autor: Becs
Není těžké uhádnout, která písnička mi byla inspirací pro tuhle povídku. Ano správně, je to Galway girl od Eda Sheerana. Vřele doporučuji si ji ke čtení pustit, abyste se dostali do té správné nálady. Doufám, že se vám můj klučina z Galway bude líbit. Becs
„Geo, ty zdechlá hromado hnoje. Vstaň a pojď ven. Nepřijeli jsme do Londýna, aby sis tu válel šunky,“ tahal jsem svého nového německého kamaráda za nohu z postele, jenže on se držel sloupku opravdu pevně a nemínil se tak lehce vzdát.
„Kaulitzi, jak můžeš mít chuť jít teď ještě ven. Prošli jsme snad všechny památky, které v tomhle zpropadeném městě jsou. Bolí mě nohy. Bolí mě záda. A přísahám, že mě bolí i oční bulvy ze všeho toho čumění,“ odbyl mě. Vysmeknul se mi a marně se mě pokoušel kopnout.
„Zítra odjíždíme. Copak se mnou nechceš zapadnout do nějaké příjemné anglické hospůdky, dát si pivo a očumovat Angličanky?“ lákal jsem ho, zatímco jsem si obouval boty.
„Angličanky nejsou zrovna můj typ. Mám rád naše německé holky. S pevným bujným poprsím a tělem, které je za co chytit. Nevím, co by mě mělo lákat na vychrtlých bledulích. Nein,“ protestoval a otočil se na posteli na břicho. Hlavu zabořil do polštáře a potěšeně vydechl. „To ty jako amík absolutně nemůžeš chápat.“
„Urážíš naše holky?“ pochechtával jsem se, když jsem si do kapsy strkal mobil a peněženku.
„Urážím tebe, ty blbče. Protože nemáš žádný vkus,“ pochechtával se. Jeho vlastní bota, která mu skončila na hlavě, ho donutila přestat se smát. Dřív, než mi útok stihl oplatit, jsem se protáhl dveřmi a rychle je za sebou zavřel. Vyběhl jsem ze smrduté ubytovny do čerstvého podvečerního vzduchu. Na to, že byl březen, bylo velmi chladno. No jo, tady už jsem nebyl doma v Los Angeles. Mohl jsem jen děkovat, že mě nezastihlo typické anglické počasí a za celý můj krátký pobyt ani jednou nepršelo. Přitáhl jsem si mikinu víc ke krku, ruce zabořil do klokanky a šel rovnou za nosem, aniž bych tušil, kam vlastně mířím.
Procházel jsem se snad deset minut a nasával atmosféru starého města. Všechny ty malé zapadlé uličky, kde turisty nepotkáte, mi naprosto učarovaly. Zdálo se mi, že na ulicích potkávám nějak moc lidí, na to že byl čtvrtek. Možná jim tady začíná víkend dřív, pomyslel jsem si. Minul jsem skupinku štěbetajících holek v krátkých zelených sukýnkách a musel jsem se usmát, když se za mnou všech osm ohlédlo. Tahle země je prostě perfektní.
Zabočil jsem za další roh a potlačil myšlenku na to, že jsem už ušel pořádný kus, a pravděpodobně mi bude dělat problém najít cestu zpátky. Uši mi začínaly mrznout, a tak jsem usoudil, že je nejvyšší čas zalézt do tepla a dát si něco dobrého k pití. Výběr tu byl rozhodně pestrý. Ocitl jsem se na místě, kde se mi nabízelo hned pět různých hospůdek s názvy jako U krále a šaška nebo Zlatý hrnec.
Už jsem byl připravený vykročit k tomu nejbližšímu, když jsem odněkud zaslechl živou hudbu a zpěv. Přidal jsem pár kroků a skrz zamlžené sklo hlavních dveří uviděl početnou skupinu lidí, jak zpívají a korbely černého piva při tom mávají ve vzduchu. Přemohla mě zvědavost, takže jsem nakonec vstoupil dovnitř.
Hospůdka byla malá a útulná. Na stěnách nebylo jediné místo volné, všude visely obrázky a nápisy. V rohu dokonce v krbu plápolal oheň. Hosté věnovali pozornost blonďatému klukovi, který stál na jednom ze stolů a celý ten sbor vedl svým jasným hlasem. Podupával při tom nohama v nějakém složitém tanci a já se jen divil, jak je možné, že při tom poskakování nevylije své vlastní pivo. Posadil jsem se na jediné volné místo u baru a sledoval tenhle malý koncert. Všichni návštěvníci museli být místní, protože slova písně znali. Tleskali a dupali na těch správných místech. Slyšel jsem i zvuk houslí, ačkoliv houslistu jsem přes dav lidí neviděl.
Píseň skončila a všichni se nadšeně roztleskali. Atmosféra byla nakažlivá, a tak jsem se bez váhání přidal. Klučina se několikrát uklonil, a pak se zhluboka napil ze svého půllitru.
„Přídavek,“ dožadovalo se pár lidí. Blonďáček však jen zakroutil hlavou.
„Je na čase se vrátit k roznášení piva. Kdo máš žízeň?“ zakřičel a všichni s hulákáním nadšeně pozvedli své sklenice. Seskočil dolů, kolem pasu si ovázal zelenou zástěrku a s širokým úsměvem na rtech odešel za bar, kde se přidal ke dvěma starším mužům, kteří už čepovali tmavý mok.
Aniž bych si objednal, přistála přede mnou velká sklenice s černou tekutinou.
„Guinness,“ oznámil mi zrzavý vousáč. „Nic lepšího u nás nenajdete,“ mrknul na mě a znova se chopil pípy.
„Moc vám děkuju,“ usmál jsem se. Chlápek vedle mě mi podal černý podtácek a dobrácky se na mě zakřenil. Zaznamenal jsem pět děr po zubech, které mu v úsměvu chyběly. Pak se vrátil k hovoru se ženou po svém druhém boku. Mělo to tady opravdu rodinou atmosféru.
„Američan?“ zeptal se mě výčepní.
„Ano,“ přikývl jsem. „Je to na mně tak poznat?“ zeptal jsem se skoro omluvně.
„Nemůžete čekat, že přijdete do irský hospody a zapadnete,“ mrknul na mě.
„Tohle je irská hospoda? Já myslel, že anglická,“ přiznal jsem a muž se hlasitě rozřehtal.
„Nic američtějšího jste už říct nemohl,“ popíchl mě, ale ani v nejmenším to neznělo jako urážka. „Bill se z vás pomine. Jen počkejte, až vás zmerčí.“
„Bill?“ zeptal jsem se, ale odpovědi už se mi nedostalo, protože se přiřítil ten blonďatý zpěvák a houknul na hospodského: „Gery, jestli se tady budeš vykecávat a nebudeš čepovat, můžeme tu tvoji knajpu rovnou zavřít. Lidi mají žízeň.“ Zpod pultu vytáhl sáčky jakýchsi chipsů a skládal si je na tác.
„Bille, tohle je…“ nedokončil a výmluvně na mě kývnul.
„Tom,“ dopověděl jsem za něj.
„Je to Američan,“ dodal a blonďákovy oči se rozšířily nenadálým zájmem. „A je poprvé v anglický hospodě,“ utahoval si ze mě.
„Bill,“ napřáhl ke mně malou ručku a já ji stiskl. „Hned jsem u tebe,“ slíbil a pak zmizel mezi hosty, aniž by mi vysvětlil, co to vlastně znamená.
„Náš Billy má slabost pro americký kluky,“ mrknul na mě spiklenecky zrzoun. Než jsem se stihl zeptat, jestli to opravdu myslel tak, jak to vyznělo, zapředl hovor s mužem před sebou a já už ho nechtěl rušit.
Usrkl jsem ze svého piva a moje pusa se cítila velmi potěšeně. Patřil jsem k těm, kteří tvrdí, že Corona je nejlepší pivo na světě, ale asi budu muset své prohlášení trochu přehodnotit. Tohle bylo fakt výborné pití. Kluci ze školy mi dají co proto, že jsem zradil náš chlastací gang.
„Tak jsem tady,“ přihnal se ke mně blonďák a vystrnadil ze židličky po mé levici nějakého staršího chlápka. „Běž si sednout za Dorris, Larry. Už půl hodinu se ptá všech okolo, kam jsi zmizel.“
Uvelebil se a prohlížel si mě od hlavy až k patě, skoro jako bych byl zvířátko v Zoo. „Tak, jak se ti líbí naše anglická hospoda.“
„Haha, já už vím, že je irská,“ zamračil jsem se.
„Dělám si srandu,“ dloubnul do mě prstem a natáhl se přes pult pro své pivo. Očividně tady platila jiná pravidla než u nás. V americkém baru by číšníkovi neprošlo, kdyby se takhle nalíval.
„Takže odkud jsi?“ vyzvídal a jazykem si přejel po horním rtu, aby si setřel zbytek pěny, jenž mu tam ulpěl.
„Z Los Angeles,“ přiznal jsem upřímně a pořád byl dost vyvedený z míry. Jasně, lidi tady byli přátelští, ale Billův zájem mě tak trochu děsil.
„A jaké to tam je?“ začal se vyptávat. Byl jsem podroben přímo křížovému výslechu, počínaje tím, jaké vločky si dávám k snídani a konče u toho, jestli mám vážně řidičák už od šestnácti.
„Amerika je můj velký sen. Chtěl bych tam jednou žít. Občas sem někdo od vás zajde a vypráví mi o tom, a s každým dalším slovem mě jen ujišťuje, že jsem se narodil proto, abych se tam odstěhoval,“ blábolil se zářícíma očima.
„Tady to taky není k zahození. Můžete tu pít už od osmnácti,“ pozvedl jsem půllitr s pivem, které bych se ve státech legálně dát nemohl.
„Jediná výhoda,“ rozchechtal se Bill.
„O´malley, koukej naklusat na plac. Neplatím tě za oblbování amíků,“ zahřměl zrzounův hlas, až jsem z toho nadskočil, Billa to však nechalo naprosto chladným.
„V klidu, Gery. Praskne ti cévka. Pak budeš slintat a tahat nohu,“ mávnul na něj blonďák rukou a jen tak tak uhnul před mokrým hadrem. Sebral ho z podlahy a pak se otočil ke mně. „Počkáš tady? Za hodinu končím.“ Odpověď asi nepotřeboval, protože se otočil, popadl do jedné ruky tác s deseti kousky piva a zase mi zmizel z dohledu.
„Já moc na sport nejsem,“ nakrčil Bill ten svůj malý nosík, když jsem se mu pokoušel vysvětlit pravidla baseballu.
„Tak co tě ještě zajímá?“ zeptal jsem se ho s úsměvem a dopil své čtvrté pivo. Musím přiznat, že jsem začínal trochu chraptět. Jakmile Billovi skončila směna, hopnul si zase na židličku vedle mě a zaplavil mě lavinou otázek.
„Myslím, že už tě nebudu trápit,“ oblažil mě svým milým úsměvem a já jsem chtě nechtě musel uznat, že je naprosto k sežrání. „Chceš teď na oplátku vidět, jak vypadá můj život?“
Rozum mi říkal, že bych měl zaplatit a pomalu se vrátit zpátky. Bůh ví, že nemám nejmenší tušení, kde jsem, takže by mi to mohlo nějakou dobu trvat. Nicméně jsem se přistihl, jak souhlasně přikyvuju. Vytáhl jsem peněženku, ale Bill mě odbyl. „Dneska to je na Geryho.“ Popadl mě za ruku a vyběhl se mnou ven do šeřícího se večera.
„Tohle si vypiju později,“ zaculil se a vedl mě od podniku pryč.
„Kam že to vlastně jdeme,“ zeptal jsem se a udržoval jeho svižné tempo.
„Musím se teď na chvilku stavit k našim,“ pronesl nenuceně.
„Počkej,“ popadl jsem ho za nadloktí a přinutil zastavit. „Ty mě chceš vzít k sobě domů?“
„Jo, je to problém?“ naklonil nechápavě hlavu na stranu a já přísahám, že jsem měl chuť ho popadnout a umačkat. Kdo ví, jestli za to mohl ten jeho sladký kukuč nebo všechno to pivo, co jsem vypil.
„No nebudou tam rodiče? Sotva mě znáš. To si můžeš domů takhle někoho přivést?“
„Rodiče tam budou. Taky tam pravděpodobně budou moje sestry. Tety a strejdové. A když nad tím tak přemýšlím, tak taky pár bratranců a sestřenic. Jo a taky sousedi. Těch tam bude hodně,“ vyjmenovával s hraným vážným výrazem. „Klid, Tome, přísahám, že se ti tam bude líbit,“ vybuchl smíchy, když viděl, jak se tvářím. Jen velmi neochotně jsem ho následoval.
V uličkách bylo ještě víc lidí než předtím a jak jsem zaznamenal, taky mnohem víc zelené barvy. Nedalo mi to, abych se nezeptal. „Ty Bille, já vím, že zelená je něco jako vaše národní barva, ale proč ji dneska všichni mají na sobě?“
„Je sedmnáctého března,“ řekl, a to mi mělo jako vysvětlení stačit. „Svátek svatého Patrika,“ doplnil moje mezery ve vzdělání. „To je pro Iry velký svátek. K čemu bych to tak přirovnal? No nevím. Asi jako čtvrtý červenec pro vás Američany. Pojď, ukážu ti to.“
Chytil mě za zápěstí a už mě zase táhnul za sebou. Občas jsem měl problém mu stíhat. V jednu chvíli šel naprosto v klidu s rukama v kapsách své kožené bundičky, a najednou se rozběhl jako postřelený kamzík a ukazoval na něco, co ho zaujalo, a chtěl, ať to taky vidím. Zavedl mě do uličky, která byla tak zelená, až oči přecházely. Po obou stranách se táhly dřevěné stánky obtěžkané nejrůznějším zbožím. Zahlédl jsem muže čepujícího Guinesse, ženu, která ve velkém kotli míchala nějakou zeleninovou polévku. Do nosu mě praštila vůně brambor a červené řepy. Její manžel z pece právě vytahoval bochník zlatavě hnědého chleba. Naklonil se k ní a věnoval jí polibek na líčko. Byly tu typické stánky pro turisty se spoustou zelených trojlístků, zlatých mincí, malých keramických skřítků nebo velkých zelených klobouků. Bill k jednomu z nich zamířil a hmátl po připínacím trojlístku.
„Občas si ho lidi pletou se čtyřlístkem pro štěstí, ale pro Svatého Patrika je typický právě trojlístek.“ Vysypal muži v černé čepici do ruky pár mincí, a pak se ke mně otočil. Přitáhl si mě blíž za předek mikiny a připnul mi ho na levou stranu hrudníku.
„Co by to bylo za oslavu takového svátku, kdybychom se nenastrojili,“ povytáhl několikrát obočí.
„Hmm, děkuju,“ odpověděl jsem mu rozpačitě. Neřekl bych, že tohle bylo něco, co bych běžně nosil.
„Neofrňuj se, nebo ti koupím jeden z těch klobouků,“ vztyčil přísně ukazováček. Neměl jsem nejmenší chuť pobíhat tu ve směšné hučce jako permoník, takže jsem svůj výraz trochu uvolnil. „A teď už vážně pojď nebo budeme mít průšvih.“ Pronesl to, jako bych byl já ten, co zdržuje.
Rychlou chůzí jsme šli asi patnáct minut, než jsme dorazili na místo, kde nebylo nejmenších pochyb o tom, že patří Irům. Všude visely vlajky a zelená převládala i tady. Zahlédl jsem i pár umělých trojlístků za výlohami obchodů.
„Je to přímo támhle,“ ukázal Bill prstem na vývěsní štít, který se ve větru mírně kolébal. Trochu u toho supěl, protože jsme stoupali do příkrého kopce.
Když jsme přišli blíž, všiml jsem si, že podnik, na který ukazoval, je další hospoda. Ve dřevě nad vstupními dveřmi bylo vyryto O´malley. Teď už jsem pochopil, jak to Bill myslel. Nevedl mě domů, ale do hospody jeho rodičů. Napětí ze mě trochu opadlo. Chvilku jsem se bál, že se mě chystá před celou rodinou představit jako budoucího manžela.
„Tak do toho,“ pronesl Bill spíš pro sebe, a tak jsme vešli dovnitř. Celý prostor byl narvaný lidmi. Ve vzduchu se vznášela vůně tabáku a nějakého sladkého jídla. Bill mě vedl skrz masu lidí s hlavou sklopenou, jako by nechtěl, aby ho někdo zahlédl. Když jsem stočil pohled nahoru, zjistil jsem, že je hospůdka několikapatrová, ze dvou balkonků na nás shlíželi lidi a popíjeli při tom Guinesse. Všiml jsem si, že v rohu sedí hudebníci a na stole mají položené nástroje. Vypadlo to, že si zrovna dávají pauzu.
„Doufám, že se nám podaří protlačit až dozadu, než si nás všimne…“ Větu nestihl doříct, protože vzduch prořízlo zvolání jeho jména. Za okamžik už se objevila zrzavá žena v bílé halence a zelených šatech.
„Nemohl bys jít do kuchyně a pomoc Patricií s nádobím. Tak trochu nestíhá,“ zeptala se tónem, který rozhodně nebyl tázací.
„Nemůžu. Slíbil jsem Tomovi, že mu to tady ukážu,“ napřímil se do plné výšky, protože krytí už nebylo třeba.
„Snad to není další Američan,“ odfrkla si, jako bych tam vůbec nestál. Dál už ho k žádné aktivitě nepřemlouvala. Popadla z nejbližšího stolu pár prázdných půllitrů a rázně odkráčela pryč.
„Maminka,“ zakřenil se Bill. „Působí jako buldozer, ale jinak je vlastně moc hodná.“
„Nebudeš mít průšvih, když jim nepomůžeš?“ ujišťoval jsem se, když mě Bill nasměroval do jednoho prázdného boxu. Lavice byla potažená jak jinak než tmavě zelenou kůží a na stole tu ležela miska s opečenými brambůrky. Nepochybně domácími.
„Ani ne. Já tady vlastně oficiálně pracovat nesmím.“ Soukal se na sedačku a při tom ujídal z misky.
„Ale vždyť v té druhé hospodě pracuješ bez problému,“ nechápal jsem.
„Naši jsou hrdí Irové a já jim do toho tak trochu nezapadám. Mají dojem, že bych jim to tady narušoval,“ huhňal s plnou pusou.
„To proto, že jsi gay?“ zeptal jsem se hloupě, ale jiné vysvětlení mě nenapadlo.
„Ne, Tome,“ rozchechtal se opět Bill. „To protože jsem blonďák. Všichni v naší rodině jsou typicky zrzaví, jen já jsem jakási hříčka přírody. Patricie, Jamie i Sarah, všechny moje sestry jsou zrzavé, jen já jsem se narodil jako blonďák, kluk, a jak už jsi trefně poznamenal, gay.“
Vděčně se usmál na zrzavého kluka, který nám donesl dva korbely piva. Opět bez jakékoliv objednávky.
„To byl Finn, bratranec,“ ukázal na chlapcova záda. „Naši by mi odpustili cokoliv. Gay, bisexuál, budhista. Cokoliv. Ale to, že nejsem zrzek, přes srdce nikdy nepřenesli. Pochopitelně jsem taky musel chodit na irské tance a učit se hrát na housle, jak se na slušného irského kloučka sluší, ale nikdy jsem se mezi nimi necítil jako doma.“ Vykládal to s takovou lehkostí, jako by ho vůbec netrápilo, že nepatří do rodiny.
„Netvař se tak zmučeně,“ dloubnul do mě. „Není to tak dramatické, jak to zní. Nešikanují mě a většina z nich mě má doopravdy ráda.“ Rozřehtal se na celé kolo, jako by to byl ten nejlepší vtip, jaký kdy slyšel. „Nakonec to má i svoje výhody. Mohl jsem nechat školy, když mě nebavila. Na rozdíl od mých sester. A taky si nebudu muset vzít nikoho s rudou hlavou. Můžu si vybrat sám.“
„Chceš si zahrát?“ kývnul hlavou směrem k šipkám a já jen přikývl. Bill pro mě byl jako přízrak z jiného světa. Tak veselý a bezstarostný. Nic pro něj nebyl problém, ani utéct bez zaplacení z hospody, ve které pracoval. I když na jednu stranu, to by měla být hlavně moje starost, vzhledem k tomu, že to byla moje útrata.
Při hře mi vyprávěl, jak se s rodiči přistěhovali do Londýna, když byl ještě úplně malý. Pořád ještě má v Irsku babičku a dědu, které čas od času navštěvuje. Jeho popisy všech míst byly tak pestré, že jsem měl dojem, jako bych tam byl s ním.
„Nikdy nehraj hospodskou hru s nikým, kdo v ní pracuje,“ poškleboval se mi, když mě třikrát porazil v šipkách a jednou v kulečníku. Posadili jsme se zpátky ke stolu, protože mě upozornil, že už to brzo začne. Ať už to „to“ mělo být cokoliv.
Celá hospoda se začala uklidňovat a až na pár šepotálků bylo slyšet jen houslistu, který se rozehrával. Na jeden z největších stolů vyskočily tři dívky a já se dovtípil, že to budou Billovy sestry, protože na sobě měly stejný úbor jako jejich matka. Do rudých vlasů měly vpletené zelené stuhy a tvářily se nervózně. Bill mě šeptem informoval o členech kapely, kterou z velké části také tvořila jeho rodina. Houslista byl jeho otec a hráč na basu strejda.
Muzikanti spustili živou melodii a dívky začaly tancovat v podobném tanci, jaký předtím předváděl Bill. Pak začaly zpívat písničku, kterou opět všichni znali. Brzy se celým lokálem nesl zvučný zpěv. Mnoho lidí podupávalo nebo plácalo dlaněmi o stehna. Nebyl tu jediný člověk, který by dokázal sedět v klidu. Všichni tancovali nebo se alespoň vrtěli. Po chvilce se k mužům s nástroji přidala malá holčička a začala hrát na flétnu. Nepochyboval jsem o tom, že je to další Billova příbuzná.
Celé vystoupení zabralo asi dvacet minut a já jsem musel vyjádřit upřímný obdiv všem třem sestrám. Ani jednou nevypadly z rytmu a rychlé tempo je určitě muselo vyčerpat. Bill celou dobu nadšeně tleskal a oči se mu leskly hrdostí. Bylo vidět, jak moc je zbožňuje.
„Tak konec stařeckých tradic. Padáme,“ prohlásil Bill, a aniž by čekal na moji reakci, vstal a dral se k východu. U výčepního pultu líbnul na tvář matku a ujistil sestry, že byly naprosto dokonalé. Všechny tři mě sjely pohledem a pak si mezi sebou něco začaly špitat.
Vyšli jsme do tmavé noci, kterou rušily jen oranžové koule pouličního světla. Vzduch byl tak chladný, že se nám před pusou tvořily obláčky páry.
„Nejsi ještě unavený?“ kontroloval mě Bill.
„Nejsem. Jen mám trochu hlad,“ přiznal jsem, protože můj společník spořádal celou misku brambůrku sám dřív, než jsem na ni stihl jen pomyslet.
„Co takhle rybu s hranolkama?“ navrhl. „Musíš si dát něco typicky anglického. Nejel jsi přece do Anglie, abys zakoušel jen irské tradice.“
Šli jsme mlčky zpátky po cestě dolů a Bill byl tak blízko, že se o mě každou chvilku otřel. Tušil jsem, že to dělá záměrně. Uvnitř hospody se na mě v jednu chvíli zadíval hrozně zvláštním pohledem a skousnul si spodní ret. Netušil jsem, co se mu honilo hlavou, ale útroby se mi z toho sevřely.
„Kdy se vracíš?“ promluvil Bill do ticha a už to neznělo tak rozjařeně jako cokoliv, co řekl předtím.
„Zítra,“ odpověděl jsem mu a úkosem na něj pohlédl. Nic na to neřekl, jen si zase začal žmoulat ret. Než jsme došli do bistra, kde vyhlášenou anglickou pochoutku prodávali, neřekl ani slovo. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, bylo to, jako by mu někdo dobil baterky a znovu tu byl ten veselý klučina. Objednal pro každého dvě porce se slovy: „Jedna ti prostě stačit nebude. Věr mi.“ A tak jsem neprotestoval. Hranolky byly horké a křupavé. Po té sibérii venku mi přišly docela vhod. Cítil jsem, jak mě zaplavuje teplo a tušil, že to nebude jen jídlem. Bill vyprávěl další ze svých historek a čas od času se pod stolem kolenem dotkl mé nohy.
„Nechceš se projít k řece? K Temži to odsud není daleko a uvidíš London Eye. V noci vypadá nádherně.“
I kdyby mi nabídl, jestli s ním nechci jít po cestě ze střepů přímo do pekelných plamenů, souhlasil bych. S každou vteřinou jsem mu propadal čím dál tím víc. Děsil jsem se chvíle, kdy řekne, že je pozdě a musí jít domů. Byl jsem rád, že ji zase o kousek oddálil.
Došli jsme ke kamenným schodům a seběhli je dolů. Ušli jsme pár metrů podél břehu řeky, než jsme narazili na dřevěnou lavičku. Posadili jsme se a já mohl z bezprostřední blízkosti sledovat, jak se přede mnou Temže vlní. I když šel od vody chlad, teplé jídlo a příjemná společnost mě rozehřívaly.
„Chodíš sem často?“ načal jsem rozhovor, protože Bill už zase o něčem zamyšleně dumal.
„Už ne tolik jako dřív,“ pokrčil rameny. „To víš práce a všechny povinnosti. Na poflakování není tolik času.“
Když mluvil, zkoumal jsem jeho dokonalou tvář a modlil se, aby vyprávěl o malinko déle a já si ho tak mohl beztrestně prohlížet. Oči měl hnědé a hluboké. Jako by se mu tam rozpustily tabulky s čokoládou. Pleť měl bledou stejně jako všichni členové jeho rodiny, alespoň něco po nich tedy zdědil. Blond vlasy mu každou chvilku padaly do očí a já musel potlačovat touhu mu je odhrnout stranou.
„Takže Tome,“ narovnal se zničehonic a upřeně na mě pohlédl. „Jak dlouho mi budeš ještě zírat na pusu, než mě políbíš?“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Awwwww je to tam! Miluju to! Boze miluju tohodle Billa, tu jeho spontanost, veselost… Nejde se do nej nezamilovat.
Becs, ja si te snad vezmu… 😀
[1]: Nevím, co na to bude říkat tvůj přítel, ale jinak proč ne no. 😀
[2]: ja se ho zeptam a pak dohodnem datum 😀
[3]: Dobře. 😀 Teda, takhle romanticky mě o ruku ještě nikdo nepožádal. 😀
A vezmem si i Niki, budem takova hezka rodinka 😀
Tohle je naprosto boží. Mohla bych to číst snad donekonečna a tenhle Bill by mě nudit nikdy nepřestal. Propadla jsem mu úplně stejně, jako Tom. Skoro doufám, že nějakým zázrakem odjedou do té Ameriky druhý den oba….
Uragán Bill. Nebo možná torpédo 😀 ale byl tak sladký, teda já se vůbec nedivím Tomovi, že se nechal totálně unést a to skoro doslova 🙂 Bill je tak bezprostřední, plný neskutečného optimismu, roztomilý, opravdu souhlasím, není možné ho nemilovat
a ten konec? bože, Tome, i když do té doby jsi nejspíš byl na ženské, tomuhle se opravdu nedá odolat 🙂
[4]: Tak to vypadá, zlatíčko, že já zůstanu na ocet 🙁 protože jestli budeme v jedné domácnosti čtyři ženské, tak to už je skoro harém 😛 a to si na tričko nevemu 🙂
Takový Bill se mi moc libí.
[7]: Zlato, bez tebe do toho nejdu. 😀 Akorát teda zase nevím, co na to bude říkat tvůj manžel.
[5]: Budeme opravdu zvláštní a hodně velká rodinka. 😀
Sakra, tady se to zvrhává. 😀 Všem děkuji za krásné komentáře. 🙂
Tak Queen B mi právě sebrala vlastní reakci, to "awwwwwwww" jsem měla na jazyku hned taky!:D
Abych to vzala popořádku, jedla jsem teď špagety s rukolou (a ta se hodí, protože je ZELENÁ, vidím tu barvu všude haha :D) a ta písnička je taky úplně dokonalá k tomu! Našla jsem si i text, poznávám v povídce spoustu inspirace z ní a… sakra, nějak mi došla slova! Becs, tenhle Bill… s tím zvukem toho typickýho nástroje (housle?) tam vidím i Jacka z Titaniku, jak tancuje v podpalubí a všichni s nim, všichni jako rodina, a tu energii… bože, tohle se ti zase povedlo! Celou dobu se tu usmívám jak měsíček na hnoji a chtě nechtě se zamilovávám do tohohle Billyho! Je úplně jinej než všechny ostatní, který znám, je z nich rozhodně nejspontánnější (ten konec je vrchol<3) a klidně by to mohl být napůl nějaký elf;D a rozhodně mu tady věřím, že je z Irska:) Vzala jsi nás parádní výlet a oblbla smysly Guinessem a svým jiskřivým humorem a já chci, aby nikdy neskončil! Bavilo mě to od oslovení Georga (Geo, ty zdechlá hromado hnoje… ten Tom si tě teda cení:DDDDDD) až po konečnou scénu na lavičce (vrchol Billovy spontánnosti). Taky Billova reakce – ne, protože je blonďák:D mě rozesmála. Připomnělo mi to tamten vtip: Přijde mladý lord za otcem a říká:"Budu se ženit." "To je skvělé a koho si budeš brát?"- "Zahradníka." – "Cože? Toho komunistu?!":D
Hmmm a ta scéna, jak šli vedle sebe mlčky a Bill se o Toma záměrně otřel… a zmínka o tom, jak se na něj v hospodě díval hodně zvláštním způsobem a skousl si ret… ouu, i mě se z toho sevřely útroby, jen se vžít do Toma…^^ Becs, seš expert na takovýhle typy scén… na ty záblesky, ze kterých člověk dostává závrať, už jen když to čte. To mě moc baví.
Musela jsi do toho dát ohromně času a sebe, abys takovejhle malej, kouzelnej, hřejivej anglicko-irskej svět stvořila. Plus ta délka první části, hezky mě to vtáhlo:))
Děkuju a těším se na druhou část!
Pripájam sa k názoru dievčat, že Bill je v tejto polohe očarujúci, no trochu ma desí predstava, koľko americanov si už takto priviedol domov, keď už je tým taký povestný. A čo všetko s nimi robil v snahe zistiť, či sú vhodnými kandidátmi na to, aby sa na nich zavesil a odišiel s nimi do svojej vysnívanej USA. Lebo to by mohlo znamenať, že je Bill síce očarujúci, ale mrcha. No, uvidíme. Ďakujem za skvelý príbeh, neviem sa dočkať rozuzlenia.
Já jsem Billem úplně unesena, je úžasný. Moc se těším na další díl.
Z téhle povídky vyzařuje tolik pozitivní energie, že budu svítit jak vánoční stromek. 😀
Takového Billa si prostě nejde zamilovat, je prostě k sežrání. Díky za povídku a těším se na druhou půlku.
Tak tahle povídka mě okouzlila už od prvního řádku, kdy Tom tak vtipně pojmenoval Georga.
Zbožňuji tohoto Billa! Je neuvěřitelně vtipný, bezstarostný, veselý, upřímný a plný energie. Tak strašně moc mě vtáhl do děje, že jsem i naštvaná, že je konec prví části. 😀
Vážně Becs, tohle je bomba!