Tattoo 10.

„Poznat tě.“ Slova mi tiše utekla ze rtů a já věděl, že je to pravda. Chtěl jsem prozkoumat celé Tomovo já, celé jeho tělo, každý kousek kůže, ale neměl jsem dost odvahy, abych převzal velení. I když Tomův výraz mi napovídal, že byl více než ochotný stát se objektem mého důkladného zkoumání. Bez řečí a naprosto oddaně.

„Můžeš cokoliv.“ Zatlačil do mě svým tělem tak, že jsme se svalili do přikrývek Tomovy postele. Očekával jsem sladkou tíži jeho horkého těla, ale Tom se skulil vedle mě, aby se natáhl na záda, a ruce si založil pod hlavu. Dával se mi tím na milost, ochotný ode mě přijmout cokoliv, co jsem na něm chtěl vyzkoušet. „Jsem to jenom já, Bille, do toho.“ Zapátral jsem po jiskřičkách smíchu v Tomových očích, ale nesmál se mi. Jeho pohled byl plný očekávání. Pak se na mě pousmál a své oči zavřel.

…

Nejistota v Billově rozkošném obličeji mě nutila se usmívat, tolik připomínal mě a mé první zkoumání, ale nemohl jsem si to dovolit, nechtěl jsem, aby mi teď utekl. Se zavřenýma očima jsem se pohodlněji uvelebil na posteli. Nemusel jsem čekat moc dlouho. První lehounké doteky jsem ucítil na klíční kosti. Chvění, které doteky způsobovaly, rozvibrovaly celé mé tělo o to víc, že jsem byl odkázaný pouze na to, co cítím. Vzrušením se mi sevřelo břicho a já se přistihl, jak odhaduji, kterým směrem se to něžné trýznění vydá. Kterou část ze mě samého chtěl Bill prozkoumávat dál?

Matrace se lehce prohnula, jak si Bill udělal větší pohodlí, a mou tvář slabě ovanul jeho teplý dech. Ve chvíli, kdy se mi Billovy rty opatrně přitiskly k hraně čelisti, se zkoumající prsty nesměle rozeběhly přes má žebra dolů k pupíku. Musel jsem se kousnout do rtu, aby mi neuteklo vzrušené zasténání.

„Nedrž to v sobě.“ Tichá slova, pronesená kousek nade mnou a špička Billova jazyka, kterým přejel přes můj spodní ret, abych uvolnil jeho až surové sevření zuby, byly tou poslední kapkou. Slíbil jsem si, že vydržím tak dlouho, dokud to bude Billa bavit, ale tohle mučení se nedalo zvládnout. Otevřel jsem oči a nad sebou našel Billovu tvář, ve které jsem si mohl přečíst pomaličku mizející nejistotu, kterou střídala zvědavost a touha.

„Ahoj.“ I mým uším zněl můj hlas nakřáple.

„Ahoj.“ Na první pohled se mi zdál smělejší, ale stačila chvilinka a Billova líčka pod mým pohledem zrůžověla.

„Moc ti to sluší, když se červenáš.“ Neodolal jsem jej trochu popíchnout.

„Ale neee…“ dřív, než stihl schovat svůj rozkošný obličej do látky mého trička, jsem obemknul jeho bradu svými prsty.

„Jsi nádherný, Bille.“ Dřív, než mohl začít odporovat, jsem si ho přitáhl blíže k sobě a hladově si přivlastnil jeho rty. A Bill se nechal více než ochotně přivlastnit. Definitivně jsem převzal velení a pomalým pohybem, aby Bill věděl, na co se chystám, jsem nás přetočil tak, abych jej mohl uvěznit pod sebou.

Naše rty na sebe horečnatě narážely, jazyky spolu sváděly pradávný tanec plný příslibů a oba jsme se snažili plochou svých dlaní poznat toho druhého co nejvíce za co možná nejkratší čas. Cítil jsem na své noze neklamnou známku Billova vzrušení a byl jsem si více než jistý, že i Bill ve své vášní zastřené mysli vnímá přes tenkou látku kalhot můj k akci více než připravený penis. A neudělal nic, čím by mi alespoň vzdáleně naznačil, že mám přestat, ale já věděl, že bych měl brzdit. Propadal jsem mu čím dál víc a nechtěl jsem, aby měl pocit, že mi musí nabídnout sebe celého, teď a tady.

Neochotně jsem rozpojil naše po polibcích lačnící ústa a na malou chvilku si opřel čelo o Billovo. Oba jsme se trhavě nadechovali a pokoušet se utišit bláznivě tlukoucí srdce nebylo právě teď v našich silách.

„Proč-“ nespokojenost v Billově hlase byla přesným vyjádřením toho, jak frustrovaně jsem se teď cítil i já sám.

„Protože je nejvyšší čas. Za chvíli už bych nebyl schopný se od tebe odtrhnout. Už teď se s tím dost peru.“ Zvedl jsem hlavu, abych se zadíval do čokoládově hnědých očí pode mnou. Zastřený pohled touhou, naběhlé a lesknoucí se rty od polibků a zrůžovělé tváře vášní… kurva, to jsem nemohl zvládnout. Byl jsem zvyklý mít pravidelný sex, ale co jsem teď s Billem, musím si vystačit jenom sám se sebou, a to je v tuhle chvíli naprosto nemyslitelná představa. Jako bych ochutnal tu největší delikatesu světa, ale sníst jsem mohl jenom dva dny starý hotdog. V rychlosti jsem si pro sebe ukradl alespoň ještě poslední polibek, abych pak ve spěchu vymotal své prsty z Billových vlasů a vyhrabal se z postele.

„Nekoukej se na mě takhle. Nebo se domů dneska už nedostaneme.“ Natáhl jsem k nespokojeně se tvářícímu Billovi ruku a čekal, až ji přijme. Můj přítel ale skoro vypadal, že si trucovitě založí ruce na prsou a počká, až se vrátím k předchozí činnosti. Jeho nesmělost byla najednou ta tam. „Bille, prosím, věř mi, že vzít si tě teď a tady by byla ta nejdokonalejší věc, jaká by se nám přihodila, ale nemyslím, že zrovna dneska by byl ten správný čas, fajn?“ Bill si jenom povzdechl a začal se zvedat do sedu. Pomohl jsem mu se postavit, abych si ho zase znovu mohl přitisknout do náručí. Odolat mu bylo tak těžké. Byl celý rozechvělý, vláčný a dychtící poznávat cokoliv, co by nás společně mohlo zavést do ráje. „Zlato, slibuju, že příště ti to vynahradím, ano? Jenom dneska už je dost pozdě. A tebe toho bohužel ještě hodně čeká, myslím.“

Bill si smutně povzdechl. Oběma se vrátily vzpomínky na události předcházející tomu, než jsme se ocitli u mě doma.

„Nechce se mi tam vracet. Kdo ví, kdy zase budeme moct být spolu.“ Zabořil mi obličej do ramene. „Bude šílená, těžko říct, jestli mi dovolí vůbec chodit do školy.“ Oba jsme se pousmáli té absurdní představě.

„Nakonec bude v pohodě. Jenom bude potřebovat čas, jasný? Počkáme si, dobře, Bille?“ Nechtělo se mi ho pouštět a nechat ho, aby tomu čelil sám, ale pro dnešek jsem toho posral už dost. Teď už můžu jenom doufat v to, aby se všechno vrátilo do pohody co nejdřív.

…

Rozloučení před domem trvalo trochu dýl, ale ani tak to nebyla dostatečná doba na to, abych se připravil na pohromu, kterou jsem doma očekával. Výtah jsem naprosto ignoroval a do schodů jsem se vlekl jako odsouzený kráčející k popravčímu špalku. Bylo mi víc než jasné, že doma to bude peklo a mně se do něj nechtělo nakráčet dobrovolně.

V hlavě jsem si sestavoval obhajovací řeč, v případě, že bych se vůbec dostal ke slovu. Teď už jsem litoval, že jsem to na naše tak vypálil všechno najednou. Ztratil jsem možnost je na to nějak šetrněji připravit. Udělat si půdu pro to, abychom s Tomem mohli obhájit náš vztah. Takhle se můžu jenom modlit, aby mě naši nezabili hned ve vchodových dveřích. Bohužel jsem se nemohl domů vplížit potají, protože tím, jak jsem utekl, jsem si nestihl vzít nic kromě bot, takže pokud jsem se nechtěl domů vloupat pomocí vlásenky, což ani nevím, jak bych měl udělat, budu muset zazvonit. Nejhorší možný scénář v půl desáté večer.

Zazvonil jsem a ve chvíli, kdy se v zámku otočil klíč, jsem se málem pozvracel. Chtěl jsem dětinsky zavřít oči a dělat, že tam vůbec nejsem, ale nesnesl jsem pocit, že bych nevěděl, co se děje. Dveře se otevřely a já šokovaně zalapal po dechu. Přede mnou stál taťka. Jeho obličej byl popelavě šedý, strhaný a v jeho smutných a unavených očích byla jasně vidět úleva, že mě vidí. Neřekl mi ani půl slova, jenom ustoupil hlouběji do bytu, abych kolem něj mohl opatrně projít.

Vyzul jsem si boty a uložil je na místo, kam patří, protahuje co nejvíc dobu, kdy jsem se musel otočit ke Gordonovi. Celou dobu mě pečlivě sledoval, pak kolem mě prošel směrem k obývacímu pokoji. Ve dveřích se zastavil, podíval se na mě a vešel dovnitř. Pochopil jsem. V obýváku jsem čekal mamku a její hromobití, ale taťka tam byl sám. Stál u okna a koukal dolů na ulici a mně došlo, že nejspíš celou dobu přihlížel mému loučení s Tomem.

„Kde je mamka?“ Má slova prořízla těžké ticho, které se kolem nás vznášelo.

„Spí.“ Chlad a odtažitost v Gordonově hlase mě zabolela, ale co jsem mohl čekat jiného? „Sedni si. Musíme si promluvit.“ Otočil se čelem ke mně a rukou mi naznačil, abych si sedl na gauč.

„Ale-“ taťkův pohled zabil cokoliv, co jsem chtěl říct, takže jsem se jenom poslušně posadil a se staženým žaludkem očekával jeho verdikt.

„Seď a poslouchej, ano? A nepřerušuj mě. To, co jsi dneska udělal, to se už nikdy nebude opakovat, rozumíme si? Mám na mysli to, jak jsi utekl. Je mi zatraceně jedno, s kým, ale už nikdy se prostě jenom tak nesebereš a nezmizíš, aniž bychom s mamkou věděli, kde jsi a v kolik se vrátíš.“ Gordon si hlasitě povzdechl a sedl si unaveně do křesla naproti mně. „Mamka tě miluje, Bille. Oba tě milujeme. Já vím, že to tak možně někdy nevypadá, ale chceme pro tebe to nejlepší. Až budeš jednou rodič, pochopíš to. Ale asi bych ti měl vysvětlit, proč Simone reagovala na tvého přítele tak, jak jsi to dneska viděl.“ Na chvíli se odmlčel a vypadal, že hledá správná slova, kterými by začal. Chtěl jsem mu říct, že jestli mě mamka opravdu tak miluje, tak by mi měla dovolit dělat ve svém vlastním životě svá vlastní rozhodnutí, ať už by byla jakkoliv hloupá, ale taťka mi nedovolil ani pípnout.

„Tvoje mamka měla bratra. Jmenoval jsem Nathaniel a byl to gay.“ Hlasitě jsem zalapal po dechu a v hlavě se mi vyrojilo asi milión otázek. „Mlč, poslouchej. Tvoje mamka svého o dva roky mladšího bratra milovala víc než kohokoliv na světě. Byli naprosto nerozluční, aspoň podle toho, co mi Simone řekla. Když mu bylo asi sedmnáct, takže skoro jako tobě, zamiloval se do chlapa, který byl o deset let starší než on. Tvoje mamka z toho nebyla nadšená, ale jak mi řekla, snažila se s bratrovým přítelem vyjít. Nathaniel byl s Bushidem, tak se ten chlap jmenoval, prý opravdu šťastný, aspoň to si všichni mysleli. Že je něco špatně, zjistili, až když bylo pozdě. Bushido totiž jel v něčem nelegálním. Simone sama neví, co to bylo, a myslí si, že ani Nat tehdy nevěděl, co přesně se kolem jeho přítele děje. Byl zamilovaný a slepý ke všem varovným signálům.“ Taťka se odmlčel a já na něj jenom šokovaně zíral.

„Jednou se Nathaniel přimotal k přestřelce mezi dvěma gangy a… ten hajzl Bushido ho tam nechal postřeleného, aby zachránil svůj zadek, a ve chvíli, kdy Natha našli… nepřežil převoz do nemocnice. Já jsem tvou mamku poznal až později, ale myslím, že už nikdy nebyla tak usměvavá, jako když byl její bratr ještě na živu, šťastný a bezstarostný, předtím, než jim život zkřížil Bushido.“ Gordonův pohled se zabodl do mé tváře. Nebyl jsem schopný jakékoliv reakce. „Simone nesebralo nejvíc zjištění, že máš přítele, který vypadá jako drsný vyvrhel, ale zjištění, že její vlastní syn je gay a ona na to nepřišla. Tolik se upnula na představu, že si jednou přivedeš milou, něžnou dívku, abys později založil rodinu a pořídil jí jedno nebo dva vnoučátka, že podvědomě přehlížela a omlouvala všechny signály a pocity, které by vedly k přiznání si, že její jediný, milovaný syn si domů přivede přítele a ona bude trnout hrůzou, kdy jí policajti zabuší na dveře s oznámením, že zemřel. Bere to jako svoje největší zklamání, že jako matka neobstála. Bojí se, že přijde i o tebe. Neříkám, že tvůj přítel je grázl, ale musíš pochopit, že já i tvoje mamka se o tebe bojíme.“ Taťka se konečně na chvíli odmlčel a vypadal, že je v myšlenkách úplně ztracený.

„Tom takový není.“ Zašeptal jsem. Ticho v pokoji bylo stísněné, naplněné smutkem a strachem.

„Bille, já přece neříkám, že Tom je jako Bushido, ale vem si, že zatím se jako zářný příklad přítele neukázal. Nejdřív ti udělal, i přes náš výslovný zákaz, dvě tetování, a pak jsi kvůli němu utekl z domova. Je to starší chlap a tobě je teprve šestnáct, tak mi neříkej, že se od nás očekávalo, že ho s nadšením obejmeme a pozveme na nedělní oběd.“ V taťkových očích zase ožila jiskřička zloby.

„To není Tomova chyba. To všechno jsem udělal já. Ta tetování, on nejdřív chtěl vidět souhlas rodičů, ale ukecal jsem ho, a ten útěk? Kdyby ho mamka nevyhodila ze dveří jako nějakého vraha, tak bych za ním nemusel vůbec utíkat. Abys věděl, posílal mě domů. Nechtěl, abyste o mně měli strach, ale nenechal jsem se odbýt. Miluju ho…“ plácnul jsem si dlaň přes pusu. Tohle jsem taťkovi říct nechtěl. Nechtěl jsem s nikým rozebírat, jak moc zoufale poblázněný Tomem jsem.

„Je ti šestnáct, nemůžeš vědět, co láska znamená. Teď si myslíš, že ho miluješ, ale za měsíc budeš poblázněný někým jiným. Takhle to v pubertě chodí. Bouří se ti hormony-“ tyhle argumenty jsem odmítal poslouchat.

„Jak to můžeš říct? Vůbec nevíš, co mezi sebou máme. Nikdy bys to nepochopil. Třeba dneska, když jsem chtěl-“ prudce jsem zavrtěl hlavou. Bože, málem jsem vysypal na svého otce, že jsem chtěl po Tomovi, aby si mě celého vzal a že můj přítel je takový charakter, že mě raději zavezl domů. Nemyslím, že by to můj rodič dokázal ocenit. A já bych si rozhodně měl dávat pozor na to, co ze vzteku vyžvaním. „Tom je jiný. Vím, že by mi nikdy neublížil.“

„Jak si tím, sakra, můžeš být tak jistý? Jak dlouho se znáte? Týden? Dva? To mi řekni, jak moc dobře ho můžeš za tak krátkou dobu znát? Víš, co v minulosti dělal? Víš něco o jeho rodině? Jeho přátelích? Nebo jaká je jeho oblíbená barva nebo jídlo? To jsou sakra úplně obyčejné věci, ale jak na tebe tak koukám, nemáš odpověď ani na jednu mou otázku. A teď mi řekni, že ho znáš natolik dobře, že by ti nikdy neublížil.“

Než jsem se stihl nadechnout k protiúderu, taťka mě pohybem ruky umlčel.

„Pro dnešek stačilo. Mamka si musela vzít prášky na spaní, jak špatně na tom byla, a já už toho mám dneska taky dost. Domácí vězení máš až do odvolání a s mobilem taky nepočítej. Pevná linka je k dispozici jenom v krizových situacích. Zítra je sobota, takže jedeme k babičce a budeme tam do neděle. Od pondělka bude pokračovat odvoz a vyzvedávání po škole. Teď to prostě bude takhle. A počítej s tím, že mamka s tebou bude taky chtít mluvit. A teď umýt a spát. Dobrou.“

Než jsem se vzmohl na jakýkoliv útok, nebo alespoň obranu, byl jsem v pokoji sám. Sám se sebou a svými podělanými myšlenkami a s nulovou šancí dát Tomovi jakkoliv vědět, co všechno se stalo. Tomu říkám parádní páteční večer.

autor: Luki