autor: Estricnina
Nemohl si pomoct, opravdu nemohl. Tom zabodl vidličku do svého kusu hovězího masa a bezmyšlenkovitě přitom skřípal zuby.
Možná ho trápilo, že Billa dříve opustil uprostřed něčeho, co mohl být zpola civilizovaný rozhovor. Možná nechtěl být odtažen stranou panem Eisenhauerem, a možná nechtěl skončit tak, že bude souhlasit s tím, že udělá pro toho muže nějakou laskavost tak brzy poté, co se s ním poprvé setkal. Teprve až poté, co se ten člověk pasivně zeptal, jestli měl vždy cornrows, dobrovolně souhlasil. Jakmile se zmínil o tom, že mu Tom připadal spíše jako někdo, kdo bude mít dredy, věděl, že si ten člověk vzpomíná na to krátké, ale méně než příjemné setkání ve vlaku do Berlína před dvěma lety, setkání, na které se i jemu začaly vracet vzpomínky. Tom měl stále víceméně ten arogantní, bezostyšný charakter, ale dokonce i on věděl, že přibývající roky mu přinášejí nový pocit kontroly nad svou povahou.
Chtěl do tohohle fantastického vysoce špičkového potravinového řetězce v hudebním průmyslu a už jednou utekl od svého nadějného pokusu. Nyní dostal nepravděpodobnou, ale vítanou druhou šanci a nechtěl ji promrhat tím, že sem tam popudí viceprezidenta.
Ale ten souhlas jeho náladě nijak nepomohl.
Předpokládal, že by měl být šťastnější, jelikož se mu splnilo jeho přání, nebo to, co očekával, že bude jeho odpověď; Bill se usmíval, upřímně, jak se zdálo. Byl to, jak očekával, pohled k nezaplacení, a ty zvuky, které přitom pocházely od černovlasého mladíka, doprovázející podivné chichotání, byly prakticky éterické.
Tak proč se cítil tak na hovno?
Díval se tajně od svého vlastního stolu na způsob, jakým Bill střídal doušky vína s úsměvem nad něčím, čímkoliv, co Alfons řekl. Občas kudrnatého muže lehce štípnul, nebo jej hravě zatahal za ucho. Jindy zachytil, jak si Bill před sebou složil ruce, když Alfons nasměroval svou pozornost výhradně k němu, a jak si skousnul ret a koketně naklonil hlavu, ale zároveň nevinně, s neocenitelným kouzlem jedinečným právě jen pro Billa.
Toma nenapadlo, proč se tak moc stará. Kdyby se mohl vyhnout důkladnému zkoumání své duše, udělal by to bez mrknutí oka.
Cítil Karlinu ruku, kterou proplížila pod stolem, aby mu stiskla koleno. Projela jím rozmrzelost, která jej zanechala sevřeného náhlým strachem, vinou a zmatkem, který následoval téměř okamžitě poté. Udělal to, co by udělal každý jiný příčetný chlap, přivřel oči a opřel se do toho doteku, než na něj odpověděl pohlazením paže své přítelkyně se skrytou provokací. Byla tak trochu nekonvenční, ale to se mu na ní líbilo. Bylo to něco, o čem cítil, že to mají společné.
Také cítil ruku, která se posouvala vzhůru po jeho stehně, snad neviděna jejich spolusedícími, a také cítil způsob, jakým jej stiskla s příslibem afterparty.
***
Bill se neobtěžoval ani zavadit pohledem o Tomův stůl napříč místností během večeře. Ne rozdíl od jeho ne-skutečně-ale-tak-trochu-tajného kamaráda, on si vážil svých analytických dovedností; v okamžiku, kdy vkročil do školy a spatřil kytaristu, věděl, že může s jistotou předurčit potíže. Jaký přesně druh potíží, to bylo to, co jej zneklidnilo; nebylo to tak úplně to, co očekával.
Koneckonců, Bill Trümper opovrhoval okamžiky, kdy necítil absolutní kontrolu.
Alfons se obrátil, aby si promluvil se starší ženou, která seděla naproti jejich malému kulatému stolu, a tak Bill dovolil svým očím se trochu potulovat, poprvé od chvíle, kdy večeře začala. Jeho pohled se líně přesouval po celé místnosti, která byla od začátku až do konce nacpaná dalšími elegantně vyzdobenými stoly, jako byl ten jejich. Jeho oči doputovaly na značně velké pódium, které se nacházelo podél severní stěny tanečního sálu, a k houslistce, která seděla na stoličce uprostřed. Mladá žena se ladně pohybovala, zatímco s obratností přejížděla smyčcem přes krk nástroje. Melodie to byla krásná a Bill by si udělal čas, aby plně ocenil každý z jejích plynulých pohybů, jen kdyby jeho mysl nebyla tak beznadějně zaneprázdněna.
Zatímco umělkyni pozoroval jen napůl, jeho pozornost koutkem oka upoutal záblesk fialové. O dva stoly dál po jeho pravici byla usazená neposedná Karla (alespoň tak slyšel, že se představila panu Eisenhaurovi). Mladá dívka si natáčela vlasy na prsty jedné ruky a druhou rukou poklepávala do stolu. Z toho, co mohl vidět, si buď podupávala nohama, nebo je pravidelně natahovala a křížila. Ale ať už dělala cokoliv, znervózňovalo jej jen ji sledovat, jak je nervózní. Co měla za problém?
Pak mu to došlo; pravděpodobně to mělo co dočinění s tím, že Tom nebyl nikde v dohledu.
Houslistka se uklonila a davem usazených hostů se roznesl velký potleskl. Bill vzhlédl a sledoval, jak opouští pódium, jen aby byla nahrazena kostnatým mužem v draze vypadajícím obleku. Bill ho okamžitě rozpoznal jako muže, který na pódiu mluvil i před večeří; prezident David Jost.
„Vidíte mě znovu tady nahoře a já vím, že si říkáte, ´ale ne, je zpátky, aby blábolil slova díků dalšímu dlouhému seznamu lidi, které ani neznáme, rychle utíkejme ze dveří, dokud ještě můžeme´. Ale můžu vás ujistit, že tentokrát jste v bezpečí! Jak už jsem řekl předtím a budu se i nadále opakovat – nedokážu vyjádřit své nadšení, svou vděčnost, strach a pýchu, které přicházejí s tím, že dnes večer mohu hostit tuto událost. A to jen díky vám všem se to stalo realitou jak pro mě, tak i pro můj personál.“ Místností se rozeznělo další kolo potlesku. „Večeře se blíží ke konci a byla to úžasná skutečnost, kterou jsem moc rád s vámi všemi po celý večer sdílel. Chtěl bych však všem připomenout, že bezprostředně po našem dalším umělci se setkáme a pozdravíme se současnými zaměstnanci, miniaturními prezentacemi zástupců ze zámoří a dalšími společenskými událostmi, které se nedají vynechat. Čaj a káva budou po jídle podávány v atriu, podobně jako dříve tohoto večera. Ještě jednou mé nejhlubší díky za společné strávení dnešního večera. Durchgang; pobočka Sterne Musik Mitte se může těšit pouze na úspěch se vší tou podporou, kterou jsme zde dnes obdrželi od přátel.“ Menší muž si upravil kravatu a kývl směrem k davu. „Nyní – bylo mi oznámeno, že na poslední chvíli došlo k pozměnění naší večerní sestavy vzhledem k několika zpožděným letům do Berlína. Byl jsem však ujištěn, že tento výstup bude stejně explozivní jako ostatní – což je vhodný souhrn pro vše, čím je samotné ´Sterne Musik´. Prosím, přivítejte naše poslední vystupující a dobrou noc vám všem!“
Bill zvědavě přimhouřil oči a neobtěžoval se připojit k dalšímu potlesku, zatímco Jost sestupoval z jeviště. Jistě…
Nejprve vystoupila nahoru mladá žena s divokými rudými vlasy, došla do středu a hodila mikrofon do stojanu, který před ní postavil personál. Následovali další dva mladíci, pravděpodobně ne starší než Bill, a nakonec mladý muž, od něhož už začínal očekávat neočekávané; proč se vůbec ještě obtěžovat být šokovaný.
„Náš hlavní kytarista to sem dnes večer nezvládl,“ řekla dívka před mikrofonem, její silný přízvuk Bill rozhodně považoval za polský. „Měli jsme však štěstí, že jsme získali vynikající záskok. Dámy a pánové, jsme kapela vedená v rámci varšavské divize ´Sterne Musik´ v naší domovské zemi. Rádi bychom se s vámi podělili o některé z našich oblíbených písní z našeho nového alba; s pomocí našeho náhradního kytaristy Toma Kaulitze – my jsme Red Mercy!“
Uši mu zaplavil úvod na bubny a pak to začalo; nemohl se starat méně o zbytek kapely, jeho naprostou pozornost upoutal Tom. Ten mladý muž, stále ve svém relativně formálním oblečení – s výjimkou odepnutých manžet a rukávů vyhrnutých až k loktům – hrábl rukou do elektrické kytary a všechno kolem Billa zmlklo, až na ten zvuk vycházející z pěkně tvarované, tmavé kytary, kterou druhý muž držel v rukách. S hříšnou energií Tom znovu a znovu bušil do kytary, aniž by od ní zvedl oči, a všechna jeho koncentrace byla na akordech pod jeho prsty. Byly tu desítky obdivných hvízdnutí, které bylo jen sotva slyšet přes hlasitou hudbu, potlesk, povzbuzování a jiné formy výkřiků, jak si Tom vykračoval nahoru a dolů po jevišti, aniž by mu unikla i jen jediná nota.
Hlavní zpěvačka příležitostně poskočila, dokud se neocitla vedle kytaristy a lehce se o něj otírala, zatímco na něj vykřikovala vzteklá slova textu s ohnivou intenzitou. Tom na ni více než jednou mrkl, než se přesunul vedle neznámého basáka.
Bill si podvědomě olízl spodní ret a zjistil, že mu vyschlo v ústech, jak s otevřenou pusou horečnatě zíral na vystoupení. Oddával se způsobu, jakým hudba proudila z Tomových prstů tak snadno a jemně. Kytara se jednoduše podvolovala jeho síle, jak ji agresivně ovládal; na okamžik si byl Bill téměř jistý, že se nikdy necítil tak posilněn jen tím, že prostě sledoval pohyb ruky na akordech tak jako nyní.
Tom si pohrával se svým kroužkem ve rtu, zatímco píseň proudila do svého vrcholu, a diváci byli obdařeni ještě silnějším kytarovým sólem. Bill vyklouzl z transu-podobného stavu jen na moment, aby prozkoumal reakci diváků. Po rychlé prohlídce dospěl k závěru, že to nebylo jen jeho vlastní vědomí, které bylo otupělé tím aktem – zjevně každá další žena v místnosti, a příležitostně i nějaký ten muž, byli zaměřeni na kytaristu s neobvyklým zápalem. Bill obrátil své oči zpátky k Tomovi, stále pohlcen finálním refrénem té energické a silné písně.
Tak tohle tedy ty poslední dva roky dělal.
Ten večer už netrval příliš dlouho po Tomově impulzivním výkonu. Ačkoliv Alfons byl bezpochyby hluboce nadšen svým okolím a každým dalším hostem, se kterým přišel do kontaktu. Bill, na druhé straně, byl nesmírně znuděn. Visel na Alfonsově paži jako trofejní manželka, s o polovinu menším úsměvem a s dvakrát tak více koulemi. Neexistovaly tam žádné skutečné důvody, proč by se měli zdržet, a Bill usoudil, že Alfons využívá situace k tomu, aby podpořil své ego – a možná aby utrousil poznámku o svém dosud-neexistujícím studiu.
Sem tam si hlasitě povzdechl, ale Alfons zdánlivě ignoroval každý jeho pokus, pouze občas se k němu otočil a řekl ´není ti špatně, Bille, že?´, na což Bill protočil oči a procedil mezi zuby ´ne´.
Nakonec se rozhodl, že pokud se z té dusivé situace nevyvlíkne, ztratí nervy a řekne něco, čeho by pak litoval. Místo frustrovaného zhroucení se naklonil k Alfonsovi a sladce se usmál, když se k němu druhý muž otočil, zatímco tiše zašeptal ´příroda volá´, než zamířil pryč. Neměl tušení, kde se ony místnosti nacházejí, ale doufal, že bude trvat dlouho, než je najde.
Proplétal se slábnoucím davem a vyklopýtal do něčeho, co se zdálo být západním křídlem. Čím dál se odvažoval, tím méně lidí potkával, prošel několika chodbami, kde předpokládal, že mnoho zavřených dveří vede k úplně novým učebnám. Zhruba po patnácti minutách svého putování potkal ceduli, která označovala záchody na několika dveřích na konci dlouhé chodby.
Jeho výraz povadl, když vykročil ke dveřím. Je to to, co si myslím, že to je? Vysoko pozvedl obočí, přiblížil se ke dveřím s relativní opatrností a s plným soustředěním naslouchal. Když se opřel o dveře, hlasité ženské zasténání zaútočilo na jeho uši; vylekaně uskočil a komicky si přitiskl ruce na obě strany svého obličeje. Nestydatí idioti! Nakrčil nos, když si uvědomil, že by také raději dělal tohle, vzhledem k situaci. Vlastně se jim nedivím; je tady zatracená nuda…
Po chvíli si poraženě povzdechl. Obrátil se na patě připravený na dlouhou cestu zpátky, když se ozvalo další zakvílení, a to vzbudilo jeho zájem.
„Přesně tam, ach – Tome!“
Oprava: Špinaví, neotesaní, neustále nadržení, podřadní nestydatí idioti!
Bill se vrátil zpátky s úmyslem ´náhodného vpadnutí´ na toalety, než je prokleje za nízkou úroveň a nedostatek slušnosti na tak veřejném místě. Jak se jen opovažují? Jak se opovažuje on! Jaké má Tom právo zabrat si záchody celé pro sebe, aby mohl dělat sprosťárny s tou svou ještě sprostější striptérskou kámoškou, když Bill je jasně chtěl využít pro sebe?
Jeho ruka se stále vznášela nad klikou, na tváře se mu plížila červená barva, když slyšel ty eskalující výkřiky a steny. Odkdy dvakrát přemýšlím, než abych lidem rovnou vynadal?
Velký muž středního věku vyšel zpoza rohu a Bill ve stejnou chvíli přelétl ke stěně vedle dveří a snažil se vypadat co nejnápadněji. Jeho červené tváře a nerovnoměrné dýchání jej snad nijak neprozrazovalo, jak doufal, ale neměl takové štěstí.
„Všechno v pořádku, sleč-…pa-…?“
„Pane!“ Vyštěkl, cítil se mnohem méně pobaveně než dříve. „Ach, vlastně, ne. Víte, myslím, že někdo uvízl na záchodech, zní, jako by tam měli velké potíže. Myslíte, že mi můžete pomoct to prošetřit?“
Muha… Muhahahahahahaha. Ha.
Muž s krátce střiženými hnědými vlasy zamrkal, s největší pravděpodobností se soustředil více na Billa než na to, o co Bill žádal. Po chvilce konečně přikývl a dostal ze sebe ´jistě´.
Bill sledoval, jak ten člověk ostražitě vklouzl na toalety, a přes jeho tvář se rozšířil zlomyslný úšklebek; konečně, jedna věc, kterou si dnes večer mohl užít. Otočil se, aby se rychlou chůzí vydal zpátky chodbou, natolik rychle, aby už byl za rohem, až se naštvaná dvojice vypotácí ven, ale dostatečně pomalu, aby zachytil rozpačitý výkřik jisté blonďaté bárbíny. Jakmile se ocitl za prvním rohem, vykoukl ven, jen aby zahlédl muže, kterého poslal dovnitř, jak vyběhl ven a zamířil opačný směrem.
Omlouvám se, že jsem vás využil, drahý pane; jen bych si přál, abych tam byl a viděl jejich tváře. Šťastně vykračoval zbývajícími chodbami a v polovině se zastavil, aby zkontroloval svůj odraz ve vysokém zrcadle visícím na zdi, než se znovu vrátil do atria, aby zaplnil své místo po Alfonsově boku.
Jeden žhavý okamžik zničen, a žádné poničené hlasivky na Billově straně.
Tom má na víc, přistihl se při myšlence, když se znovu přiblížil k Alfonsovi a uchopil ho za paži. Ačkoliv si zaslouží ještě horší.
Jeho šťastná aura z úspěšného útoku ze zálohy zmizela mnohem rychleji, než by si byl pomyslel.
Když se večer přiblížil k definitivnímu konci, Tom pocítil tu nejuspokojivější úlevu. Společenský večírek, který měl být pouze decentní rande a rychlý způsob, jak si získat přízeň vedení společnosti, se z větší části změnil v něco nepříjemného a frustrujícího.
Nyní stál venku před budovou a opíral se o cementovou stěnu s cigaretou přitisknutou ke rtům. Odmítal si to připustit, ale pravděpodobně ta nejvíce frustrující věc ze všeho byl pro dnešní večer Bill. Nechtěl o tom příliš přemýšlet, ale vyhýbat se tomu tmavému pohledu Billových očí během jeho vystoupení bylo téměř bolestivé; chtěl číst v jeho obličeji, chtěl přesně vědět, co si Bill myslel, když hrál. Byl přemožen touhou zapůsobit, jakmile začal vytvářet akordy, ale nikdy nebyl odměněn odpovědí.
Otočil hlavu, aby viděl, jak se ven trousí poslední hosté, aniž by jej překvapilo, když se objevil Bill zavěšený na Alfonsově paži. Líně vyfoukl kouř, byl rád, že Karla zmizela na toaletu, aby ji tentokrát skutečně použila, zatímco čekali na taxík. Nebylo tu žádné rozptýlení, když zběžně sledoval, jak Bill pokýval hlavou ke svému příteli, který následně odkráčel k dlouhému a tmavému parkovišti před nimi.
Bill na sobě musel ucítit jeho pohled, protože se na místě otočil a zjistil, že se Tom dívá přímo na něj. Příliš unavený a omámený silným vínem se Tom neobtěžoval tu skutečnost skrýt, jen lehce pokrčil rameny a odvrátil pohled do půlnočního horizontu.
„Ahoj,“ řekl Bill, když se přiblížil.
„Ahoj.“
Bill se otočil, aby se opřel o stejnou zeď jako Tom, s dostatečnou vzdáleností mezi nimi, než podél ní sklouzl do podřepu. Po chvíli se zeptal: „Kde je ta Američanka?“
„Na záchodě, myslím,“ odpověděl Tom, jeho pohled byl stále upřený do ulic v dálce.
„Aha,“ bylo vše, co Bill odpověděl.
„Alfons…?“
„Šel pro moped.“
„Aha.“ Tom si odroloval rukávy, už na rukách pociťoval noční chlad. Jen tak mimovolně pokýval hlavou během odmlky v jejich rozhovoru, než si vzpomněl na své podezření. „Byl jsi to ty, že?“
„Hm?“
„Poslal jsi toho chlápka na mě a Karlu.“ Tom se k Billovi konečně otočil čelem, jeho výraz byl nečitelný.
Bill zamrkal do tmy, soustředil se na obrysy Tomova obličeje. Nečekal, že bude přistižen. V okamžiku, kdy vyšli ven, byl on už daleko od místa činu, tím si byl jistý. „Uh…“
„Myslel jsem si to.“ Tom znovu potáhl ze své cigarety a tiše se uchechtl. Ačkoliv toho příliš neviděl, byl si jistý, že na něj Bill kouká s velkými otazníky v očích. „Ten chlap, když se omluvil, popsal někoho, jako jsi ty, kdo ho poslal dovnitř s prohlášením, že jsou tam na záchodech zranění lidé.“
Bill si skousl spodní ret a Tomovi ze rtů unikl další, hlasitější smích.
„Jsi nóbl chlap,“ vypěnil Bill nakonec, ze slov mu odkapával sarkasmus.
Tom jen pokrčil rameny. „Já vím. Takový prostě jsem.“ Naposledy potáhnul z cigarety, než ji odhodil na zem. Nastala krátká pauza, Bill se zavrtěl a pak, během chvilky, oba mladí muži propukli v záchvat smíchu.
Smích pohasnul, jakmile se přiblížil známý oranžový moped a Bill se vytáhl do stoje, najednou se cítil nepříjemně. „No…“ řekl, když kráčel směrem k Alfonsovi, který mu podal přilbu.
„Čau,“ dokončil Tom za něj a nacpal si ruce do kapes, jak už byl u něj Bill zvyklý.
Bill si rychle svázal černé dredy do culíku a neochotně si na hlavu nasadil helmu.
Zrovna když se chystal přehodit nohu přes motorku, Tom ho chytil za paži.
„Ehm…“ začal starší mladík, úplně zapomněl, proč se pro Billa tak impulsivně natáhl. V tu chvíli se Alfons otočil a pohlédl na něj zpoza přilby. „Jsme… však víš, začínáme být kámoši nebo tak něco? Jen jsem to chtěl vědět. Nevím, jestli pořád platí ty speciální zákony, nebo ne, ale doufám, že už ne a-„
„Hej,“ řekl Bill, přerušil Toma a vyprostil ruku z jeho sevření, aby se chytil Alfonse kolem žeber. „… Možná. Asi jo. Já nevím. Jo… možná.“ Tom to nemohl vidět, ale koutky Billových úst se zvedly o pár milimetrů výš, zatímco Alfons nastartoval, a Tom poodstoupil, když začali odjíždět.
Opřel se zpátky o zeď, na rtech mu hrál nevyhnutelný úsměv.
„Možná…“ opakoval, jako by to prostě bylo něco nemožného. „Vlastně není až tak špatný. Kdo to mohl vědět?“
V tu chvíli se noční vzduch začal ohřívat; přátelské chvění v jeho žaludku udrželo úsměv na jeho tváři dokonce i poté, co se objevila Karla a kňourala kvůli nedostatečné údržbě na záchodech.
Jeho spokojený výraz nepovadl za celou jízdu taxíkem zpátky k jeho bytu a byl tam i dlouho poté, co se uvelebil vedle Karly na své matraci velikosti letiště.
Možná zdobil jeho tvář i v průběhu velmi potřebného nočního spánku.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Omlouvam se ze pisu takhle pozde, mela jsem ted krapet zahul v praci. Brigadnici a starosti s nima…
Kazdopadne hrozne dekuju za preklad, za tuhle povidku a uprimne, nechapu za az ve stredu ja mam prvni koment…
Sakra zeny, vzpamatujte se a budme rady za to ze se nekdo dre s prekladem a sakra napiste alespon bu… Ze vam to blby neni…
[1]: Díky aspoň tobě 😉 Upřímně, já to u téhle povídky i čekala že to takhle dopadne, asi to není povídka pro každého. Překládám ji hlaně kvůli sobě, protože ji mám fakt ráda, jinak bych se na to musela už dávno vybodnout…
[2]: je opravdu uzasna. Kolikrat mam chut si nektery casti vypisovat. Ty myslenky a tak… Je tam spousta tak realnych stripku co kazdymu obcas behaj hlavou…
A tvuj preklad proste nema chybu. Ja dekuju 💜💜💜
[3]: Dík 🙂
Jinak, hodně podobným způsobem je psaná i povídka Art Imitates Life, kterou jsem přeložila už dřív a která patří taky mezi moje srdcovky. Takže pokud jsi nečetla, tak doporučuju! 😉
Nudný snobský večírek, no jo. Ale Tomovo vystoupení na pódiu to určitě trochu rozsvítilo. A to jeho vystoupení na toaletách taky.
Mohla jsem se potrhat smíchy při představě, jak je tam Bill nachytal a jak tam vyslal "záchrannou četu".
Docela mě překvapilo, že Tom to vzal s humorem. Možná ho tahle Billova pozornost těší.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Ja to miluju miluju miluju! Zivy sceny, necekany zvraty (Tom a ta ehm – na to wc, ja to tu tusila, ze jsou to ti dva, jeste driv nez to zjistil Bill:D), jak ho Tom prokoukl pak aaaa to byla sranda:D A jak to Tom vzal v pohode a jeste se rozesmali, je to taaaaam <3
A Tomovo dechberouci vystoupeni! Poslouchala jsem to bez dechu s Bille, to bylo skvostny^^
Zazitek proste. A jeste konec, jak tam tak stali a povidali a jak ho Tom capnul!!! Jiskreniii, to mezi radky a jeste jednou – miluju miluju miluju! a ten blboun Alfons boha at zmizi uz:D
Diky Zuzunecko, jsi nejlepsi:-***
Ten Bill je strašně vtipný! 😀 Jak poslal na záchodky někoho, kdo by tam Toma vyrušil, a ještě z toho má radost. No prostě říkám, Bill je někdy jako malé dítě. 😛
Taky trochu doufám, že by se Tom s tou svojí Karli mohl brzy rozejít. Evidentně ji zas až tak rád nemá, tak proč s ní stále být?!
Děkuji za překlad! 🙂