autor: Bitter
Pro potřeby tohohle dílu jsem lehce poupravila text Vergessene kinder. Snad se nebudete zlobit 🙂 A tady je audio, které je tady naprosto jednoduché, ale dokonalé přesně jako dělané pro scénu tohohle dílu.
Užijte si to, miluju vás, prosím, myslete na to do budoucna.
Vaše Bitter 😀
Adam se nemýlil a Tom byl vděčný, že Bill se potom vzbudil jen na chviličku, než zase usnul, když se ujistil, že je Tom s ním. Události posledních dní na něj dolehly plnou vahou, sotva se zastavil a on netoužil po ničem jiném než po Tomově objetí a spánku.
Neměl tak nejmenší šanci přistihnout Toma, jak projíždí všechna možná fóra a Tom mu nemusel nic říkat.
Bylo to horší, než by mohli čekat. Tady zůstat nemohli. Ještě než se Bill vzbudil, zařídil jim odvoz do Kolína. Měli tam byt s nahrávacím studiem ještě z jejich začátků. Pokud budou opatrní, získají pár dní svobody bez dozoru fanynek, pro které byl jejich stalking styl života.
Billovi namluvil, že si chce něco zkusit, a Adam že chce na nákupy. Po cestě dvakrát vyměnili auto a na místo dorazili opravdu bez doprovodu.
Místo třech hodin strávili v autě pět, ale za soukromí to stálo. Dokonale je zmátli, jejich garáže totiž opustila obě auta. Tomovo i Adamovo a každý jel jiným směrem. Adamovo auto zamířilo směrem k Magdeburku. Land rover Toma, kde všichni byli, byl v jednom nadzemním parkovišti se supermarketem vyměněn za Mondeo a fanynky se pustily za Roverem do Lipska. Mondeu opouštějícímu garáže téměř hodinu po něm už nikdo nevěnoval pozornost a Tom co chvíli kontroloval zpětné zrcátko spíš kvůli spícímu Billovi na zadním sedadle, než kvůli případným pronásledovatelům.
Adam se jen zasmál, když se Bill zamlel a Tom ubral rychlost, jako by se bál ho vzbudit. Začal si Toma dobírat, že opravdu našel svou polovičku, protože doteď nevěřil, že na světě existuje někdo, kdo toho dokáže naspat tolik jako Tom. Ten za to byl vděčný. Bylo to od včerejška poprvé, co s ním Adam promluvil. Tom ho tak naštvaného jako včera snad ještě nikdy neviděl. To, že si z něj utahoval, dokazovalo, že už na něj není tolik naštvaný. Bylo už pozdě řešit coby kdyby a oba to věděli. Pro Billovo dobro ale Adam doufal, že mu Tom vyklopí pravdu co nejdřív i za cenu, že by ho mohl ztratit. Bylo mu z toho samotnému špatně, protože Bill byl jediný, koho si Tom pustil krom rodiny a kapely k tělu. Ani jejich matce Tom nikdy neřekl, že ji má rád a ne jednou byl na ni jedovatý stejně jako na všechny, které měl rád. Jako by se bál toho, že by ho někdo mohl mít rád stejně nazpátek. A pak přišel Bill a celé tohle divadlo vzalo za své. Bylo to, jako by si Tom celý život hromadil všechny city pro jedinou osobu. Jenže Adam už růžovým brýlím odrostl. Věděl, jaké to je milovat někoho, koho mu neschválí. A on vůči nim měl ještě stále závazky…
I když si byl Tom téměř jistý, že je nikdo nesledoval, nahnal Billa i Adama do dvoupodlažního domu co nejrychleji a vynášení jejich kufrů vzal na sebe. Adam zatím nenápadně zkontroloval, jestli jim jejich malá lest prošla. Schválně si udělal v autě selfie s tím, jak se těší na mamky pozdní oběd, pod kterým už se hromadily komentáře s otázkami na Toma. Proč není s ním a že všichni doufají, že není s tou vyfetovanou děvkou. Střelil pohledem po Billovi, který se po domě rozhlížel jako dítě poprvé v hračkářství, a přitom zíval na celé kolo, a musel se držet, aby ho nevaroval.
„Dřív nebo pozdějc na nás stejně přijdou. Máme tak den v klidu.“ Bill se na něj nechápavě podíval.
„To sem jako pojedou po tom, co jely do Lipska nebo do Magdeburku?“
„Jo… jsou…“
„Intenzivní.“ Dopověděl ironicky Bill a Adam jen pokrčil rameny.
„Půjdu se porozhlídnout po městě, půjdeš se mnou? Jakmile se Tom zažere do práce, je to nuda.“ Varoval ho, ale Bill jen zavrtěl hlavou. Byl z cesty celý rozlámaný a ještě pořád se úplně neprobral. Potřeboval kafe, i když bez kofeinu, jemu stačila k nakopnutí už jen ta vůně. A taky potřeboval sprchu. Včera usnul a ráno už to nestihl. Poprosil jen Adama o malou laskavost a nechal se nasměrovat na zahradu, kam vzal kňourajícího Pumbu. Adam mu ještě připomněl, aby mu neváhal od Toma napsat, kdyby se přece jen začal nudit, a odešel. Do minuty už stál za Billem Tom s rukama na jeho bocích a rty těsně pod jeho uchem. Billovi z jeho dechu na tom místě naskočila husí kůže.
„Mohl jsi jít klidně nakupovat s Adamem.
„Chci tě vidět při práci.“
„Bude to nuda.“ Varoval ho Tom, ale nuda to rozhodně nebyla. Alespoň ne prvních pár minut, kdy mu Tom ukázal zkušebnu a nástroje. K Billovu překvapení i na všechny uměl, ne jen na kytaru, a on jen čekal, až Tom řekne, že i zpívá, a Tokio Hotel je jen jeho kulisa.
„No… někdy si říkáme, že bychom měli název změnit na Tom & band.“ Zaculil se Tom a pak šel opravdu pracovat. Když pak Bill slyšel ten samý úsek skladby po šesté, musel uznat, že to není jen nuda, ale i o nervy, a šel si dát vytouženou sprchu a kávu. Pak byl na zahradě s Pumbou, ale to mu nevydrželo dlouho, protože buldoček mu aport přinesl jen dvakrát a pak ho šel vesele okusovat na gauč.
Bill se loudavě prošel po domě, přičemž si sušil mokré vlasy ručníkem, aby trochu zabil čas, a pak se vrátil dolů do zkušebny poprosit Toma, aby mu dal jeho telefon, nebo aby Adamovi zavolal sám, že přeci jen na ty nákupy půjde taky. Místo toho se zarazil ve dveřích.
Laptop, u kterého Tom pracoval, když odcházel, byl zaklaplý, Tom seděl u piána, hrál neskutečně smutnou melodii a tiše zpíval.
„Osamělý a ztracený… neviděn narozený… první výkřik zamrzl.“ Bill okamžitě poznal, že tahle píseň v repertoáru kapely rozhodně není. Vzápětí mu došlo, o čem je, a zaváhal, jestli má vůbec jít dál. Tom si ho všiml a přestal hrát. Odlepil se od futer a došel k němu. Klekl si a objal ho zezadu. „Pokračuj.“ Broukl tiše a Tom ho líbl na čelo, než zase začal hrát.
„Jméno neznámé… nekonečné útěky… vyhnán ze světla…“ Bill trochu zesílil stisk kolem jeho pasu a opřel se tváří o jeho záda. „Ale já vidím, slyším, směju se, pláču… chci žít… chci cítit… cítím.“ Tom zahrál posledních pár tónů a opřel se o Billa.
„Jsi první, kdo to kdy slyšel. Co ty na to? Dobrá depka, co?“ Ušklíbl se Tom a klávesy zaklapl. „Emo jako vyšitý. Škoda, že už není v módě.“
„Bylo to nádherný.“ Oponoval mu hned Bill a plácl ho do břicha.
„Nezesměšňuj to. Měl jsi důvod to složit a je to nádherné.“
„Ne, to ty jsi nádherný.“
„Nádherný? Dneska jsem se ještě ani nenalíčil a ani nejsem oholený.“ Namítl s červení ve tvářích a Tom se k němu otočil.
„Jsi to jediný, co chci slyšet, vidět a cítit, Bee.“ Utnul Tom jeho protesty, sklonil se k němu a políbil vytetované srdce na jeho rameni, které vyčuhovalo z volné bílé tuniky. Vstal, vzal Billa kolem pasu a přitiskl ho k sobě. Naléhavost, s kterou ho svíral a poté se vpil do jeho rtů, Billa úplně zaskočila.
Bez sebemenších protestů se nechal pozpátku odvést k mixážnímu pultu, na který Tom hodil svou mikinu, kterou měl na židli, a Billa na ni položil.
„Nikam ti neutíkám.“ Zamumlal Bill mezi polibky, protože tak na něj teď Tom působil. Jako kdyby mu měl Bill každou chvíli utéct. Jako kdyby tohle byla poslední chvíle, co jsou spolu. Netušil, že to možná tak je, protože Tom byl odhodlaný mu vše zítra říct. A potom mu Bill možná vážně odejde. Pro teď na to nereagoval, nemyslel na to a místo toho si před Billa klekl a stáhl mu vzdušné kalhoty s volnými nohavicemi.
„Tome, Adam může každou chvíli přijít…“ Vyhrkl, ale nebránil se, když ucítil Tomovy vlhké polibky ve svém klíně následované zkoumavými doteky kolem jeho vstupu. Tom se tentokrát neptal o svolení a doslova plenil. Ve stejný okamžik ho tvrdě nasál a pronikl do něj prsty.
„Tome!“ Vykřikl a prudce se rozechvěl. Snažil se něčeho zachytit a jediné, co se dalo použít, byly Tomovy sepnuté vlasy. Stiskl je a za chvíli zase pustil, když si uvědomil, že za ně prudce tahá s každým přírazem Tomových prstů.
„Tome… ne… ne tak rychle… nevydržím to…“ Zakňoural prosebně, ale Tom jako by ho neslyšel a na chvíli ještě naopak zrychlil a zintenzivnil, než úplně přestal a postavil se. Bill zatím svoje kalhoty odkopl úplně, zatímco Tom se rozepnul a stáhl si je ke kotníkům. Když se ho chtěl Bill dotknout, zachytil ho, vtiskl mu do dlaně polibek a taneční otočkou ho k sobě otočil zády. Položil Billa na připravenou mikinu, zapřel se na lokti vedle jeho hlavy a propletl jejich prsty dohromady. Přidržel si Billa druhou rukou, jak potřeboval, pronikl do něj a pokračoval stejně prudce, jako začal. Bill mu téměř drtil ruku, ale nekrotil ho. Hlasitě sténal, kňoural a svíjel se pod ním, jako by se nedokázal rozhodnout, jestli chce víc, nebo utéct. Nakonec se naprosto poddal, zůstal a nechal se opečovávat něžnými slůvky, polibky a doteky, které přišly hned po té, co se naprosto vyčerpaní svezli na zem vedle pultu.
Adam je našel asi za hodinu, oba se pak ještě vysprchovali a Tom si co chvíli sypal popel na hlavu za to, že se trochu víc neovládal. Bill si nestěžoval, ale neuměl si představit, že by teď měl třeba zase sedět v autě pár hodin jako na cestě sem.
Momentálně seděli v obýváku a Tom Billa učit brnkat na kytaru. A ne na ledajakou. Na tu jedinou, kterou měl od začátku. Na kytaru, které se nikdo nesměl ani dotknout.
Málem si ho ani nevšimli. Model pořád prskal, jak je nemožný a nejde mu to, a Tom se musel smát a pořád se mu snažil stáhnout prsteny, bez kterých by se Billovi podle něj hrálo líp. Vysloužil si ukradnutí gumičky z vlasů.
Adam přemýšlel, kdy naposled viděl Toma tak uvolněného a šťastného. Kdyby nemusel, nic by neřešil, ale byly tady určité věci ohledně jejich managementu, o kterých bude muset s Tomem promluvit pokud možno bez Billa.
Prozrazení jejich letištního divadélka nerozpoutalo peklo jen mezi fanynkami.
Adam dal Billovi balíček, o který ho před jeho odchodem poprosil, a obálku s bublinkovou fólií uvnitř, a odtáhl bratra stranou. Ani omylem neměl radost z toho, že mu musí říct, že makat začnou už za dva dny a jejich domnělé volno se nekoná. Oba věděli, že to má jediný důvod, a ten právě teď seděl u stolu a sepisoval dopis pro dávného přítele v L.A
Ahoj, omlouvám se za to, co se stalo v Insomniaxu, doufám, že to nikdo neodskákal, byla to moje chyba.
Už před lety jsi mi říkal, že dojedu na to, jak jsem na všechny měkký. Nevím, jestli se někdy poučím a mrzí mě, že jsem způsobil problémy právě tobě, když už takhle ti dlužím za pomoc tehdy, když jsem utekl do L. A. Na naši noc nikdy nezapomenu a moc pro mě znamená.
Mimochodem, zase jsem utekl, jsem v Německu, ale do pár týdnů se budu vracet, takže kdybys něco potřeboval, ozvi se mi, prosím. Kdykoli s čímkoli.
Jen tě ještě chci ujistit, že drogy v tom nebyly, ty víš sám, jak to bylo i tenkrát.
Ještě jednou se omlouvám.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Ta tvoje připomínka toho, že nás miluješ, nevěstí nic dobrého!! 😀
Nevím jak bych reagovala, kdybych zjistila, že mě tolik lidí nenávidí a při tom mě vůbec neznají. I když kvůli Toma bych to pravděpodobně vydržela. 😀 Billa každopádně čekají krušné časy.
Ježiš tohle jsem absolutně nečekala! Jak Tom začal hrát tu hudbu, tak jsem měla fakt na krajíčku, a ještě jak zpíval "Ale já vidím, slyším, směju se, pláču… chci žít… chci cítit… cítím", náhoda? Určitě ne, když mi v tomhle úseku hrála ta skladba přesně synchronizovaně a já jak si nepamatuju vůbec už slova, najednou jsem je viděla, slyšela v plný síle…"wir lächeln…und weinen" i cítila tu melodii, to bylo dokonalý! Ještě víc než ta scéna, jak si ho docela bych řekla samovolně vzal, ani se ho neptal a taková důvěra mezi nima… ho nechal, tak samozřejmé… beze slov.
Zastavila jsem akorát u scény, kdy ho položil na mixážní pult- z praktickýho hlediska ten pult jako joo, asi něco vydrží, ale vždyť si to všechno rozladí 😀 A hezky popsaný jako Tom ve skutečnosti, Tom & band :D, on fakt umí všechno a já nepochybuju, že i zpívat..! Jen je skromnej jako tady v tý povídce a kdyby třeba ukázal, že umí zpívat líp než Bill, mohli by se celí TH jít pást..:D ne vtip;) Každej samozřejmě něco umí a on třeba nechce bejt slyšet, vyjadřuje se skrz melodie…
A k Tomově minulosti… sakra… co je to, Tome! Co ta děsnýho skrýváš! Tohle mě zabíjí, fakt..:(
A to poslední, jedinej, kdo mě napadá, je Tom z Insu. Tom, Beeho bejvalej… a… jak – co- bylo i tenkrát..? Fííha, tuto bude ještě hodně zajímavý…
Díky za díl, doufám, že jsem na něco zapomněla, tohle byla fakt topovka!^^ něco velkýho přichází, cítím to a možná z toho nemám dobrý pocity…
A fotka taky mega, v tom světle, a jak se oba evidentně stejně usmívají…<3
Tahle kapitola byla moc pěkná, když uvážím, co se děje "za zdí". Bojím se, že nás čeká hodně špatné období.
Děkuji, těším se na pokračování.
Moc pěkná kapitolka ale je v ní moc smutku.
Tak som sa pustila do čítania a zmäkla som to na jeden záťah ( rozumej čítala som len toto a nič iné ) a ani som nestihla komentovať, hoci občas som mala aj niečo, čo ma napadlo. A teraz som tu a desím sa toho, čo bude ďalej, pretože aj keby sa Tom Billa nechcel vzdať, možno sa Baill vzdá Toma. A to ešte ani nevedia, že sú dvojčatá. Proste strach a hrôza. Desím sa každej ďalšej kapitoly a zároveň sa ich neviem dočkať, aby som zistila, ako to napokon dopadne. Asi som ozaj mala počkať s citanim až do konca. Teraz som z toho len nervózna. Jediná moja nádej je, že to celé predsa len dobre skončí. Tak budem dúfať, že áno.
Krásný díl, děkuji*******
Tuhle povídku miluju, ale přiznávám, že čím dál více se každého dalšího dílu bojím a vlastně už se na ně pomalu ani netěším, protože už jen čekám, když přijde ta studená sprcha v podobě nějaké kruté rány. A ta tvá poslední věta v tom úvodu tomu taky moc nepomáhá… Ach jo, jak já bych jim přála, aby se mohli nerušeně odstěhovat na nějaký opuštěný ostrov, kde by je nikdo nevypátral, a kde by spolu mohli nerušeně žít…
bojím sa, čo sa stane:( ale je to skvelá poviedka.
Doopravdy se začínám bát toho, co všechno se semele, protože očekávám, že to bude něco šíleně velkého a ošklivého a mám docela i strach, že nakonec povídka i špatně dopadne. Mám pocit, že se úplně uchyluje k pořádné bouři. 🙁
A ta fotka dvojčat je roztomilá! 🙂