autor: Becs
Tom
Vytáhl jsem si z kapsy klíče, až hlasitě zacinkaly, a bez problémů jsem si odemkl. Už několikrát jsem mamce říkal, že klíče prostě vrátím a kdykoliv k nim půjdu na návštěvu, prostě zazvoním, když už teď nebydlím doma, ale nechtěla o tom ani slyšet. Takže jsem se slušně zul a vestu si pověsil na věšák v předsíni.
„Mami?“ zavolal jsem směrem do domu. Slyšel jsem jen zvuky rádia, které si mamka pouštěla, když vařila nebo něco tvořila v kuchyni.
„V kuchyni,“ ozvalo se dle očekávání, a tak jsem se tam líným krokem vydal.
„Nechápu, co je tak strašně naléhavého, že to nemůže počkat do odpoledne. Víš, že v neděli vždycky chodím ke Gustavovi,“ zamrzl jsem v půlce pohybu, protože u stolu s šálkem v ruce neseděl nikdo jiný, než můj malý zatracený bráška, který mě před pár týdny nechal opuštěného na jisté střeše.
„Ahoj,“ pozdravil nesměle a zkusmo se usmál. Úsměv jsem mu neoplatil a s jasnou výčitkou v očích jsem se podíval na mamku. Ta jen pokrčila rameny, jakože ona nic.
„Přijel dneska ráno. Všechny nás absolutně překvapil,“ nastínila mi alespoň trochu situaci.
„Aha a co chce?“ adresoval jsem jí a odmítal se podívat na své zrádné dvojče.
„Tome,“ okřikla mě mamka a podrážděně zakroutila hlavou.
„Promiň, jen jsem trochu v šoku,“ omlouval jsem se, i když jsem žádnou velkou lítost necítil. Tenhle člověk mi rozdrtil srdce na prach, dvakrát. Utekl ode mě, dvakrát. Bude se muset trochu víc snažit, jestli chce, abych s ním začal komunikovat. Prosté „ahoj“ to určitě nespraví. Posadil jsem se ke kuchyňskému stolu a pohlédl na něj: „Takže co chceš?“
„Tome,“ zopakovala znovu mamka podrážděně. „Nemohl bys být milejší?“
„Dělám, co můžu,“ zvedl jsem ruce do vzduchu v obranném gestu. Moje milovaná maminka ke mně přišoupla talíř s mým oblíbeným koláčem a naprosto tím obměkčila mé srdce. Bastardi, určitě se na mě připravovali. Mlčky jsem si vzal kousek té lahůdky a nacpal si ji do pusy.
„Říkala jsem si, jestli bys Billovi nedělal společnost. Taťka je v práci a já musím ještě na chvilku do ateliéru. Večer bychom se tady všichni mohli sejít na večeři,“ pronesla veselým tónem. Nemohl jsem si nevšimnout jiskry v jejích očích. Očividně byla štěstím bez sebe, že nás po tak dlouhé době má oba ve stejné místnosti.
„A on potřebuje dozor?“ zeptal jsem se vzdorovitě, ale uvnitř už jsem věděl, že to nakonec stejně odkývnu.
„Mohl bys mu ukázat, o co za tu dobu přišel,“ mrkla na mě významně mamka, což mě trochu zmátlo. Předpokládal jsem, že tím nemyslí, abych si Billa vzal nahoru do pokojíčku a ukázal mu důrazně a pořádně tvrdě, o co ve skutečnosti přišel.
„Třeba práci a kde bydlíš a tak,“ vysvětlila, když viděla můj nechápavý výraz.
„To by bylo moc fajn,“ promluvil konečně i Bill a z jeho hlasu byla znát dychtivost. To mě trochu zarazilo. On opravdu o něco z toho stojí? Je to snad poprvé, kdy nějaký impuls vyšel od něj. Neříkám, že jsem si dělal naděje, ale rozhodně jsem chtěl vědět, co má za lubem.
„Jo, proč ne,“ pokrčil jsem rameny a nacpal si do pusy další kousek koláče. Bože, mám tu nejlepší mamku na světě.
O půl hodiny později už jsme oba seděli v autě a mlčky zdolávali krátkou cestu k mé práci. Nebyl jsem si tak úplně jistý, co od toho Bill očekával, vzhledem k tomu, že byla neděle a celá budova byla prázdná. Nicméně chtěl to vidět, tak mu to dopřeju.
„Chci se ti omluvit za to, že jsem tak utekl,“ odvážil se ze sebe vysoukat. „Tak trochu jsem zpanikařil.“
„Jo, v pohodě. Ne, že by to bylo poprvé,“ zahučel jsem otráveně.
„Tome,“ naklonil Bill hlavu na stranu v gestu, kterým mi chtěl dát najevo, že se chovám jako tvrdohlavé dítě, ale nehodlal jsem ustoupit.
„Co po mně chceš, Bille? Proč jsi přijel?“ nevydržel jsem to. Neměl jsem náladu hrát s ním nějaké stupidní hry.
„Prostě se ti chci omluvit za to, jak jsem se tehdy choval. A chci se pokusit o to, o co ses ty snažil na tom školním srazu,“ drmolil rychle, jako by tohle byla vědomostní soutěž a on musel odpovědět v daném limitu.
„A to je konkrétně co?“ povytáhl jsem obočí, zatímco jsem se soustředil na ubíhající cestu. Rozhodně jsem mu to nehodlal usnadnit tím, že bych čelil pohledu jeho hlubokých očí.
„Usmířit se. Najít cestu, jak spolu komunikovat. Hrozně moc mi chybíš,“ vysypal ze sebe.
„Hmm,“ zamručel jsem a zamýšlel se nad jeho odpovědí. Upřímně, to nebylo tak úplně to, co bych chtěl slyšet, ale nebyl jsem zmrd. To, že mi chyběl, věděl moc dobře sám, takže nemělo cenu něco předstírat.
„Jsme tady,“ kývl jsem hlavou směrem k nízké bílé budově s obří cedulí Kaulitz & Schäfer, když jsem zastavil na parkovišti.
„Počkej,“ zarazil se Bill s otevřenou pusou a hleděl skrz sklo na nápis. „Ty a Gustav tu firmu vlastníte? To je vaše firma? Jakože jste šéfové?“
„Říkáš to tak překvapeně,“ podotkl jsem a nedalo mi to, abych se neusmál. Byl jsem rád, že to na něj udělalo dojem. Vystoupili jsme a já odemkl hlavní dveře. Opravdu tam toho nebylo moc k vidění. Moje a Gustavova kancelář, místnost, kde jsme skladovali všechno potřebné nářadí a materiál, malá kuchyňka, šatna a jedna větší místnost, kde jsme se setkávali se zaměstnanci.
„Zjistili jsme, že máme s Gustavem potenciál, tak jsme toho využili. Poskytujeme všechny možné služby od drobných oprav v domácnosti přes malířské práce až po čištění bazénů. Prostě cokoliv, na co si jen vzpomeneš. Hodinový manžel se vším všudy,“ vysvětlil jsem mu, aby měl nějaký náhled do toho, co se na tomto místě odehrává. „Já a Gustav vyřizujeme objednávky, komunikujeme s klienty, a dokonce si děláme sami účetnictví. Podařilo se nám získat smlouvu s jednou firmou, která dodává zboží do železářství, takže máme na materiálu a nářadí dost slušnou slevu, ale to tě určitě nezajímá.“
„Tome, to je naprosto úžasné. Nemohl bych být víc ohromený. Mamka mi tohle nikdy neřekla. Já si tě pořád představoval v montérkách a s kladivem v ruce,“ přiznal se a obdivně přejížděl očima sem a tam.
„Ne až tak špatná představa, co?“ zažertoval jsem, ale přišlo mi, že je ta poznámka tak nějak nepatřičná, takže jsem rychle zmlkl.
„Určitě musí být super pracovat pro nezadané ženské, které nemají doma chlapa, co by tuhle práci udělal,“ popíchl mě bráška a ušklíbl se.
„Divil by ses, ale máme spoustu objednávek i od chlapů. Většina z nich není schopná si přivrtat ani poličku ke zdi, natož třeba něco opravit.“
„Je to vážně úžasné,“ zopakoval Bill znovu.
„Chceš teď vidět, kde bydlím?“ zeptal jsem se, protože bylo jasné, že tady už toho moc nevymyslíme. Chvilku jsem zvažoval, že půjdeme pěšky, protože to opravdu nebylo moc daleko, ale jak znám Billa, po dvou minutách by si začal stěžovat, že ho bolí nohy a za to mi to nestálo. Takže jsme sotva o pět minut později znovu zastavili a vystoupili.
„Páni, takže tady bydlíš?“ divil se znovu Bill, a to jsme jen stáli na příjezdové cestě. Kolem nás se k nebi tyčily mladé stromky a sousedův pes na nás zíral dírou v živém plotě. „Kolik je v tom domě bytů?“ zeptal se Bill, zatímco jsme stoupali po schodech na přední verandu.
„Bille,“ řekl jsem a nedokázal jsem potlačit smích. „Ten dům je celý můj. Postavil jsem ho.“
Myslím, že víc jsem brášku šokovat mohl jen velmi těžko. Otevřel pusu a vytřeštil na mě oči, chvilku tak zůstal stát, než se obrátil směrem k mému naprosto nádhernému domu. Bylo jen pár věcí, na které jsem v životě pyšný, a tahle stavba rozhodně byla jednou z nich. Zrealizoval jsem v něm všechny své nápady a představy o tom, jak by měl vypadat dokonalý domov. Nevěděl jsem, co je lepší. Jestli je to vířivka vzadu na zahradě, moje dokonalá ložnice nebo naprosto luxusní kuchyň. Miloval jsem to tady do posledního detailu. Do vybudování jsem vložil svůj pot i slzy a stálo to za to. No a bráškův výraz byl jen třešničkou na dortu.
Odemkl jsem a vešli jsme do předsíně, po pravé straně byla světlá kuchyň spojená s prostorným obývákem, tady byla moji největší chloubou obří televize. Pořádali jsme tady s Gustavem a pár kamarády pánské jízdy, které zahrnovaly sledování fotbalu a paření her na xboxu.
Bill se s obhlídkou moc nezdržoval a prakticky místností prolétl a už pelášil nahoru do patra. Neobtěžoval se s tím, že by na mě počkal, a vletěl mi do ložnice.
„Ach bože, to je ta největší postel, jakou jsem kdy viděl,“ ukázal na moje opravdu obří letiště překryté šedomodrým přehozem. „Tady by se vyspalo i pět lidí. Klidně šest, kdyby se měli hodně rádi.“
„No, ještě jsem to nezkoušel, ale každopádně díky za tip,“ zasmál jsem se. Bill chvilku vypadal, že se proti posteli rozběhne a hned na ni skočí. Nakonec asi vyhrálo slušné vychování, protože se otočil na patě a vydal se prozkoumávat ostatní pokoje. Naprosto se rozplýval nad mou koupelnou z černočervených kachliček a byl přímo unešený výhledem do zahrady.
„Tome to je všechno tak krásné. Nevěřím, že jsi to všechno zvládl sám,“ skládal mi upřímné pochvaly.
„No ne, že bych to dělal všechno jen já sám, samozřejmě jsem měl najatou firmu, ale nenechal jsem si do ničeho kecat a to je základ,“ pokrčil jsem skromně rameny.
„A je to všechno tak krásné. Čekal bych od tebe všude chrom a černý nábytek, ale je to tak světlé a příjemné. Opravdu jsi mě dostal,“ nekončil Bill se svými chvalozpěvy.
„Ani za to mi nepřísluší zásluhy,“ odbyl jsem ho. „Gustavova manželka je interiérová designérka. A pak taky…“ zaváhal jsem.
„O co jde?“ zadíval se na mě Bill zvědavě.
„Hodně jsem u toho myslel na tebe. Jak by se ti to asi líbilo. Kdykoliv jsem si nebyl jistý, říkal jsem si: Jak by to asi udělal Bill?“ přiznal jsem s rozpaky, jaké jsem necítil už opravdu dlouho.
„To je milé,“ zhodnotil to a bylo mi jasné, že mu to je stejně nepříjemné jako mně. „Co je tady?“ ukázal na poslední zamčené dveře hlavně proto, aby odvedl naše myšlenky jinam. Pokynul jsem mu rukou, aby vstoupil, a sám jsem se zapřel o futra.
„Tome, vždyť tady nic není,“ otočil se na mě překvapeně uprostřed místnosti. „A je to vážně velká škoda, protože tahle místnost je skvělá,“ přešel k třídílnému oknu, které sahalo od podlahy až ke stropu a mělo zaručeně ten nejkrásnější výhled. „Skvěle by se tady pracovalo, protože okna vedou do přírody a ne do ulice. A je tu hrozně příjemné světlo. Mám hlavu plnou nápadů jen z toho, jak na mě ta místnost působí. Proč tady nic nemáš? Třeba pracovnu nebo tak?“ pohlédl na mě, když se dosyta vynadíval ven a našel mě, jak se na něj spokojeně culím.
„Věděl jsem, že to tady budeš milovat,“ pronesl jsem sebejistě a jemu to bleskurychle došlo.
„To je pro mě?“ zašeptal šokovaně.
„No jo. Nějak jsem se nemohl přinutit postavit dům, ve kterém bych ti nevyčlenil pokoj. Představoval jsem si, jak tady sedíš skloněný nad sešitem a něco si do něj čmáráš, nebo jak celý umazaný od barvy poťapkáváš před malířským stojanem,“ vysvětlil jsem. „Já vím, že je to blbost. Ty máš svůj život v New Yorku. Časem z toho bude třeba herna nebo něco.“
Bill mi na to nic neodpověděl a vystřelil přes místnost ke mně. Obtočil mi dlouhé paže kolem krku a celým tělem se ke mně přimknul. Cítil jsem, jak se otřásá vzlyky a horské slzy mi smáčí pravou stranu krku. Nejistě jsem ho pohladil po zádech. Plné objetí jsem mu věnovat nemohl, protože jsem si byl jistý, že už bych ho nedokázal pustit.
„Pššt,“ tišil jsem ho nesmyslně. Bohužel jsem nenacházel slova útěchy, a tak jsem ho jen nechal, ať mi promočí mikinu. Odtáhl se ode mě a hleděl na mě těma svýma obříma očima a mé srdce vynechalo úder. Jak snadné by bylo vrátit se k tomu, co jsme spolu měli? Stačilo by udělat krok dopředu a všechno si to vzít. Bohužel tohle byla jednostranná záležitost. Chtěl jsem to tak jen já.
„Nemáš hlad?“ plácl jsem první, co mi slina na jazyk přinesla.
„Docela jo,“ přikývl bráška a otíral si slzy do rukávu trička. Díky bohu, že už nenosil make-up, jinak by teď vypadal jako hodně smutný klaun.
„Co kdybychom si objednali pizzu?“ navrhl jsem.
„Ale máme přijít k mamce na večeři,“ namítl zlomeným hlasem.
„To není nic, co bychom nezvládli.“
O hodinu později už jsme se rozvalovali na gauči před televizí a pochutnávali si na naší oblíbené pizze.
„Bože, to je dobrota,“ mlaskal si spokojeně Bill a olizoval si přitom konečny prstů. Ani nemusím říkat, že můj podbřišek na to reagoval bolestným stažením.
„Kam se hrabe New Yorská pizza co?“ popíchl jsem jej a místo odpovědi se mi dostalo jen dalšího pomlaskávání. Jak je možné, že je Bill takhle rajcovní i u stupidního pojídání pizzy. Měl jsem co dělat, abych to rozdýchal. V těch chvílích, kdy si něco takhle užíval, jsem v něm viděl toho brášku, který mě před tak dlouhou dobou opustil. Sundal si tu sebe kontrolující masku a byl mnohem zábavnější.
„Ach, mamka nás zabije,“ předvídal, když do sebe nacpal i poslední kousíček té dobroty. Zvedl se ze země, kde až do teď seděl, a vysoukal se ke mně na gauč. Spokojeně odfukoval a hladil se po vybouleném bříšku. Odnesl jsem špinavé nádobí do kuchyně, a než jsem se stihl vrátit, Bill se stočil do klubíčka a teď spokojeně dřímal. Vypadl tak křehký a zranitelný, že jsem si na chvilku pohrával s myšlenkou, že zamknu a nikdy mu nedovolím odejít. Posadil jsem se na volné místo na gauči nad jeho hlavou a ztišil jsem televizi. Snažil jsem se sledovat děj filmu, ale pohled mi každou chvilku sklouzl na tu spící dokonalost.
Nedokázal jsem pochopit, jak se někdo tak dlouhý dokáže zkroutit do tak nepřirozené polohy. Jako by moje myšlenky kopírovaly ty Billovy, protože se ze spánku zavrtěl a pokusil se natáhnout nohy. Když zjistil, že nemá kam, posunul se celý o kus výš, takže se mi prakticky nacpal do klína. Kdybych nevnímal jeho pravidelný dech, byl bych si jistý, že mi to dělá schválně. Natočil se tak perfektně, že kdybych byl nahý, dechem by mi zahříval přirození. Sakra práce.
Seděl jsem uvězněný pod Billem už dobrou hodinu a ještě pořád jsem se nerozhodl, co s tím udělám. Neměl jsem to srdce ho vzbudit, když zrovna teď vypadal tak krásně. Občas si ze spaní něco zamumlal, a to mu na roztomilosti jen přidalo. Když už jsem byl smířený s tím, že dnešní noc strávím vsedě, začal mi vibrovat v kapse mobil. Vytáhl jsem ho co možná nejopatrněji a hovor přijal.
„Tome, zlato, kde jste tak dlouho? Myslela jsem, že až se vrátím z ateliéru, už tady budete a trochu mi pomůžete s večeří,“ vychrlila na mě mamka příval slov.
„Mami, my nepřijdeme. Bill usnul,“ vysvětloval jsem jí šeptem.
„Ale je všechno v pořádku, že jo?“ ujišťovala se nejistým hlasem.
„Ne, mami, zabil jsem ho a zakopal na zahradě. Jasně, že je všechno v pohodě,“ ztrácel jsem pomalu ale jistě trpělivost. Chápu, že s Billem nemáme nejlepší historii, ale snad si nemyslí, že bych mu něco udělal. V tom se Bill zavrtěl a probudil se. Posadil se a zmateně si začal třít jedno oko. Mohl být ještě víc k sežrání? Sotva jsem vnímal, co mamka říká.
„Jo mami. Nebudu ho budit. Dneska prostě zůstane na noc tady.“ Nebyla žádná šance, že bych ho dneska nechal někam odejít. Chtěl jsem si ho urvat pro sebe a nehodlal se dělit. Koukal na mě tím svým roztomilým štěněčím pohledem a já už jsem prostě neodolal a pohladil ho po tváři, k mé velké radosti se mi Bill opřel do dlaně.
„Měj se, mami,“ típl jsem mobil a nechal ho, ať mi vypadne z ruky.
„Takže mě nebudeš budit, jo?“ usmál se bráška, oči pořád ještě zamlžené spánkem.
„Už se mi nikam nechce.“ Palcem jsem mu přejel po vykrojených rtech, ale ovládal jsem se, abych ho nepolíbil. Nebudu takový hlupák, abych zase dal všechno všanc a znovu o to přišel. Vnitřní bitvu jsem však nemusel svádět moc dlouho, protože se mi bráška vyškrábal do klína a položil mi paže na ramena. Zatajil jsem dech a čekal, co bude. Jistě už musel cítit, jak se mu proti zadku tlačí moje erekce. Jo, byl jsem z něj hotový? No a co?
Na moment jsme strnuli a hleděli si do očí. Čas kolem nás ubíhal, ale já nic z toho nevnímal. Na ničem mi nezáleželo. Jen na něm. Dokázal bych se topit v hloubce jeho očí klidně celé dny. Pak se Bill naklonil a políbil mě na zavřená ústa. Potlačil jsem touhu bolestně zasténat a položil mu ruce na boky. Další polibek už byl jistější a žhavější, a když mi Bill vklouzl jazykem do pusy, bylo to jako ochutnat samotné nebe. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsme tam spolu seděli a tiskli se k sobě, ale pak zničehonic začaly být bráškovi polibky naléhavější a prsty netrpělivější.
„Tomi,“ zašeptal a mě ovanul jeho sladký dech. „Odnes si mě do postele.“
Nemusel mě pobízet dvakrát. Chytl jsem ho za zadek a vstal. Držel se mě celou cestu jako klíště, až do doby, než jsem ho s radostným výkřikem hodil na přikrývku.
Leželi jsme v post orgasmickém opojení a ani jeden z nás neměl potřebu mluvit. Jestli byl první sex s Billem úžasný, tak tenhle byl přímo epický. Nedokázal jsem si představit, že by to mohlo být ještě lepší, ale šeredně jsem se mýlil. Pokud to bude mít pořád stoupající tendenci, jsem ochotný se do toho hned pustit znovu.
Tiskl jsem si Billa v náručí a on spokojeně oddechoval na mé hrudi. Přestože jsme byli oba zpocení a ulepení, ani jednomu to očividně nevadilo. Kreslil jsem mu po zádech těsně nad zadkem malé kroužky a užíval si jeho vrnění. Už jsem cítil, jak se mě zmocňuje spánek, když Bill pronesl větu, která mě dokonale probrala.
„Odvezeš mě zítra na letiště?“
„Cože?“ nadzvedl jsem hlavu, ale do obličeje jsem mu neviděl.
„Jestli mě odvezeš na letiště,“ zopakoval. „Musím se vrátit.“
„No to si děláš srandu,“ vyštěkl jsem a rychle se posadil, takže jsem ho ze sebe prakticky shodil. Vstal jsem a rychle si na sebe natáhl boxerky. Bill zůstal sedět mezi pomačkanými přikrývkami, vlasy rozježené do všech stran.
„Ty po tomhle všem chceš zase odjet pryč? Zase mě tady nechat?“ panikařil jsem a bylo mi jedno, že jsem zněl jako malá ufňukaná holka. Nevěřím, že by mi tohle zase udělal. Tentokrát měl aspoň tolik slušnosti a nevyplížil se uprostřed noci.
„Myslel jsem, že tohle,“ ukázal jsem na postel, „něco znamená. Pro tebe to snad byla jen nějaká rychlovka nebo co?“
„Tomi,“ oslovil mě a já nemohl vystát ten rádoby smířlivý tón.
„Neříkej mi Tomi a nedívej se na mě, jakože jsem blázen,“ řval jsem a začal přecházet po ložnici sem a tam. Nevěděl jsem, jestli mám proskočit zdí, nebo do ní jen praštit pěstí. „Já tě miluju, víš, ale už mě nebaví, jak se mnou zametáš.“
„Já tě taky miluju, ale do New Yorku se prostě musím vrátit,“ mlel dokola pořád svou a já pociťoval silnou touhu ho uškrtit a obejmout zároveň. Panika pro mě byla slabé slovo, měl jsem dojem, že se mi hroutí život přímo pod rukama.
„Musím se tam vrátit, abych si sbalil všechny věci. Přece nečekáš, že si sem budu pořizovat všechno nové,“ řekl a mně trvalo asi pět vteřin, než mi došlo, co vlastně říká. Zastavil jsem se a pátravě se mu zahleděl do obličeje. „Pojď si sednout ke mně, prosím,“ žadonil, jenže já byl momentálně rozpolcený, takže jsem se ani nehnul.
„Fajn, takže po lopatě,“ povzdechl si Bill, jako bych byl ten nejvíc nechápavý člověk na světě. „Když jsem se vrátil z toho školního srazu, bylo mi jasné, že už takhle dál žít nemůžu. Rozešel jsem se s Kenzi a domluvil se s ní, že zůstane v našem bytě a vyplatí mě. Musel jsem tam zůstat, abych dokončil rozdělanou práci, ale žádnou další jsem si tam už nedomlouval, abych tam nebyl vázaný. No a teď, můj milý bráško, stačí, když si zajedu do New Yorku a vyzvednu si u Natálie všechny svoje věci, abych se mohl nastěhovat sem k tobě. Já tě moc miluju a chci být s tebou. Nevím jistě, co tady budu dělat, ale nezáleží mi na tom. Chci prostě být s tebou. Nelituju, že jsem do New Yorku jel, protože kdybych to neudělal, pořád bych nad tím přemýšlel. Mrzí mě, že jsem tě trápil, ale teď jsem tady a chci ti všechno vynahradit. Kapiš to?“
„Určitě?“ zeptal jsem se hloupě.
„Určitě,“ zopakoval Bill s úsměvem a natáhl ke mně ruce. Váhavě jsem si lehl a on se ke mně přitulil. S rozšířenýma očima jsem hleděl do stropu a srovnával si v hlavě, co mi právě řekl. Pravděpodobně jsem měl dlouhé vedení, protože jsem se nedokázal uvolnit a jeho slovům uvěřit.
„Tomi, no tak. Slibuju, že tady ráno budu a nikam ti nezmizím,“ ujišťoval mě Bill, když si všiml mého očividného nepohodlí.
„Nezdá se mi to?“ nedalo mi to, abych se nezeptal. Bill se nadzvednul na jednom lokti a věnoval mi polibek, který mi z hlavy konečně začal vymazávat pochybnosti.
„Neboj se. Všechno je v pořádku. Tu matraci už jsme zapálili.“
KONEC
autor: Becs
betaread: J. :o)
No me malem kleplo jak zacal s tim letistem. Kriste pane v takovym horku takovy soky 😀 to me nedelej 😀
Ja bych ho stejne profackovala, aespon jednou 😀 nebo jak to blesklo Tomovi hlavou, ukazala mu to pekne tvrde 😀 to me malem zabylo, to bylo perfektni 😀
A Tomovo "co chce" 😀
Nah tesim se na dalsi nasup co vycarujes :*
Ó, happyend! Jsem nadšená, protože už jsem skoro nedoufala, že Bill dostane rozum. Ten má kliku, protože jinak bych si musela koupit letenku do NY a nakopat mu zadek. 😀 Ušetřila jsem tak spoustu peněz.
Děkuji za pěknou, i když občas nervy drásající, povídku. 😉
Konečně Bill pochopil že bez Toma nemůže být krásný konec.
Už? No to byl najednou fofr, čekala jsem ještě několik nervydrásajících kapitol, popřípadě Toma, který si do New Yorku zaletí a osobně si Billa dotáhne až domů. A on se nakonec Bill vrátil sám. Ale ta Tomofva myšlenka, že by si měl Billa vzít do pokojíčku a nározně mu tvrdě ukázat, o co přicházel, tak ta mě vážně pobavila 😀 Navíc, pokud spolu teď budou bydlet, tak se nakonec asi budou muset mamince jednou svěřit, tak aby jí ty souvislosti jednou hezky zpětně nedošly 😀
Jsem moc ráda, že se Bill nakonec vzpamatoval. Taky mě při zmínce o tom letišti oblilo horko a už mi bylo úzko i za Toma, ale naštěstí se to vysvětlilo. Stejně bych tam na Tomově místě asi letěla radši s ním, jen abych se ujistila, že tam náhodou někde zase neuvízne 🙂
Moc díky za krásnou povídku a snad bude od tebe brzy zase nějaká další!!!
Nervydrásající povídka až do samého závěru. Opravdu jsem už myslela, že Billovi nakopu zadek, když začal s tím letištěm… grrr…
řeknu ti, zlatí, tahle povídka byla mazec. Opravdu, ale opravdu jsem měla na Billa pifku a i když si to na samém konci vyžehlil tím, že "stáhnul ocas" a vrátil se k Tomovi a omluvil se, stejně si to nevyžehlil úplně. Myslím, že mu to Tomi moc usnadnil (ale jako jo, Bí je jeho životní láska), ale stejně jsem doufala, že by se bude víc snažit. Předpokládám, a to bych mu radila, že teď si bude Tomiho hýčkat až do konce jejich dní 😉 Všichni víme, že Tomi si to zaslouží
Jinak teda ten Tomův domeček bych chtěla vidět a moc mu to přeju, že se jim tak daří s Gustim 🙂
Moc moc děkuju za tuhle emotivní záležitost 🙂 tvé psaní je boží a ty to víš, miluju tvé povídky, ale jsem si jistá, že nejsem jediná 🙂 už se nemůžu dočkat, co dalšího si od tebe budu moct přečíst :-*
Konečně výtečný, sice napínák až do konce, ale pak super, Bill mi tedy dal….
To bolo sladké. Myslím ten dom a hlavne tá izba. To vyslovene kričí, ako veľmi Tom Billa miloval a stále miluje. A hoci to celý čas vyzeralo, že to nebude mať šťastný koniec, predsa len sa stal zázrak a všetko sa na dobré obrátilo. Ďakujem.
Kriste pane! Emoční smršť, doprčic! Může snad někdo nemilovat tvoje fenomenální závěry, kdy do posledního odstavce nevím, co se semele a těsně před ním mi v tý nejnádhernější části vyhrknou slzičky štěstí?:D Já tě miluju Becs, tohle je něco aaaaaaaaa, prostě jo, tohle mě tak dokonale naplnilo a jsem strašně šťastná za oba a jo, Billovi jsem odpustila, je zrádce, ale nejde ho nesnášet, když prostě vim, že toho Toma fakt miluje a je dlouhou dobu opravdu, ale OPRAVDU hloupoučkej, že s tím jeho strachem nic nechtěl dělat… taky mohl mít teď Tom někoho novýho/novou a co potom? Ale vydržel! Důležitá je přítomnost, konečně, viď, Tome!
Ta místnost pro Billa… to je důkaz lásky! Tome, seš kabrňák, fakt… Obdivuju, že to celou dobu nevzdal a líbilo se mi, jak byl Bill pak ze všeho nadšenej a Tomovi se omluvil. Jo, prostě k sobě patří, nemůžou být jinak. A Kenzi nazdar:D
Ano, zmínka o letišti, hádám, že to měla být jedna z tvých vrcholných scén a pokud se k ní dostal ten zbytek těch, kteří se nerozpustili u předchozí scény samou něžností, tak je ještě čekal "trénink" infarktu.:D A popravdě, já si strašně moc přála, ať to Bill říká jen z nějakýho důvodu, jakože si potřebuje jet pro věci;D A po druhý pravdě tam byla ale možnost, že se to celý úplně poto….. Věřila jsem, že nám tohle neuděláš a seš fakt zlatíčko, žes to vyřešila, jak jsem si tajně přála:)) A Tomovu nepříčetnost plně chápu, jako nevím, co bych dělala, asi bych Billa vlastnoručně udusila na tý úžasný posteli pro pět, nebo i šest lidí, který by na ní mohli spát, když by se měli hodně rádi:D Co se týče vtipnosti, tak mě pobavilo skvěle ještě tohle: "Předpokládal jsem, že tím nemyslí, abych si Billa vzal nahoru do pokojíčku a ukázal mu důrazně a pořádně tvrdě, o co ve skutečnosti přišel." – Tomeeeeeeee 😀 😀 😀 (umm, čtu si komentář ještě jednou po sobě, než ho odešlu, a pořád mě to rozesmívá!:D)
Jako bonus – velkolepý konec a 300% uspokojení z toho, jak se věci obrátily! Určitě to není žádný přeslazený konec, ale právě rovnováha k tomu všemu, co si Tom musel protrpět. Jsem strašně moc pro šťastný konce, ale to už asi víš;D
Takže… Několikero druhů slz, smích, napětí i rozněžnění nejtěžšího kalibru –
zas jsem se přesvědčila, že tvoje tvorba je prostě jeden komplexní zážitek, složenej z x malých, který dokonale přechází jeden v druhej a dávají dohromady něco, u čeho si řeknu, když dojdu na konec… tyhle minuty života za to stály! Vzpomínka na závěr School Reunion mě bude vždycky hřát:) Těším se na další z tvých nápadů a mockrát děkuju!!!<3
Při Billově zmínce o letišti jsem se jenom ironicky zasmála, protože mě už ani nepřekvapilo, že Bill prohlásil něco takového a chce opět utéct. O to více jsem byla překvapená, když prohlásil, že si chce jet jenom pro svoje věci, aby se pak mohl vrátit k bráškovi.
Musím se přiznat, že jsem pořád na Billa docela naštvaná za jeho šílené chování, kterým Tomovi tak dlouho ubližoval. Já jsem samozřejmě ráda za šťastný konec už především kvůli Tomovi, ale přišlo mi, že Bill ničeho nelitoval a vlastně si pořád ani neuvědomil, co spáchal a jak moc Tomovi ublížil. Pořád se jenom něčím obhajoval, ale nějaká pořádná omluva a uvědomění si toho, že to docela podělal…to nic. Nevadí! 😀 Hlavně že si konečně přestal lhát a uvědomil si, že bez Toma bude šťastný kdekoli a že tomu chce dát konečně šanci. Je škoda, že povídka končí zrovna v části, kde by mě to nejvíce zajímalo – to, jak se kluci znovupoznávají a jak jim to klape na novém místě a konečně spolu.
Jednoznačně ale musím říct, že jsem tuhle povídku milovala! Ačkoli mi drásala nervy, sem tam ke konci mě i naštvala, byla jsem u ní smutná…stejně i přes to mě neustále tahala k ději a já jsem na ni nemohla přestat myslet. Má v sobě perfektní kouzlo a je napsána bravurně a ve mně zůstanou pocity ještě na hodně dlouho. Jsi prostě báječná, Becs! ♥♥♥
Moc děkuji za možnost si přečíst další nádhernou povídku napsánu Tebou! ♥