahal za svou přikrývku, převalil se na druhou stranu a zabalil se jako lidské burrito. „Přesně to, co jsem řekl,“ odpověděl, bolestně. Hádal, že to Tom nenechá jen tak být, i když nedokázal přijít na to proč, ale Tom byl už od začátku podivně naléhavý. „Nemůžu, Tome, já už nemůžu.“ Pohnul v ústech jazykem, dokud se mu kulička z jeho piercingu nedostala mezi zuby.
Tom mlčel po dobu tolika úderů srdce, až Bill zkontroloval svůj telefon. „Proč?“ Zeptal se Tom nakonec, napjatě a bolestně, jako by to slovo ze sebe jen těžko dostával.
Protože tě až příliš miluju, leželo mu na jazyku, a bylo dobře, že Bill měl svůj jazyk stále mezi zuby. Jinak by to možná vyslovil. Uvolnil svůj piercing, zatímco si v hlavě přehrával odpovědi, které by byly přijatelnou náhražkou. „Říkal jsi, že bychom v tom měli pokračovat tak dlouho, dokud nebudu mít někoho…“ začal.
„Právě teď nikoho nemáš,“ začal Tom zoufale. „Nikoho, kromě-„
„To není pravda,“ přerušil ho Bill. Zavřel oči a v návalu energie se posadil, odhodil ze sebe přikrývku a otočil se k oknu. Déšť sklouzával po okně v nekonečných provazcích, drobných potůčcích, které se spojovaly a měnily směr. Voda těžce narážela do okna a on poslouchal Tomovo chraptivé dýchání.
„Ty s někým chodíš a neřekl jsi mi to?“ Řekl Tom nakonec ublíženě.
„Zrovna jsem s ním začal chodit,“ odpověděl Bill tiše. Znovu zavřel oči, otrávený a zničený Tomovou odpovědí, tím očekáváním, že by mu to Bill nejdříve řekl. Jako by to Bill před ním tajil stejně, jako Tom před ním tajil Ariel.
„Řekl jsi, že budu první, kdo se to dozví,“ řekl Tom bolestně.
„Říkám ti to teď,“ odpověděl Bill. „A proto už nemůžu.“
Tomův dech se zrychlil a Bill se snažil si to nepředstavovat, nevidět sám sebe v Tomově posteli – v jeho náručí – s Tomem omotaným kolem sebe, zatímco se oba pomalu pohybovali, tak pomalu, dokud se Bill v jeho náručí nerozechvěl. Nemohl přestat myslet na to, jak to dělali minulý týden, poté, co si dali pizzu u kulečníku, kdy si Tom lehl vedle něj a líbal jej a hladil, dokud se neudělal. Jen to a nic víc, jako by Tomovy polibky byly vše, co potřeboval, aby se dostal do euforie; to, a pohled těch tmavých očí, které ho ani na okamžik neopustily. Právě teď tam chtěl být více, než chtěl svou vlastní bezpečnost, svou vlastní sebeúctu.
„Bille,“ řekl Tom, a to byl zvuk, který Billa přinutil kousnout se do rtu. Jeho jméno na Tomových rtech, ačkoliv to právě teď nebyl zvuk plný rozkoše. Byla tam pouze bolest. „Myslíš si, že on je ten pravý?“
Bill zavřel oči a omotal si ruku kolem kolen. Pomyslel na Georgův sarkastický usměv a pevné objetí; vzpomněl si na zdvořilé gesto s květinou a na skutečnost, že mu v první řadě sám sebe nabídl jako záminku. „Ne. Možná. Já nevím.“
„Nezníš moc jistě,“ naléhal Tom. „Co je na něm tak úžasného?“
Bill začal přikyvovat, ačkoliv ho Tom nemohl vidět. „No, on je… je ohleduplný,“ začal, přesvědčený, že je špatný nápad mluvit o tomhle s Tomem. Jsou přátelé, připomínal sám sobě. Byl to ten typ otázky, na které se přátelé ptali. Nechtěl, aby se to změnilo. „Věnuje mi pozornost. Ví, když se necítím dobře, i když si myslím, že se mi to podařilo skrýt… naslouchá mi, ale povzbuzuje mě, abych poslouchal svou vlastní mysl.“ Povzdechl si a sledoval, jak déšť začal dopadat proti oknu ještě silněji. „Když… když mě drží, cítím se v bezpečí,“ pokračoval Bill a musel se na chvilku zastavit, když hrozilo, že mu selže hlas. „Hezky voní, a dělá pro mě spoustu maličkostí. Věcí, kterých si ostatní lidé možná nevšimnou, ale já ano. Je… vytrvalý; ujistil se, že si ho všimnu, i když jsem se snažil utéct. Umí mě rozesmát. Kdykoliv. A vždycky se o mě stará. Prakticky od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali.“ Na konci se mu sevřelo hrdlo a na děsivý okamžik přemýšlel, koho to vlastně popisoval.
„Takže ho máš rád,“ řekl Tom nakřáplým hlasem.
„Jo,“ potvrdil Bill.
Znovu nastalo ticho, dokud Bill nezkontroloval spojení. Je tam Tom ještě? Už neslyšel ani jeho dech.
„Myslíš si, že… Bille, myslíš, že bys mohl mít rád mě?“
„Ach, bože!“ Bill hlasitě zasténal, pěstí si protřel oko a nestaral se o make-up, který si rozmazal. Jak mu Tom může tohle dělat? Neví, on neví, že Bill už ho rád má. Až příliš moc. Nemohl pomoct zakoktání, když odpověděl. „Já – já tě mám rád, Tome.“
„Ale ne… ne tak, jako máš rád jeho,“ řekl Tom.
Bill na okamžik zadržel dech. Krk měl sevřený, a slzy čekaly v koutku jeho očí. „Ne,“ řekl tiše, a byla to pravda, čistá pravda. Toma měl mnohem, mnohem raději, a bylo to špatné pro ně oba.
Tom se ostře nadechl, pak nastalo další ticho.
Vteřiny ubíhaly. Bill sledoval, jak déšť naráží do okna ve večerní tmě. Něco jej šimralo na tváři, a tak si ji otřel, pak se podíval na vlhkost na svých prstech, jako by to byla nějaká neznámá tekutina.
„Tome?“ Řekl Bill, když už to ticho nemohl déle vydržet. Věděl, že Tom tam stále je. Neexistoval žádný způsob, že by zavěsil.
Odpovědělo mu nic neříkající zabručení, které mu dalo vědět, že je Tom stále na lince.
„Pořád jsme přátelé, že?“ Řekl Bill rychle a pevně stiskl víčka. Nos už měl ucpaný, a to dokonce ještě ani nebrečel. Je pro ně možné, aby zůstali přátelé? Bože, stále to chtěl. Místo své hloupé deky chtěl kolem sebe právě teď Tomovy paže.
„Vždycky jsme byli, Bille,“ řekl Tom po chvíli. „Nechystáš se mi vzít i tohle, nebo jo?“
„Ne!“ vykřikl Bill přiškrceně. „Ne, já… ani náhodou. Jsi můj nejlepší kámoš, Tome.“ Zoufale sám sebe objal a nebylo to dost. Tom byl více, o mnoho více, a to byl důvod, proč Bill tohle musel udělat dřív, než do toho zabředne příliš hluboko. Pokud už se to nestalo.
Tom zaváhal, pak po dlouhé chvíli řekl: „Ty jsi taky můj nejlepší kámoš, Bille.“ Jeho slova byla řečena s námahou, jako by měl problém je ze sebe dostat.
Bill se proti své vůli usmál a znovu si otřel tvář. Musel se od toho telefonu dostat dřív, než mu selže hlas. „Já… nebudu říkat, že je mi to líto,“ zašeptal. Protože ničeho z toho nelituju. Nevyměnil by ani jediný okamžik, ani by nic z toho nevzal zpátky.
„Chápu,“ řekl Tom po chvíli, hlas měl stále chraplavý. „Uvidíme… uvidíme se zítra?“
„Jako obvykle,“ řekl Bill a přinutil se zasmát. „Uvidíme se zítra.“ Zavěsil a napjatý zvuk jeho smíchu se změnil v bolestné zasípání.
„Ahoj, Tome. Miluju tě,“ řekl prázdné obrazovce svého telefonu. Bill si otřel tvář a nechal své slzy dopadnout tam, kam chtěly.
Ležel na boku a tiskl k sobě svůj telefon, plakal bez vzlykání, slzy mu kapaly ze špičky nosu, dokud už sám sebe nemohl vystát. Vstal, umyl si v koupelně obličej a vyhýbal se svým vlastním očím. Nedokázal snést tu prázdnotu ani obviňování, které věděl, že tam najde. Po chvíli se došoural k posteli a popadl svůj telefon, vytočil známé číslo a přidržel si ho těsně u ucha, když byl hovor přijat.
„Mami.“ Bill ze sebe to slovo jen stěží vymáčkl. „Udělal jsem to. Je konec.“
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Já se omlouvám za silné výrazy ale do prdele práce!! To je ten Bill vážně takový moula, že mu nedojde jak moc ho Tom chce? A že ho miluje? Proč se ho asi vyptával jestli tak má rád i jeho? Pro srandu králíkům? Tohle mě teda štve. A zase řeknu to samé, co už jsem řekla tisíckrát předtím. Ti dva by si měli prostě promluvit a dopřát nám happy end.
Děkuji za překlad Zuzu
Ty jsi takovej deBill! Idiote! 😀 jezis 😀 mam dost… Tome to mu to nemuzes rict normalne taky? Kdyz vis jaky ma vedeni? Sakra!
[1]: ne, Becs nemuzou, protoze to jsou idioti! A co se vubec rozcilujem? To je karma vis, za to jak trapime jiny i my 😀
Tohle vypadá bledě. Ale nezbývá než doufat, že to takhle nezůstane. Bylo by fajn, kdyby oba kápli božskou, ale to bychom po nich asi chtěli moc, co? 🙂
Bill miluje Toma, ale myslí si, že se tahá s Ariel (podle mě to není jisté, nic proti Andymu). Tom stopro miluje Billa, ale ten mu teď oznámil, že začal s někým chodit. Pěkný bordel, toto.
Díky za překlad, těším se na pokračování. Doufám, že mě u toho už definitivně neklapne. 😀
Je konec… to zní jako na kriminálkách nebo pri tej jak se menuje tá hra? Už vím to blue whale. Mám pocit že Bill spácha samovraždu. Diki za preklad.
Tak teď to zvorali oba netrpělivě čekám na další díl.
Proboha. Bill je děsná trubka, že nepoznal, že jej Tom má rád jinak, než kamaráda. Jeho bolest v hlase byla slyšet až ke mně a navíc se Tom ptal na tak strašně zjevné otázky!!! Bille, ty troubo! Už jste si mohli padnout kolem krku a všechno mohlo být v pořádku. Místo toho teď okolo sebe budou kluci chodit strašně opatrně, oba dva se budou trápit. Tohle se mi nelíbí ani trochu.
A k tomu všemu mi přijde strašně líto, že mu to Bill musel říct zrovna teď. Jsem si jistá, že měl Tom v plánu se Billovi vyznat. Vážně si to myslím! A Georga přestávám mít ráda 😀 Mně docela zajímá, zda je takový starostlivý opravdu jen proto, že má Billa rád jako kamaráda anebo je do něj zamilovaný?
Moc děkuji za skvělý překlad! 🙂
Stále som dúfala, že z Billa vyhŕkne nejaká výčitka o Ariel a Tom mu to vysvetlí a konečne povie čo chce čo cíti… Tomovi sa zíde to čo Bill urobil ale trpia obaja a ja s nimi… ďakujem za preklad strašne moc.
Oni sú neskutočne retardovaní, toto snáď ani nie je možné 😀 to je Bill fakt taký zabednený, že mu to proste nemôže dôjsť, že ho má Tom fakt rád? Zase mu chcel čosi povedať a on zase predtým ako to stihol musel urobiť nejaké hlúpe rozhodnutie… Prečo sa nemohli normálne porozprávať, mohol sa Toma aj spýtať na Ariel, myslím, že by mal určite nejaké rozumné vysvetlenie a aj keby sa nespýtal, tak už z toho, že sa ho Tom pýtal či by nemohol mať rád jeho mu to mohlo docvaknúť, ach jaj, ja pri tomto príbehu prídem o nervy 😀