autor: Bitter
„Sehnal jsi vše, co jsi chtěl?“ Zeptal se Tom opatrně, aby narušil nepříjemné ticho, a trochu si vak na zádech nadlehčil.
„Jo. Vesměs vše. My toho naštěstí tolik nepotřebujeme, takže je to spíš pro Dariu a Skaye. Navíc budeme procházet i jinými městy, takže není potřeba brát toho tolik. Vlastně většinu tvoří deky a jídlo navíc kvůli Dariině uzdravení.“
„Myslím, že Skay se o to zapříčiní víc než deky. Viděls jejího draka. Pomalu bych tomu nevěřil.“
„Je to tvoje zásluha. Skay se chová úplně jinak, co jsi ho donutil se omluvit.“
„Plusovej bod. To trochu snižuje ten mínus, co mám.“ Broukl a Bill se zase ponořil do ticha a do sebe.
Ani zmínka o náznacích začínající lásky mezi zimním králem a dračí princeznou mu nedokázala vehnat úsměv do tváří. Nepřebilo to prázdnotu a temnotu, která mu brněla pod kůží a chtěla ven.
„Máme plán.“ Oznámil Tom hned, jak se za nimi zavřely dveře, a Bill klesl do křesílka. Překvapeně se narovnal a zvědavě Toma pozoroval. Ten zatím vybalil věci, co Bill zajistil, a začal je třídit do třech velkých vaků. Nevypadal, že by hodlal pokračovat.
„Kdo má plán?“
„Já a Skay.“
„Ty a Skay… a Treemeria je růžová.“ Zamumlal nevěřícně a zase se v křesílku schoulil bez špetky zájmu.
„Ani si to neposlechneš?“
„Nebude to fungovat.“ Odvětil a Tom mohl cítit, že je Bill připravený smést ze stolu vše, co Tom přednese.
„Takže to nechceš slyšet a už ses rozhodl to zamítnout. Ani náznak, že mi dáš nějakou šanci?“
„Měl jsi ji, Tome. A ne jednu. Nechtěj po mně zase všechno hodit za hlavu.“
„Je to i Skayův plán. To nic neznamená?“
„Ne. Neohrozím nikoho dalšího. Už ne. Je konec. Dostanu vás do bezpečí a budu pokračovat.“
„Přísahal jsem… To za prvé, a za druhé, bereš jim jejich vůli. Říkáš, jak je důležité Lykaru osvobodit, dát ji všem, a přitom ji upíráš těm, co ji ještě mají.“
„A to je mám nechat si vybrat smrt?“
„Jestli vyhrajeme, můžeme je přivést zpátky.“
„Říkáš všechno tak jednoduše…“ Tom si před něj klekl a chytil ho za ruce. Zdály se mu horké, ale to mohlo být od misky, kterou předtím nesl.
Prázdno a porážka sálající z Billa jako by zabila veškerou jiskru. Už na něj ani nekřičel, nezlobil se. Ani nechtěl bojovat. Jako kdyby ani nebylo proč… Bylo mu jedno, jak dopadne. Nechal by je všechny padnout v přesvědčení, že je to to jediné, co si zaslouží.
Tom cítil to něco, co v Billovi narůstalo a hrozilo, že je to všechny zničí. Nedovedl si ani vzdáleně představit, jak blízko je od pravdy.
„Billy… nevzdávej se… To přece neuděláš, ne teď… Musíme bojovat spolu, musíme přivést zpátky Trina a ne jen jeho.“
„Ne… Je pozdě, Tome. Není čas. A bez Trina…“
„Takže co? Dejme tomu, že se mu vzdáš a uspěješ. Co potom? Odejdeš se mnou domů? Když víš, že můžeš?“ Bill jen nepatrně zavrtěl hlavou. Tom postřehl, že část Billa hluboko v něm nechce nic jiného, ale byla to jen kapka v moři odmítnutí.
„K čemu by to bylo, Tome? Každý si myslí, že jsem mrtvý. Kam bych vůbec šel?“
„Šel bys se mnou.“ Zkusil na něj naléhat Tom, ale Bill jen zavrtěl hlavou.
„Říkal jsi, že venku nemůžeme být spolu. Ne jako tady.“
„To nejsme ani tady. Teď.“
„Nejde to jen tak hodit za hlavu. Čím blíž mi jsi, tím zaslepenější jsem a ty mi nevěříš. Hraješ si se mnou. Víš, jak mi ohledně toho celého je. Je to jako kdybych byl jen… věc, trofej kterou se potřebuješ chlubit. Neumíme být spolu.“
„Naučíme se to. Ty bojovat, aniž bych tě rozptyloval, a já zkrotím svojí žárlivost. Jen nám musíš věřit.“
„I kdybych chtěl, Tome. Není čas. Máme jen týdny…“
„Chtěl bys?“
„Jistě že ano. Ty víš, že tě miluju, jenže to neznamená, že strpím cokoli. Že obětuju každého…“
„Co kdybych ti řekl, že máme času, kolik budeš chtít.“
„Ale Leslie…“
„Kašlu na to. Bude si myslet, že jsem se na to vykašlal a pár dní bude trucovat. To je času víc, než si umíme představit. Jestli je hodina tam měsíc tady, máme roky…“ Stiskl jeho chvějící se ruce a soustředil se na jejich pouto, aby se co nejvíc jeho odhodlání dostalo i k Billovi.
„Neodejdu, dokud ty nebudeš po mém boku a dokud nepřivedeme Trina zpátky.“
„Jaký je ten váš plán?“ Zeptal se Bill opatrně po chvíli ticha a Tom se musel ovládnout, aby ho nestáhl k sobě na zem a vděčností ho neulíbal.
„Vlastně stejný jako tvůj. Necháme se zajmout, využijeme toho, že neví, kdo jsi. Zajme nás Daria nebo jedna z vran. Dorien nás nemůže zadržet všechny naráz a nejde o to přepsat deník hned. Musíme ho jen získat a jeden z nás s ním musí pryč. Daria může zastavit draky a taky jednoho z nás dostat i s deníkem pryč. Ostatní můžeme klidně padnout, bude to jedno.“
„Ani výcvik tě nepřipraví na to, co Dorien dokáže. Využije nás proti sobě…“
„Využije tebe proti mně. Myslíš, že ti bude věnovat pozornost, až tě zabije? Svobodného?“ Bill chtěl něco namítnout, ale ve finále jen otevřel pusu a zase ji zavřel.
„Jsi nejrychlejší v Lykaře. Portál je hned vedle. Můžeš vběhnout do něj a hned se vrátit tím v řece. Přepsat, co bude potřeba… Nebo tě s ním odnese Daria nebo vrány. Nebude mít, jak tě sledovat ve vzduchu, protože Daria může ovládnout draky, až budou z jeho doslechu.“
„Chceš po mně, abych vás tam s ním nechal a utekl?“
„Chci po tobě, abys věřil, že je i jiná cesta než ta tvoje.“
„Nedovolím to…“
„Bille…“
„Nedovolím to, dokud nebude tvůj a Dariin výcvik kompletní.“
„Skay už se nemůže dočkat, až mi bude moct dát na prdel.“ Ušklíbl se Tom a jeho srdce poskočilo, když se Bill pousmál.
„Trin měl pravdu… Bude z tebe král dřív, než se nadějeme… Ale jestli to nevyjde, jestli mě nepřesvědčíš, že chápeš, co je potřeba, bude to po mém.“
„Billy… nedovolím ti jít. Ani já ani ostatní.“
„Nebudu se muset ptát na svolení.“
Odvětil, osvobodil své ruce z Tomových a nechal mezi prsty zatančit plameny. Tom jen užasle zamrkal.
„Pouto s kasis…“ Vydechl překvapeně. Tak proto je všechny chtěl poslat pryč ve chvíli, kdy Trin umíral. Chtěl všechny stíny spálit.
„Myslel jsem, že to neumíš ovládat.“
„Ucítil jsem to, když Trin umíral. A není to moc, kterou by mi propůjčila Peebee. Myslel jsem si to, ale není. Je to čirá temnota ve mně. Chce ven, chce zabíjet, pomstít se… je to ve mně. Dorien má pravdu. Já jsem jako on.“ Tom od něj vyděšeně couvl.
„Ne… to nesmíš, Billy… Nesmíš tu moc použít. To nejsi ty. Ty jsi světlo. Vždycky jsi byl…“
„To já stvořil Doriena. A nebylo to jen tak z rozmaru nebo nudy…“
„Ne, tohle nebudu poslouchat. To ti vnutil on, aby tě zlomil. Nesmíš to přijmout. Nechápeš, že jestli se tomu poddáš, budeš opravdu Temný?“
„Přesvědč mě, že jsi tohle, co jsi říkal, myslel vážně, a nebudu muset, Tome.“
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Mám z téhle kapitoli pocit jako by se Bill vzdal.
Jo, souhlasím s Karin. Tahle kapitola na mě vůbec nepůsobí dobře. Bill jakoby prostě rezignoval. Navíc si podle mě až moc bere tu temnotu. Každý v sobě kousek má, jen záleží na tom jak s tím naloží. Billouš by to neměl vzdávat. Má tam Toma a ten je konečně ochotný mu pomoct.
Holka, co mi to děláš? Mám z toho dakorát depresi.
Skutečně to vypadá, jako by to Bill úplně vzdal. Působí tak odevzdaně, až mě to děsí. Ale pořád je ještě naděje, že ho Tom dokáže přesvědčit, že temnotu v sobě máme svým způsobem každý. Bill se nesmí nechat Dorienem zviklat, je to jenom jeho taktika, jak ho nahlodat, obrátit.
Díky za kapitolu, těším se na pokračování.
Zezačátku téhle kapitoly na mě Bill taky působil strašně odevzdaně, až jsem se bála, že to už je konec a lepší už to nebude. Ale po Tomový slovech to vypadao, že přece v sobě ještě maličkou naději našel… Já věřím, že tentokrát ho už Tom nezklame a že společně se jim to povede!!!