autor: Estricnina
„I found God on the corner of first and Amistad
Where the West was all but won
All alone, smoking his last cigarette
I said, „Where you been?“ He said, „Ask anything“
Where were you when everything was falling apart?
All my days were spent by the telephone that never rang
And all I needed was a call that never came
To the corner of first and Amistad…“
(Našel jsem Boha na rohu První a Amistadu,
Kde západ byl všechno kromě vítězství
Byl jsem sám, kouříc poslední cigaretu
Ptal jsem se „kdes byl“, on řekl, ať se zeptám na cokoli
Kde jsi byl?
Když se všechno hroutilo
Celé dny jsem strávil u telefonu
Který nikdy nezazvonil
A vše, co jsem potřeboval, byl hovor
Který nikdy nepřišel
Na rohu na První a Amistadu)
Byl čtvrtek, ale jako každý jiný den v týdnu, kromě toho posledního, si přál, aby byl místo toho pátek. Gustav byl od pondělí nemocný a vést třídu o samotě bylo vysilující. Alfons se v poslední době objevoval jen zřídka a on byl po skončení vyučování osamělý a se samými zlými předtuchami. Bill si povzdechl mezi slokami, jak zpíval nahlas v opuštěné třídě, zatímco ustavoval židle a ukládal učebnice na místo.
Obvykle opouštěl třídu co nejrychleji, aby se vyhnul ´předmětu své nelibosti´. Od toho setkání minulý pátek s Tomem nemluvil a ani neměl v úmyslu žádné další možné rozhovory. Stres ze samotného vedení hodin plných předpubertálních dětí spolu s trvalou sklíčeností nad momentální nepřítomností svého přítele zanechalo jeho náladu na bodu mrazu.
„The early morning, the city breaks
And I’ve been calling for years and years and years and years
And you never left me no messages
You never sent me no letters
You got some kind of nerve taking all I want!
Lost and insecure, you found me, you found me
Lying on the floor, where were you? Where were you?“
(Brzy ráno město se hroutí
Volal jsem roky a roky a roky a roky
A tys nikdy nezanechal jedinou zprávu
Nikdy jsi neposlal dopis
Měl jsi pěkné nervy, bral sis vše, co jsem chtěl
Ztraceného a nejistého
Našel jsi mě, našel jsi mě
Ležet na podlaze
Kde jsi byl? Kde jsi byl?)
Smutně se usmál a zopakoval poslední větu, která pro něj v tu chvíli znamenala tak strašně moc. Během pomíjivé chvilky Bill souhlasil, že mužský PMS rozhodně musí existovat. Dosedl na malou plastovou židli, která se nacházela uprostřed několika řad. Nedokázal se obtěžovat zvednout pohled k hodinám a zíral na bílou tabuli se stále napsanými poznámkami a podivnými klikyháky. Všechno, co chtěl, se dnes zdálo být od něj tak daleko. Ať už to byly peníze, kariéra nebo přítel, všechno to bylo mimo dosah a on nenáviděl pocit takového nedostatku kontroly.
Vzal si chvilku, aby si dopřál další vydatný nádech.
„Why’d you have to wait to find me, to find me?“
(Proč jsi musel čekat, abys mě našel, abys mě našel?)
Něco nebylo tak úplně správně; Bill zvedl prsty ke svému krku a všiml si, že mu tam stojí chlupy. Zvedl obočí a obrátil se ke dveřím za sebou.
Tom líně zatleskal rukama v intenzivním aplausu, úšklebek, které měl na rtech, byl v rozporu s klidem a lehkostí, které se mu zračily v očích. Ale nikde v jeho výrazu se neskrýval ani zlomek posměchu, bylo to, čeho si Bill všiml jako první, ale odstrčil své pozorování stranou ve prospěch zloby, která to vše překonala.
Tom zvedl obočí a opřel se o rám dveří. „Neviděl jsi mě přicházet? Nebo to bylo záměrně soukromé představení?“ Sledoval, jak se Billovi do tváří nahrnula krev a vesele se rozesmál, zatímco se druhý mladík snažil udržet nehybnou tvář.
„Jsi děsivý, nemůžeš tam jen tak stát a každého takhle poslouchat,“ vyprskl Bill nakonec, otočil se a překřížil si ruce na hrudi. Zavrčel, záchvěv rozpačitosti a podráždění mu stále kroutil žaludkem.
Tom sám sebe pozval do třídy, jemně za sebou zavřel dveře a posadil se na nejvzdálenější židli od Billova místa. Ale ty jsi, kurva, vážně dobrý, chtělo se Tomovi říct, přemohl ho záblesk odvahy. Jen pokračuj a zapomeň, že jsem tady a poslouchám.
Seděli v tichosti, minuty ubíhaly se stejnou lehkostí jako vteřiny. Žádný z nich necítil potřebu se pohnout; to ticho, kupodivu, nebylo nepříjemné. Co chvíli Bill protočil oči k levé straně a koutkem oka zachytil Tomovu siluetu. Tom si neustále pohrával se svou čepicí a upravoval si ji každou minutu; na tváři měl slabý úsměv, který se zkroutil do něčeho slušně roztomilého, když pootevřel rty a sevřel zuby kolem svého spodního rtu. Tom udělal nečekaný pohyb a na okamžik si Bill pomyslel, že byl přistižen při zírání (o čemž věřil, že to dělal poměrně nenápadně); střelil hlavou doprava tak silně, až se na židli zakolíbal.
Tom se pouze postavil, ale nedobrovolně ze sebe vypustil ten nejupřímnější smích, když sledoval, jak Billova obvykle vyrovnaná a sebevědomá figura chvíli vlaje ve vzduchu, než se převrátil na hrubý hnědý koberec.
Bill zasténal, ten zvuk byl tlumený díky jeho obličeji zabořenému do koberce, a Tom spěšně zvažoval, zda by se měl obtěžovat pomoci mladému učiteli nahoru. Obešel řadu židlí a sklonil se k Billovi, ale ten jeho ruce odstrčil a zvedl se sám.
„Ne. Děkuju.“
„Já jsem jen-„
„Mhm.“
„Chci říct, já-“ Starší z mladíků se sám s povzdechem odmlčel a protočil oči. Sledoval, jak se Bill postavil a oprášil se. Našpulil rty, sklíčený, a přešel k psacímu stolu, kde se posadil na učitelskou židli.
Bill se na něj zvědavě podíval a uvažoval, jestli je to divné, že spolu mohli strávit takové množství času s tak minimálním rozhovorem. Opravdu si přál, aby dokázal číst v Tomově mysli, a přesně vědět, jak si on interpretoval jejich konfrontace. Ale rychle se rozhodl proti, protože věděl, že v ohraničeném prostoru této hlavy by poletovalo příliš mnoho temných a nepřirozených myšlenek, kterým by raději nebyl vystavený. Upravil si svůj vrstvený top, dokud nebyl dost pohodlný.
„Jsi jako dítě, viď; neopovažuj se začít si prohlížet cokoliv z toho, co je na tom stole,“ varoval ho Bill a dal si ruce v bok.
Tom místo odpovědi jen zabroukal a pobaveně se točil v kolečkovém křesle. Nechtěl Billa záměrně rozčilovat; poznámkový blok a letáčky byly roztaženy po stole tak otevřeně, že nepodívat se na ně by bylo zločinem samo o sobě. Kytaristovi se rozsvítily oči a jeho rozpustilé točení se zastavilo.
„Hmmm – Rezervace pro dva, přespříští neděle, ‚Nuit Etoilée Parisienne‘, v 7 hodin večer. No páni, to je pěkně nóbl, Wilhelme,“ řekl Tom a prohlížel si nabídku menu a různé poznámky. „Kdo je ona?“ Lehce zakašlal a ukradl si pohled na nepobaveného bruneta, který stál jen o pár kroků dál.
„To není pro mě, ty zvědavý spratku, a neříkej mi tak.“
„Ne pro tebe? Já to věděl – měl jsi dneska na obličeji ten výraz ´jsem osamělý´, Billo.“ Vrátil svůj pohled k hromadě poznámek před sebou. „Ve skutečnosti z tebe neustále cítím vibrace jménem ´Jsem singl, sám, a jsem s tím spokojený´, a jsou pěkně silné. Ale možná jsem jen dobrý v tom, jak tyhle věci zachytit.“
Bill nakrčil obočí a zdálo se, že nad tím přemýšlí. Neobtěžoval se na Toma vyštěknout za ten směšný tvar jeho jména – daleko více byl uvnitř zaujatý, jestli tyhle single-vibrace byly až tak zřejmé. Pokud ano, nebylo to dobrým znamením v žádném vztahu.
„No, pokud to opravdu musíš vědět, mám ve svém životě někoho velmi důležitého, ne že někdo jako ty by věděl, jak takový vztah opravdu vypadá,“ odpověděl Bill po chvilce a jednou rukou sám sebe objal kolem pasu, zatímco druhou zvedl, aby si prohlédl svoje nehty. „Vlastně to už za pár týdnů bude šest měsíců.“ Láskyplně se usmál, když promluvil, ale když pokračoval, jeho úsměv vybledl. „Takže myslím, že tvůj radar má několik uvolněných šroubků.“
„Nemůže to být až tak skvělý přítel,“ odpověděl Tom lehce a rychle, aniž by vzhlédl od stolu s poznámkami, které si jen sotva začal číst.
„No promiň? Nemůžeš prostě jen dělat tyhle úsudky o lidech, které ani neznáš! Pro tvou informaci, Alfons je úžasný, slušný člověk, je to muž s ambicemi a solidní kariérou. Více, než bys mohl říct ty – a jak jsi věděl, že je-„
„Prosím tě, Bille, můj ´single-detektor´ možná je trochu zrezlý, ale ani si nemusím upgradovat svůj gaydar, abych věděl, že na konci tvé postele nikdy nebude odhozená růžová minisukně.“ Tom se odmlčel a zformoval rty do malého ´o´. „No, ledaže by Alfons byl do takového druhu věcí, ale to je mezi vámi dvěma; já nijak nesoudím, to je…“ Zvedl obočí a potlačil uchechtnutí, co nejdrsněji se snažil předstírat, že se plně soustředí na jeden list papíru, který si vytáhl z hromady před sebou.
Bill si zvedl čelist až z podlahy. Přesně v tu chvíli si vzpomněl, proč tak nenáviděl být kdekoliv v Tomově blízkosti.
„Nemůžu tomu uvěřit – a vůbec, jak bys mohl vědět, jaký je? Jak víš, že není prostě fantastický?“
Tom vzhlédl, nejspíš vážně, ačkoliv Bill si nebyl jistý, jestli by na Tomovi jakoukoliv vážnost poznal. „No, jsi tady a vedeš rozhovor s osobou, kterou nejspíš nejvíc na celém světě opovrhuješ, a on není nikde v dohledu. A podle tvého výrazu nebyl v poslední době někde poblíž až příliš často. Máš na sobě podstatně méně make-upu, což mi říká, žes ho dneska vůbec nečekal – to proto, že vím, že jsi ten typ člověka, který bude vždy příliš řešit svůj vzhled před někým, o kom chceš, aby ses mu líbil. Pokud by ani tohle nebylo až tak zřejmé, tak přinejmenším jsi nebyl v žádném spěchu dostat se ze dveří, dokonce ani když jsi mě uviděl – což hodně vypovídá, protože vím, že mám tenhle unikátní virus, který odpuzuje pouze a jen tebe – a to mě upozorňuje, že jsi v poslední době obecně dost osamělý. To znamená, že je to více než jen pár dní omezeného kontaktu.“
Zdálo se, že Billova čelist opět vypadne z pantů. Druhý z nich se krátce a prudce nadechl.
„Kdyby nic z toho nebylo tak veřejně na očích, pak musím říct, že zpívat cokoliv od The Fray je dostatečným varovným signálem pro každého, kdo má všech pět smyslů pohromadě.
Osobně si myslím, že je to zatracená škoda na jeho straně.“ Tom našpulil rty a podíval se zpátky na stůl.
Co mohl Bill říct? Jak mohl být Tom tak přesný a vnímavý? Bylo to naprosto mimo charakter, a sladká panenko Marie, jak jej to jen znervóznilo.
„Myslel jsem si to.“
Mám odpovědět? Měl bych se urazit? Co to sakra je! Pracuje pro tajnou službu? Co má člověk říct na něco takového? Bože, vždycky mě překvapí, to je fakt.
„Oh-! Co to tu máme – Bille, ty máš noční práci, o které jsi mi nic neřekl? Jsi to opravdu ty?“ Bill svůj pohled opět zaostřil. Zdálo se, že Tom upřednostňuje držet svůj intelekt a zralost pod zámkem ve prospěch domýšlivé a absurdní masky. Jak očekávané.
„Říká kdo?“ Bill se snažil znít netrpělivě a obtěžovaně.
„Soudě podle těchto poznámek, které nejsou zamýšleny pro tebe, to vypadá, že už jsi skončil s hraním se všemi těmi dětmi na ´školu´. Užíváš si zahrávat si se sociálním životem ostatních lidí. Hmm… Dohazovač Trümper?“
Bill zavrčel, postoupil kupředu a vytrhl Tomovi papíry z rukou. Druhý z nich byl očividně pobavený. Konečně nějaká reakce. Dredatý mladík už nějakou dobu začínal připomínat rybu na suchu.
„Je to laskavost,“ promluvil Bill úsečně, srovnal papíry a zastrčil si je do tašky.
Rychle popadl svůj kabát a vyšel ze dveří dřív, než měl vůbec obě ruce v rukávech. Bill těžce vydechl, jakmile se ocitl na ulici. Bylo tam něco tak znepokojivě známého na tom, jak jej Tom rutinně škádlil, jeho postava mu obecně v mysli spouštěla sirény. Určitě to bylo proto, že Tom byl tak otravný, že se mu spouštěla migréna, kdykoliv se jen potkali.
Bill neměl tolik času na uvažování, protože celkem očekávaně se to stejné ztělesnění samotných potíží doplahočilo za ním. Tom srovnal svůj krok s Billem a ruce si jako obvykle zastrčil do svých obrovských kapes.
„Ptáš se až moc. Existuje spousta věcí, do kterých ti prostě nic není.“
„To je cool, jak myslíš. Respektuju to, opravdu… tak kam máš namířeno?“
Bill otočil hlavu, aby pohlédl na druhého muže, který naopak pokrčil rameny v předstírané nevinnosti.
Poté se Tom rozhodl, že po nějakou dobu neřekne nic; Bill se na něj jen zamračil – nekřičel ani neštěkal, neřekl Tomovi, aby šel do prdele a nechal ho na pokoji. Bral to jako pozvánku a dobré znamení a byl si jistý, že se nakonec dozví odpověď na svou otázku, pokud strategicky udrží zavřenou pusu.
Jistě, mladý učitel zpomalil tempo a odbočil do malebného a barevně vyhlížejícího butiku ne více než po deseti minutách tiché chůze. Tom vzhlédl, zatímco se šoural za Billem, jen aby mohl zkontrolovat, kde se to zastavili: Tanec s Persefonou.
Přimhouřil oči s lehkým zděšením; ačkoliv týrání hraniční neonovou paletou barev a nohatá exotická výzdoba byla nesmírně zavádějící, naštěstí se ukázalo, že to není žádný okázalý outlet, kde si byl jistý, že by našel síťovaná trička a pánské těsné šortky. Vysoké, extravagantní rostliny lemovaly stěny nejblíže u vchodu, a dokonce i zvenku bylo vidět nepřeberné množství rostlin spolu s těmi nejsladšími vůněmi, které šly cítit i poblíž dveří. To vše bylo dostatečným důkazem. Proč květinářství? Nevypadal jako ten typ. Kytarista zamyšleně pokýval hlavou, než následoval Billa do obchodu.
Tom se snažil, aby ho to ohromné aroma nepohltilo, když pasivně hodnotil rozmanitý život rostlin v každé malé uličce. Bill před ním neměl příliš velký náskok. Nebyl více než jeden až dva metry před Tomem, zatímco brouzdali po obchodě, a Bill se často zastavoval, aby si prohlédl sortiment květin s maximální jemností a péčí.
Po několika minutách, když dorazili k zadním policím, se Bill náhle zastavil před velkou sbírkou bílých květin. Tom si založil ruce za krk a díval se, jak si Bill láskyplně prohlíží květiny, než se sehnul k nejbližšímu květu a něžně ho uchopil do dlaně, aby k němu přičichl. Tom to vše sledoval s neúmyslným záměrem, s rozpaky si vnitřně musel připustit, že jej ten pohled zanechal lehce bez dechu. Ze zřejmých důvodů s druhým mladíkem prozatím nestrávil příliš mnoho času a tohle bylo poprvé od chvíle, kdy s Billem začal mluvit, kdy byl svědkem takového nevysloveného klidu a slabosti v jeho očích. Tajně sám sobě už při více než jedné příležitosti přiznal, že mu Bill přišel atraktivní, i přes jeho loajalitu k něžnějšímu pohlaví; koneckonců, nebylo nic špatného na tom, když si uvědomoval, co vypadá dobře na jiném muži – kdyby nedokázal identifikovat mužskou psychickou krásu, pak by si nebyl vědom své vlastní oplývající přitažlivosti. Tohle však bylo mnohem konkrétnější a mnohem rozpačitější shodnout se na tom, že mladší muž před ním je ve skutečnosti mimořádně krásný. Kdyby to bylo možné, spíše extravagantní, pokud tam nebyl ani náznaku hněvu a nevyrovnanosti, které by poskvrnily jeho rysy. Na krátký okamžik se zamyslel nad tím, jak by na Billovi vypadal upřímný úsměv, nebo snad nespoutaný smích, nebo dokonce pohled plný – ´čisté extáze a rozkoše´.
„Gardénie,“ řekl Bill, který si jen sotva všiml, jak se jeho společníkovi náhle zadrhl dech.
„Promiň – co?“ Zakřehotal Tom a uvědomil si, že se zcela ztratil v myšlenkách. Bill nyní vzpřímeně stál a zíral na něj s netečným výrazem.
„Gardénie,“ zopakoval Bill. „Jsou jedny z mých nejoblíbenějších. Přirozeně rostou jen na opravdu horkých místech, jako kávovníky. Je to jednoduchá květina – ale to mám na ní nejradši. Má na mě úžasný uklidňující efekt.“
„Aha,“ bylo vše, co Tom dokázal říct a okamžitě se dal do pohybu, jakmile se Bill otočil, aby se znovu vydal k přední části obchodu. Vůně byla silná, kdy prošel kolem posledních gardénií, a snažil se ji přiřadit, neboť si byl jistý, že už něco podobného někde cítil.
Bill strávil následujících patnáct minut zdánlivě bezduchou prohlídkou, než se vydal k pultu s objednávkou. Tomovým směrem neposlal ani jediný pohled, když si zastrčil účtenku do přední kapsy a mlčky vyšel z obchodu. Stejně jako každý jiný stín, Tom jej beze slov následoval.
Nebe bylo zbarveno do zlatooranžova, když vykročili ven na ulici. Tom, aniž by se podíval na své náramkové hodinky, mohl říct, že bude brzy kolem páté a on se bude muset vrátit do centra na svou hodinu. Zatím ale neřekl nic; i přes nedostatek hovoru si užíval Billa takhle pronásledovat, a to i bez jakéhokoliv důvodu.
„Je to trochu stereotypní, ale ty máš rád kytky a tak?“ Pokusil se po chvíli zeptat Tom.
„Ne – ne tak úplně. Jak jsem říkal, je to laskavost.“
„Pro…?“
Bill si povzdechl, ale stejně odpověděl. „Pro Gustava. Je to milý chlap, ale docela beznadějný případ, když jde o věci okolo randění.“ Poprvé po dlouhé době se na jeho rtech objevil malý a upřímný úsměv. „Možná se do toho trochu vměšuju, ale, ach, lhal bych, kdybych nebyl nadšený, že v tomto vztahu vidím potenciál. Jsou to dva mí nejbližší přátelé a tak… vážně, musím udělat, co bude v mých silách, aby to fungovalo.“ Bill se otočil a podíval se na Toma, zdánlivě zapomněl na jakékoliv nepřátelství, které ke svému bývalému spolužákovi cítil. „Já si tak trochu potrpím na tyhle romantické věci. Pokud se to mezi těmi dvěma podaří dát dohromady, bude to prostě fantastické. Nóbl restaurace, nádherné květiny, teď vše, co potřebuju, je najít mu perfektní outfit.“
„Ty to opravdu žereš, co.“ Tom se ušklíbl a hravě do Billa šťouchl ramenem.
„No jo, hádám. Oba dva si zaslouží mít ve svém životě někoho dobrého. Jen jsem neměl tušení, že by bylo možné, aby našli jeden druhého.“ Bill sevřel popruh své tašky a zamyšleně si s ním pohrával. „Jen doufám, že Gustavovi už brzy bude líp. Tuhle rezervaci na pátou hodinu nebylo lehké získat.“ Tom se lehce zasmál a Bill se po něm ohlédl, v očích měl zmatek. „Co?“
Tom zavrtěl hlavou. „Nic, nic. Je to docela hezké, co děláš. Nemyslím si, že jsem tolik přemýšlel o svých vlastních vztazích, natož o vztahu někoho jiného.“
„No, možná bys měl,“ řekl Bill trochu upjatě.
„No, možná… jo, asi jo,“ zamumlal Tom a konečně spatřil centrum zpátky na dohled. „Předpokládám, že jsem tě měl požádat, abys mi tam vybral něco hezkého, co bych mohl dát dnes večer Felicii.“
Bill se zastavil uprostřed kroku.
„Cože? Komu? Počkat – ty se dnes večer uvidíš s Felicií?“
Tom těkal pohledem na všechny strany, když si uvědomil, že pravděpodobně řekl špatnou věc. „Um, jo. Jdeme jen na kávu, nic vážného.“
„To nemůžeš!“ Vykřikl Bill, spodní ret se mu prakticky chvěl, když vyhodil rukama na důraz rozrušení. „To prostě nemůžeš! Nemůžeš si najít nějakou pitomou bárbínu, se kterou bys mohl šukat? Nemůžeš prostě nechat Felicii na pokoji?“
Tom zamrkal, překvapen přílišným množstvím agónie v Billově hlase; jeho výkřiky zněly jeho uším více jako prosba než požadavek, což bylo na Billa celkem neobvyklé – alespoň když to bylo nasměrováno na Toma. „Neřekl jsem, že se s ní chci vyspat, ježíši, Bille, uklidni se. Jen jsem souhlasil s tím, že si s ní dám po práci kávu – to je všechno.“ Nevěděl proč, ale necítil žádnou potřebu vyjádřit to, že už je technicky zadaný. Prostě nebylo třeba, aby byl tento detail pronesen nahlas.
„Poslouchej mě, Kaulitzi,“ promluvil Bill hlubším hlasem a přistoupil k Tomovi blíž. Vystrčil na něj vyčítavý prst a hleděl mu přímo do očí. „Gustav ji má opravdu rád, a jestli mu tohle posereš, tak ti s Boží pomocí přísahám, že budeš až do smrti jíst brčkem dřív, než nastane konec týdne.“ Udělal další krok vpřed a jejich tváře byly jen pár centimetrů od sebe. „Nezahrávej-si-s-mistrovským-plánem. Jasné?“
Tom němě přikývl, oči měl rozšířené, ale poslušné.
„Dobře. Teď jdi dělat něco užitečného a vrať se do třídy. Čeká tě hlídání dětí.“
„Je to třída pro dospělé, Bille,“ řekl Tom a upravil si límec svého trička, lehce za něj zatahal.
„To mi pořád připadá jako hlídání dětí.“
Oba mladíci spolu sdíleli vědoucí pohledy, než potlačili společné nutkání se rozesmát.
Téměř celý týden přišel a zase odešel, a Bill opět otevřel oči s pocitem, jako by posledních sedm dní prostě prospal. V jednu chvíli potlačoval upřímný smích s jedním z těch nejnepravděpodobnějších kandidátů, a v dalším momentě stál před tou nejkrásnější a nejmlaději vypadající stavbou, kterou kdy ve své části města viděl, paže měl propleteny se svým nádherně oblečeným rande. Posledních pár dní bylo nekompromisních, ale přinejmenším se Gustavovi podařilo přijít v několika dnech do práce. Ačkoliv o Tomovi vůbec nic neslyšel, ani si nebyl jistý, jestli by vůbec chtěl. Ve vzduchu mezi nimi bylo něco zvláštního jako obvykle, ale nyní si nebyl jistý, jestli to bylo pouze nepřátelství; bylo to spíše jako rozpačitost a poslední dobou i obavy.
„Vypadáš trochu nervózně, Bille. Tohle nejsi ty.“ Alfons se lehce naklonil, aby mu zašeptal do ucha a trochu ho poškádlil.
„Nejsem nervózní. To je chvění z toho očekávání, co cítíš,“ řekl Bill pevným hlasem a odhrnul si z tváře jeden uvolněný dred.
Alfons se hluboko v krku uchechtl a zamířil přes dvojité dveře, které vedly do té nejnovější stavby uvnitř Mitte.
Billovi chvíli trvalo, než svým zrakem všechno vstřebal. Strop byl vysoký a široký, zrcadlil velkou, i když zaplněnou podlahu před nimi. Vnitřek, který byl určitě jen jednou z mnoha místností nového studia a školy, byl přeplněný dokonce až extravagantně oblečenými lidmi. Mezi těmi masami roztroušenými kolem stály vyzdobené stoly plné předkrmů, cukrářských výrobků a různých druhů džusů a vín. Alfons Billa lehce vedl za loket, jak se dostávali hlouběji do místnosti, a Bill byl neschopný nezkoumat každý centimetr z té večírkové večeře; ať už to byli okouzlující hosté, vesele spolu klábosící, úchvatné umění rozvěšené po stěnách, nebo způsob, jakým Tom vyplňoval svůj oblek tak přirozeně, že by bylo zábavné si představit, že se pravidelně oblékal jako gangster.
Bill povystrčil jazyk, aniž by si uvědomil, že do něj Alfons šťouchá. Bylo tam něco směšně okouzlujícího na to, jak mu sako viselo na jeho širokých ramenech, bílou košili měl zapnutou s výjimkou posledních tří knoflíků, a přesto se mu dařilo vypadat vkusně, navzdory jeho neformálnosti. Tmavé cornrows měl volně stáhnuté do béžové gumičky, a jeho vzhled, který se tak snadno spojoval s chováním grázla, se změnil v něco, co se dalo považovat za vyzrálé.
Billovy oči cestovaly níž po starším mladíkovi, který stál napříč místnosti, očima skenoval jeho paži, ve které nepochybně držel sklenici šampaňského, a poté vyjel očima nahoru po postavě dívky, drobné blondýnky s příliš silným make-upem, která svými neuměle nalakovanými nehty pevně svírala Tomův biceps.
Bill potřásl hlavou, konečně se probral a začal se soustředit. Právě na Toma zíral, ale nijak si s tou skutečností nedělal starosti – místo toho ještě jednou pořádně zaostřil, aby si byl jistý, že skutečně vidí to, co vidí.
Tom, v obleku, tady, na tomto večírku… Cože?
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Baví mě, jak kolem sebe krouží jako dva kohouti na jednom smetišti. Rádi se tváří, že jsou si lhostejní, ale moc jim to nejde. Naopak si věnují nečekaně dost pozornosti, a vypadá to, že se jeden druhému pomalu dostávají pod kůži.
Ale stále není ani jeden z nich singl, i když u Toma to beru jenom jako otázku času, nebo chtění.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Naprosto dokonale, krasne zive a ty jejich roztrzky… Miluju to.
Ty jsou zlatý jenže jsou oba zadaný jsem moc zvědavá jak to bude pokračovat.
Veľmi zvláštna poviedka, neviem čo napísať. Zdá sa mi akoby sa rozbiehala veľmi pomaly ale vlastne sa Bill s Tomom stretávajú… ale chcela by som aby sa Bill čím skôr rozišiel s Alfonzom…
Boze muj… Ja nedokazu ani jak uzasne na me tak povidka pusobi. Hledam to spravny slovo a nenachazim, a kdyz bych chtela pouzit "uchvatny" nebo "genialni", tak jsem to uz urcite pouzila:D Je to proste… Mam z toho husi kuzi a nuti me to zastavovat se pri praci (posloucham na mobilu predcitani) a vstrebavat slova, jako bych uz nekde v nejaky dimenzi prozila nebo prozivala… To s temi gardeniemi, zpusob, jakym Tom skenuje Billa, jak se mu v hlave rozjizdi uvahy, a Bill, jak si strasne moc snazi hrat na urazence, ale chvilema probleskne jeho pravy ja a dokonce na tom vecirku si to najednou uvedomuje, ze Tom neni jen machr… Je to tak kouzelny <3 Jsem hrozne rada, ze me to Bitter donutila cist:D Tenhle dil pomale prekonava vsechny ostatni, to napeti, to nevysloveny "neco" zacina pomaloucku gradovat a blizi se to (doufam:)) presne k ty casti, kterou mam na povidkach nejradsi-jeste se nepolibi, ale uz jsou blizko!:D Ty spravny "nervy", to kouzelny… Ty detaily, roztomily spadnuti zidle, Tomovy neskutecny odhady osobnosti (oh, vazne me dostalo, jak zhodnotil Billuv "vztah-nevztah" apod. Spisovatelka je mistr, ja se klanim…. Uz mozna vim, proc je k tomuhle na zacatku uvodnik, jakej je…;) A Zuzu tez se klanim!!! Holky, vite, co to tady mame za luxus… Dekuju moc <3
Tak už to přeci jen začíná vypadat slibněji. Kluci vypadají, že by spolu alespoň mohli vycházet a já jsem si to jejich hašteření užívala. I to, jak spolu dokázali chvilkami hezky mluvit. 🙂 Konečně nějaká změna! 🙂
Děkuji za překlad Zuzu! 🙂