autor: Becs
Vím, že upíří povídky zažily svůj vrchol už před nějakou dobou, ale co bych to byla za spisovatelku, kdybych si to taky nevyzkoušela? Dřív, než se pustíte do čtení, bych chtěla poděkovat Bitter, která mi neskutečně pomáhala. Díky jejím reakcím jsem byla schopná pokračovat v psaní a navádět děj do toho správného směru. Bez tebe a toho krásného chaosu v tvé hlavě bych něco takového nenapsala. Dáváš mým povídkám nový rozměr. A jedno obrovské děkuju směřuje k mé milované Luki. Protože nebýt jí, pravděpodobně bych s psaním sekla už dávno. Jsi moje hvězda a tentokrát jsem do povídky nevložila jen sebe, ale i kus tebe. Takže tady pro Vás mám nejnovější dílko. Užijte si ho a jako vždy budu vděčná za každý komentář.
Becs
Na přeplněné nástupiště metra přijela rachotící souprava. Následně vypukla obvyklá třenice, když se masa lidí snažila vystoupit, zatímco druhá se rvala dovnitř. Lidi. Divím se, že tahle stupidní rasa ještě pořád nevymřela, a navíc se sami rádi označují za pány tvorstva. Vrchol evoluce. A při tom ani nejsou schopní pochopit tak stupidní věc, jako že musí počkat, než se všichni vyvalí ven, než se sami začnou drát dovnitř. Měl jsem co dělat, abych potlačil zhnusené odfrknutí, a tak jsem se raději zase zaměřil na své oblíbené boty s tlustou podrážkou. Stylová záležitost. Doufal jsem, že si je nezamažu, až se dneska vydám do temných tunelů metra.
Nástupiště se konečně vyprázdnilo a zavládlo tu příjemné ticho. Po mé levici stála partička asi sedmi kluků v tmavém oblečení a s černými batohy na zádech. Moje dnešní zábava.
„Promiňte. Za jak dlouho pojede další?“ zeptala se mě starší paní, která seděla vedle mě a kryla mě tak před pohledy oněch týpků.
„Za patnáct minut, madam,“ mrkl jsem se na ni a pohlédl jí do milého obličeje.
„Děkuji, mladíku,“ oplatila mi úsměv. „Slušných lidí už se dnes moc nevidí, co?“ nadhodila, když si všimla, jakým pohledem si skupinku měřím.
„To tedy ne,“ uchechtl jsem se. Kdyby tak tušila, kdo vedle ní opravdu sedí, pravděpodobně by svůj názor trochu přehodnotila. Ne, nebyl jsem mladík a rozhodně jsem nebyl ani člověk.
„Omluvte mě,“ klepl jsem rukou do lavičky a vstal, když banda zaplula do tunelu metra. Všiml jsem si, že kamera, která sleduje nástupiště, byla přestříkaná černým sprejem. Pravděpodobně jejich práce.
Zapnul jsem si koženou bundu a vydal se za nimi. Začíná lov. Dnes večer jsem se rozhodl zjistit, co ti takzvaní lovci upírů v těch tunelech hledají. Ach ano, než se pustím do vyprávění oné nepříjemné události, měl bych vám vysvětlit jednu zásadní věc. Já jsem ten tolik obávaný upír. Tvor temnot. Krev sající vraždící zrůda, která vás vycucne do poslední kapičky.
Taková snůška keců. Žijeme ve století, kdy už nejenže lidstvo o naši existenci ví, ale navíc nás dokonce toleruje. Asi jako kdybychom byli gayové. Máme svá práva, a pokud se moc neukazujeme, nikdo proti nám nic nemá. Naučili jsme se žít tak, abychom lidi neohrožovali na životě, a zároveň se díky jejich krvi udrželi na živu. Ano, správně. Jsou to krevní banky, kdo nás zásobuje životadárnou tekutinou. Dokonce tu bylo i pár barů, které se odvážily mít krev v nabídce. Nikdy jsem neslyšel o žádném upírovi, který by něco takového zkusil, ale byl to od lidí rozhodně vstřícný krok. Dokázali jsme s lidmi dojít k dohodě. Pokud nebudeme vraždit, nebudou nás lovit. Ovšem i mezi nimi se najdou tihle vtipálkové, kteří se pokouší nás chytat a pak zabít. Nutno říct, že dost neúspěšně. Žádný člověk už upíra nezabil nejméně sto let. Nechápal jsem, co si chce tahle partička dokázat, a hlavně proč se vydávají do hnusných špinavých chodeb. Co si myslí, že tam najdou? Opravdu jsou tak naivní a domnívají se, že žijeme někde ve stokách a kanálech? To ani náhodou. Já třeba vyrostl na zámku. Jistě, patřím k upírské šlechtě, ale to je vedlejší.
Nebylo těžké ty kluky najít. Dělali takový kravál, že je musely slyšet všechny hluché krysy, které tady žily.
„Andreasi, k čemu je tohle dobré? Už to tady prolézáme měsíc a na nic jsme nenarazili,“ stěžoval si jeden z nich. Přiznávám, že jsem si ho všiml už dřív. Vlasy měl spletené do černých cornrows a přes čelo uvázaný černý šátek. S potěšením bych zabořil zuby do jeho teplého masa. Jen jsem na to pomyslel, sliny se mi začaly sbíhat a já musel několikrát polknout. Ano, máme dohodu s lidmi. Jenže přirozené instinkty nelze vždy potlačit. Obzvlášť, když někdo voní jako ten kluk. Jeho sladká vůně si razila cestu do mých nosních dírek a dávala tak zabrat mému sebeovládaní.
„Drž hubu, Tome. Už jsem ti říkal, že to mám zjištěné od spolehlivého zdroje. Jeden z nich by se tu měl schovávat,“ oponoval mu druhý.
Aaa, takže se jmenuje Tom. Dobré vědět.
„Víš co? Když se ti nelibí, jak to tady děláme. Můžeš jít prozkoumat tuhle chodbu sám.“
Ještě lepší. Dneska to rozhodně bude zábava. Dal jsem Tomovi pár vteřin náskok, zatímco nadával, když stoupnul do kaluže, a pak jsem se za ním vydal. Šel spíš vycházkovým krokem, než že by se doopravdy pokoušel někoho stopovat. Už dřív jsem si všiml, že se ke svému úkolu staví spíš laxně. Jako by se s nimi vypravoval spíš ze zvyku nebo proto, že neměl nic jiného na práci, než že by měl skutečně nějaký zájem o lovení upírů. O to víc jsem se k němu chtěl dostat blíž. Ti ostatní byli jen banda pitomců, co si hrají na hrdiny ve stylu J. I. Joe, vypatlané zelené mozky, ale na tomhle bylo něco víc.
„Do prdele,“ zaklel. Pravděpodobně si zašpinil tu svoji bundičku. Rozhodl jsem se, že tentokrát mu tenhle malý výlet trochu osladím. Schválně jsem několikrát zadupal, až se moje kroky ozvěnou roznesly chodbou. Byl jsem o dvě zatáčky dál, takže Tom neměl nejmenší možnost mě vidět, zatímco já, díky svému skvělému sluchu a ještě lepší prostorové orientaci, jsem přesně věděl, kde je. Taky jsem cítil, jak se prudce otočil a srdce mu začalo bít rychleji. To jeho zběsilé tudum, tudum, tudum mi vhánělo adrenalin do žil. Musel jsem zatřepat hlavou. Dneska tu nejsi na lovu za potravou, Bille.
„Kdo je tam?“ zeptal se Tom a já musel ocenit jeho pokus o pevný tón. „Andreasi, přísahám, že jestli je to nějaký tvůj posraný vtípek, tak ti dám do držky.“
„Showtime,“ zašeptal jsem si pro sebe a plnou rychlostí jsem se kolem něj prohnal. On neměl možnost mě zahlédnout, protože jsem dokázal být prakticky neviditelný. Nicméně silný poryv větru, který mě následoval, určitě pocítil.
„Kdo je to?“ vykoktal zděšeně a couval o pár kroků. Vylezl z kolejiště a vstoupil do jedné z postranních uliček pro údržbu. Ještě několikrát jsem kolem něj proběhl a s potěšením sledoval jeho vystrašený obličej. Chudák. Určitě nepočítal s tím, že někdy narazí na skutečného upíra. A teď mě tady měl a nevěděl, jak s tím naložit. Bylo na čase se mu ukázat.
Stál čelem ke kolejišti a poslepu couval hloub do uličky, kde už jsem na něj čekal já. Založil jsem si ruce na prsou a čekal, kdy si mě konečně všimne. Byl tak vyděšený, že ho ani nenapadlo se otočit. V rukou svíral jakousi po domácku vyrobenou kuši s dřevěnými kolíky. Vypadal docela k popukání, jak se tady třásl a zbraň mu poskakovala.
„Ehm, ehm,“ odkašlal jsem si, abych upoutal jeho pozornost. Otočil se takovou rychlostí, kterou dokáže vyvinout jen člověk při nejvyšším stupni strachu. Namířil na mě tu svoji kušičku a já ji jediným mávnutím poslal do betonové zdi. Úlomky dolétly až k našim nohám.
„Kdo jsi?“ vysoukal ze sebe s námahou Tom.
„Ten, koho tady už několik nocí hledáš,“ zakřenil jsem se a předvedl malou teatrální úklonu. Bylo to už hrozně dlouho, co jsem nějakému smrtelníkovi odhalil, kdo skutečně jsem, takže jsem si to chtěl užít i se vším tímhle divadélkem. Kdybych měl na hlavě klobouk, určitě bych ho semkl.
„Ty jsi u… u… upír?“ vykulil na mě překvapeně oči.
„V celé své kráse,“ zazubil jsem se na něj, abych mu tak předvedl své dokonalé špičáky. Vykročil jsem proti němu, takže začal couvat. Zastavila ho až betonová zeď, když do ní narazil patami.
„Prosím, nezabíjej mě,“ zamrkal dlouhými řasami a mě bodlo v podbřišku. Už to nebyl jen hlad, co jsem cítil. O slovo se hlásila i touha. Byl zatraceně sexy a já bych byl blázen, kdybych to nepřiznal.
„Není to přesně to, co jsi chtěl provést ty mně?“ povytáhl jsem jedno obočí a došel k němu tak blízko, že jsem cítil, jak se mu žilami řine horká krev.
„Já nechtěl… to Andreas… Já bych nikdy… tohle já…“ panikařil a div, že se nepokoušel vtisknout do betonu za ním. Ozvalo se pravidelné drnčení a za několik vteřin se kolem nás prohnala další souprava metra. Ozářila naše obličeje, ačkoliv nikdo z cestujících nemohl postřehnout naši malou interakci.
„Proboha,“ zašeptal Tom, když jsme znovu osaměli. „Jsi tak nádherný.“ Pak jako by si uvědomil, co řekl, sklopil pohled dolů a do tváří se mu vlila červeň. Pak se zase zvedl a naše oči se setkaly. V ten moment jako by mnou projel elektrický výboj. Naprosto mě to šokovalo, protože jsem to byl většinou já, kdo lidem tyhle pocity způsoboval a schválně jim je nasazoval do hlavy. Na okamžik jsem se přestal ovládat a pocítil jsem lehký tlak v očích. To, jak se moje klidné čokoládové duhovky přeměnily na hladové modré, a zároveň z mých dásní povyjely špičáky.
Tomovou očekávanou reakcí byl výkřik, protože se před ním právě ukázal predátor připravený k lovu. Co už nebylo tak očekávané, byl krátký stříbrný nožík, který se mu objevil v ruce jako mávnutím kouzelného proutku. Pravděpodobně ho měl šikovně schovaný někde v rukávu. Byl jsem natolik omámený tou chemií, která mezi námi proběhla, že jsem nestihl zareagovat a on mi jeho čepel prudce zarazil do boku mezi žebra.
Jediných hmátnutím jsem ho vyrval ven a zahodil, až se roztříštil o protější zeď. Cítil jsem palčivou bolest, jakou po sobě zanechávalo stříbro. Zmetek, byl připravenější, než jsem si myslel. V duchu jsem poděkoval všemocnému Vladu Draculovi, že byl nožík jen postříbřený, protože jinak bych se tu válel v bolestných křečích a Tom by mě mohl dorazit, nebo popřípadě utéct. Zlomil jsem se v pase a několikrát se zhluboka nadechl. Bolest postupně ustupovala a já se znovu dokázal soustředit. Tom se zdál být natolik překvapený svým vlastním činem, že tu jen stál s otevřenými ústy a vykulenýma očima.
„A to jsem si myslel, že budeme kamarádi,“ odplivnul jsem si a znovu se narovnal do plné výšky.
„O-omlouvám se. Byl to reflex. Leknul jsem se,“ bránil se spěšně a zvedl ruce do vzduchu, jakože se vzdává. Do té, ve které ještě před okamžikem držel nůž, jsem mu praštil, takže se mu celé tělo natočilo a ruka pleskla o zeď. Zaslechl jsem nezaměnitelný zvuk lámání kostí a potěšeně jsem se usmál. Aspoň bude mít připomínku toho, co mi provedl.
„Tome, Tome? Co se to tam děje?“ křičel někdo nedaleko od nás. Neměl jsem zrovna náladu vypořádávat se s hordou blbých děcek, a tak jsem se jen sklonil k dřepícímu Tomovi, jenž si k hrudi tisknul poraněnou ruku, jako by to bylo novorozeně.
„Ještě jsme spolu neskončili,“ syknul jsem mu do ucha, až mu přejel mráz po zádech.
Rozběhl jsem se opačným směrem, než kterým ke mně přicházely zvuky ostatních. Musel jsem si promnout žebra, jak mě v nich nepříjemně škubalo. „Tohle mu teda rozhodně nedaruju,“ mumlal jsem si pro sebe, když jsem se dostal z metra ven do vlahé noci. Londýnem se prohnala bouře, po které tu zůstaly hluboké kaluže zrcadlící teď už úplně jasnou oblohu. Zastavil jsem se, abych si srovnal dech a na moment se zamyslel. Do úsvitu zbývalo ještě několik hodin a já zrovna nebyl nadšený z představy tak brzkého příchodu domů. Ohlédl jsem se k osvětleným útrobám metra a pak se rozběhl do temné noci.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 28
Nevím jak ostatní, ale mě připadá, že upírů není nikdy dost. Zejména takových jako Bill. 😀
Jsem napnutá, jak to bude pokračovat.
Z člověka vážně uděláš měkotu, to ti povím 😀
Awww a já prostě pořád vidím Billa jako Selene když mu zaří ty oči, jak cení zuby… Smrtící krása. Dravá, ne třpytivá.
Vraždící a nechytající jablka.
Upírů, takovýhlech není rozhodně nikdy dost, to s Nade souhlasím.
A jestli si Tom nedá pozor, nebudu se moct dočkat až si ho dá Bill k snídani 😀
Tak tohle je boží! Moc jsem doufala, že upír bude právě Bill, a jsem ráda, že se mi to splnilo. Už teď ho miluju, je skvělý!!! A začátek povídky je taky skvělý!❤
Upíři povídky milují a tahle začíná moc pěkně.
Nejdřív musím souhlasit s Bitter, takhle mě dostat 🙂 jsem totálně na měkko a broučku, i když mě tvá slova neskutečně hřejí, věř mi, že je to hlavně tvá zásluha, že my můžeme číst takové skvosty, jako je třeba k sežrání a pomilování hodný upír Bill a sexy nevinné telátko Tomi 🙂 to já děkuju tobě 🙂
začátek je úžasný, to jsem ti už psala, jsem z toho natěšená, takže se nemůžu dočkat dalšího dílku 🙂
Nade, upíru není nikdy dost, že jo? 🙂
Tak tohle je naprostá pecka. Tesim se na další dil
Páni. Trochu jsi mi zamotala hlavu!:D
V prvý řadě, nikdy jsem žádnou upíří povídku nečetla. Jsem taková upíří panna.:D Nějakým zázrakem mě taky minul celej ten humbuk kolem stmívání, rozbřesku, hvězdy polárky a bůhví čeho všeho….:D Nikdy mě to nelákalo možná proto, že to lákalo všechno kolem. Takže s klidným svědomím můžu říct, že nemůžu srovnávat, ani nemám v podstatě žádnou určitou žádnou představu o tomhle světě (ani nevím, jaký je rozdíl mezi vampírem a upírem), všechno je pro mě tedy nový, neobjevený… A ty jsi první, kdo mi tuhle představu udělá, takže se koukej snažit, ať něco nepokazíš, nebo tě taky můžu zakousnout (aha!) 😀 zatím to vypadá hodně dobře…
Nevím, proč jsem si celou dobu představovala metro v Praze, ale fajn, Londýn, dobře, stejně si budu vybavovat to pražský v Londýně 😀
Otázka jedna, upíři se chytají? To nevím! Jako Ghost Busters, něco podobnýho? Představitelný to je, to jo! A víš co… Od začátku mám divnej pocit, jako by to nebyla pouhá fikce; píšeš to tak samozřejmě, že se začínám bát, že mi do života vstupuje nová existence. Bille, co mi k tomu řekneš?:D
Mám trochu chuť vyrazit za těma smradama a trochu je vystrašit. Ne Toma, toho si nechat na konec a vyloženě mu neubližovat, jen ty smrady, možná jim tajně podkopnout nohy poryvem větru, jak poběží (tohle upíři taky umí? Divila bych se, kdyby ne:p), aby věděli, zač je toho loket, nemaj pokoušet… Tom vypadá jen jako oběť lehkomyslný zábavy, nejspíš by to vůbec nedělal, bejt sám. Je mi ho celkem, Bill mu zlomil zjevně zápěstí nebo tak něco… Ugh… Au… Pak že Bitter je sadista:D
Jsem hodně zvědavá na rozvinutí děje. Hodno zmínit, že mi k tomu hraje Voodoo od Lamberta celou dobu (rozhodně sedne atmosféricky, doporučuju…). Téma se mi hodně líbí, protože ho neznám, a ač jsem úplně prvně (nějakých x týdnů zpět) přistupovala k názvu s troškou skepse, že jako "vampíři atd., to mě nikdy nebralo":D, tak po rozečtění beru zpátky. Prostě představa Billa, upíra, co žije integrovanej v úplně běžný světem, a Toma, ťuňti, kterej ho okouzlí, je víc než dobrá…
*celkem líto
Je pravda, že jsem nic o upírech nečetla už pekelně dlouho, a to jsem měla éru, kdy jsem na upírech ulítávala! 🙂 Takže mě tahle myšlenka nadchla a a ještě více mě nadchla tahle povídka! 🙂 Líbí se mi myšlenka toho, že lidé upíry respektují a chtějí s nimi žít ve smíru, a proto si upíři chodí do krevních banek. Je to rozhodně zajímavý nápad a já doufám, že to všechno funguje tak, jak má, a v průběhu povídky se nic nepokazí! 🙂
Toma obdivuji, protože já bych se na místě asi strachy počůrala, protože Bill musel být šíleně děsivý. Navíc ta jeho poslední věta, že spolu ještě neskočili…..Brrrr…mám z toho mráz po zádech. Upřímně jsem ráda, že povídku nečtu za tmy. 😀