autor: Becs
Příští noc jsem se znovu vydal do metra a dle očekávání jsem našel partičku znovu postávat u vstupu do tunelu. Rozhlíželi se a čekali, až se nástupiště vyprázdní, aby mohli proklouznout dovnitř. Kreténi. Pravděpodobně čekali, že tam na mě znovu narazí. Já jsem se zatím schovával za jedním mohutným sloupem. Dokázal jsem být prakticky neviditelný, pokud jsem to zrovna potřeboval, ale kvůli těmhle žabařům jsem se nemusel ani snažit. Nevšímali si ničeho, co od nich bylo vzdáleno dál než deset centimetrů.
Tom se držel kus stranou a opíral se o zeď. Na tváři měl podivný zachmuřený výraz. Musel jsem se usmát, když jsem zaznamenal sádru, která teď zdobila jeho pravou ruku. Ne, že bych mu chtěl opravdu ublížit, ale minimálně tohle si zasloužil. Kdyby mě kdokoliv jiný bodl do žeber, ležel by v kaluži krve a celá dohoda s lidmi by mi byla naprosto ukradená. Jenže Tom nebyl jen tak někdo. Zajímal mě, a to hodně. Právě proto jsem sem znovu přišel. Neměl jsem představu o tom, jestli budu mít příležitost s ním znovu nerušeně promluvit. Předpokládal jsem, že ho po minulé zkušenosti nenechají jít samotného, zvlášť když má ruku v gypsu.
„Dělej, Tome, vyrážíme,“ přikázal vysoký blonďák a potáhl Toma za rukáv mikiny, když souprava metra odjela a nezůstal tu ani živáček. Tom se však ani nehnul a ještě víc se zamračil.
„Já nikam nejdu,“ odbyl ho nakonec.
„Co tím, kurva, myslíš?“ zařval dlouhán.
„Tím myslím, že nikam nejdu,“ zopakoval Tom a odlepil se od zdi. Ze země zvedl batoh a mrknul s ním po samozvaném vůdci, který funěl a zatínal ruce v pěst. „Nevidím v tom žádný smysl. Nechápu na, co si to tu hrajeme. Lovci upírů? Je to úplně k ničemu. Stejně se nám žádného nikdy nepodaří chytit. A já už ani nevidím důvod, proč je chytat. Je to nesmyslné.“
„A co tvoje ruka, Tome? Tohle ti ten upír udělal jen tak ze srandy? Čekal bych, že konečně pochopíš, jaká jsou hrozba. Vysávají nám krev a vraždí nás. Nemůžeme je tu nechat jen tak se poflakovat.“
„Kdyby mě ten upír chtěl zabít, byl bych už mrtvý. Tohle mi udělal jen proto, že jsem zaútočil první,“ nadzvedl do vzduchu sádru. „Mohl mě rozdrtit jediným mávnutím, ale neudělal to. Myslím, že se mnou chtěl jen mluvit,“ dodal zamyšleně a skousl si spodní ret.
„Děláš si prdel?“ vyštěkl Andreas.
„Ne, končím,“ potvrdil Tom a začal si z bundy porůznu vytahovat všelijaké zbraně. Krátké nože, nějakou malou pistolku, vrhací hvězdice. Byla to docela vtipná podívaná.
„A co tvůj bratr? Co ten by ti na to řekl?“ zeptal se blonďák zvláštním tónem, při kterém se Tom zarazil.
„Toho do toho netahej,“ odpověděl mu varovně. Hmm, tohle bylo vážně zajímavé.
„Jak chceš,“ prskl Andreas. Pokynul těm ostatním, aby posbírali, co Tom vysypal, a pak už se znovu vydali do tunelů. Tom se došoural až k lavičce a ztěžka se na ni posadil. Promnul si dlaní obličej a pak se zaklonil a opřel.
„Vím, že tady jsi,“ oznámil naprosto nečekaně, až jsem z toho přimrznul na místě. Myslel tím mě? „Anebo jsem se už úplně zbláznil,“ zaklonil hlavu a promlouval ke stropu, kde seděl párek holubů. „Chtěl bych s tebou mluvit. Mohl bys jít za mnou? Přísahám, že nejsem ozbrojený a klidně mě budeš moct dorazit, pokud budeš chtít,“ dodal rezignovaně. Na nic nečekal a vstal. Vyběhl schody z metra ven a svižným tempem se vydal ulicí pryč. Následoval jsem ho, už jen ze zvědavosti. Vyšplhal jsem po požárním schodišti jednoho z domů a sledoval ho pěkně z výšky. Přebíhal jsem z jedné střechy na druhou a užíval si při tom výhled na město. Jeden dům byl o kus dál, takže jsem se musel pořádně rozběhnout a použít veškerou svou upírskou sílu, abych se na něj dostal. Ten krátký moment, když letím vzduchem a nevím jistě, jestli dopadnu na pevný povrch, jsem miloval. Ten nával adrenalinu, který mi vibroval pod kůží, byl to nejlepší, co jsem znal. Nohy mi trochu podklouzly pod sutí, ale jinak mé přistání bylo úspěšné.
Tom mezitím zašel do jedné slepé uličky a opřel se o zeď za kontejnerem. Lepší místo pro naši schůzku si vážně vybrat nemohl. Roztřesenou rukou si zapálil cigaretu a opatrně skenoval okolí. Rozběhl jsem se a jediným ladným skokem jsem se snesl přímo před něj. Prostě jsem si potrpěl na pořádné entrée.
„Do prdele,“ zaklel Tom a cigareta mu vypadla z ruky. „Tohle mi nedělej.“
„Jsi lekavý,“ povytáhl jsem obočí a vyrval mu z rukou krabičku i zapalovač. Jednu cigaretu jsem vyklepl, vložil mezi rty a zapálil. První šluk jsem do sebe nasál a pak ji podal Tomovi. Nejdřív se díval dost nedůvěřivě, ale nakonec ji přece jen přijal.
„Díky, že jsi přišel,“ řekl, když si také potáhl.
„No není za co,“ odpověděl jsem mu a znechuceně krčil nos. „Proč zrovna tady?“
„Myslel jsem, že nechceš, aby tě někdo viděl,“ vykoktal.
„Já s lidmi žádný problém nemám,“ popošel jsem kousek dál. „Pokud mě teda nechtějí zabít,“ střelil jsem po něm zlým pohledem.
„Já jsem tě nechtěl zabít. Prostě jsem se jen lekl a ruka mi vystřelila automaticky,“ hájil se.
„Možná by sis na tu ruku měl dávat větší pozor,“ zakřenil jsem se a mrknul mu na sádru.
„Poučil jsem se,“ zvedl ji do vzduchu a taky se zaculil. Strach, který z něj předtím vyzařoval, pomalu mizel a jeho srdce už zase bilo v klidnějším rytmu. I tak jsem ale cítil, jak mu sladká krev proudí žilami, a musel jsem polykat, abych zahnal sliny. Už se mi dlouho nestalo, že bych se přestal úplně ovládat a někoho si dal k večeři. Jenže v blízkosti tohohle kluka mě všechno sebeovládání opouštělo a vítězily přirozené pudy. Živočišná touha a žízeň. Nedokázal jsem stát na místě, a tak jsem začal popocházet sem a tam.
„Chtěl jsem se ti za to omluvit,“ pokračoval. „Opravdu jsem ti nikdy nechtěl ublížit.“
„To zní trochu zvláštně, když to říká lovec upírů,“ rýpnul jsem si a udělal další kolečko.
„Nejsem lovec upírů,“ bránil se.
„Asi tak pět minut,“ skočil jsem mu do toho se smíchem.
„Nikdy jsem ve skutečnosti nechtěl žádného najít nebo snad zabít. Všichni jsme byli kámoši. Dělal jsem to jen proto, že to dělali oni. Jenže oni začali být úplně posedlí. Nedělají nic jiného než tohle. Už dlouho jsem přemýšlel o tom, že s tím seknu. Řekl bych, že ty si mě jen popostrčil.“
„Teď mě skoro mrzí ta zlomená ruka,“ zastavil jsem se a měřil si ho pohledem.
„Mě mrzí to bodnutí. Doufám, že je to v pořádku,“ promlouval ke mně s obavou v očích. Byl tak sladký, když projevoval takovou starost o zabijáka. Tohle se mi ještě nestalo.
„Uzdravil jsem se asi tak za pět minut,“ uklidnil jsem ho. „Příště bys měl použít nůž vyrobený ze stříbra a ne jen postříbřený. Z toho bych se tak rychle nedostal.“
„Dáváš mi instrukce, jak tě zabít?“ pousmál se jedním koutkem.
„Je to to, pro co sis přišel?“ nadzvedl jsem vyzývavě bradu, ale on jen zakroutil hlavou.
„Žádný další boj. Tam dole v tunelu si řekl…“ na moment se zarazil, jako by sbíral odvahu. „Že sis myslel, že bychom mohli být kamarádi. Bylo to míněno vážně?“
„Nevím, Tome. Chceš se se mnou kamarádit?“ pronesl jsem dráždivým tónem, o kterém jsem věděl, že mu způsobí husí kůži. Bylo mi jasné, že teď myslí na to, jak moc ho přitahuju. I kdybych nebyl schopen číst jeho tělesné reakce, prozradil by mi to pohled, kterým sjel na mé rty.
„Jsi tak nádherný,“ řekl bez dechu a tentokrát se za svá slova ani nezastyděl.
„Jsi tak čitelný,“ zakroutil jsem pobaveně hlavou a udělal krok blíž k němu, takže se jeho tepová frekvence opět zvýšila.
„Co tím myslíš? Umíš mi číst myšlenky?“ vykulil zděšeně oči. Pravděpodobně si mě už představoval nahého. Každý to tak v přítomnosti upíra měl. Byli jsme obdařeni tímto darem každého upoutat. Každý po nás toužil a nikdy byste nenarazili na ošklivého upíra. Dostali jsme to do genetické výbavy, abychom se stali ještě lepšími a nebezpečnějšími lovci.
„Neumím ti číst myšlenky,“ vyvedl jsem ho z omylu. „Ale slyším, jak ti buší srdce, a taky vím, do kterých míst se ti momentálně hrne všechna krev.“
„Sakra,“ zaklel Tom a přešlápl z nohy na nohu. Měl štěstí, že jeho džíny byly střižené tak, že nic neprozradily.
„To je v pohodě. Jsem na tuhle reakci zvyklý,“ poplácal jsem ho po rameni, otočil se na patě a vydal se pryč, protože se mi z pachů odpadků začal zvedat kufr. „Jdeme, Tome. Začínám mít hlad.“
Mocné zalapání po dechu mě usvědčilo, že moji dvojsmyslnou narážku pochopil.
„Mám tím na mysli burgery. Ne něčí krk,“ zachechtal jsem se a neobtěžoval jsem se otočit. Věděl jsem, že se za mnou dřív nebo později vydá.
„Vegetariánský hamburger a colu,“ nadiktoval korpulentní servírce, když jsme se usadili v nonstop bistru.
„Vegetariánský, Tome? To vážně?“ nadzvedl jsem obočí nad jeho objednávkou.
„Nejím maso,“ pokrčil rameny a díval se všude, jen ne na mě. Bylo mi jasné, že teď, když mě vidí v jasném světle zářivek, je pro něj situace ještě složitější. Povzdychl jsem si a zahleděl se ven z okna. Nebyli jsme daleko od Trafalgar square, takže tu bylo docela rušno i v tuto noční hodinu.
„Můžu na tebe mít pár otázek?“ odvážil se nakonec a úkosem na mě pohlédl.
„Do toho,“ mávnul jsem bez zájmu rukou. Jistojistě to budou ty stejné otázky jako pokaždé.
„Jak se jmenuješ?“
„Bill,“ odpověděl jsem krátce.
„Bill?“ zopakoval zaskočeně. „Očekával bych nějaké honosné jméno jako třeba Valerián nebo Dragomir.“
„Pokud tě to potěší, mám bratrance, který se jmenuje Dragomir. Rád tě s ním seznámím. I když si nejsem jistý, jestli se někdy naučil pořádně mluvit. Je trochu pomalejší.“ Hodil jsem po něm pohledem a pokračoval. „Mé celé jméno je William Vladimir Tepes Kaulitz první, pokud to musíš vědět. William jsem po jednom chudém rolníkovi, který pomohl mé matce, když se jí splašil povoz s koňmi. A protože mě měla ráda, zkracovala to na Billa, za což jsem jí vděčný.“ Zarazil jsem se a zamračil. Nikdy jsem tohle nikomu nevyprávěl.
„Oproti tomu Tom Trumper zní dost nudně, co?“ zažertoval. „Kaulitz první? To mi nějak nejde dohromady.“
„Můj otec byl obyčejný člověk, když se do sebe s matkou zamilovali. Proměnila ho v upíra, aby mohli být spolu, takže odtud jméno Kaulitz. A první jsem proto, že mám urozený původ,“ odfrkl jsem si, protože jsem se o tuhle výsadu nikdy neprosil a častokrát mi znepříjemnila život.
„Takže jsi něco jako hrabě nebo tak?“ vyzvídal dál Tom.
„Správné označení je princ,“ umlčel jsem jeho nenápadné posměšky.
„Chceš mi říct, že tady sedím s opravdovým princem?“
„Tak něco,“ pokrčil jsem neurčitě rameny. „Nepředstavuj si pod tím to samé jako ve vašem světě. U nás to chodí trochu jinak.“
„Jak?“ zeptal se dychtivě.
„Máš před sebou upíra a můžeš se ho zeptat, na co jen chceš, a tebe zajímá politika? To bych nečekal,“ usadil jsem ho na oko zklamaně. Servírka před nás postavila dva talíře, a tak jsme okamžik setrvali v mlčení i po tom, co odešla.
„Ty tvoje oči,“ zamumlal nakonec Tom. „Jak to děláš, že se ti mění?“
„Není to něco, co bych uměl ovládat. Prostě se zbarví do modra při obzvlášť silných emocích.“
„Například?“ naklonil zvědavě hlavu na stranu.
„Vztek, hlad, chtíč. Může to být cokoliv.“
„A dole v těch chodbách to bylo co?“ zeptal se bez dechu a jeho srdce znovu začalo uhánět.
„Opravdu to chceš vědět?“ věnoval jsem mu pokřivený úsměv a odložil svůj burger na talíř. Propletl jsem si prsty a upřeně ho sledoval. Trvalo pár okamžiků, než opatrně přikývl.
„Řekl bych, že kombinace hladu a chtíče,“ přiznal jsem upřímně. Neměl jsem v úmyslu před ním nic skrývat. Opravu mě zajímal, a zároveň mi lichotilo, jak je dychtivý se dozvědět všechno o mně.
„Dobře,“ přikývnul nakonec.
„Dobře? To je všechno, co na to řekneš?“ rozesmál jsem se a znovu popadl do ruky stydnoucí housku.
„Nějak nevím, co víc říct,“ přiznal. Svého jídla se zatím ještě ani nedotkl.
„Tak, Tome Trumpere. Co mi prozradíš o sobě?“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Tom je z Billa pěkně na větví moc pěkná povídka.
Páni, tohle je čím dál lepší! V§bec se Tomovi nedivím, že ho Bill tak fascinuje, myslím, že bych na tom byla stejně. Ale zároveň je taky pěkně odvážný, já bych totiž i přes všechnu tu fascinovanost při nejbližší příležitosti vzala nohy na ramena a zdrhala pryč 😀 Ale líbí se mi, že i Tom se Billovi nějakým způsobem líbí. Jen ještě nevím, jestli mu jde jen o jeho krev, nebo i o něco více 😀
Jsem nadšená z té jejich vzájemné fascinace a to jak Tom v tom metru vytušil, že se tam někde Bill schovává, vrrr… luxusní
ovšem Tomi je opravdu odvážný, lepší místo k prvnímu rozhovoru si fakt vybrat nemohl 😀
zlatíčko, ty víš, jak miluju to jejich vzájemné první poznávání a oťukávání 🙂 už se nemůžu dočkat další kapitolky :-*
Jasne ze se nechcete jen "kamaradit" s nekym takovym ze jo. Lame ruce? Svitici oci? Drakula v rode? Pffff dyt je pro Toma takovej nuninek neskodnej co ho chce pomazlit 😀 no a mozna trosku pokousat 😀
Kaulitz první? 😀 Ale jsem ráda, že Tom to lovení upírů pověsil na hřebík. Pěkně to mezi nimi jiskří.
Tahle povídka mě fakt baví. Díky.
Wáááá, to bylo sladký! Hrozně jsem si tu jejich konverzaci užívala!
Ach, a minule mi nějak uniklo, že ho nejdřív Tom bodl a až následně mu Bill odmrštil ten nůž a zlomil kosti v ruce, ups…:D Takže jsem litovala Toma a on si za to vlastně mohl:D Dobře, že si to vyříkali;)
Trafalgar Square… musela jsem si vyhledat fotku a ujistit se, že jsem tam někdy byla – jo, je to ono… Tím pádem je to ještě reálnější!
Pobavilo mě to "Jsi tak nádherný" a pak to Billovo "Jsi tak čitelný" :DDD To se ti povedlo, fakt:)
A ta zmínka o bratrovi… Hmmm, zajímalo by mě, jestli tam tohle bude mít nějakou dohru, protože zatím nebylo řečeno, zda bratrové jsou nebo ne, případně, jestli je Bill jeho bratr a Tom to neví a on se v noci proměňuje v upíra… Zatím budu žít v představě, že máme prostě dva cizí lidi – upřímně je mi fuk, jestli jsou v povídkách vyloženě zmíněni jako dvojčata nebo ne, hlavně, když mě dokážou zaujmout, co už se stalo.;)
A princ… Bod navíc pro něj! Vypadá to, že Tomovi od základů mění představy o tom, jací upíři jsou nebo by měli být.
A ty měnící se oči… wau:)
Ufff, já jsem si myslela, že se Tom nepoučil a do toho tunelu s jeho kamarády půjde zase. Strašně moc se mi ulevilo, že se nakonec naštval a řekl, že už nikam nepůjde, že to dělat nechce. A strašně moc jej obdivuji! Bill se mu asi musel opravdu líbit anebo je jen prostě šíleně odvážný, protože já bych po Tomov zážitku byla minimálně měsíc zalezlá doma, a nikam bych strachy nechodila. 😀 A Tom má ještě tolik odvahy, aby Billovi řekl, ať jej následuje a jde do nějaké skryté uličky. 😀 To byl adrenalin!!!!
Každopádně to jejich povídání si nad jídlem se mi moc líbí! 🙂