Lykara 28.

„Ne… Cos to udělal!?“ Vykřikl Bill a rozběhl se zpět. Tom ho zadržel těsně před Trinovým tělem.
„Je pozdě…“
„Ne… Trine… Ty jsi mu přísahal, Tome…“
„Nic to neznamená, vždyť na nás ani ta magie nepůsobí. Ani nevím, jak to myslel. Nic to neznamená… Prostě to chtěl a já neměl na to mu to upřít, když…“ Bill jen zalapal po dechu a odstoupil od něj. „Billy, musíme pryč, hned…“ Jen zavrtěl hlavou, a když k němu Tom natáhl ruku, srazil ji stranou a uhodil ho vší silou do tváře.

„Dario, prosím, vezmi Trina, Skay…“ Zalkl se, když ho Tom prudce stáhl k sobě a dlaní přikryl ústa.

„Dario, dostaň nás odsud k vránám! Všechny!“ Křikl na elfku a volnou rukou chytil Billova zápěstí.
„Já ale…“ Snažila se odporovat elfka.
„Dario, hned! Jsem tvůj Král a nařizuju ti to!“ Bill ho prudce kopl do kolene, a když ho Tom pustil, otočil se k elfce.

„Dario, ne!“ Vyrazil ze sebe, ale bylo pozdě. Kolem Darii už vířila červená a zlatá světla.

Elfka roztáhla ruce, oči se zlatě rozzářily a ona s výkřikem zaklonila hlavu. Po páteři jí sjelo červené světlo, a když se dotklo země, přeměnilo se v kostěný ocas. Další světla se jí shlukla podél roztažených paží a se zábleskem se rozpadla a odhalila kostru křídel. Daria klesla na kolena a křídla se okolo ní zavřela jako kokon. Od země znovu zavířila světla, celou ji obalila a vznesla do vzduchu. Rozzářila se tak moc, až nebylo možné se na ně dívat a v dalším okamžiku vybuchla. Ze vzduchu se místo světel snesl na zem zlato červený drak.
Vypadal přesně jako malý dráček, který jí neustále klouzal kolem ramen. Zlato rudý, dlouhý a štíhlý, pokrytý lesklými šupinami.

Dvojčata stihla jen tak tak odstoupit stranou. Drak zatřásl mohutnou protáhlou hlavou, švihl ocasem, zařval a upřel zlaté oči na Toma.
Skay se rozběhl k nim.

„Tome, odvolej to!“ Vykřikl Bill, ale Tom se místo toho otočil ke Skayovi s dalším příkazem. Ten uposlechl stejně jako dračí princezna, a po drakovi švihl zlatým lanem na poutání mraků, které se mu odvinuly ze zápěstí, a několikrát omotal drakův trup stejně, jako by poutal mrak.

„Nahoru!“ Křikl a chytil druhý konec lana, který se k němu natahoval.

Tom chytil vzpouzejícího se Billa kolem pasu a vysadil ho na drakův hřbet. Vyhoupl se za něj a chytil se lana. Skay se vyhoupl před ně a chytil do lan i Trinovo tělo. Drak znovu zařval a zabral mohutnými křídly.

„Jak dlouho to vydrží?“ křikl Skay a ohlédl se za sebe. Drak zatím nabral výšku přesně v okamžik, kdy se bariéra rozplynula a horda Temných pod nimi nebyla skoro vidět.

„Stěží k hranicím!“ Odpověděl Bill a shodil ze sebe Tomovu ruku, která ho jistila. Zatáhl za lano stejně jako Skay, a to se povolilo a protáhlo. Bill si ho omotal kolem pasu a lano samo udělalo smyčku. Tom nemotorně zopakoval jejich pohyby a křečovitě dál svíral lano před sebou.
„Tome, zruš to, jestli nás bude muset donést až k vránám, zabije ji to!“

Tom vypadal, jako by si právě teď uvědomil, co se stalo a co provedl, a slzy tryskající z jeho očí nebyly z chladného prudkého větru kolem nich.

„Odvolej to!“ Křikl po něm znovu Bill a Tom poslechl. Nařídil jí, aby je odnesla, kam bude moct.

Nakonec doletěli až k hranicím. Drak se snesl na pole blízko vesnice, a když Skay trhl lany a ty se rozpadly, zůstala na zorané hlíně ležet Daria. Bill se Skayem jí pomohli na nohy. Zůstala zavěšená do Billa a sotva dokázala jít. Skay vzal Trinovo tělo a co nejrychleji vykročili k vesnici. Ani jeden nevěnoval Tomovi pozornost. Až když došli do vesnice a obklopil je dav lidí, na něj Bill sykl, ať se drží u nich, a předal Dariu přivolaným léčitelům. Tom je následoval a snažil se moc nezírat na lidi s křídly a pařáty místo nohou.
Nechali se zavést do domu, nad kterým se tyčil obrovský strom ověšený velikými hnízdy připomínajícím ty, co staví snovači. Ani si nevšiml, kdy se od nich Skay oddělil.

„Bude v pořádku…“ Šeptl Bill, když za sebou zavíral dveře domku a naposledy se ohlédl na Skaye sedícího u postele. Tom seděl na dřevěné podlaze verandy a opíral se o zeď. Bill si všiml, že má stále tváře vlhké od slz a oči úplně rudé.

„Přemýšlel jsem nad tím, co řekl Trin. Přísahal jsem mu, že nedovolím, aby ses vydal Dorienovi. Jak dlouho to plánuješ?“
„Tome, teď ne… jsem unavený a rozhodně se teď o tom nehodlám bavit.“
„Ale já ano. Jestli si myslíš, že tě po dnešku třeba jen na chvilku spustím z očí jen proto, že na mě budeš nepříjemný, mýlíš se. Budu pořád tady a ty se mnou budeš muset mluvit.“
„Jestli si opravdu myslíš, že to pomůže, prosím.“
„Sakra, Billy, co tě to, proboha, napadlo?“
„Přísahal jsem. Přísahal, že nedovolím, aby se někomu mojí vinou něco stalo. Možná, že tu mořanku můžeme omlouvat tím, že bránila sestru, ale ty jsi zaútočil na svobodného kvůli mně. Mohl jsi mu ublížit a on tobě. A já ztratil kontrolu a udělal jsem chybu. Nedokážu se soustředit, když jsi ty v nebezpečí. A dneska ráno jsem to udělal znova, Tome. Místo toho, abych dával pozor, jsem se nechal unést, víc jsem si všímal, jestli ty nepotřebuješ pomoc, a ani mě nenapadlo dívat se na ostatní… a Trin… a co uděláš ty? Zase to jen zhoršíš, než abys mě poslechl to ještě zhoršíš… Tam za těma dveřma leží dračí elfka, která za tebe málem položila život… a proč? Nepřemýšlel jsi a přikázal jsi jí to. Málem jsi ji zabil! Trin… je pryč… a jediné, co tebe zajímá, je, že se cítíš ublížený, protože jsem ti neřekl, že se hodlám vydat, aby tys mohl zase zpátky do toho tvého úžasného světa a být v bezpečí!“
Billovi přeskočil hlas a musel se zhluboka nadechnout, aby zastavil slzy.

„Nechápeš, proč to musím udělat… proč jsou pro mě přísahy tak důležité… tady je přísaha vše… jenže to pro tebe neplatí, sám jsi to řekl. Nehodlám se omlouvat za to, že jsem chtěl udělat správnou věc.“
„Takže to, že se chceš nechat zabít, je správná věc?“
„Tome, prosím, jsem naštvaný, mám neskutečný vztek kvůli Trinovi, kvůli Darie, nech to teď být, dřív než řeknu něco, co nechci.“ Při posledním slově se zajikl a rychle setřel slzu. Tom si uvědomil, že Billova bariéra se hroutí, a žal, z kterého cítil jen záblesky, ho připravoval o slova.
„Billy…“ Šeptl měkce a přitáhl ho k sobe. Odstrčil ho.
„Ne… nech mě… nech mě samotného, prosím…“
I přes jeho protesty si ho přitáhl do náručí.
“Ne, Tome, ne! Můžeš změnit mé šaty, můj obličej, vlasy, ale nikdy nezměníš to, co je ve mně, tak se o to nesnaž!“ Odstrčil ho a klopýtl.
“Co to má s tím…“
“Fajn, chceš pravdu, máš ji mít. Nikdy jsem neměl v plánu umřít… to sis měl myslet a odejít. Zajal by Reliho a ne Krále, pořád na to zapomínáš, nehlídali by mě draci. Mohl bych dát strážím rozkaz, a než by mě stihl zarazit, osvobodil bych Lykaru od deníku a jeho bych zbavil moci. Trin mi měl pomoct s ním.“
“Caleb se Skayem by ho pak zajali a mě poslali domů… nechal bys mě myslet si, ze jsi mrtvý.“
„Ber to tak, že to už jsem stejně.“
„Trin to věděl?“ Jen kývl. “Jen Trin a Skay ví, že bych zůstal naživu.“
„Ale proč…“
“Sám jsi to řekl. Nejsem skutečný.“
“Co… jak to myslíš?“

“Umřel jsem Tome. To že jsem tady, je tvoje zásluha. To ty jsi mě tady nakreslil, když už jsem byl mrtvý. Napadlo mě to, když jsem poprvé pořádně viděl tvoje tetování. Mě. A pak jsi mi nechtěl dovolit podívat se na tvoje vzpomínky… Změnil jsi to, jak vypadám. Jsem takový, jakého mě ty chceš, ne jaký jsem. Ale zapomněl jsi, že mám vlastní rozum a rozhoduju se podle sebe. Miluju tě, udělám vše pro tvoji obranu, protože to je to, co máme my svobodní dělat. Chránit Krále. Jenže nemám kam dál jít… Nemůžu s tebou ven. Myslel jsem, že i tak to nějak půjde, ale to bys mi musel nejdřív věřit. Nemáš totiž pod kontrolou to, co udělám, když tady nebudeš. A až se zničí deník, nebudeš už moct změnit ani nic na mně.“
“Ale já tě nekreslil… teda ano, ale ne dřív, než když jsme se odstěhovali, a i tak to bylo x roků po tom. Když jsem tě poprvé nakreslil, nakreslil jsem tě takhle.“
Tentokrát neucukl, když ho vzal za nadloktí a přitáhl k sobě.
„Nekreslil jsi mě jako dítě…?“
„Ne…“
„Ale…“
“Jsi skutečný… jsi tady… držím tě… nikdy bych nechtěl, abys byl jiný. Miluju tě… A přísahu, co jsem složil Trinovi, dodržím. Poslechnu tě ve všem… už žádné pochyby…“ Šeptal mu a nechával jeho slzy vsakovat se do vlastní košile.

„Zvítězíme a přivedeme Trina zpátky… Dokážeme to.“

Daria se neklidně zavrtěla a drak u krbu zanaříkal. Zvedl hlavu a natáhl ji ke Skayovi. Ten váhavě natáhl ruku a dotkl se ho na hlavě. Drak se mu opřel do dlaně a zafuněl. Skay se ohledl na Dariu, která dál spala, a drak se mu mezitím vyšplhal na klín.
„Ne… jdi dolů… bude ti zima…“ Sykl, ale drak se mu spokojeně otřel o hruď, přešlápl a schoulil se mu na klíně. Daria se na posteli viditelně uvolnila a objala polštář.
Skay se s povzdechem podíval na draka v klíně a váhavě ho začal hladit.
„Skay…“ Zamumlala Daria a zbytek noci už spala klidněji.

Když se Skay ráno vzbudil v křesle, drak byl zase u krbu. Byl dvakrát tak větší než večer.
Nevěřícně k němu přiklekl a pohladil ho po hřbetě.
Daria se zavrtěla a ztěžka vydechla. Drak zpozorněl a Skay byl hned u ní. Odhrnul jí vlasy z tváře.
„Dario…?“ Zamžikala a pod jeho dotekem se zatřásla a kýchla.
„Promiň…“ Vyhrkl Skay a ruku stáhnul. Shrnul si přes dlaně rukávy a pak ji podepřel a natáhl se na stolek pro misku s našedlou tekutinou.
„Tady, vypij to. Říkali, že se ti po tom uleví.“ Přidržel jí misku u úst, a když dopila, opatrně ji zase uložil.

„Kde… kde jsme.“ Zachraptěla a otřásla se zimou. Skay přes ni položil další deku.
„Zvládla jsi to. Jsme u vraního lidu.“
„Trin…?“ Skay jen zavrtěl hlavou.
„Měla jsem být rychlejší…“ Šeptla a kousla se do rtu.
„Ne… nedalo se mu už pomoct. Dario. Tohle nedělej… byla jsi tak silná, jak jen to šlo, teď se jen musíš co nejrychleji zotavit. Vyděsila jsi nás. Mě…“ I přes jeho slova se po její tváři řinuly horké slzy. Drak vydal zvuk podobný vytí a Skay si ji přitáhl do náruče. Co nejvíc ji zabalil do dek, aby ji nestudil, když teď potřebovala co nejvíce tepla, a nechal ji tiše plakat.
„Dario, nebýt tebe, nedostaneme se odtamtud nikdo. Netrap se tím. Ne teď. Králové můžou Trina přivést zpátky deníkem.“ Ucítil na hrudi nepatrné kývnutí, ale slzy neubývaly. Na postel vyskočil i drak a strčil hlavu mezi ně. Položil si hlavu na Skayovo stehno a čumákem vrazil do Darie. Zapřela se mu dlaněmi o hrudník a narovnala se do sedu.
Nevěřícně na draka zamrkala. Nechápala to. Necítila se lépe, než když utíkala, naopak, v tuhle chvíli jí bylo ještě hůř, a jen na malé vyléčení byly třeba týdny… Jak je možné, že se začal uzdravovat tak rychle?

autor: Bitter