Tohle je asi ten nejtěžší úvod, jaký jsem kdy k nějaké povídce psala, protože vlastně vůbec nevím, jak začít. Je to jedna z povídek, na kterou hned po přečtení prostě jen tak nezapomenete. Není to žádná zábavná a krátká oddechovka, kterou s úsměvem dočtete a už se chcete vrhnout na další. Alespoň na mě opravdu zapůsobila a ještě dlouho po prvním dočtení jsem na ni častokrát myslela. Zároveň je však opravdu těžká a s dlouhými a náročnými kapitolami, a proto jsem taky dlouho váhala, jestli mi opravdu stojí za to se do ní pustit. Nakonec mi to však nedalo, a proto doufám, že se s tím nebudu trápit zbytečně a že si ji taky zamilujete a dáte mi to vědět.
Chtěla bych upozornit, abyste si trošku dali pozor na čas. Samotná povídka začíná v prvním díle v roce 2008, kdy kluci skončili střední školu a vydávají se do Berlína. V dalším díle už však trochu poskočíme v čase. Mezitím se budou v povídce objevovat emaily, které jsou však zezačátku tak trochu z budoucnosti a s dějem povídky se srovnají až později. Tak aby vás to nemátlo, stačí, že to mate mě 😀
Povídka má 16 dílů, byla napsána v roce 2010 a já doufám, že si ji užijete. A protože jsou ty díly opravdu dlouhé, budou většinou opět děleny na poloviny, pokud to bude děj dílu dovolovat.
Zuzu 🙂
S čerstvě ukončenou střední školou a připraveni dobýt nejdynamičtější město v Německu to bylo vše, co měli Tom a Bill společné. Trvalo dva a půl roku, než se naprosto neočekávaně a neochotně navrátili do života toho druhého. Nespokojeni sebou navzájem více než kdy dřív, jsou oba mladí muži přesvědčeni, že ten druhý je ta nejnepřátelštější a nejrozporuplnější osoba procházející se po rychle se rozvíjejících ulicích Mitte – aniž by tušili, že byli po celou dobu jeden druhému tím nejuctívanějším důvěrníkem.
Neděle, 14. listopadu 2010
20:49
Odesláno na adresu: TDeluxe89@yahoo.de
Na střední škole jsem odmaturoval před dvěma lety. No, tuhle zimu už to bude dva a půl roku. Škola mi vážně nechybí. Dost jsem vyčníval, to jsem si jistý, ale ne moc úžasným způsobem, ne tak, abych byl pamatován po celá desetiletí a studenti v roce 2025 by pořád mluvili o mých úspěších. Haha, ale mně to nevadí, nikdy nebylo mým záměrem být vzorem. Někdo musí dávat špatný příklad. Kromě jednoho nebo dvou blízkých přátel – a možná i pár třídních klaunů – je jen velmi málo věcí, které bych postrádal. Znáš takový ten typ blbce, který na tebe udělá dojem, a ať už tou představou pohrdáš, předstíráš, že si toho nevšímáš, nebo proti tomu bojuješ, tak se definitivně zapíše do tvé paměti? Jo, je tady jeden nebo dva takoví, kteří mi přesto budou chybět, i když to nerad přiznávám. Vlastně když nad tím teď tak přemýšlím, svůj maturitní týden jsem ukončil dost kysele. Nakonec jsem se po cestě srazil s jedním z těch zmíněných blbců, byla to ta nejdelší cesta mého života. Nebudu zacházet do žádných podrobností, protože o tom tohle není, samozřejmě. Prostě tady existují lidé, kteří tě dokážou rozzuřit a kteří se tě vytrvale drží způsoby, kterými nechceš, víš? Ale jsem až moc mladý na to, abych začal oživovat své vzpomínky hořkým způsobem, takže můžu odpustit někomu, koho už stejně nikdy znovu neuvidím.
Jak škola ovlivnila tebe? Hádám, že jsi chodil do školy někde mimo Berlín jako já, tyhle věci prostě dokážu říct. Je to tím, jak o tom městě mluvíš tak láskyplně, ale zároveň odtažitě. Zní ti to stejně divně, jako to zní v mé hlavě? Ale neříkej mi přesně kde, nebo budu naštvaný! Ten pocit, že tě možná každý den potkávám na ulici, nebo jsem tě možná ještě nikdy nepotkal, by pak ztratil své kouzlo.
Jsem docela rád, že je to dnes jen email, protože musím v tomhle okamžiku přestat a nastavit stereo. Prostě mám náhlé zjevení, které volá po Coldplay. Okay, tak to nebylo zjevení, ale byl to prostě ten náhlý okamžik, kdy se cítíš tak trochu… já nevím, zahloubaně? Je to okay, když se kluk dostane do takovýchhle nálad? Nebo je to opravdu nebezpečné, jako se k tomu přikláním i já, že je.
Občas si prostě dokonce přeju, abych mohl Berlín opustit a prostě jít pryč, i když to možná zní jako klišé. Nejspíš i opustit Německo, kdybych mohl. Někdy si myslím, že bych si měl prostě zabalit jen tak z rozmaru, opustit všechno, co mám, a jít. Kamkoliv, někam, nemyslím si, že jsem měl někdy na mysli nějaké konkrétní místo. Totálně otřepané, ale člověk prostě potřebuje dýchat, jsem si jistý, že rozumíš. Často dojdu k závěru, že bych si měl zabalit, obvykle někdy pozdě večer, když mám za sebou zvláště posraný den plný práce jen kvůli tomu poslednímu dolaru. A pak pokaždé, když to udělám – protože ano, udělal jsem to už více než jednou – tak se dostanu ke složení mého oblíbeného trička, než ho položím na vršek všeho ostatního ve svém batohu… a prostě přestanu. Často se v tu chvíli na okamžik zastavím, a začnu ho rozkládat. Nemám tušení, proč je pro mě toto tričko tak speciální, prostě je. Je to staré, vybledlé tričko Pink Floyd, které jsem si jednou vybral v takovém zaneřáděném obchůdku hned za Magdeburkem, když jsem byl na návštěvě u své babičky. Obvykle si to tričko na sebe natáhnu, než vytáhnu z batohu i všechno ostatní, a zase to pověsím. Pak zavrtím hlavou a zamířím do té části mého bytu, která je jen špatným vtipem na kuchyň, a udělám si kafe, protože bez ohledu na to, kolikrát řeknu, že půjdu pryč objevit sebe sama, tak vím, že už vím, kdo vlastně jsem, a ta osoba má zodpovědnost vůči těm několika lidem, na kterých jí záleží. Uvědomím si, že by mi tady vlastně mohlo začít pár věcí chybět, a nic jiného mě nevyděsí víc.
No není to okouzlující? Taky si to nemyslím, ale předtím, než si položíš kyblík na zvracení vedle tvé – ehm, cože to bylo? Jen matrace? Myslím, že bys mi měl odpovědět s nějakou stejně nechutnou ukázkou z tvého života, abych se necítil jako takový debil. Takhle aspoň budu vědět, že někde v Berlíně je někdo ochotný postavit se mým divným analogiím k životu, pohádkovým bojům o přežití a mé neschopnosti připravit opravdu skvělý a naplňující šálek kávy.
„Mami, prosím – vážně, přestaň…“
„Neopouštěj mě, jsi pořád ještě dítě! Já- já- já, ne! T-ty! T-tak d-daleko!“ Bill se nervózně rozhlédl na obě strany, než přistál očima na svém nejlepším kamarádovi. Jeho matka dělala scénu, a bože pomoz, pokud by se ji pokusil zastavit, znásobila by své úsilí, aby si nárokovala každý výdech jeho těla. Byl si jistý, že už teď je na ně zaměřena pozornost každého cestujícího i bezdomovce na celém vlakovém nádraží, pokud je neznepokojilo už předchozí desetiminutové popotahování a patnáctiminutové kvílení.
Andreas se na něj zezadu omluvně usmál. Zastrčil si ruce do kapes a zajímal se o vlakový jízdní řád. Moc mu teda nepomáhal; nejlepší přátelé jsou často k ničemu, když už na to přijde.
„Mami,“ vydechl Bill, snažil se vypáčit její ruce z pevného držení, které měla na jeho těle. „Budu v pořádku. Zavolám ti alespoň dvakrát do měsíce, a v létě tě navštívím, okay?“ Jeho matka vzhlédla zpod svých ohnivých kudrlin a vrhla po něm tak vražedný pohled, až se musel otřást a přehodnotit svá slova. „Okay, okay, třikrát! Třikrát do měsíce!“ Dodal nervózně. Vydechl úlevou, když její oči změkly.
Simone zvedla ruce, aby láskyplně uchopila tvář svého syna. „Ale opravdu musíš jet tak daleko? Nemusel bys, vždycky můžu říct Gordonovi, aby zavolal svému známému a nechal zrušit tu smlouvu na byt a všech-„
„Mami, opravdu. Budu v pořádku. Já chci jet.“ Bill protočil oči, ne nevlídně. Dokonce i kdyby její slova na okamžik ještě zvážil, to množství úsilí, které jeho rodiče vynaložili, aby našli svému chlapečkovi obstojný byt v samotném srdci Berlína, by nemohl jen tak vyhodit oknem, a ani by to neudělal. „Tady v Postdamu pro mě nic není, a v Mitte a Pankow je víc pracovních příležitostí. Navíc jsem slyšel, že ani hudební scéna tam není tak špatná.“ Usmál se na ni. „Neboj se. Dokážu se o sebe postarat. Každopádně je to o hodně blíž, než si myslíš, opravdu to není tak daleko. Jen stěží si všimneš, že nejsem doma, uvidíš!“ Naklonil se a políbil ji na čelo, doufal, že tak její obavy dočasně uklidnil. Tak nějak věděl, že to prostě stačit nebude.
Andreas jí pro uklidnění položil ruku na rameno, když se vrátil ze svého místa u zdi. Hravě na Billa pokrčil rameny. „Jo, paní Trümperová, Bill už je velký kluk, jsem si jistý, že se nedostane do žádných velkých potíží. Kdyby něco, díky jeho vlasům a martenskám mu všichni v Mitte půjdou z cesty – nebude muset ani nikomu říkal, aby táhli. Je to jako vestavěný obranný mechanismus… nebo antisociální mechanismus, nebo tak něco.“
Bill na něj vystrčil prostředníček a sklonil se, aby uchopil rukojeť svého kufru, než si nasadil batoh. „Jsi kámoš, Andy, opravdu.“
„Kdykoliv, emouši.“
„Cením si toho, ty návnado pro pedofily.“
Pískot přijíždějícího vlaku je přinutil se náhle odmlčet. Po několika minutách pohlédl dolů na svou matku a následně vzhůru na svého kamaráda, než pokýval hlavou při své nadcházejícím neochvějném prohlášení. „No… už je tady. Asi bych měl rychle nastoupit, a tak, protože… jo. No…“
Andreas si těžce povzdechl a vtáhl si jej do pevného objetí. „Promiň, že jsem nemohl jít s tebou. Já, uh… budeš mi chybět, chlape,“ zamumlal mu do ucha.
„Napíšu ti, jakmile si nastavím svůj internet a laptop, slibuju.“ Bill se s úsměvem odtáhl z objetí. Nikdy nebrečel, a neměl by brečet, a přinutil každý nerv ve svém těle držet se příkazu, že brečet nebude. Slzy nepatřily k odjezdům, kde loučení nebylo navždy.
Uchopil matčiny ruce, stiskl je a naposledy ji políbil na tvář, než couvnul. Vlak za ním se hlučně zastavil a lidé se rojili ven jako lidská povodeň, zatímco jiní se hrnuli dovnitř, aby nahradili jejich nepřítomnost. Bill mrknul a naposledy zamával na dvojici, kterou za sebou zanechával, přinutil se odtrhnout oči od matčina pohledu a vydal se na cestu davem a do vagónu, který jej vezme z jeho dětství a zaveze do nového života dospělosti.
Nic jej dnes nemohlo sesadit z jeho duševních výšin. Slunce svítilo, ptáci zpívali, dokonce mu nezůstala ani žádná kocovina po noci plné pití a sexu. Vlaky přijížděly, hlasitě vrčely a připravovaly se, aby odvezly lidi kamkoliv, kam je život zanesl. Věci vypadaly docela dobře.
Nicméně žádné množství dobrých nervů nemohlo změnit jeho předsudky proti absolutnímu zločinu, kterým byly veřejné projevy náklonnosti. Přivádělo ho k šílenství, když lidé začali být zbytečně sentimentální, hlavně pro publikum, a podle jeho názoru pro to existovalo jen velmi málo ospravedlnění. Sarkasticky si odfrkl, potřásl hlavou nad tou smutnou přehlídkou před sebou, než se vydal do centra nádraží.
S protočením očí Tom náhodně vrazil do ramene mladého muže, který se nakláněl, aby políbil svou přítelkyni na rozloučenou, když prošel kolem první brány, pro efekt ještě klopýtnul. Když se muž otočil, aby očekávaně zareagoval, Tom se otočil na patě svých Adidas Elements a nasadil výraz toho největšího znepokojení a obav, jaký se mu jen podařilo vytvořit. „Ach, já se tak omlouvám, je to tady tak přeplněné a já tě neviděl, a opravdu doufám, že jsem neublížil ani tobě, ani tvé-“ prohlédl si předpokládanou přítelkyni od hlavy až k patě a lehce nadzvedl obočí, „-dechberoucí a pokud mohu dodat, pěkně stavěné přítelkyni.“
Pobaveně sledoval, jak mladá žena, už ne s šokovaným pohledem, zvedla ruku a natočila si na prst pramen kaštanových vlasů. Oplácela Tomovi jeho sugestivní pohled a Tom musel přemýšlet, jak to zvládl skrz střední školu bez jediného škrábnutí od naštvaných partnerů. Pak došel k závěru, že to bylo proto, že byl opravdu prostě tak dobrý. To byla, přirozeně, odpověď téměř na všechno.
„Jo, jo, nech si ty kecy a pokračuj v chůzi, gangstere – cos jí to řekl? Hej – debile! Vrať se zpátky, cos jí to řekl?!“
Tom mrkl a zasalutoval, vysloužil si od dívky zahihňání, a pak odklusal směrem k přijíždějícím vlakům, kytarové pouzdro mu těžce naráželo do zad. Takový trouba. Škoda, že musel spěchat na vlak.
Nacpal lístek do přístroje, jen stěží počkal na zelené světlo a málem přeskočil turniket. Ať se propadne, jestli mu ten vlak ujede; měl život, který musel začít žít, a odřízl by si vlastní ruku, než aby měl nechat Georga začít bez něj. Byl jen jednu jízdu vlakem a dvě jízdy autobusem od jejich prvního oficiálního vystoupení v Pankow v Berlíně, a on věděl, že to bude ono; bude jezdit na různá místa. Bude někdo, a to jen díky vlastnímu přičinění.
Tato jízda vlakem byla klíčem k osudu, který si toužil naplnit.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Zuzu, smekam pred tebou a dekuju ti 💙
Zatím se v tom snažím zorientovat ale vypadá to moc dobře.
Začíná to moooc zajímavě 🙂 Už se těším na pokračování!
Moc děkuji za překlad 🙂
Nic podobne som nikdy necitala, velmi zaujimavo napisane,skvely opis situacii, som unesena :). Momentalne ma nenapadaju ziadne mozne scenare pribehu, som len prijemne zahlbena a zvedava 🙂 dakujem za preklad
Tak pokud jsem to dobře pochopila, emaily jsou současnost a samotný text je jakýsi výlet do minulosti, abychom věděli, jak se dostali až tam, kde právě jsou. Jo a… Tom a Bill evidentně nejsou bratři. Spíš bych si tipla, že právě Tom je ta Billova nepříjemná zkušenost z maturitního týdne.
Děkuji, že jsi nám začala překládat další úžasnou povídku. Moc se těším na pokračování.
[5]: Přesně tak 😉
Vynikající, moc pěkný překlad***
Podívejme, podívejme, zde se klube zajímavá povídka. Vůbec se nedivím, že ji máš tak ráda. Už teď se nemůžu dočkat pokračování.
Díky za překlad.
ďakujem za ďalší poklad do zbierky Tvojich prekladov. Toto začína veľmi zvláštne a zaujímavo. Teším sa na celú poviedku.
Takze… Ten nazev se mi libil od zacatku, ale jelikoz nestiham cist ani nepreklady, tak jsem si tuhle porad nechavala na "nekdy". Dekuju tady Bitter, ktera me motivovala ji opravdu zacit cist (ze musim!), kdyz jsem povidala o dobe, kdy jsem sama inzeraty psala, odepisovala a vedla kilometrove emaily pri jedne takove (zdanlive) anonymni znamosti..:D Takze nejen, ze je Berlin, (a Nemecko obecne) moje srdcovka a vsechny ty nazvy jako Pankow, Mitte, Potsdam… ve me vyvolavaji zvlastni vibrace, ale vsadim se, ze bych se do jisty miry mohla v pribehu sama najit a o to je to nebezpecnejsi (a lakavejsi zaroven:D) cist. Tim spis, ze se muj minípribeh odehraval taky nekdy v listopadu, jako prvni email v tomhle dilu. Po precteni prvniho odstavce po tvem uvodu jsem v tom uvidela neco ooobr velkyho, co rozhodne za zazitek stat bude, uz ted se tesim!
Tom vypada jako hodne odlisnej od Billa podle toho, jak je zvyklej flirtovat, uz ted v nem vidim Casanovu:D Ale v mailech si budou vic nez rozumet, tohle muze Tom hrat navenek, k Billovi ale bude uplne autentickej v tech mailech. Oh, tohle bude jeste vzrusujici pocteni!
Zuzu, moc dekuju za preklad, jsi nejlepsi! Ja vim ze jo. A podle uvodniku… Wow, mame se vazne na co tesit, jsem moc zvedava, jak se to bude vyvijet- kdybych se ztratila, tak se urcite ozvu, ale zatim me vsechny ty kurzivy a nekurzivy davaj smysl:)
Povídka začíná rozhodně zajímavě a už jen tím, že se přítomnost propojuje s minulostí a budoucností je originální. Já osobně si budu muset dávat bacha a číst opravdu pozorně, protože se mi občas stává, že se v ději totálně ztrácím, pokud je to něco složitějšího. Takže budu dávat bacha a snad bude všechno v pořádku. 🙂
Teď se ale s chutí vrhnu na pokračování! 🙂
Tohle je přesně jedna z těch povídek, u které hned po prvním odstavci vím, že to bude něco. Má to šťávu, zajímavý děj i prostředí. Třesu se na další díly 👏