autor: Shefifty
Andreas se nakláněl nad Billovým pravým ramenem, jak oba četli společně text na obrazovce Billova laptopu. Ta zatracená věc se stále nacházela v obývacím pokoji, takže Billovo surfování po netu bylo vždy pod dozorem.
„Dokážeš si to představit, Bille. Za méně než rok budeme Newyorčané.“
Bill krátce vzhlédl ke svému kamarádovi, než vrátil svůj pohled k obrazovce. „Jen pokud budeme přijati.“
„Samozřejmě, že budeme,“ řekl Andreas optimisticky. „Proč bychom nebyli?“
Bill se pousmál. Byl to jeho a Andreasův sen od chvíle, kdy začali dospívat, přestěhovat se do New Yorku. V poslední době se však Billovy sny poněkud změnily. Stále snil o životě ve velkoměstě, ale nyní se jeho myšlenky ubíraly na jih, kde žil jistý dredatý chlapec.
„Ty víš, že se musíme přihlásit na několik univerzit a ne jen na tu jednu, kam bychom chtěli nejvíc,“ poukázal Bill.
Andreas se narovnal a zkřížil si ruce na hrudi, na tvář se mu pomalu plížil úšklebek. Jelikož si v New Yorku podali přihlášky na tři univerzity, tak ta otázka byla opravdu zbytečná.
„Ty chceš jít do Kalifornie, viď?“
Bill zčervenal, když zalhal: „Ne, nechci.“
Andreas nevypadal znepokojeně ani naštvaně.
„Ty bys raději byl s Tomem, než abys šel do New Yorku?“
„Nikdy jsem se o Kalifornii ani slovem nezmínil, to tys s tím přišel,“ protestoval Bill.
„Jenom proto, že tě znám, Bille.“ Andreas měl na tváři stále ten stejný samolibý pohled. „Takže na kterou školu si chceš dát přihlášku? UCLA*?“
„Já nevím,“ řekl Bill a pokrčil rameny, tvářil se nevinně.
„Je to ještě celý rok, Bille. Kdo ví, jestli spolu do té doby budete pořád ještě mluvit?“
„No a co, když nebudeme? Ty víš, jak moc nesnáším zdejší zimy,“ řekl Bill a dodal, „a UCLA má pár opravdu dobrých programů.“
Andreas si triumfálně odfrkl. „Vidíš? Věděl jsem, že už sis to zjišťoval. Ty už ses rozhodl do New Yorku nejít, co?“
„Ne, nerozhodl, ale nevidím důvod, proč si nepodat přihlášku,“ řekl Bill.
Andreas pokrčil rameny a podíval se na svého kamaráda. „Dobře, podáme si přihlášku i na UCLA,“ souhlasil.
***
Bill se předklonil, natáčel hlavu vpravo a vlevo a vzhůru nohama, zatímco plnil celou místnost silným odérem laku na vlasy, jak důkladně procházel každý pramen svých vlasů. Když se narovnal, podíval se do zrcadla a posunul ještě několik pramenů na to správné místo.
Ani jeden z jeho rodičů nebyl nadšený z jeho nového vlasového stylingu a Jorg zamumlal, že vypadá jako dikobraz, když si Bill upravil vlasy do obrovské lví hřívy poprvé. Bill se ale příliš nestaral o to, co si jeho otec myslí. Jemu se jeho nový vzhled líbil.
Jeho vlasy nebyly tou největší změnou na jeho vzhledu a ani nebyly tím, co jeho otce obtěžovalo nejvíce. Postupem času se Billův make-up měnil na tmavší a stínovanější a nedávno začal přidávat i husté falešné řasy ke svým přirozeně dlouhým, a jeho plné rty byly často pokryté leskem. Jeho matka se o tom jednou pokusila zavtipkovat u večeře, když byl Jorg v obzvlášť špatné náladě, a řekla, jak moc si vždycky přála mít dceru. Bohužel, ani Billovi ani jejímu manželovi to nepřišlo nijak zvlášť zábavné. Bill se na ni ušklíbl za to, že jej nazvala holkou, a jeho otec si odfrkl a věnoval svému synovi dlouhý pohled, zatímco Bill měl sklopenou hlavu a jeho dlouhé namalované řasy mu zastiňovaly tváře, když nepříliš nadšeně posouval jídlo po talíři. Jorg potřásl hlavou, ale nechal si své myšlenky pro sebe a vrátil pozornost zpátky k jídlu, aby všichni tři mlčky dovečeřeli.
Telefon mu vesele zapípal v kapse a Bill ho vylovil a přijal hovor, aniž by zkontroloval jméno volajícího. Každou minutou očekával Andrease a předpokládal, že jeho kamarád zase nestíhá, jako obvykle. „Proč už tady nejsi?“ Zeptal se a přitiskl si sluchátko k uchu ramenem, zatímco se snažil dostat svůj černý kožený náramek kolem svého zápěstí.
„Kdybych mohl, tak víš, že bych tam byl, zlato,“ ozval se na druhém konci zastřený hlas, a na Billově tváři se objevil široký úsměv.
„Tomi, ahoj!“
„Nazdar, krasavče. Co děláš?“
„Oblíkám se. Andreas mě má každou chvíli vyzvednout,“ odpověděl Bill a doufal, že jeho kamarád opravdu dorazí pozdě, aby měl více času na mluvení s Tomem.
„Jo? Tak co máš na sobě?“ Tón Tomova hlasu byl rošťácký a Bill se zachichotal. V poslední době našli způsob, jak se vypořádat se svou sexuální frustrací, a to tím, že se udělali společně, zatímco byli spolu na telefonu, a vždycky to začalo tím, že se Tom Billa zeptal co má na sobě. Bill brzy zjistil, že začalo být mnohem snazší říkat Tomovi nemravné věci, když měl ruku ve svých kalhotách a škádlil svůj tvrdý, vzrušený penis. Ale obvykle většinu nemravných řečí vedl Tom, zatímco Bill lapal po dechu, snažil se potlačit své sténání a vždy se udělal jako první.
„Teď tohle dělat nebudeme. Nechci, aby si Andreas myslel, že jsem až tak šťastný, že ho vidím, až sem dorazí,“ řekl Bill s úsměvem a tváře se mu nad tou představou zahřály.
Tom se zasmál. „Vlastně ti volám proto, abych ti řekl, že tam přijedeme na Vánoce.“
Na druhém konci nastala pauza, jak Tom pravděpodobně čekal na nějakou reakci. Bill ho nezklamal a potěšeně vypískl. „Opravdu?“
„Je nějaká šance, že si můžeš vyšetřit pár minut, abych tě mohl vidět?“ Zeptal se Tom a Bill měl náhle pocit, že snad vybuchne radostí.
„Ano! Ach, nemůžu tomu uvěřit.“
„Strávíme svátky s mou tetou a strýcem. Georg a Mel tam nejspíš budou taky,“ pokračoval Tom.
„Do Vánoc už jsou jenom čtyři týdny, ale teď mi to bude připadat jako věčnost,“ řekl Bill upřímně.
„Povídej mi o tom. Nemůžu se dočkat, až zase uvidím tvůj krásný obličej. Už je to tak dlouho,“ řekl Tom a Bill zvedl oči k zrcadlu na zdi, zatímco si přejel rukou po vlasech. Nikdy Tomovi neřekl, že začal nosit make-up. Co když se to Tomovi nebude líbit? Co když si bude myslet, že Bill vypadá jako holka, stejně jako ho kvůli tomu trápili ve škole? Jelikož Tom nebyl na holky, možná mu bude připadat Billův nový vzhled neatraktivní? Bill se probral ze svých potulných myšlenek.
„Já taky. Víš, nemám ani jedinou tvoji fotku. Nejsem si jistý, že si vůbec pamatuju, jak vypadáš,“ vtipkoval Bill. Byla pravda, že to byl Tom, kdo neustále pořizoval všechny ty fotky Billa, nebo jich obou pohromadě.
„Nemáš?“ Zeptal se Tom. „Tak to ti pošlu jednu nahou hned, jakmile zavěsíme,“ pokračoval žertem a Bill se rozesmál.
Naneštěstí pro Billa, Andreas dorazil včas. O několik minut později si už jeho blonďatý kamarád stojící ve dveřích ukazoval na hodinky na zápěstí a vypadal netrpělivě, a oba flirtující chlapci museli skončit. Bill jen sotva svůj telefon odložil a hodil na sebe poslední ze svých šperků, když mu zapípala nová příchozí zpráva a Andreas protočil oči.
„Neříkej mi, že je to od Toma? Právě jsi s ním mluvil.“
S mírným chvěním v břiše Bill svého kamaráda ignoroval a otevřel zprávu, aby zjistil, zda mu Tom poslal fotografii, jak slíbil. Věděl, že pohled na jeho tvář jen znásobí jeho stesk, ale na tom už nezáleželo. Za pár týdnů bude mít u sebe skutečného Toma a jeho srdce téměř praskalo štěstím. Nevěděl, jestli to Tom myslel upřímně s tou částí o nahotě, a tak se od Andrease lehce odvrátil, aby mu zablokoval výhled.
Fotografie, kterou mu ten dredatý mladík poslal, se ukázala být obrázkem jich obou, Billa i Toma, jak leží na trávě s hlavami u sebe ve stínu obrovského dubu, zatímco Tom měl nataženou ruku se svým iPhonem a cvakal fotky. Oba vypadali tak šťastně; široce se usmívali, zatímco Billovy jemné prameny černých vlasů se mísily s Tomovými dlouhými, tlustými dredy. Bill si ten den pamatoval tak živě, až ho nad tou vzpomínkou zabolelo srdce. Dvě vteřiny poté, co to vyfotil, Tom otočil hlavu a políbil ho, pořídil přitom další fotku a následně další. Bill byl vděčný za to, že mu Tom neposlal žádnou z těch následujících, protože jeho srdce mělo limit v tom, co dokázalo vydržet.
Po cestě ven prošli na chodbě kolem Jorga, který se po dlouhém dni v práci vrátil domů s několika hodinami přesčasu. Odložil na zem svůj kufřík a unaveně si povzdechl, než si všiml obou chlapců. Jeho pohled přistál na Billových falešných řasách, namalovaných rtech a těžkých stříbrných řetězech kolem jeho krku.
„Ty se opravdu chystáš jít ven takhle?“ Zeptal se, v jeho hlase byla evidentní nevěřícnost.
Bill vzpurně zvedl hlavu, ale jeho oči vykazovaly respekt, který pro svého otce měl. „Jo, a co?“
„Proč si rovnou nedáš na čelo ceduli?“ Zamumlal Jorg a prošel kolem nich bez dalšího slova.
Andreas na Billa opatrně pohlédl, ale tvář černovlasého chlapce neodhalovala žádné pocity, když si upravil popruh své tašky přes rameno a vyšel ven.
„A co tohle?“ Zeptal se Andreas a zvedl bílé nakadeřené tričko. Škola měla zimní prázdniny a byl jeden den před tím, než dorazí Tom. Bill chtěl vypadat co nejlépe a strávil polovinu dne nakupováním se svým kamarádem a hledal perfektní outfit, aby se ujistil, že z něj Tom nebude schopen sundat ruce. Bill krátce zvedl pohled, než zavrtěl hlavou a pokračoval v procházení oblečení visícího na stojanech. Zvedl do vzduchu černé tričko na knoflíky s ozdobnými a zcela zbytečnými zipy na přední straně, a kliknul kuličkou v jazyku proti zubům. Jeho nový piercing byl teprve týden starý a stále mu připadal v ústech trochu cizí. Alespoň že opuchnutí už bylo pryč a on mohl znova jíst pevné jídlo i mluvit, aniž by zněl, jako by byl po mrtvici.
Andreas okukoval stříbrnou tyčinku, se kterou si Bill ve svých ústech bezděčně hrál, a ušklíbl se. „Vsadím se, že tohle Tom ocení.“
Bill zvedl jedno obočí a pohlédl na něj, než vrátil svou pozornost k tričku ve své ruce a stále uvažoval, jestli si to může dovolit. „Víš, preferoval bych, kdybys o mě a mé puse tímto způsobem nepřemýšlel,“ odvětil Bill škádlivě nazpět a úšklebek z tváře jeho kamaráda opadl.
Andreas vrátil odmítnuté tričko na své místo a kývl k tomu, které Bill držel v ruce.
„Chystáš se si tu věc koupit, ať už odsud můžeme vypadnout? Mám už skoro půlhodinové zpoždění na setkání s Natálií, a nemáš ty náhodou rande s přítelem číslo dvě?“ Zeptal se Andreas s přátelským posměškem.
Bill si otráveně povzdechl. „Přestaň nazývat Adama mým přítelem. Pomáhám mu dohnat nějakou školní práci, protože měl minulý týden chřipku, a ty to víš.“
„Ani nechodíte do stejné třídy,“ poznamenal Andreas.
„Možná ne,“ řekl Bill a složil si tričko na předloktí, než zamířil k pokladně. Hodil po Andreasovi samolibým pohledem. „Ale v matice jsem úžasný.“
„Jako by ses snad mohl soustředit na rovnice, když zítra přiletí Tom,“ řekl Andreas a Bill věděl, že má pravdu. Byl nervózní a byl v tomto stavu už několik dní. Vidět znovu Toma bylo vše, na co dokázal myslet, ale stále se snažil pomoct Adamovi, protože nechtěl, aby jeho kamarád neuspěl u zkoušky, jakmile začne další semestr.
Celý den bylo větrno, ale když oba chlapci opustili obchod, začala venku krutá vánice. Začal padat sníh a sněhové vločky byly ve velikosti nehtu na palci. Bill si kolem sebe pevněji přitáhl bundu a zamračil se nad tím chladem. Zamával Andreasovi na rozloučenou a zamířil rovnou domů tak rychle, jak jen mohl.
Bill odložil pero a dlouze se na židli protáhl, aby si udělal přestávku od učení, zatímco Adam odešel do koupelny.
Když se podíval na vábivě vypadající postel, přesunul se tam, aby si lehnul a na několik minut zavřel oči. Sotva se uvelebil, když mu zazvonil telefon a on se s nespokojeným zabručením posadil. Jakmile spatřil jméno volajícího, nespokojené pocity rázem zmizely.
„Ahoj, Tome,“ odpověděl Bill nadšeně. „Už tvoje letadlo přistálo?“
Byly to ještě hodiny, než mělo letadlo přiletět, ale Bill tak trochu doufal, že se spletl a že na něj už Tom čeká dole ve městě.
„Kéž by. Let je zrušený kvůli sněhu,“ řekl Tom, v jeho hlase bylo slyšet nezaměnitelné zklamání.
Bill pocítil, jak se mu sevřela hruď. „Tak kdy je další let?“
Tom byl zticha a Bill čekal se zatajeným dechem a mírným pocitem nevolnosti, který mu narůstal v žaludku.
„Je mi to tak líto, Bille. Máma má jen tři dny volna. Říká, že tentokrát se tam nedostaneme.“
Bill sklouzl dolů na postel za sebou, jak se pod ním podlomila kolena. „Ne!“ Vydechl zdevastovaně.
„Jo, já vím…“ Tom zněl stejně nešťastně jako Bill. „Opravdu jsem se těšil, že tě zase znovu uvidím.“
Billa bolelo na hrudi a snažil se, aby jeho slzy plné mizérie zmizely, ale i přesto mu z krku unikl vzlyk. Byl tan natěšený, tak vzrušený, že dredatého mladíka po tolika měsících odloučení konečně uvidí, že se poslední týden nebyl schopný soustředit na nic jiného.
Oba dlouhou dobu mlčeli. Bill bojoval, aby se nezhroutil a nezačal Tomovi brečet do ucha, a Tom si několikrát hluboce povzdechl, než znovu promluvil.
„Když nám řekli, že let byl zrušen…“ řekl Tom. „Kurva, nemyslím si, že jsem byl už někdy za celý svůj život tak zklamaný.“
Bill do telefonu souhlasně přikývl.
„Vím, že to mělo být jen na pár dní, ale…“ pokračoval Tom. „Otevřelo mi to oči k tomu, jak nerealističtí jsme oba dva byli.“
Bill ztuhl na místě, jak se snažil těm slovům porozumět. „Co to říkáš?“
Tom se znovu zhluboka nadechl a vydechl nosem. „Oba víme, že to nikdy nebude víc než tohle; každodenní rozhovory po telefonu. Chybí mi být s tebou, Bille. A nemyslím tím jen sex.“
Bill roztřeseně vydechl. „Taky mi chybí s tebou být.“
Tom si povzdechl a protáhle zasténal. „Do prdele, tohle je tak těžké, ale nemyslím si, že bych ti teď měl nějakou dobu volat.“
Billovi zběsile bušilo srdce, a když se podíval dolů na ruku ve svém klíně, prsty se mu třásly. Zoufale se snažil vymyslet, co říct, aby Tom pochopil, jak moc ho Bill ve svém životě potřebuje, jak důležité pro něj ty telefonní hovory jsou, ale jeho závodící mysl nespolupracovala.
„Takže… tohle je konec?“ řekl, hlas se mu zlomil.
„Myslím, že to tak musí být. Musím tě nechat jít, zlato.“
Svět se otřásl při myšlence na život bez Toma. Bill nevěděl, jak ho nechat jít, a nebyla v něm ani jediná buňka, která by to chtěla.
V pozadí se ozval hlas reproduktoru, který se mísil s hlukem letiště.
„Sakra, musím jít a vyzvednout naše zavazadla. Už jsme je odbavili. Budeš na sebe dávat pozor, okay? Slib mi to.“ Tom řekl ta poslední slova tak něžně, že Bill zavřel oči a nechal své slzy volně téct.
„Jo, ty taky, Tomi,“ slyšel Bill sám sebe, jak říká, a pak se linka odmlčela. Bill na svůj telefon několik vteřin zíral a snažil se zaregistrovat, co se to právě stalo. Když mu došlo, že Tom už je pryč z jeho života prostě jen tak, zhroutil se a zabořil tvář do polštáře, pevně ho objímal a smáčel slzami.
Když se Adam vrátil z koupelny, našel Billa zhrouceného na posteli a s úžasem svého kamaráda sledoval.
„Co se stalo?“ Zeptal se s obavami a posadil se vedle něj, z tváře mu odhrnul několik přilepených pramenů.
Bill se nadechl a snažil se nabrat zpátky svou ztracenou důstojnost, protože zcela zapomněl, že v tu chvíli není sám.
„Nic,“ řekl a zvedl se opět do sedu. Rukama si otřel tváře a v rozpacích sklopil hlavu a odmítal se podívat Adamovi do očí. Dokázal si představit, jak musí vypadat s make-upem rozmazaným po celém obličeji.
„Je tady jen jedna osoba, o které vím, že je schopná tě přivést do takového stavu,“ řekl Adam tiše a jednou rukou pohladil Billovu tvář. „Co ti řekl?“
Billovi se ulevilo, že jej Adam zná natolik dobře, že nepotřeboval vysvětlení.
„Jeho let byl zrušen.“ Bill byl zmatený, jak divně jeho hlas zní. Takhle nebrečel od chvíle, kdy Tom v létě odjel do San Diega, a doufal, že už se takhle nikdy znovu cítit nebude.
„Nemůže prostě přiletět dalším, až ta bouře ustane?“ Zeptal se Adam. Jeho oči byly hřejivé a něžné, zatímco jemně hladil Billa po ramenou a zádech.
Bill zavrtěl hlavou, oči měl stále pevně zaměřené do svého klína. „Ukončil to.“ Další vzlyk unikl z jeho hrdla a Adam se přisunul blíž, omotal kolem něj ruce a hladil ho po vlasech.
„No, pak je to jeho ztráta,“ prohlásil.
Bill se pokusil o úsměv, který kompletně selhal, ale podařilo se mu poslat Adamovi vděčný pohled za to, že tam je s ním. Adamovy oči byly vážné, když se na něj díval nazpět, zatímco nadále hladil Billa po vlasech. Bill se cítil uvolněně v Adamově náruči a opřel se o něj celou vrchní částí svého těla. Adamův dech byl teplý a přímo proti jeho tváři a Bill se opřel o jeho hruď. Překvapilo ho, že Adamovo srdce tluče tak šíleným tempem. Bill se odtáhl, naklonil hlavu a pohlédl zmateně na svého kamaráda, jejich tváře byly od sebe jen několik centimetrů.
Adam neřekl nic, jen přesunul ruku od Billových vlasů k jeho tváři a pohladil ho dvěma prsty v pomalém, toužebném doteku. Když Adamův palec zachytil slzu uniklou z Billových očí, jejich pohledy se spojily. Uplynulo několik vteřin, zatímco se na něj Adam jen díval, a Bill sám sebe našel, jak zadržuje dech. Pak se Adam naklonil blíž, jejich tváře se dotkly a jeho rty se vznášely nad koutkem Billových úst, rukou stále pohyboval nahoru a dolů po Billových zádech. Když se Bill neodtáhl, Adam se lehce posunul a přejel svými rty po Billových v úvodu do polibku. Bill se znovu roztřeseně nadechl a pootevřel rty, aby Adamův polibek přijal.
*University of California Los Angeles
autor: Shefifty
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Ale nieeeee! No taaaak! To vážne? Kruté toto. Som fakt zvedavá, ako toto skončí… Ďakujem za preklad.
To ne ale Tom má pravdu to jsem zvědavá jak to skonči.
No tak to je hnus. Teda ta část s Tomem. Bylo jen otázkou času než na tohle dojde a máme to tady. No jsem zvědavá jak se teď Bill vypořádá s Adamem.
Děkuji za překlad Zuzu.
Je kruty jak je to celkove krasny kdyz je to tak tragicky :'(
Tak nádherně to začalo. Nadšením jsem se uculovala jako pitomeček, že se ti naši dva broučci zase potkají a pak rána do mého srdce a je ze mně slzavé údolí… :´( Myslím, že tak nějak oba chápu. Pro Toma to musí být neskutečně těžké rozhodnutí, ale je realista a myslím, že v téhle fázi, v jaké jejich "vztah" je, vlastně ani jiná možnost nebyla. Frustrující a ubíjející pro oba bez jakékoliv možnosti na zlepšení
Billa vlastně chápu taky. Adam by mohl fungovat jako dobrá náplast na zlomené srdíčko a pošramocenou dušičku, ale bojím se, že nakonec to bude Adam, kdo to všechno odnese nejhůř, protože i přes to, jak to je teď, pořád doufám ve šťastný konec…
zuzu ty jsi překladatelská bohyně a já ti skládám děkovný hold :-* už se nemůžu dočkat další kapitolky
Ešte mi aj začala hrať depresívna pesnička do toho a revem tu ako krava 🙁 veď som to vedela od chvíle kedy Tom odišiel, že sa toto stane ale aj tak ……na toto sa nedá pripraviť 🙁 chudáčik Bill, bude sa musieť s tým iba zmieriť. Mne je Adam sympatický, ale …je to Adam, nie Tom čiže len chabá náhrada 🙁
Tak tohle ne 🙁
Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo stát, že bude let zrušen. Vážně, tohle je snad jen hloupý vtip. A pak ten Tomův rozchod s Billem. Jo, já to chápu. Vztahy na dálku jsou děsivě náročné, a navíc když ani kluci nemají vidinu toho, že by se v brzké době viděli. Chápu to. Vážně ano, ale stejně jsem zklamaná a je mi z toho do breku. Já vůbec nevím, jak by tuhle situaci kluci mohli zachránit v tuhle chvíli. Co víc udělat, aby zabránili rozchodu? 🙁
Bille, ty se prostě musíš dostat na tu univerzitu v Californii!!!!!!
Moc děkuji za překlad! 🙂
Ja som to vôbec nečakala, nemohol to Tom ešte chvíľu po telefóne vydržať??? aspoň sa snažiť komunikovať, nemusel to ukončiť tak rázne, ono sa to podľa mňa stáva skôr tak že si volajú stále menej až prestanú úplne takto je to príliš smutné:(