autor: Estricnina
Máš více, než tušíš
Hmm… nad tím jsem nikdy opravdu nepřemýšlel. Proč? S kým máš potíže? Hehehe… Ale vážně, myslím, že možná jo… eh, dneska jsem trochu jako ve snu, ale uvidíme, co dokážu vykouzlit.
Moje osobní zkušenost mě přivádí k tomu, abych ti řekl, že ve skutečnosti lidé, které nejvíce nenávidíš – jsou ti, které máš nejradši. Já myslím, že každý může vycházet s každým, pokud víš, co tím myslím. Do určité míry. Myslím, že možná – jo, ty si – vybereš – někoho nenávidět, namísto toho se pokusit o to, aby to fungovalo, ale je mimo tvou kontrolu vytvořit z toho vztahu typický příklad nejlepších přátel. Myslím, že to vyžaduje speciální kombinaci, aby se vztah vyvinul do něčeho silnějšího, než jsou jen známí, a nestane se to jen pouhou snahou.
Zjistil jsem, že když někoho opravdu vášnivě nenávidíš, tak to vlastně není nenávist. Je to strach. Na tom člověku něco je, na způsobu, jak jedná, nebo jak mluví, čeho se bojíš. Proč? Já nevím, ale ve skutečnosti o tom v poslední době sám dost často přemýšlím, a tahle divná poučka se zdá být docela platná. Nebo si aspoň myslím, že by to tak mohlo být. Je to jako-
Je to jako co? Bill zvedl ruku z klávesnice a lehce se poplácal po tváři.
Ale ne, není to jako ta malá osina v zadku. Protočil oči nad svým vlastním komentářem, chystal se to nechat být objektivní.
Čeho se bojíš? Naléhal slabý hlásek v jeho hlavě, ale Bill potřásl hlavou a přiložil prsty zpátky na klávesnici, aniž by nad tím dvakrát zapřemýšlel, vymazal začátek poslední věty.
Chci říct, že si myslím, že nenávist má vždy nějaký výchozí bod. Je produktem jiných pocitů. Jako žárlivost. Někdy někomu tak moc závidíš, že nemusí udělat vůbec nic pro to, aby tě naštvali. Chtěl bys to, co mají oni, nebo být takový, jako jsou oni, a jsi vzteklý, že to nemůžeš mít, a tak je prostě nenávidíš. Někdy je to zastrašování, možná má ten člověk super silné potřesení rukou, a to samotné tě vyvádí z míry. Začneš ho nenávidět, protože tě nutí se cítit nejistě.
Eh, já nevím, vždycky blábolím, ale opravdu toho o tom moc nevím. Ale líbí se mi, jak mě tvoje otázky nutí přemýšlet.
Trochu změním téma a musím se zeptat – jak moc toho víš o byznysu? Opravdu by se mi hodila nějaká rada a nemám tušení, koho se zeptat, ale s tebou vždycky můžu zkusit střílet naslepo. Občas říkáš inteligentní věci, takže to stojí za pokus 🙂
Ach! Taky tady mám jednu ošemetnou situaci… hypoteticky, kdyby ses chystal jít na rande, co by sis, sakra, vzal na sebe do francouzské restaurace? Říká baret ´Snažím se až příliš´? Hahaha.
Ozvi se nazpátek, až dostaneš šanci.
-Red
Bill se protáhl a zazíval, propraskal si klouby, než popojel myší a kliknul na tlačítko ´odeslat´.
Jakmile mu webová stránka oznámila, že byl e-mail odeslán, sklonil se a sevřel si hlavu do dlaní, bezvýrazně si prohlížel obrazovku laptopu. Usmál se, okamžitě pocítil to netrpělivé očekávání odpovědi od svého tajuplného kamaráda. Komukoliv z venku by se mohlo zdát, že spolu diskutují o zbytečných a nezajímavých tématech, ale pro Billa byly tyto předměty k diskuzi opravdu důležité. Potkal někoho, kdo s ním sdílel jeho teorie a ideály, někoho, kdo s ním byl spřízněný způsobem jako nikdo jiný, koho osobně znal. Bylo to motivováno jejich vzájemnou dohodou, že specifika by měla být z probíhajících rozhovorů vynechána; žádná jména, žádné informace o tom, kde v Berlíně bydlí, žádné diskuze o konkrétních otázkách týkajících se přímých vztahů nebo problémů. Všechno bylo abstraktní, byla to jen prostá výměna názorů a zpětné vazby, někdo, kdo vám mohl poskytnout názory na život z perspektivy, která je tak podobná té vaší, a přesto z úplně jiného úhlu pohledu. Vytvářelo to zvláštní pocit jistoty, protože jste byli osvobozeni od odsouzení a mohli jste být tímto způsobem ve svých myšlenkách upřímní.
Bill byl tak rád, že se někdy před rokem odvážil na místní webové stránky Zvířecích aktivistů, když si vyhledával informace o tragickém případu týraných zvířat nedaleko jeho domova. Náhodně tam našel někoho blízko svého věku, kdo žil nějakou dobu v Berlíně (a nyní se zřejmě do Berlína vrátil), a kdo sdílel jeho lásku k životu v městských ulicích a taky lásku ke zvířatům. Jedna věc vedla ke druhé a brzy se spřátelili, vedli spolu rozhovory přes chat a emaily, jako by se znali celé své životy. Prostě se to tak stalo, že ten chlápek byl ten nejpohodovější člověk, se kterým se dalo konverzovat o řadě věcí, a který obohacoval jeho život jednoduchým, ale vítaným způsobem. Nikdy se necítil sám, i když nikdo jiný nebyl fyzicky kolem.
Bill si unaveně protřel oči a znovu se protáhl. Probudil se brzy, navzdory krátkému spánku, a jeho tělo ho prosilo o zdřímnutí, dokonce i když se jeho mysl nechtěla podvolit. Myslí mu projely útržky z večírku a on se znovu sám pro sebe usmál. Ten večer byl poměrně bezvýznamný, nebyla to ta největší zábava, kterou v posledních letech měl, ale přesto mu to vyvolávalo podivný pocit brnění v konečcích prstů, když na to pomyslel.
Měl na práci milion a jednu věc k tomu, dokonce měl v plánu poupravit svůj životopis; odmítal uvěřit tomu, že centrum, které bylo jeho domovem už po dva roky, bude uzavřeno, ale už dál nemohl ignorovat hromadící se účty – potřeboval druhou práci, nebo bude potřebovat někdy velmi brzo.
Poklepal si na rty, jak jeho oči doputovaly k hromadě papírů, které si přinesl z centra, a pak ke zbytku studené kávy, která byla pozůstatkem z dnešního rána, a rozhodl se pro odpolední zdřímnutí.
Jelikož mi nemůžeš říct, o jaký byznys tady jde, tak ti asi moc nepomůžu D:
Chci říct, že to může zkusit a já udělám, co budu moct. Teď musím přemýšlet, jestli jsi majitelem nějaké firmy… je to něco podezřelého? Ilegálního? Red zní jako perfektní jméno pro někoho, kdo řídí drahý bordel. Ne… ´Velký Ted´ je lepší.
Je legrační, žes mluvil o tom, mít z někoho strach, protože-
Tom byl násilně vytržen z toku svých myšlenek zazvoněním telefonu. Těžce si přejel rukama přes obličej a promnul si oči, než se natáhl přes druhou polovinu pohovky pro svůj telefon.
„Jo?“ ´Prosím´ bylo trochu nadhodnocené, pokud šlo o Toma.
„Dobré odpoledne. Mohu mluvit s panem Thomasem Kaulitzem?“ Řekl mužský nosový hlas tím nejpřísnějším tónem, jaký Tom za poslední dobu slyšel.
„Právě s ním mluvíte.“
„Ach, dobrý den, pane Kaulitzi. Tady je Anthony Bergmann, advokát nedávno zesnulého Jörga Kaulitze – jsem rád, že se mi vás konečně podařilo kontaktovat. Doufám, že jsem vás nevyrušil při nějaké práci.“
Tom zvedl oči k laptopu, který měl uvelebený na klíně, a na zlomek vteřiny zvažoval odpovědět ´ano, mám plně nabitý program´. Celkově byl však Tom hluboce zvědavý, proč ho otcův právník kontaktoval, a ignoroval přitom způsob, jakým mu poklesl žaludek při zmínce o Jörgově smrti. Ještě překvapivější bylo, že se někomu vůbec podařilo najít na něj kontakt.
„Ehm, ne… teď je to docela dobré. Co… se děje?“
Muž na druhém konci linky si zvláštně odkašlal a Tom potlačil smích. „Ach ano, no, důvod, proč vám volám, je ten, abych s vámi mohl prodiskutovat poslední vůli vašeho otce. Zvláště to, co vám odkázal.“ Tom znovu pozvedl obočí a pozorně naslouchal. „Nastaly určité – drobné potíže – u jistých nemovitostí, které po sobě zanechal. Jste si vědom obsahu jeho vůle, pane Kaulitzi?„
„Ne… opravdu ne,“ odpověděl Tom a zamračil se. „Je to vážné? Co to má co společného se mnou? Já myslel, že – no, tak nějak jsem usoudil, že mi nic neodkáže. Je tady něco, co mi uniká?“
„Naopak, pane, bylo vám naděleno, pokud to tak mohu říci, velice štědře. Jak už bylo řečeno, je to docela důležitá záležitost a já navrhuji, abychom si domluvili nějaké setkání, kde bychom o tom mohli dále diskutovat. Bylo by to tak v pořádku?“
Tom spolkl počáteční omráčení. „Ehm, ano, ano. Jistě.“
„Mám volnou chvíli příští neděli okolo 16:30, a pokud nemáte nic proti schůzce o brzkém nedělním večeru, pak bych si vás moc rád zarezervoval. Obávám se, že je to jedna z velmi mála volných chvil, kdy budu tento týden k dispozici.“
„To je v pohodě, můžu tam být.“ V těchhle dnech nejsem tolik zaneprázdněný, pomyslel si Tom s náznakem bolesti v hlase.
Muž ze sebe vysypal adresu kanceláře a Tom si ji naškrábal na nejbližší kousek papíru. Až když se advokát téměř rozloučil, Tom impulzivně vyhrkl otázku.
„Hej – vlastně jsem chtěl něco vědět. Můžete mi říct, co jsem zdědil, že? Nechci být moc drzý, pokud to nemůžete říct, ale jsem tak trochu v šoku.“ Tom si roztržitě okusoval nehet a pevně sevřel telefon.
Na druhém konci se rozhostilo ticho a Tom krátce zauvažoval, jestli je opravdu nepřijatelné říkat takové věci po telefonu – i když ho nenapadal žádný dobrý důvod proč.
„No, pane, aniž bych chodil kolem horké kaše, váš otec zanechal, kromě spousty jiných věcí, na vaše jméno celý svůj majetek.“ Tom vydechl a oči se mu rozšířily až do velikosti talířů. „Přesto je fér vás varovat, že, no, je vaše právo na tento majetek napadeno. Ale nebojte se, vše spolu prodiskutujeme, až se setkáme, to vám slibuji. Přeji příjemné odpoledne, pane Kaulitzi.“
S jedním kliknutím se linka odpojila a Tomova ústa se ani nepohnula z pozice, ve které zamrzla.
„Zlato, jsem zpátkyyy! A mám dááárky!“ Vchodové dveře se rozlétly a Karla, zatížená spoustou tašek, vběhla dovnitř a vesele a mimo rytmus si zpívala.
„Ahoj.“ Tom vyhýbavě zavrčel, odhodil telefon na gauč a očima se vrátil k laptopu na klíně.
Karla si hlasitě odfoukla, kopnutím zavřela dveře a odhodila nějaké přebytečné tašky na kuchyňský stůl. „Co máš za problém?“
Tom našpulil rty a pokrčil rameny, ani nezvedl pohled, když začal zuřivě psát. „To nic. Myslím, že jsem právě zjistil, že jsem byl jako syn opětovně adoptován nebo něco podobného. Jako že možná budu dědic nebo tak.“
„Vážně?“ Odpověděla Karla pochybovačně. „Dědic, jo? Nevěděla jsem, že tady bylo něco, co bys mohl zdědit.“
Já jsem jí vážně nic neřekl; je to docela vtipné. „Jo,“ pokračoval Tom bezstarostným tónem. „Někdo nechce, abych hmm…“ Tom si jen sotva všiml svého anglického uklouznutí, jak se nacházel jen jednou nohou ve fyzickém světě, „…abych převzal království.“
„OH, vážně?“ Za Tomem se ozývalo hlasité cinkání a bouchání, jak se otevíraly a zavíraly dvířka od lednice. „A kdo ti odepírá tvé království, můj princi? Je tady nějaký velký, zlý drak? Ach – ne. Je to ďábelská čarodějnice, že?“
Tomovi zaškubalo obočí, ale jinak se jeho výraz nijak nezměnil.
„Bingo.“
Když Tom to úterní odpoledne vkráčel do centra, okamžitě si byl jistý, že se neměl ukázat o hodinu dříve jen díky triviální úvaze. Ta triviální úvaha možná byla Karla, Karla a Karla, omezený prostor a bolavé (a zjevně nějakou dobu i nepoužitelné) boky, ale jeho byt mohl být pro tentokrát možná lepší volbou.
„Ne, ne, ne! Je to celé špatně! Tohle nemůžeme použít.“ Tom sebou škubl při hlasitém protestu černovlasého mladíka a opatrně si jednou rukou sundal sluchátka, než opatrně vstoupil do hudební třídy.
„Proč? Teď to vypadá ještě lépe! No tak to vypadá trošku jinak, je to jen vylepšení,“ ozvalo se Alfonsovo reptání.
Oba mladí muži se nacházeli uprostřed zjevně vyklizené třídy, židle byly úhledně naskládané podél stěn. Bill stál na jednom konci příšerně velké nástěnné malby rozložené na koberci, napůl dokončené, jak se zdálo, která se táhla až k Alfonsovým nohám na druhém konci. Volně zde splývaly smíšené pastelové barvy, prolínající se do ostře černé tužky a čistého bílého plátna.
Žádný z nich si Toma nevšiml, a tak se vydal k přikrčenému, statnému blonďákovi sedícímu v rohu a posadil se tiše vedle něj.
„Alfonsi,“ začal Bill pevným, vážným tónem, jeho pohled byl jako dlouhý a ostrý nůž, kterým se zabodával do staršího muže. „Ta píseň s názvem ´How the Lights on the Christmas Tree Glow (Jak ta světýlka na vánočním stromku září)´ k velkému šoku, pokud mohu dodat, popisuje krásná vánoční světýlka na stejně krásném vánočním stromku. Skutečně jsem si myslel, že obecný a základní požadavek na vánoční strom ozdobený vánočním osvětlením v útulném vánočním prostoru bude snadno pochopitelný.“
„A? Tohle je stejně tak dobré! Je to, ehm, vánoční, víš, pořád to bude vypadat skvěle.“
„Je to sob uprostřed napůl zasněženého pole… a nic jiného! Máš vůbec tušení, jak retardovaně to bude vypadat? Ne – nejspíš nemáš. Ve tvé stejně tak omezené mysli to nějak dává perfektní smysl. Mám pravdu?“
Nastalo ticho, intenzivním zápasem v zírání vzduch v místnosti ještě více zhoustl. Alfons hluboko v krku tiše zavrčel a Bill si znechuceně odfrkl. Tom omráčeně uvažoval, kam se poděl ten cukrující pár, který pozoroval na večírku.
Náhle se ozvalo hlasité křupnutí a všechny tři hlavy se otočily ke Gustavovi, který se zarazil s preclíkem napůl mezi rty. Blonďák se obezřetně rozhlédl mezi členy svého publika, pomalu ale jistě si vtlačil zbytek své svačinky do úst a místností se znovu rozeznělo hlasité křoupání.
Bill ze sebe vydal přes sevřené rty pronikavý výkřik, vztekle zadupal, a Alfons si povzdechl a rukama si přikryl oči. Tom zvedl obočí a pobaveně vyprskl, ale smích potlačil – pohled v Billových očích, když byl rozladěný, naháněl strach.
„Tohle bude katastrofa… Ani bych hlavní radu nijak nevinil, kdyby nás stopli. Na tomhle bohem zapomenutém místě nic nejde tak, jak má.“ Bill se vrhl do nejbližší židle, oči měl ublíženě rozšířené a ruce omotané kolem svého těla, jak se snažil sám sebe uklidnit. „Tohle celé je jeden velký zatracený chaos.“
„To opravdu není,“ začal Alfons, ruku si zastrčil do kapsy svých džínových kalhot. „Já myslím, že to celé bude nakonec naprosto brilantní. Děti zní skvěle, a tahle malba je zatraceně dobrá. Rozsvítí to celou show.“
Gustav v rohu pokrčil rameny, nabídl pytlík preclíků Tomovi a Tom si jich pár vzal. Oba soustředěně sledovali to chabé, ale o nic méně zábavné představení plné dramatu a spokojeně si pochutnávali na svém občerstvení.
„Ale prosím tě – polovina těch dětí si myslí, že houslový klíč je součástí řecké abecedy. A teď – teď budou zpívat svými falešnými, pisklavými a strojenými hlasy o vánočních stromcích a dobré víře na scéně, která bude vyzdobena pro ´Rudolph the Red Nosed Reindeer (Sobík Rudolf s červeným nosem)´. Předpokládám, že bych si měl jít zavolat, nesmím zapomenout pozvat i klauna.“
Alfons udělal několik dlouhých kroků směrem ke svému příteli, širokýma rukama jej popadl za paže a sklonil se do zorného pole trucujícího mladíka. „Přestaň kňourat, bude to vypadat dobře. Nevím, jak jinak to ještě mám říct – není tady nic, co bych ještě mohl udělat, aby se ti to zdálo lepší. Je to vánoční téma, je to svěží, originální a perfektní. No tak to zatraceně není strom, ale pořád to vypadá skvěle a ty to víš.“
Z druhé strany místnosti, kde měl kytarista nyní nohy opřené o stoh malých židliček, zaznělo to nejslabší protestující zabručení. Tom zvedl obočí v nepřímé výzvě a jeho ústa brzy následovala a otevřela se, aby vypustila první slovo. Gustav, aniž by spustil oči z páru před nimi, uchopil Toma za paži a lehce ji zkroutil. Tom získal první ochutnávku Gustavova jedinečného talentu pro tichou řeč. Jakmile bubeník jeho paži pustil, Tom se na židli zhroutil s porozuměním, že Gustav chtěl, aby držel pusu, a tím stejným sevřením mu bylo dáno najevo, že blonďák dobře ví, proč není zapotřebí žádného zapojení zvenčí.
Bill měl nakrčené čelo, hlavu sklopenou, ale jeho oči se soustředily na Alfonse. Po dlouhé chvíli těžce vydechl a síla jeho dechu rozechvěla kudrliny na ofině staršího muže. „Jen bych si přál, abys mě pro změnu poslechl, Ali. Je to, jako by ses nikdy vůbec nestaral o to, co říkám.“ Mluvil tak tiše a nízkým hlasem, že Tom málem nezachytil všechna jeho slova.
Bill moc dobře věděl, že má příšernou náklonnost k perfekcionismu, je přísný, ukňouraný a náročný, ale snažil se co nejvíce vyjednávat, když věděl, že musí. Nicméně se zdálo, jako by se Alfons neustále stavěl proti jeho přáním, proti těm, o kterých se Bill rozhodl, že jsou všeobecné a otevřené, ve snaze natáhnout diplomatickou ruku, bylo to něco, na čem pracoval celé roky, aby se vyhnul špatným konfrontacím.
„Záleží mi na tom, co říkáš, Bille. Jen prostě toho o tom vím víc. Vizuální umění je moje věc, pamatuješ? Nemůžeš to prostě přijmout? Ty víš, že jsem pracoval opravdu tvrdě, s tebou ve své mysli,“ Alfons třel rukama nahoru a dolů po Billových pažích a používal přitom svůj nejjemnější hlas. Bill se začal pohupovat tam a zpátky pod jeho dotekem, na konečcích jeho rtů se objevil slabý úsměv.
Tom pochybovačně přimhouřil oči. Rty se mu nespokojeně zkroutily, když sledoval Alfonse, jak líbá černovlasého mladíka na čelo, pak na tvář, a brzy následovaly i jeho rty.
„Okay, okay,“ řekl Bill tiše a uvolnil úchop svého vlastního trupu. „Pokusím se na to zvyknout.“
„To je můj kluk,“ zavrkal Alfons, narovnal se a protáhl.
Gustav zmačkal prázdný pytlík do pevné koule a hodil ho do koše s brilantní přesností. Obrátil se k Tomovi a střelil po něm plným a vědoucím pohledem, o kterém si ten druhý nebyl zcela jistý, že ho pochopil, než vystřelil hlavou kupředu v kýchacím záchvatu. „Zatraceně,“ stěžoval si bubeník, jakmile se kýchání zmírnilo. „Tohle je prostě nefér.“
„Chudáčku Gustave-“ zazpíval Bill, vstal a upravoval si manžety. „Nechoď do práce, když jsi pořád tak nemocný!“
Gustav na svého spolupracovníka ostře zazíral a rozčileně potřásl hlavou. „Pořád sis stěžoval, že musíš vést celou třídu sám. Přišel jsem kvůli tobě.“ Blonďákův hlas se zachvěl ve své pevnosti, ale Bill zabručel a s porozuměním přikývl.
„To říkají všichni,“ ozval se nakonec Tom, otřel si ruce do kalhot a opřel se. Zazubil se, když mu bubeník poslal nepobavené zamračení, a Bill se uchechtl.
Jeho pobavený úsměv se po chvíli vytratil, jak pocítil záchvěv déjà-vu. Zvláštně si Toma prohlížel, než pokrčil rameny a natáhl se pro svůj kabát, dlouhou onyxovou bundu, visící přes opěradlo židle u učitelského stolu.
„Jsi tady brzo, Thomasi,“ všiml si Bill opožděně, zatímco protáhl ruce skrz rukávy.
Tom se nad tím jménem zašklebil a poslal Billovi mdlý pohled, než odpověděl. „Potřeboval jsem přestávku. Doma už není co dělat – Karla je rozbolavělá.“ Natáhl se, aby plácl do Gustavovy zvednuté ruky.
Bill protočil oči a upravil si tašku, než si ji hodil přes rameno. „Hraješ prvotřídní divadýlko, jako vždy, Tome.“
„Tom, je to tak?“ Alfons si toporně upravil límec a udělal pár kroků k Tomovi, aby mu nabídl ruku. „Věřím, že jsme nebyli správně představeni, já jsem Alfons Kuefer.“
Tom na vysokého muže zamrkal, váhavě ruku přijal a slabě s ní potřásl. „Tom Kaulitz.“
„S potěšením, Tome, to jsem si jistý.“
Tom odpověděl pouze odměřeným přikývnutím, uvolnil svou ruku a překřížil si ruce na hrudi stejně jako dříve Bill.
Právě v tu chvíli se Tom rozhodl, že Alfonse nemá rád. Neměl pro své znepokojivé pocity žádné skutečné důvody, ale věděl, že je na tom muži něco zvláštního, co se mu nelíbilo. Zblízka ale nenápadně sledoval, jak Alfons omotal paži kolem Billova pasu a jemně ho k sobě přitáhl, aby jej následoval. Umělec se naklonil, aby zpěvákovi něco pošeptal do ucha, a Billovy rysy ozdobil tajuplný úsměv, ze kterého Tom pocítil teplo v žaludku. Alfonsovy pohyby byly jemné a alespoň na pohled pečující a slušné. Ten muž byl zdvořilý a víceméně vhodně se chovající, hezky se nesl a z každého jeho kroku čišela vyzrálost. Tom nedokázal izolovat jediný faktor, který by jej na něm pohoršoval, a to ho znepokojovalo.
Gustav ho dvakrát těžce poplácal po rameni a dožadoval se jeho pozornosti, než ho rukou zatahal za šátek, který měl kolem krku.
„Tome, máš před hodinou pořád ještě trochu času, že? Proč si se mnou nezajdeš dát kafe? Pokud ti teda nevadí Sonny a Cher.“
Ode dveří se ozvalo nesouhlasné zasténání, které slibovalo vokální nadávku na ten komentář, ale když Tom vykoukl zpoza Gustavovy paže, zjistil, že ústa pachatele jsou již dávno zaneprázdněna. Kytarista pocítil, jak mu hrdlem stoupá zavrčení, ale rychle ho místo toho proměnil ve zběžné zakašlání.
Gustav, kterému nic neuniklo, dokonce ani když byl nemocný, se ještě více natočil, aby skryl svůj výraz před dvojicí u dveří. Zvedl obočí a na obličeji měl slabý, ale pobavený úsměv, když naklonil hlavu a dal tak Tomovi tiše vědět, že by si na to měl raději zvyknout. Tom by žasnul nad tím, jak snadno ten kluk přednesl celý kus komentáře pouze jednoduchými gesty nebo výrazy, ale byl zcela nevědomě silně soustředěný na akci, která probíhala v jeho periferním pohledu.
„Ne, já vlastně nejsem moc velký kafař,“ řekl Tom, vstal a poplácal Gustava po rameni. „Ty běž, ale díky. Mám nějaké věci, o které se musím před vyučováním postarat.“
Gustav přikývl a popadl svou tašku, rozešel se směrem k východu, aniž by zapomněl hodit gumu, kterou zvedl ze stolu, na dvojici ochmatávajících se mužů ve dveřích. „To už stačí, všem nám tady začíná být špatně od žaludku. Pohyb, pohyb, pohyb! Chci kapučíno a jsem až příliš nemocný, abych se vypořádával s tímhle,“ stěžoval si hlasitě, když se Bill zazubil. Alfons začal táhnout svého přítele ze dveří a pryč z dohledu, a Gustav přes rameno zamával a zavřel za sebou dveře.
Jakmile byli všichni mimo dohled, ale ani zdaleka mimo jeho mysl, Tom si úlevně oddechl. Jemu nebylo špatně od žaludku, ačkoliv mu jeho žaludek poskakoval kolem podobným způsobem. S otupělým výrazem popadl kytarové pouzdro opřené o židli, na které seděl, a položil ho, aby z něj vytáhl svou milovanou gibsonku. Zvedl ji a láskyplně pohladil, prsty přejel po několika strunách a celý se při jejím zvuku rozsvítil.
Myšlenky se mu toulaly k jeho neobvyklým obavám, před jeho vnitřním okem se rozprostřela představa Alfonse. Sám pro sebe se zamračil, zatímco vybrnkával nesmyslné akordy, procházel si v duchu každý detail toho muže a zoufale se snažil poukázat na nějakou vadu, kterou by mohl najít. Musel si sám sobě přiznat, že jich příliš nenašel, alespoň ne za těch sotva pár hodin, co ho znal. Pečlivě zvažoval, zda si sám ´volí´ být odmítavý, nebo ne.
Je zatraceně divný a posedlý organizátor, zdůvodňoval si sám pro sebe Tom, dle mužovy dřívější hádky s Billem. Ale zase, stejně tak je i Bill, nebo ne? Ne, ne, snažil se Tom znovu, tohle bylo nějakým způsobem jiné. Setřásl to ze své mysli, když usoudil, že mu do toho nic není, aby se to pokoušel analyzovat. Když se přes jeho původní myšlenky rozprostřela představa Billa, definitivně se rozhodl zabývat se jinými záležitostmi.
„Kurva,“ zaklel a jednou rukou prohledával pouzdro. „Zase jsem zapomněl trsátka, zatraceně.“ Neměl v úmyslu prožít následující dvě až tři hodiny bez trsátka a prsty jej bolely, jen si to představil.
Něžně svou gibsonku odložil a začal procházet jednotlivé skříně, zásuvky a poličky v místnosti v naději, že se někde schovávají nějaká extra navíc. Jeho úsilí ho přivedlo do komory, do které bez zaváhání otevřel dveře, a začal se prohrabávat nekonečnou zásobou starých učebnic a notových zápisů, jazýčků do klarinetů a čistícími tekutinami, a nakonec i různými typy nástrojů. Spatřil velkou hnědou krabici u zadní stěny a vyskočil kupředu, aby ji otevřel, oči mu zajiskřily s pocitem úspěchu, když konečně našel náhradní trsátka.
Jakmile se vydal k východu, jeho pozornost upoutala hromádka podivně naskládaných nástrojů na středně vysoké polici a za černými pouzdry vykukovalo neobvykle zbarvené dřevo. Přeskákal několik hromad na podlaze a opatrně z hromady odstranil jedno černé pouzdro po druhém. Po odkrytí kytary si tázavě skousl rty.
Tom ji opatrně zvedl, přitiskl si ji k sobě jako dítě a přejel prstem po místě, kde chyběla prasklá struna. Jelikož se momentálně nacházel v nejbližším okolí sám, mohl ze sebe svobodně vydat tichý zvuk znepokojení, zatímco si pozorně prohlížel zraněný nástroj. Ať už tam tu kytaru nacpal kdokoliv, udělal do dost bezstarostně.
Kousl se do rtu a odložil kytaru, aby se rozhlédl kolem po novém setu potřebných věcí. Tom se rozhodl, že je na čase zahrát si na lékaře a opravit svého malého, opuštěného pacienta, neměl to srdce zanechat ji tam o samotě a zapomenutou, v bolestech.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Tome mně se Alfons taký nelíbí ale libí se mi povídka.
Tak nějak mi z toho vyplynulo, že Alfons je velmi schopný manipulátor. Takový ten záludný typ, kterému se ovšem nedá nic vytknout, protože přece všechno dělá jen pro Billa a jeho dobro, že? Ale ve skutečnosti je nakonec vždycky po jeho a Bill je ten absolutně ovládaný. Tom si toho podvědomě taky všiml. Zajímalo by mě, jak moc "milý" by Alfons byl, kdyby se mu Bill opravdu vzepřel.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
I ty hajzle jeden prasivej…
Hey ale to s tou kytarou… To bylo krasny. By se divil kdo ji tam tak zahazel.
Me to bavi!:D Ty Gustavovy okamziky, jak vedoucne do Toma rejpne a pak po tech dvou hodi gumu, uplne to vidim xD
Souhlasim s Nade s tim Alfonsem, od zacatku se mi nezda, a to, co vuci nemu ma Tom (hleda na nem chyby, nemuze na zadnou prijit), to nejspis nebude zarlivost, ale i tuseni, ze Alfik fakt nebude bezproblemovej.
A s Bitter zas souhlasim s tou kytarou:D To bylo mily. To musel psat nekdo, kdo kazdopadne musi mit ke kytaram vztah – uplne to chapu, ja si na ni taky nenecham sahnout, jeste aby ji nekdo opatlal..:D Nene, ruce pryc cizi:D
Diky za dil <3
Musím říct, že mám strašně moc ráda e-maily, které si kluci mezi sebou vyměňují. Možná je to proto, že si v nich tak hezky rozumí, možná je to tím nádechem mystična, že se kluci neznají. Nevím proč, ale strašně ráda si je vždycky čtu. Což mě taky vždycky přivede k myšlence, jak je možné, že třeba kluky ještě ani trochu nenapadlo přemýšlet nad tím, že by to mohl být ten druhý? Oba dva mají strašně moc vodítek. Píší si i o tom, co je v životě potkalo, a ačkoli v reálném životě se kluci neznají, možná by si mohli dát jedna a jedna dohromady, ne? Já vím, ty jejich e-maily nejsou až tak konkrétní, ale stejně…jen pouhopouhá myšlenky, kterou by pak hned zahnali?? A taky jsem ráda, že konečně vím, jak na sebe kluci takhle na internetu přišli. Kvůli zvířatům, je to milé. 🙂
A s Tomem jednoduše musím souhlasit. Alfonse nemám ráda přesně s těchto důvodů a poslední dobou přemýšlím, proč s ním vůbec Bill je?!
A také jsem zvědavá jak to bude s tím dědictvím. Kdopak jej chce Tomovi odepřít?
Děkuji za překlad. 🙂