autor: Becs
Poslechl jsem babiččin příkaz a tiše jako myška vystoupal po schodech do patra. Dveře do mého pokoje byly otevřené dokořán. Oknem sem proudilo zlatavé světlo a dopadalo na postel, která mě přímo vábila, abych si do ní lehnul a oddal se tolik vytouženému spánku. Přesto jsem zaváhal jen na okamžik, než jsem se přikradl k druhým dveřím, jež byly neprodyšně uzavřeny. Nastražil jsem uši, ale neslyšel vůbec nic. Mé tělo ovládala jen silná touha Billa alespoň na chvilku spatřit. Ověřit si, že za pevným dřevem opravdu nerušeně odpočívá.
Zmáčkl jsem kliku tak opatrně, jak jen to šlo. Vydala jen minimální zvuk, ale i tak jsem se bál, že se spáč probudí a za mé vyrušení mi zlomí něco dalšího. Zatajil jsem dech, a když se nic nedělo, úlevně jsem vypustil všechen vzduch z plic. Otevřel jsem na malou škvíru a protáhl se dovnitř. Místnost byla celá zahalená do tmy a trvalo mi pár vteřin, než jsem se dokázal rozkoukat. Jediným zdrojem světla byl tenký paprsek slunce, který se objevoval a mizel, jak si se závěsem pohrával vítr.
A tady ležel. Na posteli z masivního tmavého dřeva a v bělostných přikrývkách, takže kontrastovaly s jeho černou hřívou. Působil tak klidně a vyrovnaně. Nahý hrudník se mu zvedal v pravidelných intervalech a já měl co dělat, abych tu bělostnou pokožku nepřejel špičkami prstů. Dlaněmi jsem se zapřel o dřevo v nohách postele a jen uchváceně zíral.
A pak se stalo něco zvláštního. V jeden okamžik tam Bill ležel, a když jsem mrknul, najednou byl pryč. Zamrkal jsem znovu, abych se ujistil, že to není jen nějaký klam, kterým si se mnou hraje moje unavená mysl.
„Takže ty mě šmíruješ?“ ozvalo se mi těsně u ucha a já se polekaně otočil. Bill stál za mnou, na sobě jen titěrné boxerky a na tváři pobavený výraz. Přesto jsem z něj cítil něco nebezpečného, co nebylo radno pokoušet.
„Omlouvám se,“ koktal jsem hloupě. „Nemohl jsem si pomoct.“
„Mám dojem, že se ti to stává často,“ nadzvedl jedno obočí a vykročil proti mně, takže jsem musel couvnout. Zastavil jsem se, až když se můj zadek opřel o rám postele. Dosedl jsem na něj a Bill mi docela pohodlně napochodoval mezi nohy. Jeho obličej se vznášel jen pár milimetrů nad mým.
„Nestává. Je to tebou. Uchvátil jsi mě,“ přiznal jsem upřímně. Už mi řekl, že dokáže vycítit mé tělesné reakce, takže neměl smysl před ním něco zastírat.
Bill ve tváři neprojevil žádnou emoci, jen se ještě chvíli pohledem vpíjel do mých očí. Cítil jsem, jak atmosféra v ložnici houstne a těžkne, a netušil jsem, co od toho můžu očekávat. Bez jakéhokoliv varování se ke mně sklonil a uvěznil mé rty do svých. Dřív než jsem si ten slastný, opojný pocit stihl vychutnat, začal se mi zběsile dobývat do úst. Oběma rukama mě chytil kolem krku a celým tělem se ke mně přimykal. Byl tak vášnivý, že se mi z toho točila hlava. Nemotorně jsem mu položil paže kolem boků. Měl jsem strach, abych ho sádrou nějak neodřel.
Bill byl jako smyslů zbavený. Nárokoval si má ústa jen pro sebe tak zběsile, že jsem po chvilce lapal po dechu. Nehty mi projížděl po zadní straně krku a občas je zatnul trochu víc.
„Počkej, zastav,“ odtrhl jsem se opatrně. I když každá buňka v mém těle toužila po tom se ho dotýkat, tohle bylo až příliš rychlé. Ještě včera jsme byli nepřátelé a tohle mě stejnou měrou děsilo, jako vzrušovalo.
„Copak to není přesně to, co chceš?“ prsknul na mě Bill a já s hrůzou zjistil, že je rozčílený. „Copak to není to, co všichni chtějí? Dostat upíra?“
„Proto jsem sem nepřišel,“ vysoukal jsem ze sebe. Očividně nabyl mylného dojmu, že mám zájem o sex.
„Ale no tak. Kradeš se mi do ložnice a nechceš si to rozdat? Takové kecy. Cítím, jak ti vře krev. Cítím i tohle,“ dodal a bez studu mě chytil za rozkrok, kde se vzdouvalo mé tvrdé přirození.
„Přitahuješ mě,“ řekl jsem upřímně. „Ale nechci tě jen ojet.“
„Ty to nechápeš. Nic z toho, co ke mně cítíš, není skutečné. Ten chtíč, to pobláznění, je jen chemie, která dobře zafungovala. Je zakódováno v tvé DNA, abys na mě takhle reagoval. Není to doopravdy,“ vybuchnul a rozhodil rukama, div že mě při tom nepraštil do obličeje.
Sebral jsem veškerou odvahu, kterou jsem měl, a narovnal jsem se, takže jsme se na sebe mohli dívat zpříma. „Sám vím nejlíp, co cítím. Za tohle nemůžou nějaké tvoje upírské voodoo schopnosti.“
„Kolikrát jsem tohle už slyšel? Tolik vyznání lásky. Tolik slibů, že teď už je to doopravdy, a stejně to pokaždé časem zmizí,“ odpověděl a najednou svěsil ramena. Zaznamenal jsem, že zorničky se mu vrátily do původní barvy a trochu jsem si oddychl. Zdá se, že se uklidňuje.
„To musí být docela těžké.“
Překvapeně na mě pohlédl, jako by si až teď uvědomil, že tam opravdu jsem a že vedeme tenhle rozhovor.
„Nevědět, jestli je to opravdové,“ dodal jsem, když se on k ničemu neměl.
„Jo,“ zašeptal Bill. Chtěl jsem mu říct, aby mě nechal dokázat mu, že se mnou to je jiné. Že já všechno myslím vážně a ten cit ze mě nevyprchá. Teď už jsem si nedokázal představit, že bych měl být bez něj. To, s jakou náruživostí mě líbal, se mi zarylo hluboko do nitra. Uvědomil jsem si, že strach z něj se změnil na obavu, že o něj přijdu. Že nebude mé city opětovat. Nakonec jsem se rozhodl, že nebudu plýtvat slovy. Určitě slyšel spoustu různých slibů. Já budu tím, který nebude mluvit, ale jednat. Dokážu mu, že se mnou je to jiné.
„Možná bys měl jít spát,“ navrhl jsem nesměle. „Spal jsi sotva deset minut.“
„Jako bych snad mohl usnout,“ odsekl jízlivě. Poznal jsem, že protivné princátko je zpět a vrací se mu zpět jeho nezpochybnitelná arogance.
„Nemůžeš spát?“ zeptal jsem se opatrně. Nechtě jsem ho znovu rozzuřit, když už se zdál být v pohodě.
„Ne. Ze slunečního světla jsem nervózní. Docela chápu Drákulu, že spal v uzavřené rakvi. Muselo to být úžasné,“ pronesl a střelil po mně pohledem, aby zjistil, jak na to budu reagovat. Nedal jsem na sobě znát, že mě informace o existenci Drákuly vyvedla z míry, a udělal krok směrem k němu.
„Mohl bych se pokusit ti s tím pomoct?“ nabídl jsem se a čekal zápornou odpověď. Naprosto mě překvapilo, když si Bill založil ruce na hrudníku a řekl: „Jak?“
„Vlez si do postele,“ nakázal jsem mu a on dokonce poslechl. Prosmýkl jsem se za závěs a zavřel okno, aby si s ním už nepohrával. Neprodyšně jsem závěsy zatáhl, takže místnost naplnila naprostá temnota. Po slepu jsem doklopýtal do míst, kde jsem tušil postel, a zaklel, když jsem si narazil palec o její roh. Slyšel jsem, jak Bill potlačil zachichotání.
„Já si teď vlezu za tebou, jo?“ upozornil jsem ho, aby náhodu nezačal vyšilovat a nezabil mě při tom.
„Aha, takže přece jen,“ pronesl otráveně.
„Nebudu dělat to, co si myslíš,“ vyvedl jsem ho z omylu. Rychle jsem se zbavil mikiny a kalhot a jen v tílku a boxerkách vlezl za ním. Ležel naprosto ztuhle a ani se nepohnul. Opatrně jsem ho otočil zády k sobě a přitáhl k hrudníku. Omotal jsem kolem něj paže tak, aby se ho sádra dotýkala co nejméně. Ani já jsem nebyl schopný se úplně uvolnit, protože jsem očekával zlostné tornádo.
„Skončil jsi?“ prořízl Billův hlas ticho.
„Jo,“ potvrdil jsem. Černovlásek se zavrtěl, aby našel lepší polohu, a pak úlevně vydechl. Neodolal jsem a prsty mu několikrát pročísl prameny vlasů. Cítil jsem, jak se Bill postupně víc a víc uvolňuje a opadá z něj i poslední napětí.
„Víš, že pořád cítím, jak ti stojí?“ rýpnul si.
„Jo, s tím nic nenadělám,“ přiznal jsem rezignovaně. Držel jsem v náručí tu nejžhavější bytost, jakou jsem kdy spatřil, a ona mi navíc provokativně tiskla zadek do klína. Jasně, že mi stál. Něco by se mnou bylo hrozivě špatně, kdybych teď nebyl v pozoru.
„Ale já bych mohl,“ nadhodil Bill koketně.
„Ne,“ utnul jsem ho přísně.
„Takže mi teď budeš dokazovat svou nehynoucí lásku tím, že budeme držet půst?“
„Tak nějak,“ potvrdil jsem a dočkal se pobouřeného odfrknutí.
„Takže nás dobrovolně připravíš o to nejlepší?“
„Jo, pokud ti tak dokážu, že to myslím vážně.“
„Už ani nevím, jestli to chci,“ mručel si Bill spíš pro sebe.
„Už spi,“ povzdych jsem si a věnoval mu polibek na zátylek. Bylo to zvláštní. Znal jsem ho tak krátkou dobu, ale stejně jsem měl dojem, jako by to bylo celý život. Nepřišlo mi to, jako bychom se poznávali, bylo to, jako bychom na sebe vzpomínali. Během jednoho dne ze mě udělal zamilovaného idiota, který se vykašlal na celý svůj dosavadní život. A přestože já jsem své city k němu vyjádřil dost jasně a on mi to neoplatil, tušil jsem, že je na tom stejně. Už v metru jsem cítil jakési spojení. Doufal jsem, že nás to nepřivede do pekel. Potlačil jsem myšlenky na naši budoucnost někam do hlubin své mysli a dovolil spánku, aby si mě vzal do své moci. Než jsem se mu poddal úplně, musel jsem se pousmát, protože Bill už mi na hrudníku spokojeně oddechoval.
„Dobré ráno, zlatíčko,“ zašklebila se babička na Billa, když jsme společně vstoupili do kuchyně. Podle jejího samolibého výrazu bylo jasné, že ví, kde jsem strávil den. Slunce už téměř zmizelo a zůstávala po něm jen nejasná rudá záře za obzorem.
„Jak si se vyspal, Tome?“ pronesla mým směrem.
„Ehm dobře, děkuji,“ soukal jsem ze sebe. Bylo trapné mluvit s touhle úctyhodnou paní o tom, že jsem spal v posteli s jejím vnukem. Přestože se nic nestalo. Bill se sice pokoušel po probuzení rozjet nějakou akci, ale rychle jsem jeho nenechavé ručky zastavil a vstal. Pro jistotu jsem se začal oblékat, aby ho nenapadlo zkoušet něco dalšího. Zamumlal si pro sebe něco, co znělo jako „kazišuk“, ale nechal jsem to být.
„Dáte si snídani, večeři nebo prostě cokoliv?“ mávla směrem ke koláči na stole. „Udělala jsem i marmeládu. Z vlastní zahrádky.“ Ukázala na řadu vyrovnaných skleniček s lahodně vypadající červenorůžovou hmotou.
„Promiňte, ale… z vlastní zahrádky?“ nedalo mi, abych se nezeptal.
„Pomáhá mi jedno děvče. Já bych nebyla moc dobrá zahradnice. Očividně,“ usmála se na mě.
Posadili jsme se ke stolu, Bill mi nandal na talíř pořádnou porci a pak se sám pustil do jídla. „Nemáš k tomu můj oblíbený džusík?“ nadhodil. Pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, o čem vlastně mluví. A rozhodně to nepocházelo z žádného ovoce.
„Ne, budeš si muset zajít,“ odbyla ho babička. Úplně jsem z hlavy vytěsnil myšlenku, čím se Bill vlastně živí. Když jsem ho viděl, jak tady do sebe hází další a další porce koláče, působil jako úplně normální člověk. Na vteřinu mě úplně ochromila hrůza, že mě požádá o mou krev. Bill si mé reakce očividně všiml, protože na mě úkosem pohlédl a zamračil se.
„Můžeš se tam stavit cestou domů,“ nadhodila rádoby nevinně babička.
„Víš moc dobře, že se domů nechystám,“ zarazil ji okamžitě přísným tónem.
„Bille, mám toho dost. Já už tě tady nechci. Buď půjdeš domů, nebo si hledej přístřeší někde pod mostem. Už ti nebudu ustupovat,“ vybuchla a já sebou škubnul. Už nepůsobila jako ta milá starší paní. Její zorničky byly blankytně modré a čišel z nich vztek.
„Fajn. Půjdu domů a vezmu Toma s sebou,“ pokrčil Bill nevzrušeně rameny a úplně ignoroval její momentální rozpoložení.
„Tak to teda ne. Nebudeš si z něj dělat nárazník,“ varovala ho se zdviženým prstem.
„Uklidni se. Otec tam ještě není, ne?“ usadil ji povýšeným tónem, který se mi vůbec nelíbil. Babička se posadila k nám ke stolu a měřila si ho nic neříkajícím pohledem.
„Jednou mě zničíš,“ obvinila ho, ale její hlas působil spíš láskyplně.
„Víš, že tě mám rád, že jo?“ mrknul na ni a už jsem zase měl možnost vidět v něm toho malého rošťáckého kluka.
Babička protočila oči ke stropu, ale vše se zdálo být odpuštěno. Zamumlala něco o tom, že si musí jít lehnout, než ji Bill přivede do hrobu, a tak jsme v kuchyni osaměli.
„Bille, jít k tobě domů… já nevím…“ nebyl jsem schopen dokončit ani jednu větu.
„Chceš mi dokázat, že to myslíš vážně, ne?“ upřel na mě přísný pohled a já jen poraženě přikývl.
„Tak vidíš.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Být na Tomově místě, tak bych nebyla zrovna nadšená, že mě někdo zatáhne do upířího hnízda. Jak jste jednou položkou na jídelníčku, nikdy nevíte, co se může stát. 😀
Díky za kapitolu, těším se na pokračování.
Doufám že Tomovi nic nehrozí a návštěva u upíru dopadne dobře.
Wow… Bill je teda něco. To jejich postelové laškování, řekla bych, že bude ještě litovat, že souhlasil s tím, aby mu Tom dokázal, jak moc vážně té myslí 🙂
Babička se do toho na konci docela opřela, vůbec se nedivím Tomovi, že znejistěl, já bych se taky nehnala k Billovi domů, když ani jemu samotnému se tam nechce…
parádní kapitolka, zlatíčko, moc jsem si to užila 🙂 těším se na pokráčko :-*
Stalo by za to videt ten jeho vyraz kdyz mu Tom zatrhnul jakykoliv aktivity 😀 haha pene od prirody neodolatejnej, docela ster ze si hned nesedne na zadek a taky s tebou trochu zameta 😀
No ale teda hned ho trestat odvlecenim do domu hruzy… Chudak 🙁
Hahaha, moc se mi líbilo, jak Bill nejdříve vylítnul, že ho každý chce jen pro sex a tak dále, a když pak Tom ten sex odmítnul, tak je z toho málem ještě uražený 😀
Ale teda do upířčího domu by mě asi nikdo nedostal, zvlášť po tom, co se tam neche ani samotnému Billovi… Brrr
Tohle bylo tak Krásný… Ne, že by mě to překvapilo, ale bylo boží sledovat, jak se Bill najednou objeví za Tomem a jak ho dostane:p Juch!^^ A asi jsi mě vyslyšela, když jsem si tu v duchu říkala "Ještě ne, tohle je moc brzy…" a Tom ho pak zarazil, že nic víc nebude;D Stoupl mi v očích za tohle gesto, že chtěl Billovi dokázat, že on to s ním myslí vážně. Muselo to pro něj být náročný něco vymyslet po tom, co slyšel od Billa, jak jsou všichni stejný… A Bill je svým způsobem trochu chudínek, když si vemete, že má každýho, na koho použije svoje "voodoo" (Lamberte, ty jsi neuvěřitelnej…!) a toho někoho to pokaždý přejde… Si vemte, že se zamilujete a už víte, proč se to stalo, co za to může, že z druhý strany je to jen blbá chemie… Dost depresivní, co…? Bylo hrozně milý, jak se k němu Tom přitulil <3 Hádám, že tohle Bill vůbec neočekával a pěkně ho to vyvedlo z míry:))
Billův otec asi nebude žádná babička, až se s nim seznámíme… Zatím se nic nehroutí, ale dlouho klid podle mě taky nebude… Těšim se na další díl!!!
To nám to ale nádherně pokračuje! 🙂 Mám strašnou radost z toho, že jsou kluci už vlastně spolu a líbí se mi, že to nikterak neprodlužují. 😉
No a Toma opět a zase obdivuji. Já bych tedy k Billovi domů nešla nikdy. Barák plný upírů a jeden nikdy neví, co by se mohlo stát….