autor: Becs
„Kam to jdeme?“ zeptal se mě Tom, když jsme vypadli z babiččina domu, minuli mé auto a pěšky se vydali podél řeky na jedné straně a vysokých domů na druhé.
„Potřebuju se jen někde stavit, než se vydáme domů,“ odbyl jsem ho, protože mi bylo jasné, že až zjistí, kam máme namířeno, nebude se mu to líbit.
„Možná bych se měl vrátit,“ zastavil se najednou a tvářil se rozpačitě. Mohl jsem doslova cítit, jak se mu v hlavě rojí jedna myšlenka za druhou.
„Jako kam? K té tvojí protiupírksé gardě?“ vyštěkl jsem na něj znechuceně a odvrátil se, abych se mohl zase vydat na cestu. O něčem takovém jsem s ním neměl chuť diskutovat.
„Tak jsem to nemyslel,“ funěl, když mě po pár vteřinách dohnal. „Připadá mi, že se za tebou akorát vleču jako koule na noze. Já… vůbec nevím, co si myslet. O tobě. O tom mezi námi.“
„Myslel jsem, že mi chceš dokázat, jak vážně to myslíš,“ odsekl jsem pořád ještě dost přísným tónem.
„Myslím to vážně, ale nebudu ti to dokazovat tím, že za tebou budu běhat jako pejsek a plnit tvoje rozmary. Chtěl bych, abychom si byli rovni, ale ty mě zatím stavíš do role někoho podřadného. Jsi sice úchvatný a mám tě plnou hlavu, ale nenechám někoho, aby se mnou takhle jednal.“
Úkosem jsem se na něj podíval a nedalo mi to, abych se neusmál. „No podívejme se. Kam se poděl ten klučina, co o sobě prohlašoval, že je loser?“
„Asi našel svoji hrdost,“ zakřenil se na mě Tom nazpátek.
„Promiň. Takový jsem prostě já. Pokusím se být milejší,“ pokrčil jsem rameny a zvolnil tempo, aby mi stačil. Kolem nás se rozprostírala sladká noc a já se cítil mnohem líp. Jakmile do sebe vyklopím kelímek krve, možná se uvolním natolik, aby si Tom mou společnost opět užíval. Začínal jsem cítit palčivou bolest v dásních a měl co dělat, abych ignoroval Tomův zběsilý tep. Bylo by až příliš snadné opřít si ho o cihlovou zeď a napít se z něj. Vím, že si musí říkat, jak jsem odtažitý, ale pro tuto chvíli to bylo hlavně pro jeho bezpečnost. Nechtěl jsem mu ublížit.
„Mohl bych se tě na něco zeptat?“ nadhodil a já si povzdychl. Bylo mi jasné, že teď už nepůjde o obvyklé otázky na upíra, jako třeba jestli potřebuju spát nebo zda se měním na netopýra.
„Do toho,“ pokynul jsem mu rukou.
„Co se stalo tvojí matce? Předpokládám, že nebyla nemocná nebo že zemřela při nějaké nehodě.“
„Babička o ní mluvila, co?“ tipnul jsem si a Tomovo mlčení bylo všeříkající. „Byla zavražděna.“
„Zabili ji lidi?“ zeptal se Tom a pusu při tom nechal otevřenou v komickém o.
„Ale prosím tě. Ani nepamatuju, kdy by se některému člověku podařilo zabít upíra. Zabili ji upíři.“
„Moje matka byla jiná než většina upírů, kteří se straní lidí a byli by nejradši, kdyby o nás nikdo nevěděl. Když se stala královnou, začala usilovat o zlepšení vztahů mezi námi a vámi. Jen díky ní teď žijeme ve světě, kde nás nikdo neloví,“ hodil jsem po něm pohledem a on se začervenal. „Jenže ne všichni upíři ji za to byli vděční. Jeden klan v Rumunsku proti tomu dost protestoval. Jela za nimi kvůli vyjednávání. Chtěla najít kompromis, který by vyhovoval všem. Taková prostě byla. Jenže to byla past. Pobili její stráž a unesli ji. Pak ji přivázali ke kůlu a nechali slunce, ať za ně vykoná špinavou práci. Zemřela sama a v hrozných bolestech.“ Dál jsem nedokázal pokračovat, protože ta vzpomínka byla moc živá. Otec nakonec dotyčné upíry našel a dočkali se řádného upírského soudu. Teď hnijí někde ve vězení. Nebyl to však osud, který bych jim přál. Chtěl jsem, aby trpěli stejně, jako trpěla ona.
„To je mi líto,“ zašeptal Tom tak potichu, že kdybych nebyl upír, neslyšel bych ho.
„Jo,“ přikývl jsem a snažil se zahnat slzy, které se mi draly do očí. Snažil jsem se na ni myslet co nejméně, protože to pořád bolelo. Tom mě něžně pohladil po ruce a pak propletl naše prsty dohromady.
„O čem to tvoje babička pořád mluví? Proč tolik chce, aby ses vrátil domů?“ Pravděpodobně mě tím chtěl rozptýlit a odvést mé myšlenky jinam, ale víc vedle šlápnout nemohl. Matčina smrt spustila kolotoč událostí, které mě dnes dostaly do té nejhorší situace.
„Později,“ odbyl jsem ho a pustil mu ruku. „Jsme tady,“ kývl jsem k obrovské bílé budově, jejíž okna zářila do tmy jako maják.
„Nemocnice?“ pokrčil Tom obočí, jak se zamračil.
„Prozradím ti další upíří tajemství, ty lovče. Pokud bys chtěl nějakého upíra opravdu ulovit, stačí se potloukat kolem nemocnice. Právě sem si můžeme zajít pro krev, pokud na to nemáme nějakého ochotného lidského kamaráda,“ zamrkal jsem na něj a on měl co dělat, aby zkrotil svůj vyděšený výraz. Nechápal jsem to. Na jednu stranu tvrdil, že se mnou chce být, ale na druhou byl totálně vystrašený ze všeho, co se nějak týkalo upírů. Kdybych nebyl schopný číst v něm jako v otevřené knize, myslel bych si, že to všechno jen hraje, aby mohl podávat hlášení svým antiupírským přátelům. „Pokud je to na tebe moc, můžeš na mě počkat venku.“
„Ne půjdu s tebou,“ pronesl odhodlaným hlasem.
Vstoupili jsme do zářivkami osvětlené chodby a já neomylně zamířil k pultíku, kde stála malá usmívající se paní.
„Ahoj Bille, nějakou dobu jsi tady nebyl,“ obdařila mě svým hřejivým úsměvem.
„Ahoj Sue,“ pozdravil jsem ji. „To víš, byl jsem zaneprázdněný.“
„To vidím,“ mrkla pobaveně na Toma vědoucím pohledem. „Takže dneska maximální dávku?“
„Pokud budeš tak hodná,“ klepl jsem několikrát prsty o pultík a sledoval ji, jak předává pokyny kolegyni.
„Tvůj kamarád si nedá?“ hodila očkem znovu po mém velmi tichém příteli.
„Ne, on patří k vám,“ odpověděl jsem jí hravě.
„No, tak třeba příště,“ rozesmála se a já se ohlédl, abych zkontroloval Toma. Jeho srdce začalo najednou bít mnohem pomaleji. Viděl jsem, že je ve tváři celý zelený a rty tiskl k sobě, takže je měl úplně odkrvené.
„No tak. Dělá si srandu,“ zavrtěl jsem nad jeho výrazem hlavou. Pravděpodobně si teď uvědomil, že ho dřív nebo později budu nutit přeměnit se v upíra. Ale byl od pravdy tak daleko, jak jen to šlo. Nikdy bych to nikomu neudělal. Nikdy. A měl jsem k tomu své důvody.
„Takže tady to máš. Ročník devadesát, ohřátá na 36,2. Přesně, jak to máš rád,“ podávala mi neprůhledný bílý kelímek zakrytý víčkem s brčkem uprostřed.
„Děkuju, Sue. Jsi nejlepší,“ stiskl jsem jí ruku ve své a otočil se k odchodu.
Venku už jsem se doslova třásl jako feťák, který ví, že brzy dostane svou dávku. Zarazil jsem se, když jsem si všiml, jak si mě Tom prohlíží. „Nemusíš se na to dívat, pokud ti to není příjemné,“ pronesl jsem tvrdým tónem. Doufal jsem, že to bude zvládat líp.
„Ne, já chci. Vím, že to musíš dělat.“
„Musím? Tome, není to něco, co jen musím dělat. Já to miluju. Nedělám to s odporem,“ vyvedl jsem ho z omylu. Pokud si myslel, že jsem ten druh upíra, který nenávidí to, kým je, šeredně se pletl. Být upírem je úžasné a nikdy bych to za lidský život nevyměnil. Ano, přizpůsobil jsem se, ale pokud by k tomu převratu nedošlo, sál bych krev z lidí a ani bych se nad tím nijak zvlášť nepozastavoval.
„Já… takhle jsem to říct nechtěl,“ koktal Tom. „Já taky musím jíst, že jo,“ dodal s pokusem o úsměv.
Dál už jsem otálet nedokázal. Sundal jsem krytku z brčka a nasál tu lahodnou tekutinu. Byla sladká, rozhodně patřila nějaké dívce, která žila zdravě. Dostat takhle kvalitní krev byla výsada. Mohl jsem být vděčný, že se mi dařilo v nemocnici udržovat dobré vztahy. Díky tomu jsem měl tyhle výhody. Také bych si mohl nechat posílat balíčky s krví přímo domů, stejně jako to dělal můj bratr, jenže mně se tenhle kontakt s lidmi líbil. Nechtěl jsem vycucnout sáček anonymní krve, takhle to pro mě mělo osobnější rozměr.
„Ach bože,“ zasténal jsem, když jsem do sebe vtáhnul polovinu kelímku. Nebylo to tak dobré jako sex, ale mělo to k tomu hodně blízko. Teplo se mi rozlévalo až do konečků prsů a nepříjemný tlak v dásních konečně povolil. Cítil jsem, jak mě podráždění a vztek konečně opouští. Kvůli sledování Toma jsem se v nemocnici pár dní neukázal, a až teď jsem si uvědomil, jaká to byla chyba.
„Je ti dobře?“ zeptal se opatrně Tom, jako by čekal, že na něj najednou skočím nebo mi naroste druhá hlava.
„Moc dobře,“ zazubil jsem se a až o chvíli později jsem si uvědomil, že jsem to rozhodně neměl dělat. Špičáky mi vyjely ven a určitě jsem měl zuby ještě od krve. Tom to naštěstí ustál docela statečně a ani to nijak nekomentoval. Vyhodil jsem prázdný kelímek do koše a ještě chvilku jsem si užíval onu sladkost v puse, pak jsem z kapsy vytáhl žvýkačku. Bylo mi jasné, že se Tom nebude cítit příjemně, dokud ze mě ucítí krev.
„Babička chce, abych se vrátil domů, protože tam na mě čeká můj osud,“ navázal jsem na náš předchozí rozhovor, když jsme se vydali na cestu zpátky. Byl jsem teď tak uvolněný, že jsem sám chytil Toma za ruku a přitiskl se k němu mnohem blíž.
„A to je co přesně?“ vyzvídal.
„Po matčině smrti nebyl následník trůnu. Já i bratr jsme byli ještě děti, takže to dočasně převzal náš otec. Jenže on není z královské krevní linie, takže by to správně dělat neměl. Už od nepaměti sedí na trůnu Drákulovi potomci, a to, že je tam teď takovou dobu někdo, kdo býval dříve člověkem, způsobuje mezi klany hrozné třenice.“
„Takže ty jsi Drákulův potomek?“ vykulil Tom oči
„Jasně, jsem princ,“ odvětil jsem a mávl rukou. „Bratr je starší, jenže jakmile dospěl do věku, kdy by mohl nastoupit na trůn, tak zbaběle ucouvl a odmítl svůj nárok. Což asi nebylo na škodu, protože on by nebyl dobrý král. On je… no… to uvidíš, až ho poznáš. Takže jako jediný nástupce trůnu zůstávám já. A není to tak dlouho, co jsem i já dospěl do toho správného věku. Oficiálně jsem nabídku neodmítl, takže teď všichni čekají, co bude.“
„A ty nechceš být král?“
„Bože, kdo by něco takového chtěl? Zvlášť v téhle době? Otec byl na trůnu až moc dlouho a i klany, které nám přísahaly věrnost, nakonec zběhly. Pokud bych to přijal, musel bych napravovat spoustu bordelu,“ odmlčel jsem se, než jsem pokračoval. „Bojím se, že bych nedokázal naplnit odkaz, který se tu matka snažila vytvořit.“ Okamžitě jsem svých slov zalitoval. Tohle byl hlavní důvod, proč jsem se tak hrozně bránil tomu být králem. Teď poprvé jsem ho před někým vyslovil nahlas.
„To určitě není pravda,“ řekl Tom konejšivě a přejel mi palcem po hřbetu ruky. Oceňoval jsem jeho snahu, ale už jsem o tom nechtěl dál mluvit.
„Můj otec za pár dní přijede z Rumunska kvůli výročnímu plesu a chce ode mě slyšet odpověď.“
„Co by se stalo, kdybys odmítl?“
„Začala by válka,“ přiznal jsem ztěžka. „Každý z klanů by chtěl na trůn dosadit někoho ze svých a začalo by se vraždit. Já jsem poslední Drákulův potomek. Po mně by si trůn mohl nárokovat kdokoliv.“
„Co třeba nějaký jiný příbuzný? Tví bratranci?“ nadhodil.
„Nejsou to přímí příbuzní. Všichni bratranci už jsou přes koleno. Matka neměla žádné sourozence,“ vysvětlil jsem a předchozí dobrá nálada mě opouštěla. Tom vypadal, že se ztrácí ve svých vlastních myšlenkách, a tak jsem ho nechal.
„Takže tvůj otec žije v Rumunsku?“ ujišťoval se po chvilce mlčení.
„Ano,“ přikývl jsem.
„Když jsi král, musíš žít tam?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Všichni jsme žili tady v Londýně, jenže teď, když je situace tak napjatá, je pro otce pohodlnější být pořád tam, než pendlovat. Proč se na to ptáš?“
„Jen tak,“ odbyl mou otázku rádoby přezíravým tónem. „Upíři si můžou brát lidi?“ dodal po chvilce.
„Normální upíři ano. Královští upíří ne. Proto matka otce proměnila. Aby spolu mohli být napořád,“ vysvětlil jsem a v jeho tváři jsem mohl doslova číst tok jeho myšlenek.
„Bolí to?“
„Tome, já tě v upíra neproměním,“ rozesmál jsem se. Už jsme skoro přicházeli zpátky k babiččinu domu a k mému autu, takže jsme se zastavili. „Nikdy bych nikoho neproměnil.“
„Ani někoho, koho bys miloval?“ nadhodil zvláštním hlasem plným očekávání.
„Toho obzvlášť ne,“ řekl jsem něžným tónem a pohladil ho palcem po spodním rtu, než jsem na něj vtiskl polibek.
„Proč ne?“ nenechal se odbýt, když se ode mě celý omámený odtáhl.
„Ach, máš tolik otázek,“ povzdychl jsem si melodramaticky. „Nech si něco na později. Je na čase jet domů.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Nejdřív jsem si říkala, že někdo vyměnil Billa, jak byl na Tomiho tak protivný, pak mi ale došlo, že je jenom hladový. Co si budeme nalhávat, ale nenajedený chlap je vždycky nejhorší a co potom takový upír?
Scéna v nemocnici mě pobavila, chudák Tomi, nějak ho to sebralo. Sue je srandistka, prý tak příště 😀 ale kdo ví, třeba se i toho dočkáme, i když podle Billovo slov by to nikdy neudělal, ale víme, jak to je, nikdy neříkej nikdy 😉
To s Billovou maminkou mě moc mrzí. Je to smutné, navíc, když to takhle ovlivnilo životy jejích nejbližších.
Trochu se bojím toho, jak to je nejen s Billovo rolí nástupce na trůn, ale hlavně pořád se mi tady vznáší otázka další generace, pokud můžu říct, Tomi asi těžko může porodit dítě 😀 hmm… tohle bude ještě jííízda
Myslím, že mám ještě více otázek než Tomi, co se mi honí hlavou 🙂 navíc bojím, bojím, že se vrací oba do Billova domu, jako já bych tam nevlezla, mno i když s Billem… hmm.. co si nalhávám 😀 svištěla bych, ani bych nezaváhala 😀
Ještě jsem chtěla dodat, že se mi líbil Tom na začátku, jak se sebou nenechal Billem orat "palec hore, kámo"
Boží povídka, ty moc dobře víš, zlatíčko, jak miluju upíry, hlavně když se to týká našich dvojčátek 🙂 luxusní 😉 děkuji za další bomba kapitolku 🙂
Billa mi je líto že přišel o maminku jen jsem zvědavá jak to vyřeší a Tom je krásně zamilovaný.
Bille Bille… Moc kecas, koukej ho kousnout at mate oba klid!
Úplně vidím, jak se to v Tomovi pere. Na jednu stranu ho to k Billovi strašně táhne, a na druhou stranu má z upírů a všeho kolem nich příšerný strach 😀 Ale jak vidím, stejně jako by to nejspíš dopadlo i u nás všech, tak touha po Billově přítomnosti v něm prozatím vítězí na celé čáře 😀
A moc se mi líbí ta upíří restaurace, kterou si zařídili v nemocnici. Kdyby to tak bylo doopravdy, hned bych chodila darovat krev ještě nadšeněji! 😀
Zatím je to jen taková romance, ale počítám, že před sebou mají docela dost věcí k vyřešení. Mezi nimi je výrazný rozdíl, jak v postavení, tak v "živočišném druhu". 😀 Ale všechno se dá nějak vyřešit.
Díky, těším se na pokračování.
Proč mám ten vtíravej pocit, že se tohle vážně děje? Proč je to TAK reálný sakra?:D
To se člověk doví věcí, za jeden díl… A odpověděla's mi i na otázky, jako třeba co dělá to slunce – takže zabíjí, jako fakt jo… Dobře… A ta krev… Potřebujou to něco jako normální lidi vitamíny, řekněme? Chybí magnézium a začne tě bolet hlava třeba, jemu chybí krev a začne mu bejt špatně, ok..:D Ne vážně. Tohle je tak… Samozřejmý! Předkládáš ten jejich příběh tak samozřejmě, že nejde pochybovat.
Přiznávám, že to s tou krví se mi nečetlo úplně dobře až do tý chvíle, než Bill prohlásil, že to miluje – v tu chvíli jako by mi něco přecvaklo a najednou "hej, vždyť je to úplně normální a co jako, třeba to chutná úplně skvěle".:D No každej někdy ochutnal vlastní krev nebo tak, ale nikdo se jí asi neměl možnost napít, takže proč tomu nedát šanci a aspoň si to nepředstavit? 😀 Holka, ty mi dáváš, že mě nutíš přemejšlet nad takovýma věcma…xD Jinak existence nemocnic s těmahle vymoženostma, cool:D Na jednu stranu by to mohlo znít až trochu děsivě, na druhou je to vlastně docela vtipný (vždyť je to normální, aha!:D) Prej ročník devadesát :DDDDDDD Devadesát jedna by tam neměli? 😀 Umřela jsem 😀
Roztomilý, jak se chytli za ruce:*
Do týhle chvíle to bylo všechno relativně v pohodě, ale co bude s tím kralováním a vůbec… netroufnu si hádat, jen číst dál a připravit si zatnutý zuby, jestli se něco ošklivýho možná stane…
Ufff, já Toma prostě obdivuji!
Ačkoli vím, jak to upíři mají, a že je pro ně krev důležitá a hlavně velice chutná, ale…nevím, zda bych tak klidně dokázala na poprvé sledovat, jak se Bill napájí tím rudým nápojem a jak se po něm cítí dobře…a hlavně pak vidět ty špičáky. Asi bych měla problém Billovi úplně věřit, a měla bych strach, že se jednou neovládne a prostě si mě dá k obědu.
Billovy maminky je mi opravdu líto, obzvláště když to byla taková hodná paní, která usilovala o dobro všech. No a Billův úděl mu tedy nezávidím…