Die Wächter 7.

Zimní měsíce byly ten pravý čas k jídlu a veselení. Avšak hrozilo, že to zpomalí reakci na útok, proto to byla špatná věc. Naneštěstí byly dny stále kratší a brzy přišel čas, kdy dnům zavládla temnota. Slunce se přestěhovalo na Jih, a Sever byl obalen nocí, která se zdála být nekonečná. Všichni ale věděli, že se světlo vrátí.

Konstantní temnota přesto nevěstila nic dobrého pro výcvik v boji a muži věděli, že budou muset brzy přestat. Ale ne dřív, než měl Tómas příležitost vidět svůj dárek v akci. Vilhelm ho neustále nosil a vyhodil svou předchozí košili. Sormrfaxi byl potěšen, že košile na Villově mrštném těle perfektně seděla. Mnoho válečníků se ho ptalo na původ, ale Ville jim nic neprozradil. Jeden muž to však věděl.

„Jak to jde mezi vámi dvěma?“ Zeptal se Sindri se samolibým výrazem, když viděl práci na kůži zblízka.

„Stejně jako předtím.“ Odpověděl Tómas s pokrčením ramen.

„Ne, tomu nevěřím. Proč potom nosí tvoje dílo?“

„Viděl jsi mě někdy vytvářet brnění z kroužků?“

„Ne, ale Dedrik říkal, že jsi požádal o jeho odborné vedení, abys mohl. Také jsme byli v životě po mnoho zim dobrými přáteli a milenci. Poznám tvoji práci, když ji vidím.“ Strčil do něj Sindri hravě ramenem.

„Možná tu je nějaký pokrok.“ Přiznal muž s hadími vlasy. „Ale nedá se mluvit o velké změně, proto tě žádám, abys byl diskrétní.“

„Víš, že vždycky jsem, aniž by ses musel ptát.“ Usmál se na něj jemně Sindri.

„Ano, vím. A teď mi řekni, jak se k tobě Andrs chová? Moc jsem tě v poslední době neviděl.“

„Je v pořádku. Velmi zručný muž.“

„Tak zručný jako já?“ Tómasův hlas byl vážný, ale jeho oči se vesele třpytily.

Sindri se zasmál se slabým začervenáním. „Ne, Milorde. Ne tak zručný jako ty.“

Tómas vypadal domýšlivě, ale ve vší vážnosti byl prostě potěšen – ne kvůli svým schopnostem dopřávat potěšení. Sindri byl šťastný a on už dál nezáviděl Andrsovi. Strážci se zdáli být opravdu dobrými muži a byli dychtiví plnit povinnosti pro své lidi a ještě víc pro své milence. Po jeden čas Tómas toužil být zpátky v náručí svého předchozího milence. Ale od doby, kdy ho Ville objal, už na to nepomyslel. Všechny fantazie o tom být znovu se Sindrim byly lži. Tělo, které kralovalo v jeho představách, bylo s černými vlasy, ne se světlou blond. Sindriho paže nikdy nebyly jako Villovy. Tómas se cítil tak dobře, když se Villovy paže ovinuly okolo jeho pasu a krku. Dávalo mu to pocit intimity, jíž měl nedostatek, až na tu s Tovou.

Ale později zanedbával i její tělo. Když hledal úlevu, byla to jeho mečem zhrublá ruka a představy Villa proudící skrz jeho mysl.

Dny ubíhaly a na žádném tréninku Strážců nechyběla Vilhelmova přítomnost. Thorbjörn nechápal tu náhlou změnu, ale vyslovil Tómasovi své díky, protože věděl, že za tím vším byl on. Tómas si vskutku užíval fakt, že obdaroval Villa brněním. Dávání dárků mezi ně přineslo kapku civilizovanosti. Bikja už se víc nepokoušel zabít muže s blond hadími vlasy. Tómas ve svém životě oceňoval nedostatek těchto úmyslů. Pokud mezi nimi byla řečena nějaká slova, bylo jich velmi málo, ale na tom nezáleželo.

Tómas by dal rád svému partnerovi pocit bezpečí, ale Ville stále cítil pocity odtažitosti. Falešné pocity, ale na to Bikja musel přijít sám.

Každý trénink byl kratší a kratší, až se jednou nemohlo pokračovat kvůli nekonečné noci, která začala. S nekonečnými nocemi přišly také Vánoce. Byl to čas, na který se každý těšil. Tradice byly v Cortburgu velmi silné, i když nebyly moc rozdílné od ostatních zemí. V tento jedinečný den, kdy mělo poslední slunce spočívat na obloze několik posledních týdnů, každý muž, žena a dítě opustili Cortburg v počtu tisíců. Cal vyrazil o dvě slunce dřív, aby našel perfektní strom, a byl to nyní on, kdo vedl své lidi.

Byl to mnohými milovaný muž. Ti z Thorbjörnovy země, kteří akceptovali preference všech pohlaví, ho uznávali jako vládce Cortburgu mnohem víc než Thorbjörnovu manželku. Meike

to nevadilo. Kráčela vedle Cala a vesele se smála při hovoru s ním. Čas od času se zastavila a hodila po něm sníh. Navzdory tomu, že spolu hledali a zdobili stromek, Meike a Cal nikdy nevyhledávali přítomnost toho druhého. Vlastně od doby, co porodila Barrekra, jí dal Thorbjörn svolení zahřívat postel jinému muži. Bylo to šťastné uspořádání, které si Tómas myslel, že jednou chce.

Ale jak kráčel a mohl letmo pohlížet na Vilhelma, který stočil roh svých rtů do toho nejmenšího úsměvu, uvědomil si, že již víc nechtěl manželku a milence. Chtěl jednoduše Villa. Sotva vnímal, co mu Tova říkala. Jedna jeho část se za to cítila vinna. On a Tova si byli v Thorly tak blízcí jako kamarádi a milenci. Teď když Ville převrátil celý Tómasův svět naruby, byli sotva přátelé. Nemohl se tím však teď zaobírat, protože přišli ke stromu, o kterém Cal celý den mluvil. A vskutku, byl perfektní.

Byl obrovský. Dvojnásobně nebo trojnásobně převyšoval Tómasovu výšku. Měl jasnou zelenou barvu a z každé strany byl obalený hustým jehličím. Představoval perfektní symbol života. Nemohli takový dar od Bohů pokácet a táhnout ho ve sněhu do hlavního panského sídla. Ne, musel zůstat tady v lese. Košíky s ořechy, borovicové šišky, sušené bobule, a dokonce svíčky byly přineseny a položeny na stranu, aby mohla každá osoba zdobit.

V době, kdy vesničané dokončili zdobení, se stmívalo, a tak zabalili věci, které přinesli, a vrátili se do Cortburgu. Někteří měně počestní lidé se mohli rozhodnout, že je perfektní čas pro útok, vstoupit do prázdné vesnice a zaútočit při návratu lidí. Ale to se nestalo. Na Severu se muži a ženy velmi obávali neuctivé smrti nebo účasti v neuctivém jednání. Všichni měli obavy po čas celého roku, ale v tomto období nejvíce. Byl to Čas Lovu – proces smrti.

Příběhy vyprávěly, že Odin pojede na svém osminohém koni Sleipnirovi přes oblohu při hledání kanců. Jeho stráží bude armáda mrtvých, lovečtí psi v čele před Bohem. I mocný Ville se bál hromových kopyt na obloze a vytí psů. Kdyby to k něčemu bylo, nikdo by v době Lovu neopouštěl svůj domov s ohledem na to, že to byla strašlivá předzvěst.

Jako oběť pro Bohy války bylo poraženo mnoho zvířat, jejichž krev postříkala větve jedlí. Některé kultury mohly soudit, že by jejich tradice mohla být barbarská, ale ne norští muži nebo norské ženy. Byl vybrán jednotlivec a nedaleko stromu, co nejblíže obětovaným zvířatům, na něm byl pověšen. Byl to dobrý válečník, silný a disciplinovaný. Nepověsili ho kvůli trestu. Před dávnými časy Odin daroval své oko pro moudrost. Strávil devět nocí pověšený na stromě, propíchnutý oštěpem, bez medoviny nebo chleba. Lidské oběti byly vykonány podobným způsobem.

Uspokojení, že Odin bude potěšen takovými oběťmi, vstoupilo mnoho místních do hlavního panského sídla. Válečníci pili pivo do bezvědomí. V době Lovu tu nebyla žádná hrozba útoku.

V hlavním panském sídle předtím, než se začalo pít, Thorbjörn zapálil Vánoční poleno. Popel měl být brzo vložen do jídla zbývajících zvířat, pro jejich zdraví v následujícím roce. Když se všichni seřadili, Thorbjörn povstal před svým lidem.

„Dnes v noci s vámi budu sdílet plán. Mí dobří muži, Sakri a já jsme strávili mnoho měsíců plánováním. Až se slunce navrátí a voda bude dostatečně teplá, abychom odsud mohli odplout, vezmu své muže, moje Strážce, moje ochránce a učiníme to, co žádní jiní norští muži doposud neučinili. Nadcházející rok žádný muž nezapomene. Nadcházející rok přijde nájezd, jaký nikdy v minulosti nepřišel a jaký nikdy nepřijde ani v budoucnosti!“

Muži bušili pěstmi do stolů a hlasitě povykovali.

„Nesmrtelnost v legendách bude patřit nám! Od tohoto roku dál, každý muž z Jihu, který uslyší slovo norský muž nebo viking, se začne třást strachem. Tento rok ukážeme těmto křesťanům, z čeho jsou muži Severu tvořeni, a dokážeme jim, že jejich Bůh je nezachrání!“ Thorbjörn skončil se svou pěstí vysoko ve vzduchu.

Následovalo více skandování a přípitek pro Bohy. Sakri a Thorbjörn slyšeli novinky o klášteru nedaleko na Jihu. Byl nechráněný, obydlený pouze netrénovanými mnichy. Thorbjörn neviděl nic než čistou idiocii v zanechání ohromného pokladu, o kterém bylo řečeno, že tam byl, tak nechráněný. Mladý Jarl nebyl rozhodně chamtivý muž, ale byl muž ze Severu a muži ze Severu milovali moře. Pokud mohl muž na moře a mohl vydělat zlato tím, že bude dělat to, co mu jde nejlépe – boj – na rozdíl od smlouvání cen ve výměnném obchodu, byl to dobrý plán.

Villovy oči jiskřily tak, jak toho Tómas nikdy nebyl svědkem. To by rozhodně nezapomněl. Jak se připozdívalo, mnoho vesničanů se vrátilo do svých domovů, aby pokračovali v oslavě Vánoc tam. Tómas a Tova jimi byli obklopeni. Šli se rozloučit a oznámit vůdcům klanu, že se vrací do svého domu. Cal se usmál, šel ke stolu a naplnil obrovský košík jídlem z hostiny. Tómas mu poděkoval a vedl svou ženu ke dveřím. Zastavila ho však nevysvětlitelná potřeba vzít Villa s sebou. Nechal Tovu stát u dveří a šel hledat černovlasého krasavce. Našel ho před sudem piva. Vrhl nůž a místo toho, aby sud kompletně minul, jako někteří, jeho čepel skončila přímo ve středu konce té Goranovy. Mnoho mužů žadonilo, aby jim vyzradil svoje tajemství, ale on nic neřekl. Jeho výraz byl samolibý, když viděl, že Tómas zahlédl jeho perfektní zaměření.

„Ville, pojď se mnou?“ Zamumlal válečník s hadími blond vlasy. Musel stát blízko, aby ho mohl slyšet. Nepřišlo mu správné takovou věc říkat nahlas.

„Kam?“

„Ke mně domů. Vracíme se tam na noc a velmi bych ocenil tvou společnost.“

„Tvoje děvka nebude chtít tvou pozornost?“ Pozvedl Ville obočí.

„To je mi jedno. Prosím, zvaž to?“

Ville byl dobrou chvíli potichu, než přikývl. „Předpokládám, že zastavit se tam po cestě do mého domu bude v pořádku.“

Tómas mu věnoval velký úsměv předtím, než ho doprovodil ke dveřím. Ani Ville ani Tova nebyli nadšeni z přítomnosti toho druhého, ale zůstali zticha. Vzduch byl mrazivý, když vyšli ven, a zatímco gentleman by se postaral o blaho dámy, Tómasova ruka se ovinula kolem Villovy, aby ji udržela v teple. Zatímco dredatý muž hleděl dopředu, Bikja se letmo ohlížel dozadu na Tovu. Jeho plné rty se zkroutily do povýšeného úšklebku. Malá skupina došla k domu a vstoupila. Tómas okamžitě začal rozdělávat oheň. Jídlo z hostiny si rozložili před sebe. Ville seděl blízko svého partnera, čímž donutil Tovu, aby si sedla naproti nim. Kdykoli jindy by muž s havraními vlasy nechal Tómase být, ale v Tovině přítomnosti měl potřebu být mu neustále na blízku. Možná to bylo dětinské, ale s ohledem na jeho historii pochopitelné.

Jedli v tichosti, která nebyla příjemná pro společnost, ale ani nesnesitelná. Tómasův skutečný důvod, proč pozval Villa, aby se s ním vrátil, přišel po večeři. Dárky nebyly o Vánocích obvyklé pro každý klan, ale Thorbjörn je miloval dávat. Konkrétně miloval obdarovávat Cala. Proto, kdykoli byla příležitost, vyměňovaly se dárky.

Tova dostala krásné šaty, na které se Tómas sotva podruhé podíval, když je koupil od Lady Hanneke. Mladá dívka byla tak potěšena, že si skoro nevšimla, že Ville také jeden dostal.

Muž s havraními vlasy Tómase zvědavě přelétl očima, než rozbalil balíček. Byla to sada pouzder na jeho dvojité meče. Ville pro ně už pouzdro měl, ale ne propracované, jako bylo to, které právě držel ve svých rukou. Hnědá kůže byla jemná, ale robustní. Podobná kůži na brnění ze železných kroužků, které pro něj bylo vyrobeno. Byla na nich změť havranů a medvědů. Vstal, objal Tómase a držel si ho na Tovin vkus moc blízko u sebe. Nebylo tu mnoho míst, kam se mohla dívat, a tak toho musela být svědkem. Ale to nebyl konec. Kompletně ignoruje blond ženu, se Ville natáhl pro svůj plášť. V jeho záhybech byl dárek. Od toho útoku v Cortburgu a hostiny, na které Tómas hrál, zatímco Ville zpíval, starší válečník začal přemýšlet o vánočním dárku pro svého vybraného milence. Po mnoha sluncích ten nápad konečně přišel a jeho naplnění teď leželo v Tómasových rukou. Loutna vyrobená Villem osobně. To byl Tómasův dárek. Blonďák stisknul druhého chlapce v těsném objetí. Jejich těla do sebe perfektně zapadla.

„Tómasi.“ Vstoupila do toho Tova. Její modré oči zezelenaly žárlivostí. „Ještě jsi neotevřel dárek ode mě.“

Měla pravdu, ale Tómas si byl jistý, že žádný dárek, který mohla vykouzlit, by nezastínil Villův.

Vilhelm na Tovu málem zuřivě zavrčel, když Tómas otevíral balíček od ní, a ona mu divošské chování oplácela. Podle ní to bylo její právo. Koneckonců, tohle byl Ville. Byl to muž, který jí odloudil manžela z postele, muž, který měl vždycky být na prvním místě. Muž o mnoho krásnější, než byla ona sama. A co bylo v jejích očích nad slunce jasné, muž, kterého její manžel více miloval.

Její modré oči se zúžily. Mohlo by to být úplně jinak, kdyby byl Ville nezajímavý nebo kdyby alespoň nesoupeřil proti ženskosti. Tova vždycky přísahala, že nechá svého manžela a kamaráda dělat to, co si přejí, ale byla stále žena. Mladá žena. Ve výsledku se z ní stalo majetnické stvoření, které by nesneslo ztratit svého manžela bez boje. Mnoho žen se mohlo cítit podobně. Měla málo zim a její zralost, co se týkalo téhle věci, se začala jasně projevovat.

Jak zuřila nad Villem a svým manželem, její mysl začala pracovat, uvažujíc o různých způsobech, jak by mohla nalákat Tómase, aby s ní zůstal sám. Být ženou otevíralo mnoho dveří, jedny konkrétně, které považovala za nejjednodušší cestu.

autor: Synnie