autor: Becs
„Není toho moc, co bych mohl říct,“ pokrčil jsem rameny na Billovu otázku. Tolik mě oslňoval jeho vzhled, že jsem byl nadšený, když se mi podařilo dát dohromady smysluplnou větu, natož abych tu vyprávěl nějaký strhující životní příběh.
Popravdě mě uhranul už tehdy dole v metru, stačil mi jeden pohled do jeho nádherných hnědých očí a byl jsem ztracený. Tolik mě vyděsilo, když se změnily na modré, že jsem zareagoval, jak nejstupidněji jsem mohl. Bodl jsem ho rovnou mezi žebra. Když jsem seděl na pohotovosti a nechal si milou sestřičkou s ďolíčky ve tvářích obvazovat ruku, pořád jsem na to musel myslet. Na ty hnědé oči a na to, jak se změnily na modré. To, co při tom z Billa vyzařovalo, ze mě dělalo jen koktajícího idiota. Byl neuvěřitelný a mně na něm fascinovalo úplně všechno. A z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu se rozhodl, že mi odpustí. Teď tu se mnou seděl a s mírně otráveným tónem mi odpovídal na všechny mé stupidní otázky.
„Rodiče nemám. Vyrůstal jsem jen s bráchou v pěstounské péči. Potkal jsem kluky a nedělal nic jiného než tohle. Je to docela nudný příběh. Pod pojmem lovec upírů bych si představil něco zajímavějšího než losera, jako jsem já.“
„Nemyslím si, že bys byl loser,“ skočil mi do toho Bill s jasnou výtkou v hlase a já tak nějak věděl, že už se nikdy neodvážím o sobě takhle mluvit. Zmuchlal ubrousek, do kterého si utřel mastnotu z úst, a hodil ho na talíř. Uvědomil jsem si, že bych se měl konečně také pustit do jídla.
„Takže bydlíš někde tady poblíž?“ nadhodil, aby znovu rozproudil konverzaci.
„Bydlel jsem s Andreasem, ale hádám, že s tím je po dnešku konec. Takže jsem teď vlastně bezdomovec,“ zasmál jsem se nevesele.
„Chápu,“ pokýval Bill hlavou a zatvářil se zamyšleně.
Seděli jsme tam spolu ještě několik hodin a tlachali o všem a zároveň o ničem. Bill mi toho nakonec neprozradil mnoho. Byl až podivně záhadný, když přišlo na jeho rodinu, ale na druhou stranu mu nevadilo mě děsit historkami z lovů na divokou zvěř, které pořádali s bratranci v Rumunsku. Byl svým způsobem masochistický, ale na druhou stranou z něj vyzařovalo něco krásného a příjemně hřejivého. V jeho přítomnosti jsem se cítil klidný a spokojený, a to byl vzhledem k mému zkurvenému životu malý zázrak. Na druhou stranu ve mně pořád hlodal červíček pochybnosti, kterého mi do hlavy nepochybně nasadil Andreas, a všechny ty jeho kecy o tom, jak jsou upíří zlí. Znal jsem stanovisko naší vlády. Necháváme upíry být, snaží se s námi koexistovat. Znal jsem stanovisko své party. Jsou to krvežíznivé pijavice. Teď si jen v té změti najít svůj vlastní názor.
„Vstávej, musíme jít. Blíží se úsvit,“ vytrhl mě z myšlenek jeho hlas.
„Cože? Vždyť je hluboká noc?“ namítl jsem při pohledu z okna, za kterým se rozprostírala černočerná tma.
„V tomhle mi budeš muset věřit. Upír vždycky pozná, kdy začne svítat,“ zarazil mě a rychle vstal. Věnoval servírce široký úsměv, a pak jí něco pošeptal do ucha. Ta několikrát zamrkala a zčervenala. Ruku si položila na hrudník a kývla. Co Bill udělal, mi došlo, až když jsme vyšli ven. Zapůsobil na ni svým šarmem, takže jsme nemuseli platit. Mazané. To by se mi v mnoha případech taky hodilo.
„Takže se asi rozloučíme,“ nadhodil jsem, i když to bylo to poslední, co jsem si přál.
„Myslel jsem, že nemáš kde přespat,“ povytáhl Bill obočí a zakřenil se na mě.
„Ty mě chceš vzít k sobě domů?“ vydechl jsem a hrůza, která mi přeběhla po páteři, se mi musela zrcadlit i ve tváři.
„Do velkého strašidelného domu plného zlých upírů?“ zvedl ruce do vzduchu v náznaku drápů a vycenil při tom zuby. „To bych ti přece nemohl udělat. Půjdeme k jedné docela milé paní. Hlavně si pohni, protože východ slunce je fakt za rohem.“
Najednou začal být opravdu netrpělivý a vypadal, že ho oblečení svědí na kůži.
„Takže, jak se dostaneme tam, kam máme namířeno? Máš na to nějaký speciální trik?“ vyzvídal jsem.
„Jo, je to velmi speciální trik. Říká se mu auto. Už jsi o něm možná slyšel,“ utahoval si ze mě. Vytáhl z kapsy dálkové ovládání a namířil na jedno velké černé, které parkovalo nedaleko. Nechápal jsem, proč někdo, kdo jezdí takovým autem, má zapotřebí odcházet z podprůměrného bistra bez placení, ale nechal jsem to být. Určitě tím na mě chtěl udělat dojem, a to mě potěšilo víc než ten úkon samotný.
Nasedli jsme a Bill se konečně trochu uvolnil. Za zatemněnými skly se nepochybně cítil mnohem líp. Jeli jsme sotva pár minut a obloha opravdu začala blednout z inkoustově černé na kobaltovou modř.
„Umíš předpovídat počasí?“ nadhodil jsem a promnul si unavené oči. Byl jsem na nohou víc než dvacet čtyři hodin a začínalo to na mně být znát.
„Vypadám jako nějaká zkurvená rosnička?“ odfrkl si a přidal na rychlosti.
„Ne, vypadáš jako anděl,“ přiznal jsem a jen na půl si uvědomoval, co jsem to vlastně plácl. Oči se mi začínaly klížit.
„Poznám, když přichází bouřka,“ přiznal nakonec a já mohl postřehnout malý úsměv, který byl nepochybně zapříčiněn mým komplimentem.
„To je praktické,“ zamumlal jsem. Dřív, než se mi oči stihly zavřít úplně, Bill smykem zastavil a popoháněl mě k malému domku s poněkud skromnou zahrádkou. Sprintoval po štěrkové cestičce, jako by mu za patami hořelo a já měl co dělat, abych mu stačil.
Domek byl velmi pěkně zařízený. Vešli jsme rovnou do malé kuchyně, kde se na plotně ve velkém hrnci vařilo něco sladkého.
„Williame Kaulizti, co kdybys alespoň zaklepal, než se mi sem vřítíš jako stádo transylvánských hřebců?“ ozval se odněkud z hlubin domu čísi hlas.
„Promiň, babičko,“ zazubil se Bill a cpal si do pusy nějaký koláč, který našel na krátké lince.
„Kdybych nebyla nesmrtelná, mám z tebe infarkt.“ Do místnosti vešla malá, ale zato čiperná žena. Bill ji oslovoval babičko, ale mně rozhodně nepřišla tak stará. Měla sice bílé vlasy vyčesané do pevného drdolu, ale tvář jí zdobilo jen velmi málo vrásek.
„Oh, a nejsi sám,“ dodala, když si mě všimla.
„Promiňte, já jsem Tom,“ napřáhl jsem k ní ruku v sádře. „Promiňte, ještě jsem si na to nezvykl,“ omluvil jsem se a nabídl jí svou levačku. Krátce ji stiskla a pak se otočila na vnuka.
„To jsi mu udělal ty?“ kývla mým směrem, jako bych tam ani nebyl.
„V obraně,“ zahuhlal Bill s plnou pusou něčeho červeného. V první chvíli mě napadlo, že je to krev, ale rychle mi došlo, že se jedná o maliny.
„Co ti prosím tě udělal, že jsi měl potřebu rozdrtit mu kosti v ruce?“ založila si ruce v bok.
„Bodnul mě postříbřeným nožem mezi žebra,“ napráskal mě Bill. „Je to lovec upírů.“
„Lovec upírů? Ale chlapče, to jste si nezvolil zrovna šťastné zaměstnání,“ pohlédla na mě a v její tváři se zračila spíš lítost než vztek nebo nenávist.
„Už jsem s tím přestal,“ přiznal jsem se jí. Nechtěl jsem si tuhle milou starou dámu poštvat proti sobě. Vyzařovalo z ní něco, co ve mně vzbuzovalo přirozený respekt. Její oči prozrazovaly, že už toho zažila opravdu mnoho. Zatímco jsme mluvili, se do kuchyně skrz okna vkrádalo sluneční světlo, a zaplňovalo prostor zlatou září.
„Ehm, to sluneční světlo,“ poukázal jsem na to, co dva upíří nemohli ani v nejmenším přehlédnout, ale i tak to ignorovali.
„Klid. Babička je trochu zvláštní druh upíra. Rozhodla se, že už nebude tvor noci, a tak si pořídila skla s UV ochranou a teď se budí jako všichni obyčejní lidi ráno a žije za světla,“ uklidnil mě Bill.
„Neutahuj si ze mě,“ pohrozila mu zdviženým prstem. „Kdys byl naposledy doma? Mluvil jsi s bratrem?“
Billova dobrá nálada okamžitě zmizela a svěsil ramena. Nabral si do pusy další obrovské sousto koláče, aby nemohl odpovědět.
„Tvůj otec přijede velmi brzy a ty by ses měl konečně rozhoupat k nějakým činům. Nemůžeš předstírat, že se nic neděje. Osud si tě najde, tak jako tak.“
„Že to říkáš zrovna ty,“ skočil jí do toho. „Tys byla první, kdo z tohohle utekl, a můj bratr tě velmi rád následoval. Hodili jste mi to na krk a teď čekáte, že se toho s úsměvem zhostím?“
„Bille, jsi poslední, kdo zbývá, a víš moc dobře, že pokud neuděláš, co se od tebe čeká, může to mít příšerné následky. Přiznávám, že to, co udělal tvůj bratr, bylo zbabělé, a právě proto se ty nesmíš zachovat stejně.“
Cítil jsem se při jejich rychlé výměně dost nepatřičně. Nejradši bych odešel, ale nechtěl jsem, aby si to Bill špatně vyložil, a tak jsem tu stál a snažil se být neviditelný.
„Nechci se o tom teď bavit,“ zarazil ji nakonec Bill. „Jsem unavený. Jdu spát. Ukaž Tomovi jeho pokoj.“
„Nejsem tvoje služka,“ zakřičela za ním, a pak svou pozornost obrátila ke mně. „Přísahám, že kdybych měla možnost zasáhnout do jeho výchovy, tak ho nikdy nenechám vyrůstat se služebnictvem. Tyhle jeho manýry nesnáším.“ Pak se zatvářila mírněji a dodala: „Samozřejmě má důvod být takhle vzteklý. Se vším, co se teď děje.“
Rozpačitě jsem přešlápl z nohy na nohu a nevěděl, co na to říct. O ničem z toho, co teď probírali, se mnou Bill nemluvil, takže jsem se cítil docela hloupě.
„Jak dlouho Billa znáte?“
„Pár hodin,“ přiznal jsem upřímně.
„Ach, tak je to,“ přikývla chápavě. „Řekněte mi, jak se vám podařilo Billa bodnout?“
„Já to neudělal úmyslně, věřte mi. Polekal mě a byla to jen hloupá reakce,“ bránil jsem se okamžitě.
„Tomu věřím, že vás polekal. Na tyhle hrátky je on expert. Ale jak se vám podařilo dostat se k němu tak blízko, že jste ho dokázal zasáhnout?“ ptala se znovu a zdálo se, že ji to upřímně ohromuje. „Nevykládejte si to špatně, samozřejmě nechci, aby mu někdo ublížil. Jenže vy jste první, komu se něco takového podařilo. Bill je jeden z nejrychlejších a je to taky skvělý bojovník. To že jste tohle dokázal, je neuvěřitelné. Na jednu stranu mu to aspoň trochu srazí to jeho nafouklé ego.“
„Nemyslím si, že bych na tom měl nějakou zásluhu. Byl jen na moment nepozorný a já měl štěstí,“ vysvětlil jsem jí.
„To je to. Bill není nikdy nepozorný. Máte můj obdiv,“ obdařila mě vlídným úsměvem, který působil, jako by věděla něco, co mně zatím unikalo. „Ruka bude v pořádku?“
„Časem,“ potvrdil jsem a úsměv jí vrátil. Měla něco z Billova kouzla, i když ho pochopitelně nepoužívala s takovou intenzitou jako on.
„Víte, po tom, co mi umřela dcera, Billova matka, jsem se tohohle životního stylu vzdala. Už jsem nechtěla být členkou upířího společenství, po tom, co se stalo. A tak jsem odešla sem a snažím se žít mimo všechny ty třenice. Ale copak jde, se držet stranou, když se jedná o dobro vlastního vnuka?“
Jestli jsem byl předtím zmatený, tak teď už jsem byl úplně v lese. O čem to, sakra, mluvila? A Billova matka je mrtvá? Nic takového ani slůvkem nenaznačil.
„Ať už s mým vnukem zamýšlíte cokoliv, buďte opatrný. Nejen na sebe,“ kývla k mé ruce. „Ale i na něj. Tohle jeho chování je jen maska. Ve skutečnosti je to pořád jen chlapec, který vyrůstal bez matky.“
„Já nemám v nejmenším úmyslu mu nějak ublížit,“ ujistil jsem ji.
„Měla bych vám ukázat váš pokoj,“ vzpamatovala se najednou ze zamyšlení. „Je to nahoru po schodech a do leva. Naproti vám má pokoj Bill, tak prosím běžte potichu. Má hrozně lehké spaní.“
„Moc vám děkuju. Jen málokdo by u sebe ubytoval cizince.“
„Můj vnuk vám věří a já věřím jeho úsudku,“ poplácala mě po ruce. „A Tome, neříkejte prosím Billovi, o čem jsme spolu mluvili. Určitě by nebyl rád.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Tak že teď bude bydlet u Billa zajímalo by mně co myslela Billova babička tím co nakousla před Tomem.
Jéééé, zatím je to neskutečně sladké :-* to jejich vzájemné okouzlení, až do takové míry, že Bill se Toma, jako čerstvého bezdomovce, ujme a ubytuje u své bábi… teda musím říct, že Tom je týpek, dva upíři na něj a on je v naprostém klidu 😉
trochu se bojím toho, co všechno nám odkryje a přinese Billův život. Vypadá to, že upíří princ to rozhodně nebude mít lehké 🙁 ale teď má Toma, takže ve dvojku to sfouknou, doufám :-*
Billova babička je zlatá, jako musím říct, že si tuhle povídku maximálně užívám, je to takové pohlazení. jenom čekám, kdy se co sesype 🙁 už se těším na další dílek, zlatíčko moje
Billova babička je vážně úžasná dáma, zato zbytek jeho rodiny už tak báječně nezní. Tak trochu mi nahánějí hrůzu a docela se bojím i o Toma. Ten se musí cítit jako Alenka v říšu divů, když se ze dne na den náhle ocitl téměř v úplně jiném světě… Ale s Billem po boku, takže je mi jasné, že nic ostatního díky tomu zatím až tak neřeší 😀
Ja proste miluju ty Billovy "manyry" jen at si ho Tom pekne zkroti, princatko zubaty 😀 vezmou si ho s babcou doparady a prevychovaj ho 😀 a pak budou ve trech stastne vladnout.
Takže teď už budou bydlet v jednom domě? Tak to bylo rychlé. Ale to, že babička mluvila s Tomem, ještě neznamená, že jsme se dozvěděli něco důležitého. Zajímalo by mě, co se od Billa vlastně očekává.
Díky, těším se na pokračování.
Už dlouho jsem odtud nic nečetla, ale jak jsem viděla něco s upíry, tak jsem se na to vrhla. Tomu prostě neodolám, je to moje oblíbené téma.
Zatím se mi to moc líbí, jak příběhem, tak stylem, jakým je to psané. Takové to lehké tajemno na pozadí, to mám ráda. Jen tak dál!
Tak to je pecka! On má babičku a ona je tak skvělá!:D Jak ho má sakra prokouknutýho, ne 😀
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to fakt pro změnu píše Tom a že to není nechtěná chyba, ta kurzíva:D
A "Vypadám jako nějaká zkurvená rosnička?" mě upřímně rozesmálo!:D Má to celý takovou jiskru vtipnou, moc se mi to líbí:)
Začínají se nám na povrch prodírat věci, o kterých nemá Tom ponětí; jsem zvědavá, jak se to všechno hodlá ještě zamotat.
Copak se stane, když uvidí upír sluneční světlo? Umře nebo mu bude jen šíleně špatně? Třeba se to taky dozvíme:p Já to fakt nevím, přísahám xD
Billova babička se mi líbí! je taková milá a vřelá, to je moc hezké. 🙂 Teď mě ještě více zajímá celý Billův život a jeho úděl, a prostě všechno to okolo. Snad se to brzy dozvím! 😉
A líbí se mi, že jsem si i mohla přečíst Tomův úhel pohledu. 😉