Tattoo 17.

„Hele, kámo, ty ses hrabal v objednávkách na dnešek?“ Geův zmatený hlas se ke mně donesl ve chvíli, kdy jsem si chystal věci na prvního zákazníka. Bylo mi jasné, co Geo právě zkoumá. Asi tak tříhodinovou mezeru, která tam v pátek ještě rozhodně nebyla. „Co se stalo s Debie a Jamesem?“ Hlas mého nejlepšího kámoše se přibližoval, zjevně byl zvědavý na vysvětlení.

„Však jsem ti říkal, jak to včera dopadlo, ne?“

„To jo, ale jak to jako spolu souvisí?“

„Tak jak asi? Co myslíš? Jsem je přeobjednal. Bill má být v sedm doma a já neplánuju posadit ho tady do rohu, aby na mě celé odpoledne čuměl, jak pracuju. Kapišto?“

Geo na mě chvíli vyjeveně koukal a pak se naplno rozesmál.

„Ty kanče. Koukám, že bys kvůli šuku udělal cokoliv.“

„Geo, neplánuju ho na našem oficiálně prvním rande ojet. Sakra, máš v té hlavě vůbec něco kromě sexu?“

„Možná by se něco našlo.“ Vpředu bouchly dveře. „Práce začíná.“ Se smíchem odešel.

Povzdechl jsem si. Na odpoledne jsem se těšil a nehodlal jsem se před svým nejlepším kámošem omlouvat. Billovi jsem napsal hned ráno, když se mi povedlo přesvědčit Debie a Jamese, jestli by se dnešek nedal neposunout na jiný den, nebo aspoň hodinu, takže po tom, co mi přišla nadšená odpověď, jsem začal přemýšlet, co spolu vlastně podnikneme. Jistou představu jsem měl, ale jak už jsem řekl Geovi, opravdu jsem neplánoval Billa dneska přefiknout. Ale neříkám, že bych se bránil, kdyby s tím on sám přišel. Takže když ne sex, zůstala už jenom jedna věc, která by se dala podniknout. No, jsem zvědavý, jestli to bude Billovi pochuti.

…

Gustav ze mě dneska celý den tahal informace. Celou situaci, než Toma mamka zastavila, aby neodcházel, jsem mu popsal do nejmenších detailů tak třikrát. Pořád tomu nemohl uvěřit a upřímně, ani já ne. Pořád čekám, kdy mamka naběhne s tím, že to celé byla pitomost a že si to rozmyslela. Ovšem ani tenhle strach mi nekazil výbornou náladu, kterou jsem měl zhruba od poloviny první hodiny, kdy mi přišla textovka od Toma, že má dneska od tří do asi šesti volno, jestli teda může počítat s tím, že se za ním stavím.

„Becky se zblázní, až jí to všechno řeknu, kámo. Jo, ale musím ti říct, že teda jako kazišuk funguješ naprosto spolehlivě. V tu sobotu jsem myslel, že tě fakt udusím.“ Gusti se na mě zašklebil ve snaze nahnat mi strach. Sakra, úplně jsem na to při tom všem zapomněl.

„Ježiš, Gusti, doufám, že jsem vás nevyrušil v tom nejlepším?“ Podle nazlobeného Gustiho povzdechu jsem si mohl domyslet jenom jedno, že to byla naprosto zbytečná otázka. Lepší dobu na zazvonění u jeho dveří jsem si fakt vybrat nemohl.

„Co s tebou. I když teda po tvém vyrušení byla pozornost mé přítelkyně lehce rozštěpená, musím říct, že je naprosto úžasná. Dokonce mě odpoledne donutila půjčit si v půjčovně kolečkáče a vytáhla mě do parku.“ Smích se nedal zadržet. Při představě Gustiho na točících se kolečkách, jak se snaží udržet svůj zadek a hrdost nepošramocené, jsem nemohl udržet vážný obličej.

„Ježiš, ty začínáš sportovat? Teda, ty to bereš vážně. Wow.“

„Říká někdo, kdo si skoro balil věci a utíkal kvůli svému chlapovi z domova, že?“ Gustav po mně hodil hranolek, kterými se cpal celý oběd. Já na rozdíl od něj měl zase svůj zamilovaný salát. Nejspíš jediné jídlo ze školní jídelny, které jsem si dával skoro pravidelně. Miloval jsem sýr a brambory v něm.

„Takže předpokládám, že dneska se mnou domů nepůjdeš?“ Kývl bradou na můj mobil. Od rána jsem ho měl neustále na očích, co kdyby se mi Tom ještě ozval? Vlastně jsem kontroloval displej každých pět minut, jenom aby mi neutekla žádná textovka.

„Ne, jedu rovnou k němu do studia.“

„Hm… takže to nevypadá, že by se tě snažil zatáhnout k sobě do bytu? Co vlastně podniknete?“ Gusti si nacpal plnou pusu hranolků a pečlivě žvýkající čekal na mou odpověď.

„To kdybych věděl. Ale Tom má určitě něco v plánu.“

…

„Tak řekneš mi konečně, kam to jedeme?“ Dostali jsme se do části města, kde jsem to vůbec neznal, takže jsem neměl nejmenší představu, co měl můj přítel v plánu. Tom se na můj už asi desátý dotaz opět jenom tajemně pousmál a dál se věnoval řízení. Ať už jsme jeli kamkoliv, v Tomovi to vyvolávalo příjemné těšení. Nebo ho jenom bavilo mě trápit nevědomostí a podněcovat mou zvědavost. „Ale no ták. Nebuď takový.“ Trucovitě jsem si založil paže na hrudi, což v tmavovlasém muži sedícím vedle mě vyvolalo pobavený hrdelní smích. Jeho obličej se smíchem celý změnil a byl na něj dechberoucí pohled.

Tmavé vlasy měl jako pokaždé sepnuté v neuspořádaném culíku, vousy mu od včerejška trochu povyrostly, jak jim dneska ráno evidentně udělil milost, a na sobě měl černé tričko s módními dírkami nahodile umístěnými po celé ploše. Miloval jsem to tričko, protože kdykoliv Tom pohnul paží, aby přeřadil, pod kůží mu zahrály svaly a lemy rukávů se tak napjaly téměř k prasknutí. Tolik jsem se pokaždé chtěl toho trička dotknout. Bože, než jsem si začal představovat, jaké by to asi bylo, kdyby mi Tom dovolil mu to nemožné děravé triko sundat, zaměřil jsem svou pozornost raději před sebe. A jak se zdálo, právě včas, protože Tom hodil blinkr vpravo a plynule zaparkoval u obrubníku. Chodník podél cesty byl lemovaný vysokou betonovou zdí. Přes cestu jsem zahlédnul pár paneláků a jinak nic, kvůli čemu bychom tady mohli zastavit. Tom měl ovšem jiný názor, protože si odepnul pás, sáhl dozadu pro barevně strakatý batoh, který byl kdysi nejspíš černý, a s očekáváním se na něj koukal.

„Tak jdeme? Chci ti něco ukázat.“ Rychle se ke mně naklonil, uloupil si krátký polibek a pak už jsem jenom viděl jeho záda, když vystoupil z auta, zabouchl dveře a přešel na mou stranu. Dřív, než mi stačil otevřít dveře, jsem se probral, odepnul si pás a vyskočil z auta za ním.

„Tak nevím, nemám se začít bát?“ Nedůvěřivě jsem koukal na betonové králíkárny před sebou a snažil se neznít moc zklamaně. Na naše první rande jsem asi čekal trochu něco jiného.

Tom si mě přitáhl jednou paží k sobě. Druhou si bezpečně přidržoval popruh batohu na rameni.

„Slibuju, že se pokusím, aby se ti to líbilo.“ Chvíli jsem se nechal opečovávat Tomovými rty, aby mě pak hravě kousnul do spodního rtu a pronesl jdeme.

S Tomovou paží kolem ramen jsme ušli jenom pár metrů podél stěny, abychom se zastavili u kovové branky, která vedla za zeď, kde jsem zahlédl krásně zelený park. Teda on to nebyl ani tak park jako spíš hřiště, protože uprostřed vší té zeleně, laviček a asfaltových cestiček byly umístěné skate rampy a všechno k tomu, aby se mladí na skatech pořádně vyblbli. Docela vzadu jsem měl pocit, že jsem zahlédl hřiště na basket a vlevo od vstupu bylo pískoviště a prolézačky po ty menší. Ovšem co jsme tady dělali my, to mi Tom osvětlil ve chvíli, kdy mě natočil čelem k té zdi, kolem které jsme před chvíli šli. Z druhé strany byla celá pokrytá grafity malůvkami. A pro dnešek to bylo místo našeho prvního rande.

„Tak pojď a ukaž mi, jaké další návrhy na kérky se ti honí hlavou.“ Tom si nadšeně nadhodil batoh na rameni a vydal se záměrně k nejvzdálenější části stěny. Nejspíš proto, že byla docela daleko, tam bylo nejvíce volného místa k zanechání svého grafity podpisu.

Lákala mě představa vyzkoušet si zmalovat kousek stěny sprejem ve snaze zanechat za sebou něco kreativního, ale vzhledem k tomu, že jsem nebyl schopný pořádně ani namalovat psa, tohle vypadalo jako nejlepší příležitost se před svým přítelem pořádně ztrapnit. Nehledě na to, že jsem plechovku s barvou v ruce ještě nikdy nedržel.

„Co kdybys mi nejdřív ukázal něco ty?“ Doploužil jsem se k Tomovi, který si mezi tím našel místo a z batohu vytáhl tři plechovky různých barev. Jednu mi hodil a já ji málem nechytil.

„Tohle není hodina výtvarky, mladej. Věř mi, všechno, co na tuhle stěnu hodíš, bude cool.“ Tom na mě mrknul, ale nejspíš pochopil, že bude muset začít on sám. Odvíčkoval plechovku s barvou a párkrát s ní prudce zatřepal v ruce. Sledoval jsem Toma, jak nanáší první tahy čehokoliv, co se mu zrodilo v hlavě. Netrvalo to dlouho, Tom pracoval svižně a opravdu efektivně, a na stěně svítila černočervená hvězda s víceméně abstraktním B přes její dva spodní cípy. Mohlo to vypadat kýčovitě, ale já si tuhle malůvku okamžitě zamiloval.

Pak jsme se s Tomem další asi půl hodinky snažili naučit mě namalovat alespoň sluníčko. Ovšem jak se ukázalo, stínování spreji nebylo tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo, takže jsme nakonec skončili u barevných abstrakcí, v mém případě spíš stříkanců všude na stěně, kam jsem dosáhl. Barvu jsem měl dokonce i na rukou a podle Tomova smíchu i na obličeji. Čert ví, jak se mi to mohlo povést.

„Jak jsi se ke grafity dostal?“ Tom právě dokončoval docela složitě vypadající motiv, který by jako tetování po drobných úpravách rozhodně vypadal dobře.

„S pár klukama jsme občas zdrhli za školu. Mně se s nima nechtělo hulit, takže zatímco oni se sjížděli, já se vyblbnul na stěně.“ Tom poodstoupil, aby si prohlédl, co vytvořil. Nejspíš to nebylo podle jeho představ, protože se vrátil a dalšími a dalšími tahy malbu dolaďoval.

„Takže tetování není tvůj jediný koníček? Teda dá se tvá práce brát jako koníček? Baví tě to?“ Tom se začal smát a na chvíli ke mně stočil svůj obličej.

„Co to je? Hra Zodpověz dvacet otázek?“ Pobaveně na mě mrknul, ale nevypadal naštvaně, protože mi odpověděl. „Tetování je rozhodně můj největší koníček. A kytara a grafity. Pak ještě někdy projedu skate, a když je dobrá nálada, tak se pokouším sepsat nějaké texty nebo hudbu. To je tak asi všechno. Co tvoje koníčky?“ Tom se od své práce neotočil a plynule pokračoval ve vytváření dalšího motivu. Já jsem si už před chvilkou sedl po turecku na trávník a dlaněmi se zapřel dozadu, abych měl co nejpohodlnější výhled na svého sexy přítele a jeho momentální činnost.

„Dá se záliba ve zpěvu, módě, sledování filmů a hraní PC her považovat za obstojné koníčky?“

„Rozhodně.“ Tom na mě mrknul. „Takže záliba v módních trendech? Teď letí černá? Že bych byl konečně cool?“ Hravě se zasmál, hodil ke svému batohu plechovku s barvou a z jeho útrob vyndal další, aby mohl pokračovat.

„Černá je klasika, ta je trendy vždycky. Navíc je to moje oblíbená barva. A co tvoje?“

„Někdy si říkám, jestli je černá vůbec barva, ale vzhledem k tomu, že v práci dělám hlavně s černou… a ve skříni mám taky nejvíc kousků v černé, takže v tomhle na tom budeme asi stejně. Hele, co oblíbené jídlo?“

„Brambory. Na jakýkoliv způsob. Jé a sýr. Nejlíp s bramborama.“ Tomova činnost ustala a on se na mě překvapeně otočil.

„Brambory? To bych teda netipoval. Na co šacuješ mě?“ Došel ke mně a čapnul si, abychom byli ve stejné úrovni. Řekl bych, že Tom je takový ten typický chlap, který potřebuje na talíři pořádný steak, nejlíp krvavý. A taky jsem mu to řekl. Zarazil mě jeho smích.

„Naprosto mimo, zlato.“ Cvrknul mě do nosu. „Chceš to vědět? Vegetariánské lasagne.“

„Vegetariánské? Takže žádné maso?“ Tom zavrtěl hlavou. Wow. Překvapení dne.

„Dobře, takže další otázka? Sova nebo skřivan?“ Tom si v rukou pohrával s plechovkou barvy, ve které to podivně chrastělo.

„Rozhodně sova.“ Kolikrát mě mamka napomínala, že chodit spát ve dvě ráno a vstávat rovnou k obědu není prý zdravé, ale mě ranní vstávání zabíjelo a večer mi to myslelo nejlíp.

„Tak to jsem rád, že to máme stejně. I když různým kreativním způsobům ranního buzení klidně v pět ráno se nebráním.“ Tom se začal smát, když se mi po tváři rozlil ruměnec. Zahodil plechovku a jeho kolena se zabořila do trávy u mých nohou. Dlaněmi se zapřel podél mých boků.

„Tahle hra se mi začíná líbit. Takže další otázka. V čem má sova spí?“

Bylo mi trapně přiznat, že v obyčejném pyžamu. Chtěl jsem být sexy a tvrdit, že nahý, ale nechtěl jsem Tomovi lhát.

„Pyžamové kalhoty a tílko. Co ty?“ Jeho obličej se ještě víc přiblížil. V očích mu pobaveně jiskřilo.

„Zásadně jenom pyžamové kalhoty, ale jsou dny, kdy jsem tak unavený, že se mi je ani nechce navlíkat.“ Poslední slova téměř zapředl. To, jak to řekl, mířilo přímo do mého klína, který na to nadšeně reagoval. Zatrnulo mi v podbřišku, trhavě jsem se nadechl. Před očima se mi míhaly představy Toma, jak usíná s holou kůží, a bylo mi jasné, že to tmavovlásek udělal schválně. Musel jsem trochu rozptýlit své vzrušení. Zadíval jsem se na Tomovy rozčepýřené vlasy.

„Vždycky jsi měl dlouhé, černé vlasy?“ Tom poznal můj pokus o únik ze žhavé zóny a pobaveně se zasmál. Překonal vzdálenost mezi námi a zachytil nás oba v naprosto bezkonkurenčním líbání. Cítil jsem, jak do mě lehce zatlačil, mé ruce váhu nás obou neunesly a já skončil položený v trávě s Tomovým pevným tělem na sobě. To, že jsme prakticky na veřejnosti, jsem hodil za hlavu a nechal se opečovávat rty a dlaněmi svého přítele. Tomův průzkum se pomaličku přemístil na můj krk, kde mi vytvořil další značku, aby všichni věděli, že tady už je to obsazeno. Jednou dlaní horečnatě mnul můj bok a jeho nenechavé prsty se odhodlávaly na průzkum mnohem choulostivějších míst.

Můj touhou omámený mozek byl jakoby zastřený smyslnou mlhou, protože jsem v první chvíli nedokázal pobrat, že už na mě nespočívá Tomova tíha. Otevřel jsem oči, abych ho viděl, jak se ode mě odtáhl a sednul si kousek vedle mě. Zadíval se na zajímavé abstrakce, které takhle z dálky trochu připomínaly naše propletené iniciály, ale nechtěl jsem se ptát přímo autora, abych nebyl za naivního snílka plného sentimentu. Pak na mě Tom mrknul a ze široka se usmál.

„Měl jsem dredy. Mám je ještě na fotce v občance. Chceš ji vidět? Je v autě.“ Byl za tím jasně poznat jiný smysl, než jaký ze slov automaticky vyzníval. A oba jsme to věděli.

„Jasně, že ji chci-“ přerušilo mě zvonění mobilu. Mamka a mé pravidelné hlášení. Úplně jsem na ni zapomněl. Tom si vedle mě povzdechl. Vstal a začal uklízet všechny volně se válející plechovky, které jsme ten den použili. Čekal, až mamce vysvětlím, že jsme v parku, kde řádí banda malých dětí v pískovišti. Naštěstí je bylo z dálky trochu slyšet, i když z místa za nízkým keřem, kde jsem teď seděl, jsem je neviděl. Mamka se uklidnila, její jediné dítě nebylo v ohrožení a já jí slíbil, že do sedmi budu určitě doma. Rozloučil jsem se a umlklý mobil jsem si strčil zpátky do kabely, ve které jsem nosil věci do školy.

„Takže ukážeš mi, jaké jsi měl dredy?“ Vstal jsem a volným krokem došel k Tomovi.

„Ukážu ti, cokoliv budeš chtít.“ Bylo teprve půl páté, takže se toho dalo ještě stihnout dost.

autor: Luki