autor: Bitter
Skay jim ze zlatých lan spletl (podle Toma „uštrikoval“) pěknou vzducholoď. Připomínala rozřízlé mango a Tomovi se dělalo zle, už když do ohromného koše nastoupil. Když Skay připoutal mraky a vznesli se, už zvracel přes okraj. Daria taky nevypadala zrovna nadšeně, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že létala. Jak pak ale elfovi odsekla, létala na svých, ne v krámu, co vyčaroval nějakej rampouch s chováním lesničky bludičky. Tomovi bylo bohužel tak zle, že se ani nemohl na královu adresu pobavit. Zůstal úplně vzadu ve výklenku stranou ostatních a pokoušel se pravidelně dýchat, aby zase nezvracel.
Bylo mu fuk i to, že Bill zase něco řešil s Trinem, Skayem a Dariou bez něj. Pochyboval, že by momentálně přišel s něčím smysluplným. Místo toho se soustředil na Billa. Ten si co chvilku mnul žaludek a ovíval se, přestože jemu zle nebylo. Tom žasl nad tím, do jaké míry jejich pouto fungovalo.
Nevzpomínal si, že to bylo až takhle intenzivní.
Ne, Billovi nebylo zle, zato byl podrážděný a rozčilený vůči Skayovi. Ohledně Darii a Trina byl nadšený. Princezna se mu líbila. Tomovi taky. Připomínala mu Leslie. I přes drápy a ty zvláštní oči byla vlastně roztomilá. Byla o hlavu nižší než oni dva, a když byla s Trinem, krásně se smála. Když byla se Skayem, plnou měrou mu vracela jedovatosti, i když bylo vidět, jak se u toho vždycky přikrčila strachy.
Kdyby bylo Tomovi líp, srovnal by ho. Minimálně slovně, protože fyzicky se mu rovnat nemohl.
Bill zrovna elfa okřikl, protože nenechal Dariu domluvit a jejich sezení rozpustil. Nemohl se soustředit, když vnímal, jak je Tomovi zle, a ještě do toho řešit úplně zbytečnou Skayovu zabedněnost. Když se na Toma ohlédl, zase zvracel přes okraj. Rozmrzele si uvědomil, že kdyby tohle bylo před pár dny, peskoval by ho tak, až by bylo Tomovi ještě hůř. Nejradši by si za svoji odtažitost nafackoval, ale tolik se bál, že Tom třeba viděl někoho jiného, že se spletl v úsudku, že si nedokázal pomoct.
Sedl si vedle Toma a pohodlně se uvelebil. Tom klesl vedle něj a Bill z váčku vytáhl pár oranžových sladkých listů a podal mu vodu, do které je přihodil.
„Přísahám, že budu líbat zem, jen co přistaneme.“ Zamumlal, než se napil a spláchl nahořklou pachuť. Bill ho soucitně pohladil po zádech zborcených potem a přivinul se k němu. Snažil se vykřesat každou veselou a krásnou vzpomínku, aby se co nejvíc rozveselil, a tím trochu pomohl Tomovi.
„To nepomůže. Zhebnu tady.“ Zavrtěl Tom hlavou, ale i tak cítil, že je mu o maličko líp. Přičítal to spíš samotné fyzické blízkosti Billa vedle sebe.
„Zítra to bude lepší.“ Ujistil ho bráška a křeč v žaludku mu oznámila, že říct tohle nebyl zrovna šťastný nápad.
„Promiň.“ Broukl a Tom to odmávnul. „Kdybychom šli pěšky, přijdeme o několik týdnů a Daria potřebuje šetřit síly. Navíc bychom riskovali další střety.“
„Já to chápu Billy, jen teď prostě nebudu použitelnej. Kdyby na mě sněhulka vystartovala i s mečem z papíru, a já měl tvůj, neškrtnu si ani o půlku víc než normálně.“
„To chce jen cvik. Taky jsem si myslel, že jsem k ničemu.“
„Hlavně mě nelituj, to už bylo lepší, když jsi do mě pořád ryl.“
„To teď nejde, i kdybych chtěl, když cítím, jak je ti kvůli tomu všemu mizerně. Navíc, kdybych tě nezablokoval hned, co ses tady objevil…“
„Na to kašli, já to chápu. Kdybych já právě zachránil někoho, kdo se topil, a ten někdo začal vyvádět jak já, asi bych ho do tý vody hodil zpátky.“
„Neříkám, že mě to nenapadlo.“ Utrousil Bill a Tom se usmál.
„Oba jsme se chovali jako blbci.“
„Nejsme my náhodou jeden?“ Usmál se Bill a naklonil se pro polibek. Zmateně zamrkal, když Tom ucouvl.
„Uvidí nás.“
„No a? Vadí to? Chtěl jsem tě jen políbit.“
„Jim by to vadit mohlo?“
„Proč?“ Teď už byl Bill doslova zmatený a Tomovi došlo, že nemá cenu se s ním hádat. Vždyť nemohl vědět, že incest je něco trestného, tak jak by to mohl vědět kdokoli z Lykarienů? Byl sám na sebe zvědavý, jak Billovi vysvětlí, že mimo Lykaru je tohle nepřípustné. Co vlastně s tímhle udělají mimo Lykaru?
Nechal Billa, aby ho zlehka políbil, a když se znovu opřel o stěnu koše, všiml si, že Trinovi to neušlo a spokojeně se usmívá.
„Nechceš zkusit spát?“ Zeptal se Bill po chvíli a Tom zavrtěl hlavou.
„Když mám dýl zavřený oči, je to horší.“ Vysvětlil. Bill oproti němu ten problém evidentně neměl. Uvelebil se na jeho rameni a zavřel oči.
„Billy…?“
„Hmmm?“
„Jak dlouho ještě poletíme?“
„Dokud se nezačne stmívat.“
„Tak to máme spoustu času, hádám.“
„Jo, to máme, proč?“
„Můžeme mluvit.“
„Teď ne. Není to dobrý nápad, není ti dobře a vůbec…“
„Billy… nevyhýbej se tomu zase. A opovaž se mě zase blokovat.“ Dodal, když si uvědomil, jak pouto slábne.
„Bylo by to tak snesitelnější. Možná…“
„Musím vědět všechno a tys slíbil, že mi nic nezatajíš.“
„Já vím, ale není to tak jednoduché. Nikdy jsem o všem s nikým nemluvil.“
„Ani s…“
„Ne. Nevěděl, kdo jsem. Myslí, že jsem svobodný. Reli. Stejně jako si to myslel Skay.“
„Dobře, tak začnu já.“ Vydechl Tom a přitáhl si Billa blíž. „Jel jsem s tátou pro barvy. Chtěl jsem natřít pár stromů na oranžovo a on slíbil, že zjistí, jestli by se nějak dala dobarvit barva, co se s ní natíraj stromky, aby je neožrala zvěř. V záloze byly oranžový stuhy, který bych navěsil do větví. Všechno jsem si dopředu nakreslil. Mělo to být překvapení, proto jsem tě ráno nevzbudil. Už ve městě se mi udělalo zle, ale nic jsem neřekl, protože jsem to vážně chtěl dotáhnout do konce. Neuvědomil jsem si, že zle je mi z toho, že jsem tě přestal vnímat tak, jak jsem byl zvyklý, a je to jiné. Sotva patrné. Když jsme přijeli, mamka mi řekla, že jsi šel na žížaly. Běžel jsem za tebou a taťka zatím uklízel do kůlny krabice se stuhama. Bylo jich hrozně moc. Když jsem doběhl k říčce a tys nikde nebyl, začalo mi docházet, že je něco špatně. Pak jsem si všiml, že kus břehu je zřícený. Málem jsem do tý vody skočil, ale místo toho jsem běžel pro naše. Všude jsme tě hledali. Přijela policie se psy, v noci lítal vrtulník s termovizí. Hledala celá Loitche i Magdeburg a měl bys vidět, jak tě najednou každej znal a měl rád. Dělalo se mi z nich zle. Křičel jsem na každýho, kdo našim tvrdil, že je tvůj kamarád a chce pomoct. Chtěli jen dobře vypadat před televizí. Pak se postupně všichni přestali snažit a všem to bylo hrozně líto. Pořád mě někdo objímal a já začal nesnášet každej cizí dotek,“ zesílil stisk kolem Billových ramenou, když se maličko odtáhl, aby mu dal najevo, že jeho se to netýká.
„Oficiální verze zněla, že ses utopil a strhlo tě to bůhvíkam. Pak se postupně začalo šuškat, že tě někdo unesl, nebo že jsi ty sám utekl. Mamka už to nemohla vydržet a já jí nepomáhal. Pořád jsem se rval, jen se o tobě někdo zmínil. Odstěhovali jsme se a pak se naši rozvedli. Máma začala nesnášet to, jak jsme byli já a táta přesvědčení, že žiješ. Pořád jsme vyvěšovali letáky. Miluje tě, jen toho na ní bylo moc. Není to tak, že by si nepřála, abys žil, ale hrozně se bála doufat. Leslie byla ještě prcek, tak zůstala u mamky a já šel s tátou. Ten si našel novou ženu. Angelienen. Je moc fajn. Nikdy neřekla ani půl slova, když jsme zase šli věšet, nebo když jsem tě začal kreslit. Máma z toho šílela. Já pak začal mít ty noční můry a ona byla přesvědčená, že za to může to, že kreslím Lykaru a tebe. Angelienen mi vždycky uvařila kakao a lehla si ke mně, nechala mě o tobě povídat a nikdy nezpochybnila, že bys tady mohl být, ale máma byla proti a podařilo se jí mě dostat do léčebny. Tam mě nadopovali práškama a tátovi a Anlin zakázali, aby mě v Lykaře podporovali. Nějakou dobu jsem je bral, pak jsem se na to vybodl a vymstilo se to. Ty noční děsy byly ještě horší a já začal být agresivní. I to, co jsem kreslil, bylo… děsivé. A zase jsi to byl ty. Pak jsem se porval a ten kluk skončil v nemocnici. Já dostal podmínku a povinou hospitalizaci s tím, že se potřebuju zbavit agrese vyvolané mým traumatem a musím se smířit se smrtí bratra. Leslie pak prohlásila, že z ní bude psycholožka a zachrání nás všecky. Už kvůli ní jsem se snažil. Už jsem léky nevynechával a sny se vytratily úplně. Zakázal jsem si na Lykaru myslet, až jsem na ni zapomněl úplně. Jediné, co jsem si dovolil, bylo jezdit za tátou a vyvěšovat letáky. Každej rok.
Pak přišla Dominikq a chvíli jsem byl dá se říct i normální… no a pak se to posralo. Zbytek už jsem ti říkal. Nastěhoval jsem se do našeho starýho domu a při úklidu jsem našel ty pentle. Pak jsem usnul a nevzal si léky… a zase tě začal kreslit. Pohádal jsem se s Leslie a skončil tady…“
„Teď ty.“
„Ale… ale to nejde… ne po tomhle…“
„Billy, myslím to vážně. Tlachat o detailech můžem potom. Teď jsi na řadě ty. Slíbil jsi to, a jestli nechceš ztratit tohle mezi náma, řekneš mi to.“ Tom ho chytil za bradu a přiměl ho dívat se mu do očí.
„Můžu ti to ukázat…“
„Jak?“ Bill ani nemrkl a Tom zalapal po dechu, když se mu do mysli začaly vkrádat obrazy.
„Billy… co…“
„Na nic nemysli, Tome, takhle jsem ti posílal ty sny…“
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Tak tohle už je úplně něco jiného!!! Mně se právě od začátku nelíbilo, jak byl Bill k Tomovi odměřený a jak se choval, jako by ho vlastně vůbec nepostrádal a potřeboval ho je jako ´nástroj´ k zachránění Lykary. Ale teď, když už si ho k sobě pustil a obnovilo se to jejich pouto, tak je to krása! A až se i Tom konečně dozví, čím vším si Bill prošel, tak už to bude úplně dokonalé 🙂
Chtěla jsem napsat úplně to samé co Zuzu. Jakmile se k sobě chovají takhle hezky, tak se to mnohem líp čte. To jejich pouto je perfektní. Hrozně se mi líbí, jak tady popisuješ Billa. Tím, že dospíval v Lykaře, nemá vůbec šajn, co je "správné" a co je nevhodné. Nikdo mu to neřekl a hlavně měl na práci spoustu jiných věcí. Jako třeba válčit a podobně. Tohle bude ještě zajímavé.
Je fajn že si začínají důvěřovat jsem zvědavá jak to bude dál.
Chudák Tom. Je ťažké žiť vo svete kde byť iný znamená byť zlý alebo chorí. A kde svojou vierou v niečo ubližujeme svojim najbližším. Tom vlastne nemal veľa iných možností, než zabudnúť. Ešte šťastie, že skutočné city vymazať nemožno. A nepodarilo sa to ani Billovi. Ďakujem za kapitolu.
Bylo to moc pěkné, Bill s Tomem se začínají chovat líp, jen si myslím, že to nebude tak jednoduché….
Chudak Tom…mel to opravdu tezke. Ale jejich matce se neda nic vycitat. Myslim ze by tak reagovala kazda matka. Nez dovolit aby ztratila i druhe dite. Jedno beze stopy a druhe ztracene ve snech a depresich. Asi se opravdu lepe vyrovnava se zmizenim beze stopy. Verim ze stale doufa ale musela zit. Musela byt silna pro Leslie. A i pro Toma. Je to smutne ale naprosto ji chapu proc to vsechno sneni a patrani Tomovi zakazovala. Jsem zvedava co ted uvidi Tom.
Daria se mi začíná hodně líbit – jak nazvala Skaye :DD Nevím teda, buď jsou přecitlivělí, když skoro půlka posádky zvrací přes okraj, nebo je to opravdu takovej krám – Skay neumí pořádně štrykovat:D Nic to nemění na tom, že jak tu už po delší dobu sedím, tak se mi začíná dělat těžko od žaludku taky, hm, musím jít spát..:D
Zajímalo by mě, jak moc byl ten balon (košík) velikej, když si ti dva mohli povídat o tom, jestli je ostatní uvidí nebo ne:p Je to fakt, že vlastně v Lykaře – tam není něco jako incest, kdo by ho "vymyslel" jako tabu, hm? To jen na zeměkouli je to braný jako nichtnormal, ou maj… A Trin je všudeeeeee^^ Ježiš on je prostě boží! Boží křoví, ale nemyslim to vůbec zle!;D
Asi jsem navedená nebo mi to uniklo, ale – jak taková technická: může "prakticky" Bill Toma blokovat? Když přišli do Lykary, tak to udělal hned, ale jak to udělal, myšlenkama nějak, silou vůle sám od sebe nebo díky tomu, že prostě může u něj, když jsou dvojčata (a Tom může taky) ..? Jak jsem u toho delší dobu nebyla, tak mi asi i unikl ten "spouštěč", prostě jak je možný, že Bill ho najednou nechtěl blokovat. Dá se to silou vůle, ale co ho přimělo, že už to teď ani při "Underground dílu":)) neudělal? Čistě ze zvědavosti…
A ani s… To myslel Valrena, ten taky žil v domění, že Bill je Reli?
Wow, krásně jsem si představila celou Tomovu story. Jeho mamku svým způsobem chápu a chápu i Angelienen – zase na druhou stranu, Angelienenino (to je ale dlouhý:D) dítě Tom nebyl a tak k němu neměla takovej vztah jako matka a mohla mu dovolit myslet na Billa – a Tomově mamce šlo o jeho zdraví, logicky… Jenže nemůže mu vidět do hlavy a nemůže ani vidět, jak moc věřil, že Bill neumřel, když oni dva maj spolu větší pouto než kdokoliv jinej. Anlin je úžasná zkrácenina. Zní to tak čistě, hebce, dělala čest svýmu jménu s tím, že pro Toma byla jako zpovědnice a nikdy nic neřekla proti němu.
A konec mě dostal… Jakože ho Bill vezme do myšlenek, to je mega… a tipuju, že to klidně tak v reálu u dvojčat je, teda ne až takhle, dokážou myslet na to samý v tu samou chvíli,
to je fakt (možná ne konkrétně v obrazech, ale v pocitech), ale nemůžou sami sebe vzít do minulosti/představ jako do filmu… ale co vím já? Třeba můžou, vždyť identických dvojčat zase tolik není… Chtěla bych to zažít, jak tohle spojení funguje, heej jako…
Hodně se mi zamlouvá styl, jakým tady ty věci celkově probíhají – spíš než na materiálnu je to tady hodně založený na tom neuchopitelným a o to složitějším, ale zároveň jsou obrovský možnosti právě díky tomu, že fungujou ta spojení mezi nima – dvojčatama. zase ta "jejich chvilka" na konci… Mnohdy stačí slovy naznačit a hned tam vidím scénu se vším pozadím, v barvách, zvucích, pocitech (opravdu mi mi ještě trochu těžko od žaludku:D) a nepochybuju o tom, že ten příběh někde existuje (víš ne:)) a tady na twc blogu je vidět jeho odraz. Jestli je to všechno někde pravda, tak se taky jednoho dne beze srandy můžu probudit někde na druhým břehu. Hmmm potok tady máme a taky jsme ho se psem přeskakovali..;D
Děkuju moc za kapitolku, to se to bude chrnět…^^