Nájemník 21.

Adam se na posteli posunul, aby se lépe přizpůsobil spojení jejich rtů a prohloubil polibek, zatímco Bill se v sobě snažil vyvolat stejnou vášeň, jaká vyzařovala z druhého chlapce. Tak strašně moc chtěl cítit něco jiného než jen bolest, že zavřel oči a pokoušel se sám sobě říct, že tohle je rozumná věc. Adam byl tady s ním a ne na nějaké prosluněné pláži stovky kilometrů daleko. Byl zábavný a přitažlivý a Bill se díky němu smál a cítil se dobře. Tak proč bylo tak těžké cítit k tomu klukovi něco jiného než jen přátelství?

Adam lehce zatlačil proti zadní straně Billova krku, zatímco si jeho jazyk pohrával s Billovým, když z Billova krku unikl bezděčný vzlyk. Adam se stáhl, něžně pohladil Billovu tvář a smutně se usmál.

„Takhle jsem si naše líbání nepředstavoval.“

„Omlouvám se,“ řekl Bill chraptivě a sklopil pohled. Cítil se špatně, že Adama líbal jen ze zoufalství. Nebylo to to, co si Adam zasloužil, a Bill si celým srdcem přál, aby to mohl vzít zpět.

„Ne, to já jsem ten, kdo by se měl omluvit,“ řekl Adam. „Omlouvám se, že nejsem Tom, a omlouvám se, že kolem tebe nedokážu kontrolovat své city.“

Bill se na něj mlčky díval. Jeho oči byly velké a černé od slz, které vyronil nad dredatým mladíkem a z drtivého pocitu uvnitř své hrudi, který se jen zhoršoval, když pomyslel na to, že už ho nikdy znovu neuvidí.

„To jen… nemyslím si, že si uvědomuješ, jak jsi krásný,“ řekl Adam se smutným úsměvem. „Je to těžké, když si musíš každý den připomínat, že osoba, se kterou tak strašně moc chceš být, je jen tvým kamarádem a ničím jiným.“

Bill zčervenal a snažil se přijít na to, co říct. Nebylo to tak, jako by pro něj Adamovo vyznání bylo překvapením. To opravdu ne. Bill se pouze sám ze sebe cítil hůř, že se pokoušel kamarádovu zamilovanost využít k tomu, aby napravil své raněné srdce.

Adam se na něj podíval a Bill věděl, že musí něco říct, ale neměl tušení co. Následovalo několik dlouhých vteřin ticha, dokud se Adam nenatáhl pro svou bundu odhozenou v nohách Billovy postele.

„Měl bych jít,“ rozhodl se a sklopil pohled. „Opravdu doufám, že se přes toho Toma jednou dostaneš. Pro tvé vlastní dobro.“

Billovy oči vystřelily k Adamově tváři. Ta slova vycházející z jeho úst zněla tak konečně, jako by Adam končil jejich přátelství. Bill si nemyslel, že by dokázal zvládnout během jediného dne ztrátu Toma i jednoho ze svých nejbližších přátel.

„Jsem v pohodě?“ Zeptal se, a Adam se ve dveřích pootočil a podíval se na něj. Zavrtěl hlavou, ale pousmál se.

„Ne, ale budeme. Potřebuju jen trochu času dál od tebe. Už jsem unavený z toho, jak sám ze sebe dělám blázna a přesvědčuju se, že ke mně budeš cítit to samé, když vím, že se to nikdy nestane.“ Adam vypadal zklamaně, ale Bill nevěděl, jestli se tak cítí kvůli Billovi, nebo kvůli sobě samotnému. Jeho kamarád mu krátce zamával a pak byl pryč.

V příštích několika týdnech byl Bill v mizerné náladě, a zároveň plný naděje, kdykoliv mu jen zazvonil telefon. Poté, co byl znovu a znovu zklamán, konečně přijal, že to Tom myslel upřímně s tím, že už mu volat nebude. Od teď už nebudou žádná šeptaná slova plná trápení v pozdních nočních hodinách, zatímco Billovi rodiče tvrdě spali naproti přes chodbu. Už žádné rozhovory o tom, jak moc se potřebují jeden druhého dotknout, políbit se nebo se milovat. Bill si byl jistý, že už ve svém životě nikdy nebude šťastný.

Natálie a její kamarádky se ho snažily přimět, aby znovu začal randit, ale Bill prostě neměl zájem. Zaměřil se na svou školní práci a poukázal na to, že nemělo cenu se nyní s někým zaplétat, když stejně za pár měsíců odchází na vysokou školu.

Navzdory tomu, se jeho hlava pokaždé prudce otočila, kdykoliv jen zahlédl ve škole nějakou dredatou hlavu. Byl to reflex; takový, za který se cítil trochu trapně. O žádného z těch kluků neměl zájem a zírání na ně mohlo vyslat nějaké mylné signály.

Andreas se zdržoval jakýchkoliv poznámek o randění a většinou spolu diskutovali o svém nadcházejícím vysokoškolském životě a o svých velkých plánech. Odstěhování pryč z domova bylo pro ně velice vzrušující a bylo potřeba udělat spousta věcí. Oba si požádali o stipendium a hledali nějaké přijatelné koleje. Bill věděl, že mu budou chybět rodiče, ale ne tak moc, jak moc se těšil na odjezd.

***

Ve čtvrtek odpoledne, uprostřed ledově chladného února, si Bill prohlížel časopis v téměř prázdném Barnes & Nobles, zatímco čekal na Andrease. Oba spolu pracovali na eseji o Dickensovi a místo toho, aby trávili hodiny v nacpané knihovně ve škole, rozhodli se nastartovat svůj mozek kofeinem. Vrátil časopis zpátky na polici a rozhodl se, že začne s kávou dřív, než jeho kamarád dorazí, otočil se a narazil do něčího ramena. Otevřel ústa, aby se omluvil, když toho menšího muže s po ramena dlouhými hnědými vlasy poznal.

„Georgu!“ Zvolal vesele. „Neviděl jsem tě od…“ Bill se snažil vzpomenout na poslední okamžik, kdy spolu mluvili, když se Georg zazubil a pozvedl obočí.

„…od chvíle, kdy jste mě ty a Tom vzali do gay klubu.“

Bill sklopil hlavu a široce se usmál, když si vzpomněl na Georgovu neochotu do toho klubu vstoupit, ale Georg se na něj usmál a prohlížel si jeho obličej. „Kluku, ty ses teda změnil od chvíle, kdy jsem tě naposledy viděl.“

„Jo, asi jo,“ usmál se Bill plaše a projel si prsty skrz vlasy. „Takže, jak se má Mel?“ Zeptal se zdvořile. Na co se opravdu chtěl zeptat, bylo, jak se má Tom. Billovy myšlenky se stále toulaly k Tomovi a k chvílím, které strávili společně, bez ohledu na to, jak moc se minulostí zabývat nechtěl.

„Má se fajn. Vlastně se budeme brát,“ řekl Georg a s úšklebkem sklopil hlavu.

„Vážně?“ Zeptal se Bill s vykulenýma očima.

„Jo, za šest týdnů.“

„Páni, to je skvělé! Gratuluju!“ Bill se široce usmíval. Nastala chvíle ticha a Bill si přál, aby ho napadlo něco, co by hovor dovedlo ke Georgovu bratranci, aniž by to bylo příliš očividné.

„No a co ty? Budeš brzo na vysoké?“ Zeptal se Georg, zatímco platil za svou kávu.

Bill si objednal černou kávu a poupravil si tašku, která mu sklouzla z ramen, když hledal své peníze.

„Jo, takový je plán,“ usmál se a Georg přikývl a chystal se znovu promluvit, když mu zazvonil telefon. Bill sledoval, jak hovor přijal, a jakmile začal mluvit, Bill věděl, že na druhém konci je Mel.

„Okay, zlato, budu tam za vteřinku,“ domluvil, vsunul si telefon do kapsy a obrátil se k Billovi. „Omlouvám se, už musím jít, ale opravdu rád jsem tě znovu viděl, Bille.“

„Jo, já tebe taky,“ usmál se Bill a sledoval, jak starší muž odchází. Ani jediné slovo o Tomovi nebylo utroušeno. Bill měl sto chutí do sebe pořádně kopnout.

***

Byl pátek odpoledne. Škola byla tento týden u konce a Bill byl plný vzrušení. Zítra jeho otec pojede s ním a s Andreasem do New Yorku, prohlédnout si potenciální podmínky ubytování.

Bill byl více než trochu překvapen, když se jeho otec dobrovolně nabídl, že je sveze. Hádal by, že Jorg by mohl být v rozpacích, kdyby měl na univerzitě představit chlapce Billova vzhledu jako svého syna. Možná, že Jorgův mírnější názor na Billův meka-up měl něco společného s překvapivě krásnou servírkou, která obsluhovala jejich stůl v restauraci při oslavě Billových osmnáctých narozenin.

Úžasně vyhlížející dívka po Billovi házela plaché, kradmé pohledy, zatímco přijímala jejich objednávky, a Bill jí oplácel její pohled, fascinován její krásou. Obdivoval husté prameny kaštanových vlasů, vysoké lícní kosti a neuvěřitelně velké smaragdové oči, až vypadala jako nádherný obraz. A jeho otec v tom zájmu svého syna viděl víc, než tam skutečně bylo.

Bill měl i další důvod být šťastný. On a Adam spolu už zase mluvili. Včera si k němu Adam přisedl u oběda ve školní jídelně, což se od toho fatálního polibku v Billově pokoji nestalo, a povídali si celou obědovou přestávku. Očividně Adam potkal někoho, s kým se nyní vídal, a Bill byl za něj rád. No, jedna jeho malá část se cítila ublíženě, že byl nahrazen, ale tyto pocity odtlačil.

Když Bill vracel knihy do své skříňky a čekal, až se Andreas vrátí ze záchodu, krátce pohlédl z okna a všiml si, jak stromy začínají obrážet. Zdálo se, že jaro začne brzy. Jasné slunce a modrá obloha připomínaly Billovi loňské léto a on se rychle otočil a vyhlížel v chodbě svého kamaráda, než se jeho mysl mohla někam zatoulat.

Spatřil jasně blonďatou hlavu, zdvihl svou tašku a rozešel se k němu.

Když oba chlapci opustili areál školy, Bill zaznamenal skupinu chlapců, kteří stáli na trávníku a hlasitě mluvili, zatímco u toho živě máchali rukama. Všiml si, jak se ztišili, když kolem nich s Andreasem prošel, a cítil na sobě jejich pohledy. Bill byl zvyklý, že si lidé šeptali nebo komentovali jeho vzhled a ignoroval je. Místo toho mu oči přistály na dívce v sukni tak krátké, až si byl Bill jistý, že by mohl vidět barvu jejích kalhotek, kdyby se předklonila. Kráčela pár metrů před nimi a Bill musel obdivovat, jak přirozeně se pohybovala na svých vysokých podpatcích.

Jakmile sešli ze schodů na chodník, dívka odbočila doleva a procházela kolem mladíka s černými, spletenými vlasy, který stál u brány jejich školy. Mladík se opíral o zeď, s jednou nohou pokrčenou a chodidlem přitisknutým ke zdi, zatímco se díval na lidi procházející kolem. Poté, co po mladíkovi vrhla pohled, se dívka zastavila a usmála se, zatímco se jej s nakloněnou hlavou na něco zeptala. Bill nemohl vidět mladíkovu tvář, jelikož odvrácený jiným směrem, ale hluboký, lehce chraplavý hlas jej přinutil se na místě zastavit a zírat. Ten hlas by poznal všude, ale člověk, kterému náležel, tady být nemohl. Andreas se zastavil vedle něj a tázavě se na něj podíval.

„Co se děje, Bille?“

Mladík s tmavými cornrows otočil hlavu za Andreasovým hlasem a odstrčil se od zdi.

Bill překvapením vytřeštil oči. „Tome?“

autor: Shefifty