autor: Becs
Tom
„Zlobíš se na mě hodně?“ zeptal se mě nečekaně Bill a v jeho hlase byly patrné stopy obav. Dal jsem si pár vteřin na rozmyšlenou, než jsem mu odpověděl.
„Ze začátku jsem byl hodně naštvaný. Když jsem se tenkrát probudil v Andreasově chatě a zjistil jsem, že jsi pryč, myslel jsem, že se ti něco stalo. Když jsem nenašel ani tvoje věci, začalo mi všechno být podezřelé,“ pustil jsem se do vyprávění. „Pak jsem se konečně dostal domů a naši mi řekli, že ses prostě rozhodl odjet do New Yorku na nějakou blbou přípravku, myslel jsem, že je to všechno jen sen. Trvalo mi čtrnáct dní, než jsem si uvědomil, co se stalo. Každé ráno jsem se vzbudil a čekal, že tě najdu sedět v kuchyni, ale nestalo se to. Byl jsem naštvaný, ale hlavně jsem byl raněný.“
„Omlouvám se,“ šeptl Bill a mně bylo jasné, že potlačuje slzy. Dnešek byl opravdu náročný na psychiku nás obou.
„Ty první Vánoce bez tebe byly fakt těžké. Pořád jsem se držel naděje, že se otevřou dveře a ty vrazíš dovnitř s botami od bláta a v té své směšné čepici.“
Bill už teď nepokrytě vzlykal a utíral si nos do dlouhých rukávů.
„Teď už se, ale nezlobím. Bylo to tvoje rozhodnutí a asi jsi měl dobré důvody utéct,“ pokrčil jsem rameny lehce, i když pod povrchem jsem si nepřipadal tak vyrovnaný. „Neříkám, že mě nemrzelo, když našim vyklouzlo, že ses stavil na návštěvu a ani ses se mnou nechtěl vidět, ale i to časem přešlo. Teď už je to z větší části jen stesk. Naštvání se vytratilo,“ přiznal jsem otevřeně.
„Tomi,“ fňuknul Bill a mně se při tom oslovení sevřel žaludek. Tolik vzpomínek v jednom malém slůvku. „Musel jsem odejít a nic ti neříct. Kdybych se ti s tím svěřil, určitě bys mi to rozmluvil. Chtěl bys po mně, abych s tebou zůstal v Limě a já bych nakonec podlehl. A já jsem tolik toužil po New Yorku.“
„Mohl jsem tam jet s tebou,“ namítl jsem.
„Abys tam byl nešťastný? Ty nejsi velkoměstský typ. Líbí se ti tady v kroužku přátel. Nesnášel bys New York a pak bys nesnášel i mě. A tak by to bylo, i kdybych já zůstal tady. Jediný způsob jak se z tohohle dostat, bylo utéct. Vím, že jsem ti ublížil, ale bylo to nutné,“ vysvětloval. Konečně jsem slyšel od něj pravý důvod toho, proč ode mě utekl, ale žádnou velkou úlevu mi to nepřineslo. Stokrát jsem si tenhle rozhovor v hlavě přehrával, ale absolutně se to nepodobalo tomu, co jsem se právě dozvěděl.
„Odpustíš mi to někdy?“ zeptal se Bill, když jsem nereagoval.
„Nemám ti co odpouštět. Jen bych si přál, abys mi tohle řekl tehdy. Mohli jsme to vyřešit spolu.“
„Nemohli,“ stál si Bill pořád na svém. „Každé naše rozhodnutí by bylo jen kompromis a ani jeden z nás by ve skutečnosti nedostal to, co chtěl.“
„Já chtěl tebe,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačil zarazit. Měl jsem chuť praštit hlavou o bar, ale ovládl jsem se. „Přál bych si, abys mi tohle všechno vysvětlil tehdy na začátku a ne až teď.“
„Já jsem chtěl, ale věděl jsem, že kdybych to udělal nebo kdybych se s tebou jen sešel, tak bych si to všechno rozmyslel. Zahodil bych všechno, co jsem vybudoval jen proto, abych mohl být s tebou. Považuj mě za slabocha, ale já se prostě bál vrátit domů.“
V jeho slovech byla spousta pravdy. Určitě bych ho přemlouval, ať se vrátí domů a nechtěl bych ho pustit zpátky.
„Takže jsi počkal, dokud nebudeš mít v New Yorku pořádně zapuštěné kořeny? Byt, práce, snoubenka. A až tehdy ses rozhodl, že se ukážeš?“ zeptal jsem se a unaveně s nepokrytým podtónem vzteku.
„Možná ne úplně úmyslně, ale ano,“ potvrdil mi to bráška a měl tolik slušnosti, že se aspoň provinile začervenal. Chtěl jsem se na něj zlobit, opravdu ano. Ale když klopil hlavu k podlaze a vypadal takhle zranitelně, prostě jsem to nedokázal. Ze všeho nejvíc jsem jej chtěl sevřít v náručí a už nikdy nepustit.
„Myslíš, že už teď zvládneš zůstat se mnou v kontaktu?“ položil jsem odvážnou otázku a na půl čekal zápornou odpověď.
„Chtěl bych to zkusit,“ vzhlédl ke mně a zase už si žmoulal ten zatracený spodní ret.
„Dobře,“ kývnul jsem, protože nic vhodnějšího mě nenapadlo.
Už asi dvě hodiny jsem přecházel po svém malém newyorském bytě, který jsem sdílel se spolubydlícím, a ve zpocené dlani tisknul svůj mobil. Odhodlával jsem se, že zavolám domů našim a popřeju jim šťastné Vánoce. Jenže, co když tam bude on? Co když dokonce zvedne telefon? Bylo to už pár měsíců, co jsem neslyšel jeho hlas, a bylo mi jasné, že kdyby to teď mělo přijít, všechny moje obrané zdi by padly a já bych udělal nějakou blbost.
Tom mi chyběl tak moc, že jsem se někdy v noci budil záchvatem pláče a myslel jsem, že umírám. Upadl jsem do stavu deprese a spíš jsem přežíval, než že bych skutečně fungoval jako člověk. Myslel jsem, že vrátit se do města, kde jsme prožili prakticky celé dětství, bude snadné. Že bude skvělé vrátit se ke kamarádům. No, v tomhle bodě jsem se dost přepočítal. Evidentně rok udělá v přátelství pěknou paseku, protože skoro nikdo z mých starých známých najednou neměl na nic čas a počáteční nadšení z mého návratu vystřídal naprostý nezájem.
Nespočetněkrát se mi zastesklo po Gustavovi a Georgovi. Když jsem teď měl možnost srovnání, viděl jsem je v úplně novém světle. Byli vřelí a laskaví, a i když vyváděli ty největší koniny, věděl jsem, že to jsou dobří kluci.
Zatímco můj bývalý nejlepší kamarád Alex se se mnou sešel jen jednou, a pak měl záhadně práci pokaždé, když jsem s ním chtěl někam vyrazit. Jediný, kdo mi tady zůstal, byla Natálie. Znal jsem ji už od základky a neztratila ani špetku svého praštěného humoru. Byla sice tak trochu do větru, ale kdo jsem, abych ji soudil. Vyrážela se mnou na večírky, společně jsme se dokázali procpat na módní přehlídky a ráno se navzájem dostávali z kocoviny.
Postupem času jsme si našli nové kamarády, a když jsem na podzim nastoupil do školy, nebyl jsem tak úplně šťastný, ale dokázal jsem se radovat o maličko víc než dřív. Studovat hudbu bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Všechno mi šlo tak dobře, že jsem poprvé skutečně věřil tomu, že se mi podaří dosáhnout na své sny.
Teď tady však Natálie nebyla, aby mě uklidnila. Na svátky odjela k rodičům a nechala mě napospas mým depresivním myšlenkám v zasněženém New Yorku. Odkládal jsem telefonát domů, jak jen to bylo možné, teď už to však bylo nevyhnutelné. Jestli budu čekat ještě chvilku, rodiče určitě půjdou spát a budou smutní, že se jim jejich nezbedný syn neozval.
Sesbíral jsem poslední špetičky odhodlání a konečně vytočil číslo na naši pevnou linku. Modlil jsem se, ať to nezvedne Tom, a zároveň si nepřál nic jiného. Telefon zazvonil jen třikrát, než se v něm ozvalo: „Prosím“.
Srdce mi spadlo do kalhot. Nebyl to Tom, ale mamka.
„Ahoj mami, to jsem já,“ ohlásil jsem se a přehodil si mobil do druhé ruky.
„Bille, miláčku. Tak ráda tě slyším. Jak je v New Yorku?“
„Zasněženo,“ zabručel jsem při pohledu z okna. Teď to tam možná vypadalo jako v pohádce, ale až půjdu za týden do školy, promění se ty nadýchané chomáčky v šedou břečku, která mi bude ničit boty. „Chtěl jsem vám jen popřát veselé Vánoce.“
„To je od tebe milé,“ řekla a mně se po ní šíleně zastesklo. Občas jsem si říkal, jestli jsem se úplně nezbláznil, když jsem od nich odešel.
„Dostala jsi něco pěkného?“ plácal jsem, co mi slina na jazyk přinesla.
„Ale jo. Hrozně mě rozmazlují. Taťka mi dal nějakou kosmetiku, lístky do divadla a slib, že mi konečně nechá opravit auto. A Tom nám dal poukaz na romantický víkend.“ Zmínka o mém bratrovi mi odpálila v hlavě naprostý ohňostroj. Měl jsem co dělat, abych se zarazil a nezahltil mamku otázkami.
„A jak se má?“ zvolil jsem tu nejpřijatelnější variantu.
„No, ujde to,“ odpověděla opatrně a já jsem v jejím hlase poznal, že ji něco trápí.
„Stalo se něco?“ zpozorněl jsem hned a na jazyku jsem ucítil zvláštní hořkou pachuť.
„Ne, nic se nestalo,“ snažila se mě uklidnit, ale já věděl, že je něco špatně. Něco, co mi nechtěla říct. „Víš, ale možná bys mohl přijet.“
„Mami, já…“ nedokončil jsem, protože jsem neměl sebemenší tušení, co říct.
„Ten váš spor je naprosto nesmyslný, ať už se stalo cokoliv. Měli byste si promluvit. Vím, že vás to oba trápí. Vždycky jste spolu všechno dokázali vyřešit a nedovedu si představit, co tak zásadního se mohlo stát, abyste spolu nemohli komunikovat.“
„Mami, to je složitější,“ vymlouval jsem se vyhýbavě. Nechtělo se mi to s ní řešit.
„Nehodlám ti do toho kecat. Chci jen, aby sis uvědomil, že čím déle to budeš odkládat, tím větší propast mezi vámi vznikne. Nechci, abyste se dostali do bodu, když už bude na všechno pozdě.“
„Hmm,“ zamručel jsem a nechal si myšlenky plout volně hlavou. Mamka evidentně neměla, co dodat, protože také mlčela.
„S kým to mluvíš?“ uslyšel jsem zdálky hlas, při kterém mi všechny vnitřnosti zaplavil pocit, jako by byly naplněné olovem. Byl to Tom. Nepochybně. Nebyl jsem si jistý, jestli se pozvracím nebo omdlím, a jediná věc, na kterou jsem se zmohl, byla tisknout si mobil k uchu, abych zachytil cokoliv dalšího, co se chytal můj bráška říct.
„To je Bill. Chceš s ním mluvit?“ řekla mamka a bylo znát, že si sluchátko odtáhla od ucha. Stál jsem jako přimražený a absolutně nevěděl, co mám udělat. Bude se mnou chtít mluvit? Chci s ním mluvit já? Dřív, než jsem se s novu situací stačil srovnat, ozvalo se z přístroje: „Bille?“
Absolutně jsem zpanikařil a mobil mi vypal z ruky. Zajel pod gauč, a tak jsem se vrhl na všechny čtyři a rukou pátral v prachu. Když se mi konečně podařilo nahmatat tu zatracenou věcičku, skoro jsem propadal hysterii. Podíval jsem se na displej, na kterém stálo: Hovor ukončen. Zda jsem ho omylem vypnul já, nebo Tom neměl dostatek trpělivosti, jsem nevěděl.
Slyšet ze rtů mého brášky splynout mé jméno, bylo jako napít se chladné vody po týdnech strávených na poušti. Aniž bych vědomě věděl, co dělám, rozběhl jsem se do svého pokoje a rychle do tašky naházel pár kousků oblečení. U dveří z bytu jsem si obul nejteplejší boty, nahodil bundu a na hlavu narazil čepici. K čertu s účesem, na ničem mi teď nezáleželo.
Vyběhl jsem do bílé chumelenice a prakticky nevnímal, jak mě sníh štípe do tváří. Marně jsem se rozhlížel po nějakém taxíku, takže jsem se trochu víc zakuklil a rozběhl se k nejbližší stanici metra.
Po vyčerpávající hodině jsem konečně prolétl skleněnými dveřmi, nad kterými svítil nápis J. F. K. Airport. Právě jsem absolvoval příšernou jízdu metrem a několikaminutovou hádku s taxikářem, který v tomhle počasí nehodlal jet rychleji než třicítkou. Obrys letiště se mi zdál jako fata morgána. Zběžně jsem pohlédl na tabuli s odlety a v břiše mě bolestivě bodlo, když jsem tam uviděl u všech odletů stejnou hlášku: Zrušeno.
Ploužil jsem se k přepážce, u které postával hlouček lidí, a něco rozčíleně mumlali.
„Je mi líto, ale všechny lety jsou do odvolání zrušeny. Doufáme, že se počasí trochu umoudří a budeme moct znovu létat, někdy zítra odpoledne,“ vykládal právě malý mužík za plexisklem nějakému brunátnému hromotlukovi. To bylo vše, co jsem potřeboval vědět. Otočil jsem se na patě a vydal se vstříc tomu nečasu. Adrenalin z mého těla rychle vyprchal a já se cítil nesmírně unavený. Netoužil jsem po ničem jiném, než se schoulit do klubíčka u sebe v posteli a plakat. Měl jsem to brát jako znamení? Chtěl mi tak někdo tam nahoře naznačit, že to byl naprosto šílený nápad se nazdařbůh rozhodnout jet domů?
Šoural jsem se po mokrém chodníku plném kaluží a všechno mi bylo jedno. Ať mi klidně voda nateče do bot a já z toho onemocním. Ať klidně umřu na zápal plic a moje tělo najde spolubydlící, až se vrátí ze své dovolené. A možná, že nakonec to takhle bylo lepší. Kdo ví, jak by můj návrat domů se vším zatočil.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Zlatí, ve mě se to tluče a zase mě to rozbrečelo. Bill mě prostě štve. A nějak se nemůžu přinutit k tomu, aby mi ho bylo líto.
Co to sakra je za řeči, že všechna jejich rozhodnutí by byla jenom kompromis? Hodně nedospělá slova, protože komunikace a kompromis jsou jedním z nejdůležitějších stavebních kamenů každého vztahu.
A hláška, že by Bill zahodil všechno, co si vybudoval, aby byl se člověkem, kterého miluje? No, já neříkám, že by měl obětovat celé své já a všechny své sny, ale jít si za svým přes "mrtvoly"…
kočičko, promiň, ale trochu se bojím, jestli bude šťastný konec, jestli si Bill Tomovu lásku vůbec zaslouží, jestli by si jí uměl vážit…
Strašně smutné. Bill se rozhodl týrat sebe i Toma, kvůli… kariéře…? To je pro mě jako typicky rodinný typ něco naprosto nepochopitelného.
Emotivní, dechberoucí dokonalost. Okousala jsem si nehty (a to to normálně nedělám) a mám usoplený nos. Tak ti pěkně děkuju, zlatíčko… bože, bojím se toho, co bude ve středu
každopádně děkuju za tuhle emoční smršť :-*
Proste je to zmetek
a just jo 
Tome kopni ho do zade 
Bill je bezohledný sobec, kterému je kariéra přednější než láska. Tečka. Tak ať se aspoň nevymlouvá a nehazí vinu na všechny okolo ("ty bys mi to rozmluvil"). Tom si zaslouží metál, že mu jednu neubalil…
Tu "newyorskou depku" jsem Billovi vyloženě přála. Má co chtěl, tak ať si to užije. Však jeho bráškovi, rodičům a kamarádům určitě taky nebylo hej, když se na ně vykaškal…
Hrozně mi ten chlapec leží v žaludku. Proč ? Je usazenej, zasnoubenej…takže je evidentní, že nemá a nikdy neměl v plánu být s Tomem…
Taky se mi ty Billovy důvody vůbec nelíbí. Nebo má snad pocit, že když to všechno rozhodl za ně oba, aby náhodou jeden z nich nebyl nešťastný, tak že teď jsou oba dva šťastní??? Věřím Tomu, že Tom by v tom New Yorku nakonec šťastný byl, protože by mohl být s Billem. Pro lásku člověk občas musí něco obětovat, ale obětovat lásku pro kariéru, to už podle mě vážně nutné není…
Bill utekl, protože se bál toho, že když zůstanou spolu, časem si budou "cosi" vyčítat, a on tak přijde nejen o milence, ale i o bratra. Ani jim nedal šanci a vlastně to dopadlo přesně tak, jak se bál. Přišel o všechno. A ani se to nepokusil Tomovi nějak nevysvětlit, protože se bál, že ho bude přemlouvat? Nakonec se tam utápěl v depresi a oh-tak-se-mu-stýskalo… Ale co to udělá právě s Tomem, na to vůbec nepomyslel?
Ve finále je zasnoubený… co to tam nacvičuje? Není to jenom kec, aby si Toma udržel od těla?
Poslední dvě kapitoly ho opravdu nestaví do příznivého světla.
Díky za kapitolu a opravdu jsem zvědavá, jak tohle bude pokračovat.
Bill je zbabělec uteče a myslí si že vše tím vyřeší.
Do pytle, kdo uteče, nevyhraje, aspoň ne tady. Je to, no, osel….
Teda ale! Tohle jsem zas přečetla jedním dechem. Modlila se, ať tam na letišti chytí letadlo – a kdyby to nebylo přes tisíc kilometrů, tak by mohl jet něčím jiným, ale bohužel..:( Kdyby to vyšlo tyhle první vánoce, tak snad by to dokázal ještě napravit, ale mám ten pocit, že se to potom všechno ještě domrvilo… letadlo nestihl, vrátil se do bytu v NY a pak už to nezkoušel? Tuším v něm snahu, ale paradoxně ten mobil, pak to letadlo… jako by se mu to mělo stát, jako by to měla být lekce… Je mi líto obou a i když Bill udělal, co udělal (nejdřív s těma slepicema na koupáku – dal přednost jim, pak na chatě, kde utekl od Toma od nejromantičtější noci, jakou kdy zažil), nedokážu mu nepřát štěstí moc dlouho, když ukáže snahu… on jí tady ukázal a já mu tu šanci chci dát… lepší pozdě než vůbec nikdy, aby to zkusil napravit… Ale ono se ještě něco po…. když se uvidí až za tak dlouhou dobu? Přijde mi, že si celou dobu něco nalhával, něco jako zpívá Katy Perry "So comfortable, we're livin' in a bubble, bubble"… Pak se to začlo nabalovat a už z toho nebylo úniku, vlastní strach mu zničil všechno. Svým způsobem ho lituju, i když samozřejmě nejde srovnat, kdo z nich na tom byl hůř o těch vánocích… Jestli se to potom úplně po……, což asi jo, když se spolu viděli až na tom slučáku, tak by mě vážně zajímalo, co přesně za tím bylo z Billovy strany…
Děkuju Becs, bylo to hrozně napínavý a to ty teda umíš… Chjo, doufám, že to dopadne, jak nejlíp může… bože jsem netrpělivá…
Bill mě docela naštval. Místo toho, aby uznal svou chybu, že to celé pokazil a to tedy solidním způsobem, tak se pořád brání tím, že to myslel dobře pro oba, protože by ani jeden z nich nebyl šťastný. Místo jedné pořádné omluvy se ze sebe snaží smýt vinu a já nechápu, jak by mu to vůbec někdo mohl ´sežrat´? To, co udělal nebylo vůbec hezké, ale naopak to bylo šíleně sobecké. A ještě se pak s Tomem ani nijak nepokusil navázat kontakt. Já to neberu. Na Tomově místě bych jej tedy měla velký problém vzít zpátky i jen jako bratra, protože to, co udělal Bill je nezapomenutelné.
Pravděpodobně to ode mě není hezké, ale to, jak trpěl v NY jsem mu i přála. Má co chtěl! Jestliže je ochoten své sny vyměnit za své dvojče a svoji velkou lásku, pak si tohle zaslouží. Tom by měl snahu cokoli řešit a dělat kompromisy, což je ve vztahu potřeba!, ale Bill se jednoduše na všechno vykašlal. Zklamal mě, opravdu moc.
Každopádně moc děkuji za skvěle poutavou povídku!