autor: Bitter
Užijte si to, Bitter <3
Tom se stále vzpamatovával ze šoku, který v něm vyvolala náhlá vzpomínka. Byl tam… stál před ním, zrovna mu řekl, že ho víly otrávily, a pak… pak začal zářit, jako by jeden byl skutečný a druhý ho překrýval odrazem z hladiny vody. Bill… skutečný a Bill – odraz jeho pravé lásky, jeho srdce, života i důvodu, proč by zemřel. Bylo to tak logické a tak nemožné, že se v jednu chvíli málem rozbrečel vzteky. Jak to může být on, je to jeho bratr, proboha… jeho dvojče…
Kdysi byli jeden… copak není správné, aby jeden zase byli? Každý, kdo kdy říkal, že našel pravou lásku, říkal, že je to jako najít svou druhou polovinu duše. Bill je jeho druhá půlka. Nejsou tři půlky celku, vždycky jen dvě. Proto nic jiného nefungovalo a fungovat nebude. Miloval Dominiku tam venku, a přece si ji nevzal a nechtěl. Nedokázal se smířit s myšlenkou, že by s ní strávil zbytek života, s Billem chtěli být spolu už jako malí a jemu nešlo o nic jiného, než ho najít a přivést domů aby už nikdy nebyli od sebe.
Ne… takhle nesmí přemýšlet… ne…
Musí domů… musí pryč od tohohle všeho dřív, než se zblázní. Jestli si dovolí uvěřit tomu… bude konec.
Bill byl zbytek dne zase odtažitý, a dokonce se pohádal s Trinem. Vše vyústilo v to, že Bill sbalil Tomovy a jeho věci s tím, že na noc je přesune do jiného domku, aby nebyli všichni pohromadě. Skay zůstal s Trinem, aby hlídal, kdyby se dráče probudilo, a vážně mělo něco za lubem.
Beze slova Billa poslouchal a neodvažoval se cokoli říct. Ani Bill nemluvil a stěží mu popřál dobrou noc, když se uložili ke spánku.
Krev, všude byla samá krev. Na dřevě, na kterém stál, na jeho oblečení, na koruně, která ležela kousek od něj, na rukách…
Zalykal se výkřiky, které nebyly vůbec slyšet v hluku okolo. Padl na kolena a zakryl si oči.
Byl vyčerpaný z křiku, vyčerpaný děním kolem sebe.
Snažil se znovu vstát, ale uklouzl po krvi. Těla mizela, ale ona zůstala. Měl ji všude.
Znovu začal křičet, ale teď už nevykřikoval rozkazy, jak mu nakázali lesní elfové. Beztak byli pryč. Zabila je… viděl ji, temnou princeznu bez srdce. Nemohl dělat nic jiného, než se dívat a křičet.
Cítil takovou bolest jako nikdy předtím.
Volal jediné jméno, které zbývalo. Jméno toho, komu věřil, že mu pomůže, že je zachrání. Přece to musí taky cítit. Tu bolest a krev jejich lidí. Jeho bolest.
I když je tam venku, přece musí vědět, že je tady a že umírá bolestí.
Nic se nestalo. Zůstal ležet v kaluži krve, která se postupně zahřívala, dokud se nepřelila v plameny.
Znovu stál, ale tentokrát se nemohl ani hnout a všude byl oheň, který ho spaloval uvnitř i zvenku.
Tekly mu slzy, které jen na vteřinku zchladily žár, a on se dusil prosbami i výhružkami. Odpovědí mu byl jen smích.
Když oheň polevil, přišla voda a pak zase oheň. Viděl vysokého muže bránícího drobnou ženu před smrtícími plameny, a pak přišla znova bolest, která hrozila, že mu roztrhá srdce.
Byl volný, a tentokrát šel žár od něj. Díval se do rudých očí a poslouchal prosby o slitování. Neměl ho. Jeho srdce bylo jako kámen a žár rostl, jak oči vyhasínaly.
Byl na kolenou, zalykal se pláčem a šeptal jediné jméno jako modlitbu. Věděl, že je to zbytečné, on na něj dávno zapomněl, nikdy pro něj nepřišel, ale nedokázal si pomoct.
Ani to ale nepřehlušilo hlas rezonující uvnitř něj a odrážející se všude okolo.
„Je to v tobě… bezbřehá temnota. Nejsi Lykarský Král, jsi Král Temnot, jsi já… jsi temný jako já… to proto jsi mě stvořil. Já jsem tvoje temnota. Jsem v tobě… nikdy nebudu pryč. Vím, co se ti honilo hlavou, když jsi mě tvořil. Chtěl jsi, aby trpěli… chtěl jsi je spálit na popel všechny… všechny, co ti tak ubližují každý nový den pořád a pořád. Nenávidí tě, protože to vědí… vidí, co jsi zač ,a ty je nenávidíš ještě víc. A nejsem to já, co tě děsí, můj Temný Králi… Ty jsi temnota.“
Ne… to přece nemůže být možné… ne… musí myslet na to jméno, on mu vždycky říkal, že je jeho světlo.
„Tome…“
„Nepomůže ti… není tady, temnota je vždycky osamělá… navždycky…“
„Ne… já ne… nejsem… nejsem temný… ne…“
„Já jsem ty… jsem v tobě…“
„Tome!“ Ten hlas, pořád ho slyšel, i když už necítil žádnou bolest, jen chlad otírající se o jeho zpocenou kůži. Už žádný žár, který by ho spaloval, jen konejšící náruč a tiché broukání, které ten hlas pomalu utišilo, až zmizel úplně.
„Jsem tady… jsem tady s tebou… už ti neublíží… jsi v bezpečí, Billy…“
„Jsi tady…“ Vydechl a uvolnil stisk na Tomových ramenou. Doslova mu zarýval nehty do kůže.
„Jsi tady…“ Zopakoval a objal ho kolem krku. Uvědomil si, že Tom je stejně uřícený jako on a srdce i dech se ještě neuklidnily. Vždycky měli stejné sny. Zalapal po dechu, když si uvědomil, co Tom právě viděl. Viděl, jak zabil dračího krále… Viděl, jak škemral, když ho Dorien mučil… Viděl všechno…
Tom ho na chviličku pustil, aby je oba mohl zabalit do přikrývky, kterou Bill ve spánku odkopal.
„Billy… to… to nebyla jen noční můra, že ne?“
„Ne… To byl přístav… Lalita… Dorien, Skayův bratr a jeho žena. Dračí král… Dariin otec.“ Šeptl Bill a Tom ho objal ještě pevněji než předtím.
„Proč jsi mi nic neřekl? Proč mám pořád jen náznaky toho, co se děje? Kdybych tohle věděl, nikdy bych…“
„Když jsi se probral poprvé, křičel jsi na mě, ať ti vypadnu z hlavy, že mě už nikdy nechceš vidět. Pak jsi zase omdlel. A potom jsi nic nebral vážně. Zesměšňoval jsi všecko, co jsem řekl, a nic jiného než venek neexistovalo.“ Tohle první probuzení tady si Tom nepamatoval a mimoděk si vzpomněl na to, jak roztrhal jeho malbu. Dokud nepřišla Leslie, zase začínal věřit, že Bill tady někde opravdu je, a pak zase pochyboval.
„Všichni mi tvrdili, že nežiješ. Že ty sny, co mám, nejsou skutečné. Že na tebe mám zapomenout… Mrzí mě to… Ty jsi mi nikdy nelhal, měl jsem věřit v tebe, neměl jsem je poslouchat…“
„Věříš už?“
„Věřím.“ Věřím… zopakoval si pro sebe a přijal fakt, že tím přijímá za pravdu i odraz, který mu ukázal vílí jed. Cítil se najednou silný a slabý zároveň. Silný, že ho má, slabý, protože začínal chápat, že ho může ztratit, jestli nezačne hrát podle místních pravidel.
„Opravdu jsi Lykaru stvořil jen pro nás?“ Zeptal se Tom po chvilce a váhavě ho začal hladit ve vlasech. Přišlo mu, že se Bill pořád ještě chvěje.
„Bál jsem se, že odejdeš. Že mě opustíš.“
„Kam bych tenkrát chodil?“ Nechápal Tom a vyhledal jeho oči, vděčný za to, že uvnitř se jakž takž vidět dá. Kdyby byli venku, neviděl by nic z paniky z dřívějška, která se teď Billovi odrážela v očích a kterou naprosto nechápal. Bylo mu deset… Kam by šel? Proč si tohle myslel?
„Všichni ve škole to říkali. Že ty odejdeš, protože nejsi divnej jako já. Že já tak zůstanu, že budu bukvičák, ale ty ne, ty si najdeš holku a budeš pryč, nebudeš mě mít rád, protože bukvičáky nemá nikdo rád.“ Tomovi trvalo jen chvilku, než si vzpomněl, o co šlo. Děti ze starších ročníků, pořád se mu smály a pokřikovaly po něm. Musel se ovládat, aby nešel do něčeho praštit. Nebo líp, praštit všechny ty malý smrady.
„Bukvice, ale to máš fuk. Je to kravina.“ Opravil ho Tom.
„Chtěl jsem, abys měl důvod zůstat. Když ne kvůli mně.“ Pokračoval Bill a zase si připadal jako vyděšený malý kluk, kterého Tom našel schovaného v rohu šatny pod pověšeným kabátem.
„Zapomeň na ně… Byli to kreténi a ujišťuju tě, že půlka z nich by se teď za to proklela a druhá zůstala kreténama.“ Chtěl dodat, že by ho přece nikdy neopustil, ale lhal by, to už přece udělal.
Bill jen kývl a položil si hlavu na jeho rameno.
Znovu zavládlo ticho a Bill už pomalu usínal naprosto klidný jako už roky ne. Tom už to věděl. Viděl jeho strach, viděl jeho temnotu a pořád byl tady s ním.
V polospánku začínal věřit, že jeho plán je opravdu k ničemu a Caleb měl pravdu. Nemá bez Toma šanci. Bude ho učit. Naučí se být trpělivý a naučí Toma vše, co potřebuje. Jestli má jít proti temnotě, půjde po jeho boku.
Slova šeptaná Tomem vedle jeho ucha málem zanikla v jeho myšlenkách, jejich význam ho ale probudil dokonale.
„Viděl jsem tebe. Pořád jsem viděl a vidím jenom tebe.“ Bill k němu zvedl pohled a Tom ztuhl, když si uvědomil, že Bill nespal a slyšel ho.
„Já vím… políbil jsi mě…“ A potom sis nic nepamatoval… Ani nevíš, jaký vztek jsem měl.
„Znova nesmím… neměl bych tě vidět…“
„Ale chceš… a vidíš… proč bys nemohl? Tady jsme v našem světě…“ Zašeptal a lehce se otřel svými rty o Tomovy. Polibek, který mu Tom po chvilce váhání vrátil, už lehký a váhavý nebyl. Byl jako čiré zoufalství a štěstí zároveň. Nebránil se objetí, které bylo v tu chvíli možná až moc pevné, jako by se bál, že mu uteče, a naprosto se vzdal veškeré kontroly a ostražitosti. I když mohl s jistotou tvrdit, že kdyby sem vtrhla armáda stínů, byl by to on, kdo by je dokázal ochránit, ne Tom, teď si tak nepřipadal. Netoužil po ničem jiném, než takhle zůstat a nechat ho, ať je ten silný, ať je on ten, kdo má vše pod kontrolou.
Tom nechal veškeré myšlenky, které ho od toho, co právě dělal, zrazovaly, bez povšimnutí. Přes patnáct let mu všichni tvrdili, že je Bill mrtvý, jemu přišel v jeho rukách živý až dost, takže proč by se dál měl řídit tím, co je podle jiných normální a správné? Jen tím Billovi ublížil, když ho konečně našel. Snažil se mu vtlouct do hlavy, že musí zpátky domů, že to je to jediné podstatné, a ani ho nenapadlo ptát se a poslouchat, co se dělo tady. Ne doopravdy.
„Mrzí mě, že jsem tady nebyl…“ Šeptl mezi polibky, kterými Billa zasypával, a z tichých spokojených zvuků, které opouštěly Billovy rty, když hladil jeho záda, ruce a vlasy, se mu doslova točila hlava.
Nepřemýšlel nad tím, když ho položil a uvelebil se nad ním. Bill se přizpůsoboval každému jeho pohybu bez jakéhokoli zaváhání nebo odporu. Jako by to bylo naprosto samozřejmé.
Nemusel ani vědět, co dělat dál, nemusel být nejistý, protože Bill ho vedl naprosto přesně bez jediného slova. Stačily jeho oči a ty tiché, téměř zoufalé zvuky. Každý další dotek, který přijímal i odevzdával, vedl k jedinému cíli. Být zase jeden, a když se jejich těla spojila, bylo to intenzivnější než cokoli na světě.
Všechno zmizelo, světy se smrskly do té jediné postele a pomalých, hlubokých pohybů. Do chvění Billových řas a jeho tichých vzdechů, do kapiček potu na Tomově čele a zádech. Do rýh od nehtů na jeho ramenou. Do způsobu, jakým se pod ním prohýbal, aby se mu dostal ještě blíž. Do toho, jak se napjal a vykřikl, když se Tom zastavil hloub než předtím, a pak se prudce pohnul ještě víc vpřed. Jak se rozechvěl, když pevně sevřel jeho boky a zintenzivnil svoje pohyby. Jak tiché prosby vystřídaly výkřiky a ruce se zastavily neschopné něčeho víc, než se jen zoufale držet.
Věděl, že už nikdy nebude chtít namalovat nic jiného, než tyhle oči a rty v tenhle okamžik a v okamžik potom, i když si byl jistý, že tohle nikdy nedokáže zachytit.
Zabořil prsty do jeho vlasů a zabránil mu v jakémkoli pohybu hlavou. Opřel své čelo o jeho a posledním pohybem je oba nechal zemřít a zrodit se ve stejný okamžik.
autor: Bitter
betaraed: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
A je ruka v rukávě. 😀 Chtěla jsem napsat jiné"přísloví", ale nebudu pohoršovat. 😀
Tak jsem si ten dil musela precist dvakrat abych zjistila jestli se ten konec vazne stal nebo jen nektery z nich blouznil. Musim rict ze naprosto super. Konecne Bill taky zahodil tu skorapku a ukazal ze je zranitelny. A mozna i stale vydeseny. Hadam ze se prave dokazali vzajemne pochopit a doufam ze ted to bude jen a jen snazsi. Ale to bych asi byla hodne naivni. Billova temnota me trochu desi. Nejak si nedokazu ujasnit jestli ji dokaze kontrolovat nebo ne. Dle jeho chovani je to tak stridave ze se neodvazuju hadat. Hadam ze v prvni rade bude muset vyhrat sam nad sebou. Jinak mu ani cela Lykara s Tomem v cele nepomuze. No asi se maji oba co ucit. Jsem vazne zvedava jak to bude pokracovat. Btw…z predchozich dilu mi pripada ze vilenik vi snad vsechno. Asi mu staci kouknout a je mu vse jasne….tak to chci videt jak pobere tenhle zvrat 😀 Trin je uplne the best.
Závěr kapitoly byl přímo dech beroucí. Hmm…
Krásna kapitolka.
No pani. Waw. Konečne sa trochu pohli ľady. Hoci neverím, že by sa zrazu všetko zmenilo k lepšiemu. Skôr sa obávam, že keď prídu ranné zore, vráti sa aj Billova tvrdosť a odťažitosť. A vráti sa aj jeho rozhodnutie pokračovať v pôvodnom pláne, hoci tentokrát možno práve preto, aby Toma ochránil. No, uvidíme. Ďakujem za časť.
Uuu, dokonalost tohle. Vazne ten zpusob, jakym jsi je dostala do tohohle bodu, tak nenapadne a tak prirozene, ze jsem to ani nepostrehla, a najednou tam byli a bylo to tak samozrejmy, ze to ani vic byt nemohlo… Ohromne hluboky, Jejich, skoro mam pocit, ze je nemuzu dal rusit a musim pryc z tech radku, protoze mi bylo poskytnuto VIP nahlidnuti, limitovany par vterinama, do jejich sveta (ted nemyslim Lykaru, ale jen jejich svou sveta).
Konecne jsem se dozvedela o Billove minulosti. Teda. Hned mi bylo jasny, ze je to pristav… Bylo to tak strasny. To zoufalstvi, jaky prozival, kdyz kricel Tomovo jmeno a on neprisel. Sakra, to on je ten, kdo tady trpi nejvic… Myslim ze bych nebyla o nic chladnejsi, tohle se na nem muselo strasne podepsat…
Vydedukovala jsem z toho, ze pokud Bill stvoril temnotu v Lykare, mel k tomu duvod-ty smrady, ktery mu zneprijemnovali zivot. Jenze-pokud je Lykara on a Tom, bude muset prece nejdriv znicit sam sebe-nebo tu temnotu v sobe poresit, vratit se do minulosti a se smradama si to vyridit…skoda, ze to nejspis nejde… Proste nemuze byt psychicky vysinutej znicehonic a chut zabijet/ublizovat (viz naposledy ty Temny, jak se smal a Tomovi se ten smich nelibil..) jen tak, bezduvodne… Chci videt, zda se postupne dopracuju k tomu procesu, jak se staval tim, kym mozna je ted, po tom vsem. To jsem ale odbocila. On je teda Temnoty soucasti… a Dorien je jen… Prostrednik? Mezi nim a jeho vlastni dusi? Je to vic nez jen hodba za zachranou Lykary. Neni to nic, co by bylo mimo ne, oni musi do sebe… Vidim velkou nadeji v tom, ze si konecne vsechno rekli, videli (ty sny, ah^^) a ted jejich moc bude nasobna. A nemusi to bejt nejaky kouzla, ale to jejich spojeni, kdyz si k sobe konecne nasli cestu, to bude vic nez vsechny kouzla. Bude zajimavy sledovat, jak na tu jistou zmenu budou reagovat ostatni:)) Hrozne se mi libilo, co rekl Bill "Tady jsme v nasem svete"…. Hele muzu rict, s Undeground tenhle dil hlavne od druhy poloviny miluju, jak to ladi…a dokonce mi ani nerusi zpev, pac on zpiva presne to ve smyslu "potrebuju te" a o odchodu, coz presne sedi na ty pocity v tom, kdyz se rozdelili ti dva po Billove spadnuti do Lykary. Nadhera, drahousku, dekuju ta dnesni dil^^