autor: Becs
Tom
„Co kdybychom se šli trochu projít po škole?“ navrhl Bill a mně to přišlo jako dobrý nápad. Chůze mi rozhodně pomůže se trochu vzpamatovat z toho citového kolotoče. Teď už rozhodně vím, jak se cítí banán v mixéru. Zkrátka, nakonec je z toho na kaši. A přesně takový jsem měl pocit. Jako by mi změknul mozek, paže ztěžkly a žaludek mi zmizel úplně.
„Jo, jasně. Proč ne?“ zvedl jsem se a zamířil pryč z tělocvičny.
„Z toho smradu propocených suspenzorů se mi dělá na blití,“ nakrčil Bill ten svůj malý nosík a koutky mých úst se samovolně zvedly. Existovalo vůbec něco, co by mi provedl, a já bych mu to neodpustil? To asi těžko.
Mlčky jsme prošli dlouhou chodbou, kde tu a tam postávaly skupinky našich bývalých spolužáků, a o něčem si povídali. Zahlédli jsme Rachel, jak se v jedné postranní chodbě, muchluje s jejím bývalým parťákem na laborky.
„Není vdaná?“ otočil se na mě překvapeně bráška, protože jsem přece jen měl trochu větší přehled o tom, co se ve městě děje.
„Je,“ kývl jsem, abych potvrdil jeho domněnku. „A jsem si jistý, že tohle není její manžel.“ Nedalo mi to, abych se nepochechtával nad jeho naprosto šokovaným výrazem. Kamarádka očividně v jeho očích dost klesla.
„Taková děvka,“ zamumlal si Bill a rozrazil červené dvoukřídlé vedoucí k našim starým skříňkám a dál do učeben. „Myslíš, že se lidi po střední hodně změní?“ položil Bill filozofickou otázku.
„Jestli máš na mysli Rachel, tak ta byla děvka vždycky. Jen to nedávala tak moc najevo,“ odfrkl jsem si posměšně. Nemohl jsem si pomoct, prostě jsem tu holku nesnášel.
„Mluvím spíš obecně,“ vysvětlil a přejížděl prstem po plechových dvířkách.
„Myslím si, že ani moc ne,“ pokrčil jsem rameny. „Ti, co stáli za hovno, stojí ještě víc za hovno. No a my dokonalí jsme prostě jen dokonalejší.“ Bill se jen pousmál a zakroutil hlavou a mně bylo naprosto jasné, že mu v mysli prolétlo: „Pořád stejně namyšlený.“
„Támhle jsme měli skřínky my,“ ukázal jsem na konec řady. Líným krokem jsme k nim došli a prohlíželi si je, jako bychom čekali, že se zázračně otevřou. Bill se o ně zapřel zády a hlasitě si oddechl. Rozhlédl se dlouhou chodbou, ale nikde nebylo ani živáčka. Ostatní očividně měli moc práce s popíjením a podváděním svých partnerů. Hmatatelně jsem cítil, jak to mezi námi začíná být znovu rozpačité, a za každou cenu jsem tomu chtěl zabránit. Bill je schopný udělat prakticky cokoliv, když začne mít divný pocit. Vždycky se rozhodoval podle toho, co cítil, a mozek k tomu zapojoval jen málokdy. Přál bych si, aby v sobě znovu probudil tu část, která mě milovala. Protože, co se našeho vztahu týče, bral ho až příliš rozumově a s tím jsem si nevěděl rady.
Vzhlédl jsem, abych zahnal nepříjemné myšlenky a pohled mi padl na vrcholek mé skřínky.
„Jestlipak tam ještě pořád je,“ zamumlal jsem si spíš pro sebe a ohlédl se přes rameno ke kumbálu, kde si školník schovával nářadí a podobně. Rozešel jsem se k němu a vytáhl přenosné schůdky.
„Co to děláš?“ zeptal se mě překvapeně Bill, ale já mu neodpověděl, jen jsem mu hlavou pokynul, aby uhnul na stranu. Rozložil jsem schůdky do těsné blízkosti skříněk a vystoupal po nich nahoru. Vrchní část byla pokryta hustou vrstvou prachu, kousek ode mě ležela černá kšiltovka a stará učebnice chemie. Všechno jsem to ignoroval a začal jsem rukou šmátrat po zadní straně skříněk, opatrně, abych se neušpinil.
„Je tady,“ vykřikl jsem radostně, když jsem v prstech sevřel plastový pytlík olepený izolepou.
„Co je to?“ nakrčil Bill obočí, protože předmět byl tak zaprášený, že se jen stěží dalo rozeznat, čím býval. Slezl jsem dolů, abych mu ho ukázal zblízka.
„To je tráva,“ zakřenil jsem se, když si ode mě převzal tři jointy uvězněné v pytlíčku.
„Ty sis schoval trávu ve škole?“ nevěřil svým očím a otáčel tu prachovou bombu v ruce.
„Jasně,“ potvrdil jsem. Vytáhl jeden z jointů ven, strčil si ho za ucho a pytlík znovu bezpečně uzavřel. Znovu jsem vylezl po schůdkách a pytlík přilepil na stejné místo jako předtím.
„Pro příští generace,“ zažertoval jsem, když jsem uviděl Billův nechápavý výraz.
„Jsi blázen,“ otituloval mě, ale pořád se usmíval, takže jeho sladký ksichtík vypadal ještě víc k sežrání. Potlačil jsem touhou přimáčknout ho na červená dvířka, tak jak jsem si to vždycky představoval, když jsem si ho honil, a uklidil schůdky zpět, abych zahladil stopy.
„Tak pojď,“ popohnal jsem ho a zamířil k požárnímu schodišti na konci chodby. Následoval mě jen váhavě, ale na nic se neptal.
Vystoupali jsme až do nejvyššího patra a na plochou střechu, která se od mých časů dost změnila. Dřív se tady povalovaly odpadky, prázdné lahve a nedopalky. Teď byla vycíděná, jako by se škola chystala na návštěvu královny.
„Nevěřím, že to tady pořád nechávají odemčené,“ žasl Bill a obmotal si dlouhé paže kolem těla. Večerní vzduch byl přece jen dost chladný. Všiml jsem si, jak mu na rukou naskočila husí kůže a mírně se roztřásl. Můj prvotní instinkt byl obejmout ho a schovat ho v teple a bezpečí mého objetí. To se bohužel momentálně moc nehodilo, takže jsem musel jeho nepohodlí ignorovat.
Posadil jsem se na nízkou zídku nedaleko okraje střechy a z kapsy vytáhl zapalovač. Moc jsem se nerozpakoval a joint si zapálil. Měl zvláštní pachuť, ale ignoroval jsem to. Účinky se určitě nezmírnily.
„Dáš si?“ napřáhl jsem ruku k bráškovi, který postával nedaleko mě. Vypustil jsem ze sebe obsah svých plic. Kouř mi na moment zabránil ve výhledu a oba nás zahalila typická vůně.
„Já nevím. Neměl bych,“ ošíval se Bill a tvářil se nejistě. Jeho oči ale prozrazovaly, jak rád by se vrátil do těch pubertálních let, kdy nemusí člověk nic řešit.
„No tak. Máš snad strach, že tě vyhodí ze školy?“ popíchl jsem ho. Víc jsem se snažit nemusel. Bráška si ode mě převzal ohořelý joint i zapalovač a taky si mocně potáhl. Trochu se zakuckal, ale jinak to zvládl docela elegantně.
„Nehulil jsem celé věky,“ přiznal, když mi krátkou cigaretu podával nazpátek. Odhodlal se a nejistě se vedle mě posadil.
„Já to na tebe neřeknu,“ zavtipkoval jsem. Mlčky jsme si předávali jointa a užívali si zaslouženou chvilku klidu. Město zářilo oranžově z pouličního osvětlení a někde v dálce houkala sanitka. Cítil jsem, jak se mi celé tělo uvolňuje a hlava se mi začala příjemně motat. Dle Billova blaženého výrazu na tom byl podobně.
„Tak tohle je pecka,“ zhodnotil to a začal se pochechtávat. Jo, bráška měl vždycky menší výdrž než já. Zatímco on už se dostával do záchvatu smíchu, já jsem se jen pobaveně usmíval.
„Úplně jsem zapomněl, jak je to super, takhle se uvolnit. Najednou jako bych neměl žádné problémy,“ rozebíral to dál.
„Copak ty máš nějaké problémy?“ zeptal jsem se a úkosem na něj pohlédl. Nebyl můj záměr Billa zhulit, a pak z něj tahat informace, ale když už se ta možnost naskytla, nebránil jsem se tomu.
„Hromadu,“ řekl Bill. „Tak třeba práce. Je to hrůza. Z toho nahrávacího studia mě vyhodili, víš. Jsem rád, že jsem si pro sebe urval dva klienty, pro které píšu. Ale už je skoro konec. Jejich alba budou brzo hotová a já nebudu mít žádnou práci.“ Pořád to vykládal stylem, že je všechno v pohodě a na tváři měl připitomělý úsměv. Nechal jsem ho, ať se vypovídá, protože vypadal, že to opravdu potřebuje. „New York je peklo. Všichni jsou tak soutěživý, aspoň, co se hudebního průmyslu týče. A všichni naši kamarádi z dřívějška jsou pryč. Dokonce i Alex. Zmrd.“ Drmolil dál. Jen jsem se modlil, aby jeho stav brzo nesklouznul na opačný pól a on neupadl do depresí. Líbilo se mi, že je tak uvolněný. „Ale pizza pořád stojí za to,“ zasmál se a mně se trochu ulevilo. „Stálo by za to žít tam už jen kvůli té pizze. Mám docela hlad. Nemáš taky hlad?“ Ano, dámy a pánové, tohle je můj bráška. S nejrychlejším metabolismem na světě. Nedalo mi, abych se nepřipojil k jeho chichotání.
„No a pak je tu ještě Kenzi,“ vrátil se ke svému monologu a do očí mu pronikl zvláštní výraz. „Ona je prostě úžasná a fakt si rozumíme,“ opakoval svá předchozí slova. „Je hrozně hodná a toleruje všechny moje vrtochy, ale bože, někdy se s ní tak hrozně nudím. Ona není zrovna dobrodružná duše, víš. Ne, že bych já byl nějaký Indiana Jones, ale dívat se každou neděli na muzikály už mě vážně unavuje. A sledovat Gilmorova děvčata pořád dokola? Haló, jsou i jiné seriály.“
Sledoval jsem jeho tvář a zkoumal každičkou emoci, která se mu tam objevila. Seděl jsem vedle něj tak blízko, že by se stačilo jen přišoupnout a dotýkali bychom se rameny. Musel jsem se hodně držet, abych to neudělal.
„Je milá, ale je tak obyčejná,“ pokračoval Bill a v tuhle chvíli jsem vážně pochyboval o tom, jestli si uvědomuje, že to všechno říká nahlas. „Není v ní žádný oheň. Žádná vášeň.“ Tentokrát otočil obličej ke mně a na chvilku se zarazil.
„Není to jako s tebou. Když jsem líbal tebe, v břiše mi vybuchoval ohňostroj. Celý jsem se chvěl nedočkavostí, když ses ke mně přibližoval. A milovat tebe taky bylo úplně něco jiného. S ní je to prosté. S tebou to bylo komplikované, ale ty sám víš, jak skvělé to bylo. Připadal jsem si pořád vyšroubovaný na sto procent. Jako bych žil a dýchal jen proto, abych byl s tebou. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, pořád jsem tě měl v hlavě,“ udělal krátkou pauzu, než dořekl. „Pořád tě mám v hlavě.“
Nemyslím si, že bych cokoliv z následujícího udělal vědomě, protože si nevzpomínám, že bych na to jen pomyslel. Nicméně mé tělo se automaticky pohnulo dopředu a já zachytil Billovy rty těmi svými. Rukou jsem ho chytil za krk, abych ho ukotvil, a začal jsem jej zběsile líbat. Netoužil jsem po jemném splynutí, chtěl jsem si ho vzít celého a vynahradit tak všechny promrhané roky. Bráška také nezaváhal ani na okamžik a začal mi polibky oplácet. Chytil mě za spodní lem trička a přitahoval k sobě blíž. Zoufale mi zakňučel do pusy a pak mě rozpustile kousl do spodního rtu. Všechno tohle jsem dokázal vnímat jen okrajově. Nejdůležitější bylo to, že je tady se mnou. Že mi všechno oplácí. Na jeden jediný okamžik jsem si dovolil nechat hlavou problesknout představu toho, že je konečně znovu můj. V následující vteřině jsem pocítil naprostou prázdnotu, když Bill vyskočil na nohy a dlaň si přitiskl na naběhlé rty.
„To nemůžeme,“ zašeptal s široce roztaženýma očima. „Nemůžeme,“ zopakoval.
„Bille, já…“ začal jsem, aniž bych tušil, co vlastně chci říct.
„Já mám Kensington. Jsem zasnoubení, budeme se brát,“ plácal, jako by o tom chtěl hlavně přesvědčit sám sebe.
„Bille,“ našel jsem konečně odhodlání bojovat za to, co chci, a vstal jsem. „Já tě miluju. Myslel jsem si, že se to časem změní. Že mě to třeba přejde. Ale kruci, neviděli jsme se pět let a já tě miluju úplně stejně jako předtím. Nedokážu se tě vzdát. A vím, že ani ty to nechceš. Vím, že mě taky miluješ. Nedovol svému strachu, aby nás zase rozdělil. Já chci být jen s tebou, o nic víc mi nejde. Je mi jedno, kde. Je mi jedno, co budu dělat, hlavně když budu s tebou.“
Bill začal kroutit hlavou a couvat. „Ne, tohle nejde. Už jsme to překonali. Jsme jinde.“ Nevím, na koho to hrál, ale já jsem mu to nesežral.
„Možná jsme jinde, ale já se klidně vrátím do té chvíle, kdy jsem tě pozval do pokoje v Andreasově chatě. Byla to jedna z nejkrásnějších nocí mého života. Všechno, co se stalo potom, bylo jen peklo a bolest,“ zkusil jsem to znovu, ale čím dál tím víc jsem si byl jistý, že je to marné. Bráška pořád vrtěl hlavou.
„Já nemůžu. Kenzi… New york… práce… můj život…“ vyjmenovával nesouvisle.
„Sám jsi mi teď řekl, že nic z toho tě doopravdy netěší. Vylez z té své zkurvené bubliny, kterou sis vytvořil, protože sis myslel, že to tak bude jednodušší, a buď se mnou. Nebude to jednoduché, ale bude to úžasné,“ nevzdával jsem to.
„Ne,“ zakončil to Bill a udělal další dva kroky vzad. Málem zakopl a upadl, takže se otočil a pelášil ke dveřím, jako by mu za patami hořelo.
Posadil jsem se zpět na zídku a složil si hlavu do dlaní. Neplakal jsem jako tehdy poprvé, ani jsem nedoufal v nějaké zázračné zjevení, které mi přivede Billa zpět. Tohle byl konec. Absolutní definitivní a nekompromisní konec. Zvažoval jsem, že skočím ze střechy a ukončím své trápení. Nakonec jsem nějak dokázal posbírat zbytky z té trosky, která se ze mě stala, a odploužil jsem se pryč.
Uběhlo asi čtrnáct dní od mého šíleného úprku na letiště a rozhodnutí, že se vrátím domů, a já na tom byl skoro tak zle jako na začátku. Ignoroval jsem Natáliiny pokusy o to mě vytáhnout ven a sklouzl jsem do rutiny škola, práce, domov. Byl jsem idiot, že jsem to vůbec zkusil. Nemusel bych se teď trápit úvahami, co by kdyby.
Stál jsem zrovna v kuchyni a bezmyšlenkovitě míchal lžíci ve své kávě. Hleděl jsem z okna na pošmourné newyorské ráno a jen okrajově vnímal spolubydlícího, který šel do koupelny. Ozvalo se zuřivé bušení a mně se žaludek sevřel v podivné předtuše.
„Bille, zajdeš tam? Jsem nahej,“ zahulákal na mě Will zpoza zavřených dveří do koupelny, a tak jsem se doploužil do předsíně. Nikdy jsem neměl ve zvyku si nejdříve v kukátku zkontrolovat, kdo za dveřmi stojí, ale toho rána jsem to udělal veden nějakou záhadnou silou.
Polekaně jsem uskočil, když jsem v něm uviděl zkreslenou postavu svého bráchy. Co teď? Měl bych mu otevřít a pustit jej dovnitř? Tahle varianta mi přišla naprosto nepřípustná. Nebyl jsem připravený na přímou konfrontaci, obzvlášť ne takhle po ránu.
Tom znovu zabušil na dveře, až jsem z toho nadskočil. „Vím, že tam jsi,“ zahulákal na mě. Zdál se být opravdu vytočený. Mohl za to náš vánoční ne-hovor? Určitě. Proč jinak by se tak najednou objevil u mých dveří. Mamka mu musela vykecat, kde bydlím. Pravděpodobně jí trvalo čtrnáct dní, než nakonec podlehla jeho nátlaku.
„Bille, otevři ty zatracené dveře,“ zakřičel znovu a mně to připomnělo den, kdy mi vyhrožoval, že dveře klidně vykopne, aby se za mnou dostal. Byl dost rozzuřený na to, aby to dokázal. Začal jsem totálně panikařit a nevěděl, co dělat. Evidentně neodejde, dokud nedostane, co chce.
A pak mi hlavou bleskla spásná myšlenka. Will. Pravděpodobně se později bude hodně vyptávat, ale momentálně byl mojí jedinou nadějí. Tiše jsem zaklepal na dveře do koupelny a bez vyzvání vešel dovnitř. Will seděl na vaně a čekal, až se mu voda napustí. Díky bohu, měl kolem pasu ovázaný ručník, takže mě nemohl obvinit z očumování.
„Potřebuju pomoct,“ zašeptal jsem tiše. Měl jsem strach, že by mě Tom mohl slyšet a vrazit dovnitř jako rozzuřené stádo nosorožců. „Tam u dveří stojí můj brácha, ale já s ním teď opravdu nemůžu mluvit. Mohl bys ho poslat pryč?“
„Je to nutné? Čeká mě hodina herectví a já se na to musím připravit. Rodinné drama mi do toho zrovna nezapadá,“ hučel rozmrzele. Věděl jsem, že se ve škole chystají hrát něco od Shakespeara a on z toho byl pekelně nervózní, a to ani nehrál hlavní roli.
„Prosím. Jen mu neříkej, že jsem tady. A za žádnou cenu ho nepouštěj dovnitř. Nech na dveřích řetízek,“ instruoval jsem ho. Hodil na mě otrávený pohled a dramaticky si povzdechl. Věděl jsem, že mám vyhráno. Vrátili jsme se ke dveřím a já se schoval v koutě, když instaloval řetízek do drážky.
„Přejete si?“ štekl podrážděně na Toma. Honem si rukou chytil ručník, protože hrozilo, že mu sklouzne.
„Jdu za Billem,“ vypálil bráška bez okolků. Takhle blízko jsem mu nebyl nejméně půl roku. Nohy se mi třásly a cítil jsem, jak se mi břicho chvěje napětím.
„Bill tu není,“ odpálkoval ho Will krátce a začal dveře zavírat. Tom pohotově strčil do prostoru nohu a znemožnil mu úplné dovření.
„Slyšel jsem tě volat jeho jméno. Nehraj to na mě,“ odporoval mu. Přitiskl jsem si pěst k ústům a zakousl se do ní.
„Jo, to je možný. Myslel jsem si, že je doma, ale evidentně už odešel,“ lhal hladce spolubydlící. Možná nebylo úplně od věci bydlet s hercem. Dnes poprvé jsem plně docenil jeho herecké schopnosti a umění improvizace.
„Kdy se vrátí?“ nevzdával se Tom a jeho hlas zněl trochu mírněji.
„To netuším. Nejsem jeho chůva. A teď, jestli dovolíš, uhni, abych mohl zavřít,“ přikázal Will a k mému překvapení ho Tom poslechl.
„Tak, konec představení?“ pozvedl Will obočí a bez dalšího zájmu odkráčel do koupelny. Já už jsem se ale o překot hnal k oknu. Zastihl jsem Toma právě, když přecházel rušnou silnici. Posadil se na lavičku v zastávce, ruce strčené hluboko do kapes, a pohlédl k našim oknům. Rychle jsem uskočil stranou, aby mě nezahlédl.
Stál jsem tam snad půl hodiny a Tom stále sedět na tom stejném místě. Došlo mi, že tam nečeká na autobus, ale na můj návrat. To znamenalo, že jsem v bytě uvězněn na bůhvíjak dlouho.
Dopoledne se mírně překulilo v odpoledne a Tom stále seděl jako přikovaný. Na jednu stranu bylo příjemné mít možnost ho tajně pozorovat a několikrát už jsem se přemluvil, že za ním půjdu. Nakonec vždycky zvítězila moje zbabělost a já se zkrátka nepřinutil.
Svitla mi malá naděje, když Tom vstal a dlouhými kroky zamířil pryč. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem zklamaný nebo potěšený. Ukázalo se, že bráška míří do nedaleké kavárny a zůstal tam něco málo přes hodinu. Všechno jsem to sledoval na hodinách na mikrovlnce. Chtělo se mi hrozně čůrat, ale měl jsem strach, že jakmile odejdu, propásnu ho.
Když se jeho dredatá hlava opět vynořila, srdce mi poskočilo. Znovu se vydal k našemu bytu a nedlouho po té mi pod vstupními dveřmi projela bílá obálka. Uchopil jsem ji do roztřesených rukou a několikrát ji obrátil.
„Vím, že tam jsi,“ ozval se Tomův hlas, až jsem sebou překvapeně škubnul. „Chtěl jsem tě jen vidět. Hrozně se mi stýská.“
Byl jsem vděčný, že Will odešel, protože by mi bylo neuvěřitelně trapně, kdyby mě teď viděl. Po tvářích mi tekly slzy a chvěl jsem se jako osika. Přesto jsem se nedonutil pohlédnout bratrovi do obličeje. Vzdalující se kroky mě upozornily na to, že Tom odchází. Svalil jsem se bezmocně na zem, protože mě nohy už nechtěly nést. V ruce jsem pořád svíral zmuchlanou obálku. Obálku, kterou jsem nikdy neotevřel.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Ty zas…. hovado! Ty… jezis…. ty si zaslouzis privazat k zidli a cumet na Gilmorky dokud ti nerupne cevka! Idiote!
Becs, drahousku… hodlas sklouznout k mejm sadistickejm praktikam? Mam par tipu co by Bill zaslouzil…
A Gilmorky jsou bozi deBille!
[1]: Díky, právě jsem si kvůli tobě kafem poprskala celou klávesnici. To mám za to, že jsem místo překládání na chvíli zabrousila sem a uviděla nový komentář. Dobře mi tak, už se nebudu flákat!!! 😀
Souhlasíl s tím, že Bill to opět celé podělal a že je mi Toma zase o kousek více líto, ale já sama nevím, jestli bych se dokázala takhle na místě rozhodnout změnit celý svůj život. Bill už to jednou udělal, a příliš šťastný zřejmě není a lituje toho, tak chápu, že má strach to udělat znovu, aby to třeba nakonec nebylo ještě horší… Ale já věřím, že se nakonec rozhodne správně!
Tohle je čím dál lepší… Může Bill klesnout ještě hlouběji ? Ten by snad v tom bytě zůstal zabarikádovaný do smrti, jenom aby se nemusel Tomovi podívat do očí…
Toma je mi líto, být zamilovaný do takového šaška, to je teda výhra. Každopádně, on už udělal maximum. Teď je řada na Billovi, aby si to srovnal v hlavě. Žádnou velkou kariéru v New Yorku evidentně neudělal, se snoubenkou se nudí…
Stálo mu to všechno za to ?
[1]: Ty mě bavíš. 😀 A abych odpověděla na tvoji otázku, ne žádné sadistické praktiky nebudou. 😀 Vždyť on je jen takové telátko zmatené. 😀
[2]: nemas zac 😀
[4]: tele… vul jsi chtela rict 😀
Bitter tvůj komentář mě pobavil a máš pravdu je to vůl korunovaný.
To není Bill, to je de Bill!!!!!!!!!!!!
Baby, vy ste kozy. Bola som nas…rdená na Billa, ale vaše komentáre ma rozosmiali. Skoro by som mu aj odpustila. Ale len skoro. Lebo ho treba nakopať a zakopať. Aspoň na chvíľu. Aby si uvedomil, že život je krátky a on by ho nemal takto premárniť. Zvlášť keď má šťastie doslova na dosah ruky. Ďakujem za časť, bola úžasná… No dobre, nebola. Ale za to môže Bill. Ty si úžasná.
Opět jsem se bála přečíst si to a oprávněně… napsané je to brilantně, ty jsi kočičko nejlepší, to ty víš, ale Bill mě tady vyloženě točí do vrtule…
Ale dobře, zkusím mu dát šanci, i když si ji podle mě naprosto nezaslouží, ty víš, jak to myslím 😉
Řekla bych, že Tom byl, je a bude Billova jediná a ta pravá láska a Billa, jak jsi psala, že je to takové telátko zmatené, to prostě jenom vyděsilo – to velké, dechberoucí něco, ta láska, která byla na něho nejspíš až příliš, než aby ji jako mladé zmatené telátko zvládnul, tak raději utekl a všechno to zahodil…
fajn, pokud to tak nějak bylo, jsem ochotná přemýšlet nad odpuštěním, ALE…
pořád je tu Tom, který kvůli svému bráškovi trpěl, trpí a moc to nevypadá, že by se to obrátilo k lepšímu 🙁 a Tomi si rozhodně po tom všem nezaslouží, aby trpěl ještě víc
zbožňuju tady Toma a to, jak je pořád schopný bez zášti a zloby, milovat a být pořád ochotný to všechno snášet… rozedírá ho to uvnitř, láme mu to srdce a i přes to dává Billovi pořád nové a nové šance… je neskutečný a i když bych mu přála potkat někoho, koho by si opravdu zasloužil a kdo by s jeho láskou nezacházel jako s kusem hadru… je mi jasné, že tady existuje jenom jedna možnost a to je Bibi…
vyšší síly stůjte při něm a i při nás 😛
tahle povídka je prostě neskutečný emotivní tobogán… ovšem chuť nakopat Billovi určité partie neopadá, ať jsem nahoře, nebo dole 😉
Děkuju moc za tuhle luxusní kapitolku a těším se a bojím se pokračování 🙂
Samozřejmě jsem skončila s tím, že nemám slov, které bych Billovi vzkázala.
Ale po přečtení komentářů mám hned lepší náladu a jsem ochotná dát mu ještě šanci.
Díky za kapitolku a těším se na pokračování.
Bille, v tobě se to teda pere! Bože, navštiv psychologa nebo nějakou vědmu a řekni jim všechno! Nemusíš říkat, že je to tvůj brácha, ale jestli se bojíš, proboha, udělej s tím něco…!
Přesně, jak jsem minule říkala… bubliny, že žije v bublině. Toma je mi taaak strašně líto! Bill fakt musí trpět nějakou psychickou poruchou – sociální fóbie a to z kontaktu s bratrem… Bille, drahoušku, vždyť to nevidíš…? Nevidíš, jak moc tě miluje, jede za tebou až támhle do pr… do New Yorku, najde tě a ještě čeká a pak ti i napíše dopis (já ho chci vidět!!) a ty… zase a znova utíkáš:( Já jsem ti dávala minule šanci a tys to opět doj…al.
Jinak, nápad s jointem, to bylo tak efektní! Čekala jsem, že by z Billa mohlo něco vypadnout a -wow-…."Není v ní žádný oheň. Žádná vášeň." Tentokrát otočil obličej ke mně a na chvilku se zarazil.—Tuhle část jsem si četla snad třikrát a úplně z ně z ní mrazí, mezi řádky dokonalost, bože!^^ Líbila se mi jeho upřímnost a chvíli jsem měla pocit, že to bude ta scéna, kdy se to všechno vyřeší… to by ale bylo asi moc jednoduchý..:)
Všechno vypadá úplně tragicky, ale ještě tu máme poslední díl… najdou k sobě cestu? Děkuju, Becs!
Teď si tedy doopravdy nevím rady co napsat, protože Bill mě tedy královsky naštval! Já tomu ani nemůžu uvěřit. Tak Tom za ním dojede až do NY, a Bill dělá, že tam není a prostě jej nechá jen tak tam na něj hodiny čekat? Omlouvám se, že to píši, ale je to idiot. Já si teď ani nejsem jistá, zda si Bill tu Tomovu lásku vůbec zaslouží, protože to, co udělal, je šíleně ošklivé. Dobře, chápu, že měl Bill strach, ale Tom udělal tolik prvních kroků, aby se to pokusil nějak zachránit nebo s Billem jen promluvit, a ten jen všechno zazdil. Nemám slov.