Die Wächter 9.

Loď byla potichu. Praskání dřeva, jak se plavila vodou, byl jediný zvuk jejich blížícího se příjezdu. Po stranách plavidla mohli slyšet šplouchající vodu, což byl uklidňující zvuk oproti přívalu krve v jejich žilách. Byl skoro čas.

Tómas se podíval na Vilhelma, jehož oči zářily vzrušením z boje. Dredatý muž si upravil helmu. Thorbjörn jim pokynul, aby se posadili, a oni tak učinili. V jiné lodi jim bylo přikázáno to samé. Cal chodil okolo od muže k muži a dával jim na jazyk trochu halucinogenního prášku.

Trvalo několik minut, než začal působit, a tou dobou dosáhli země, která byla dostatečně blízko na to, aby mohli vyskočit z lodi a uběhnout zbývající vzdálenost. Droga kolovala Tómasovými žilami, zahřívajíc mu krev. Jeho tělo se začalo třást a vidění se mu rudě zahalilo. Secvakl zuby a zatřepal drsně hlavou. Ten pohyb šel přes celé jeho tělo, jako by byl pes. Jeho hlava se opile motala ze strany na stranu předtím, než ji zvedl, a z jeho hrdla se ozvalo zvířecí vytí. Rozhlédl se okolo a viděl, že ostatní muži na tom jsou stejně. Thorbjörn povstal a vyskočil z lodi první, muži ho hned následovali. Ostatní lodě se také vyprázdnily a posádky se připojily po jejich boku.

„Strážci!“ Zvolal jejich vůdce. „Teď je čas udělat norské muže nesmrtelnými. Pojďte, nakopeme tomuhle Kristovi prdel!“ Někteří muži se zasmáli, jiní se pouze mrazivě divošsky ušklíbli.

Vytasili své zbraně a s ohromným řevem se rozběhli po svahu nahoru. Křičeli a jako jeden muž vyrazili proti klášteru ve skalách. Mohli ve vzduchu cítit strach mnichů a to je přimělo zrychlit. Neměli žádné výčitky svědomí napadnout místo křesťanského Boha. Jak by jim mohl někdo, kdo neexistuje, ublížit, obzvlášť pokud jejich vlastní Bohové podporovali takovou brutalitu?

Byli Strážci, Berserkrové, a muži v rouchu si mohli být jistí, že se před nimi otevřelo peklo.

Tři sta mužů se valilo přes mnichy, kteří nebyli schopní se bránit, navzdory jejich síle získané z obdělávání polí. Jejich nástroje byly neopracované oproti mocné oceli, kterou seveřané drželi v rukou. Muži v Lindisfarne měli spoustu času na to, aby popadli zbraně před nájezdem na budovu. Pokud to neudělali, mohli si za svou zkázu sami.

Tómasovy oči žhnuly, jak s křikem pohyboval svým mečem. Zasáhl krk mnicha a plešatějící hlava se mu skutálela z ramen. Sormrfaxi vydal nadšený výskot, než se znovu vrhl do rvačky.

300 mužů proti pár mnichům – bylo to rychlé. Kdyby křesťanští muži zkusili bojovat s opravdovými zbraněmi, nebyl by to pro ně tak beznadějný boj, pokud by to nebyli Strážci, proti komu by stáli.

Když se zastavili, muži z kláštera leželi zkrvavení, utíkali nebo měli setnutou hlavu. Ne všichni byli zabiti, to by byla mizerná taktika. Nezbyl by nikdo, kdo by v budoucnu znovu vybudoval kořist pro Strážce, aby ji mohli zase vyrabovat. A kdo by vyprávěl příběhy o divokých mužích na lodích?

Tómasovy oči byly černé adrenalinem a touhou po krvi. Zuřivě zavrčel na jednoho z mnichů předtím, než máchnul svým mečem a useknul muži z každé strany jeho těla paži. Mohl ho nechat naživu, sledovat pro zábavu, jak se muž svíjí bolestí. Tómas však vykřikl potřebou vybít víc své energie, která ho přemohla. Otočil se a znovu byl tváří v tvář mnichovi.

Popadl jeho róbu a smýkl s mužem, aby mu čelil. Dal mu chvilku, aby se srovnal předtím, než vrazil čepel mezi jeho žebra. Tómas měl štěstí, že popravil dva, protože výběr nebyl velký a ne všichni mohli být povražděni.

Někteří muži nenašli žádnou úlevu od divokosti, která je pohltila. A tak jim nezbylo nic jiného, než se brutálně oddávat svému druhovi přímo uprostřed boje, aby ze sebe dostali agresivitu.

Thorbjörn se zúčastnil mnoha nájezdů a nikdo nepokládal otázky, když jim přikázal, aby se připravili pro pořádnou říji. Ne, že by mohli v tomhle stavu cítit bolest. On a Cal tím prošli dřív a vina z toho, když viděl, do jakého stavu dostal svého milence, ho udeřila až druhý den.

Na bitevním poli nechali Strážci vyjít ven bouřlivé démony vítězství. Někteří muži pokračovali v masakrování již mrtvých těl, kvůli potřebě ulevit nepříčetné touze po krvi předtím, než se vrátili ke druhému muži. Nicméně většina ostatních vyhledala své druhy a na krvavé zemi se začali pustošit.

Zbývající mniši byli zahanbeni stykem, kterého se seveřané účastnili bez špetky studu. Bylo to svědectví téhle věci, která později vedla k pomluvám, že Vikingové znásilňovali mnichy z kláštera – což nebyla pravda, protože dotknout se mnicha by zneuctilo jejich druha.

Vilhelm se mezi těmito muži nenacházel, což Tómase nepřekvapovalo. Smál se, jak kopal do dveří opatství, i když to nebyl legrační smích – spíš temný a divošský. Sormrfaxi ho následoval a jeho oči se rozšířily. Tolik zlata, tolik šperků. Jak mohl Bůh, který neexistuje, mít tolik zlata?

Ville zakřičel z oddělené místnosti a Tómas vyběhl, aby to prozkoumal. Ukázalo se, že to nebylo nic, jen Villovo nadšení z nově objevených řetězů, které mohl nosit kolem krku. Celou dobu se Tómasovy oči nemohly odtrhnout od temného derviše. Krev mu stále divoce kolovala v žilách, zahřívajíc celé jeho tělo s potřebou pokračovat v běsnění, i když teď byl jeho pohled výhradně na spodní části Villova brnění, když se předklonil, aby dosáhl na řetězy. Odtrhl svůj pohled pryč.

O něco později se Thorbjörn ujistil, že žádný z mužů s krvavým chtíčem nebyl hrozbou. Uviděl poklad a široce se usmál.

„Muži!“ Zvolal. Když na něj všichni upřeli pozornost, ukázal na oblast s nejkrásnějšími šperky a největším množstvím zlata. „Tohle je pro Odina. Vše ostatní si rozdělíme mezi sebe!“

Muži povykovali ještě hlasitěji. Vydali se hledat věci, které se jim líbily nejvíc, předtím, než byly naloženy na loď. Tómas našel prsteny, některé obrovské, některé s odštěpky stříbra.

Řetězů měl ve své hromadě hojně. Stejně tak dlouhých prstenů, které vypadaly jako brnění pro prsty. Byl jimi fascinován a plánoval si je nechat pro sebe. Každý kousek, nezáleželo jak malý, byl sbalený a přenesený na loď. Jakmile byli na palubě, muži se začali pokladem probírat. Cal nic nechtěl, ale nejkrásnější šperky, které nebyly darovány Odinovi, dostal od Thorbjörna. Na Jarlově obličeji se objevil úžas a zbožňující výraz, jak byl jeho druh spokojen, že se s ním zachází jako s králem. Byl to sladký pohled.

Vilhelm byl lehce vznětlivý, když vzal někdo kousek kořisti, kterou chtěl. Momentálně byl na přídi lodi a upřeně pozoroval vodu.

„Ville?“

Muž s havraními vlasy se otočil a spatřil Tómase. Napjal se a jeho první reakce byla verbálně zaútočit, ale donutil se zůstat v klidu, jak mu Jarl přikázal před několika týdny.

„Ano?“

Blonďák mu podal pytlík. Ville svraštil obočí a přijal ho. Po otevření uviděl prsteny a řetězy, které si Tómas mohl nechat, nebo je dát Tově. Mohl s nimi také obchodovat.

„Co je to?“

„Dárek, jednoduše protože můžu.“

Tómas neřekl nic víc, jen se otočil a odešel, nechávaje Villa o samotě, aby se s tím vyrovnal.

Strážci tu noc ukotvili loď na pobřeží Lindisfarnova opatství. Muži byli dychtiví oslavit svůj vítězný nájezd, navzdory tomu, že to udělali na krví potřísněném bitevním poli. Lodě se neúnavně houpaly ve vlnách v rytmu, který vytvořily. První noc od doby, kdy začalo tažení, Tómas pocítil něco, co nečekal. Byla stále noc, všichni muži se navzájem vyčerpávali, dokud jim nezgumovatěly končetiny. Všichni až na Tómase. Odmítl mnoho pozvání pro fyzické uspokojení, zahrnující několik partnerů. Držel se toho, že pokud nebude mít Villa, nebude mít žádného jiného muže. A tak ležel sám. Nepravidelný dech a zvuky tření těla na tělo pro něj byly příliš. Jeho tělo reagovalo, zanechávajíc ho tvrdší než jakýkoli meč. Přesto si nehledal žádnou společnost. Zoufale se snažil sám sebe nedotýkat, ale propadl slabosti a brzy se začal třít. Uchopil se do ruky a začal pohybovat, když vtom jiná ruka odsunula tu jeho stranou.

Byla jemná, ale přesto trochu mozolnatá. Ovinula se kolem jeho pulzující délky a pomalu se pohybovala.

„Vím, že jsem řekl, že s tebou nikdy nebudu nic mít, ale nemůžu nalézt dostatečnou sílu k tomu uvolnit se tuto noc sám.“

I kdyby ten muž nepromluvil, Tómas by poznal, kdo to je. Žádný muž ani žena nevoněli tak lahodně, a to prozradilo jeho přítomnost. Hlas byl jemnější než jakýkoli samet a se zastřeným tónem působil ještě vzrušivěji. Ville za ním přišel, vklouzl pod jeho přikrývku a začal své nahé tělo třít o Tómasovo.

Tómas hledal jeho rty, ale Ville se jim úmyslně vyhýbal. Hledal pouze fyzické potěšení, ne druha pro život. Polibek byl příliš intimní. Mnohem víc než propojená těla. Možná to mohl očekávat, ale Tómas byl nepřipravený, když se Ville vklínil mezi jeho stehna.

„Ville?“

Zmíněný se přesunul k uchu svého milence a ostře vydechl.

„Není to nic osobního, jen už prostě nevěřím nikomu natolik, abych ho do sebe nechal vniknout.“

To bylo vše, co muselo být řečeno. Tómas roztáhl své dlouhé nohy, otevíraje se pro Villa.

Vyhlídka toho, že se do něj chystal Ville proniknout, poslala do jeho vzrušení ještě více krve.

Ville ho přestal hladit a místo toho popadl lahvičku s olejem pro lubrikaci. Ani Ville ani Tómas nebyli po nájezdu připraveni na sex, protože si byli oba jistí, že se to nestane. Tómas držel své svalnaté nohy roztažené, jak Ville přejel svým navlhčeným prstem podél jeho vstupu. Muž s havraními vlasy zatlačil dovnitř a muž s hadími blond vlasy hlasitě zalapal po dechu. Jeho boky se zvedly, jak tmavovlásek hýbal prstem tam a zpět, dokud nebyl dostatečně roztažený, aby mohl přidat druhý. Nechtěl ztrácet čas. Nebylo to, jako by se milovali, jen toužili po zvířecí říji.

„Udělej to.“ Zavzdychal Tómas, když Villovy prsty vyklouzly ven. „Buď ve mně.“

Ville přikývl a nalil si trochu oleje na své tvrdé vzrušení. Nadzvedl se nad blonďákem a přiblížil se k jeho malému vstupu. Se zasténáním zatlačil dovnitř. Oči měl zavřené a slyšel, jak se blonďákovi zadrhl dech. Centimetr po centimetru se nořil hlouběji, dokud v něm nebyl po kořen.

Ville se odtáhl a ponořil se dovnitř ještě jednou, stále opakující své pohyby. Nedal Tómasovi žádný čas se přizpůsobit, ale ani jeden z nich to nechtěli. Bylo to dobré, tak jak to bylo. Brzy jim začal po tělech stékat pot. Délka muže s hadími blond vlasy byla uvězněná mezi nimi a konstantní tření, které Vilhelm vytvářel, bylo nádherné. Starší z nich naklonil své boky a přirazil, tvrdě vzdychaje, jak se tvář jeho milence zkřivila v potěšení.

„Ano, Ville! Tam!“

Jak jeho milenec požadoval, tak také udělal. Držel Tómase pevně za boky a tvrdě ho šoustal.

Reakce blonďáka byla dychtivá. Pohyboval se s ním a svíral se kolem jeho délky, která uvnitř něj hořela. Rychlost jejich pohybů se zvyšovala, jak oba zoufale toužili po uspokojení, které potřebovali. Ville popadl Tómasovo vzrušení a začal ho znovu hladit. Blonďák protočil oči

a jeho tělo se napjalo. Sperma z něj vystříklo v dlouhých provazcích a potřísnilo Villovo břicho.

Muž nahoře zasténal a zvýšil rychlost svého pronikání. S hlasitým zakřičením: „Tóme!“ se udělal hluboko v něm. O pár minut později se Villův dech vrátil do normálu a vyklouzl z Tómase. Chtěl se vrátit na spaní do své vlastní zóny, ale Tómas ho chytil za paži.

„Ville? Zůstaň?“

Rozhlédl se okolo, aby se ujistil, že není vzhůru nikdo, kdo by to mohl slyšet, a posunul se zpátky ke svému milenci. „Dobře.“

Začal je přemáhat spánek, ale předtím, než se tak stalo, si Tómas přál něco říct, a tak to jemně zašeptal.

„Jsi první, kdo mi řekl Tóme.“

Překvapení ve Villově hlase bylo zřejmé. „Děláš si srandu?“

„Ne.“ Tómas zavrtěl hlavou. „Jsi první.“

„Můžu ti tak říkat?“

„Můžeš, zpěvný ptáčku.“

„Zpěvný ptáčku?“ Villův hlas zněl znovu překvapeně.

„Slyšel jsem tě zpívat a jsi opravdu zpěvný pták. Není mi dovoleno tě tak oslovovat?“

Tómas nepotřeboval žádné světlo, aby viděl, že se Ville upřímně usmívá. Bylo to poznat z jeho hlasu.

„Ano, je.“

Nevyhledávali spaní v náruči toho druhého, ačkoli se tak s příchodem svítání probudili. Muži na Drace, zbývajících 134, se pro sebe usmívali, jak se vrátili ke spánku, když byli probuzeni vášnivým křikem těch dvou, kteří by jistě později popřeli, že se mezi nimi uskutečnila říje.

Možná, že Bikja odcházel a navracel se zpátky všemi milovaný Ville.

autor: Synnie