Die Wächter 10.

Vilhelm, Bikja, byl šťastný. Jeho tělo bylo přesycené z energické říje, což bylo něco, co nedělal už hodně, hodně měsíců. Jeho sny nebyly zastíněny vzpomínkami na bývalou lásku. Tyhle byly nové a zahrnovaly muže s hadími blond vlasy.

Popravdě řečeno, Ville snil o Tómasovi už nějaký čas, ale jakkoli potěšující tyto sny byly, žádné z nich ho nezanechaly tak uvolněného, jako byl teď. Jeho sny byly nejen příjemné, ale také hřejivé, jako by se ho nikdy nemohl dotknout žádný chlad ze Severu. Všechno bylo dobré.

Tedy bylo, dokud se neprobudil a nevšiml si, že důvod, proč se ho ranní mráz v zátoce nedotkl, byly Tómasovy paže. Spánek vedle někoho druhého byl znamení důvěry. Znamenalo to, že byl uvolněný. To bylo vskutku špatné.

Bylo to ještě horší, když si uvědomil, že nespal pouze vedle Tómase, ale na něm, s hlavou položenou pohodlně na jeho prsou, stále zabalený v jeho objetí.

Se svítáním přišlo uvědomění, že byl Tómas vzhůru, hluboce oddechoval, jak byl spokojený s jejich pozicí, a dokonce hladil kadeře, které rámovaly Villův obličej. Zaplavilo ho ponížení a rychle ho odstrčil.

„Zbláznil ses?“ Zasyčel Ville, avšak Tómas nevypadal, že by se touhle ošemetnou situací trápil.

„Měl jsem předpokládat, že budeš méně zdvořilý, zpěvný ptáčku.“ Řekl muž s hadími vlasy

s úšklebkem.

„Zpěvný ptáčku?“

„Ano. Řekl jsi předtím, než jsme usnuli, že ti tak můžu říkat. A ty sis přál, abys mi mohl říkat pouze Tóme.“

„To teda ne.“ Přišla nesouhlasná odpověď, přestože vzpomínky začaly zaplavovat mysl muže

s havraními vlasy a křičely zkrácenou verzi jména toho druhého, zatímco byl unášený vírem vášně.

„Byl bych rád, kdybys mi tak říkal.“ Řekl Tómas jemně.

Zdálo se, že muž s havraními vlasy to nechtěl slyšet, protože neudělal žádné gesto, které by naznačovalo, že ho poslouchal. Hledal své podvlíkačky, které odhodil předtím, než si vlezl

k Tómasovi.

Uvěznění na lodi Villa mučilo. Nepřál si nic jiného, než zmizet z dohledu všech vědoucích očí. Ve své mysli se obracel k Aegirovi, Bohu moře, když se jeho ramene dotkla ruka. Hrubě ji setřásl a otočil se, aby dal Tómasovi lekci, že se ho nikdy víc nemá dotýkat. Ale místo toho sklopil své oči v tiché omluvě. Nezdálo se však, že by Calovi jeho reakce vadila.

„Na slovíčko?“

„Samozřejmě.“

Vstoupili do přístřešku na lodi, kde bylo Villovi nedávno uděleno kázání. Milenec jejich vůdce si Bikju přitáhl blíž.

„Nechci slídit, ale nemohl jsem neslyšet včerejší noční setkání tebe a tvého milence.“

„Tóm není můj.“ Ukončil to Ville rychle a ani si nevšiml, že použil zkrácenou verzi jeho jména.

Cal si všiml, ale neupozornil na to.

„A byla to chyba, která se nebude opakovat.“

„Když na tom trváš.“

„Trvám!“ Zlobil se Ville.

Cal vyprskl smíchy. „Oh, Vilhelme, zlatíčko, opravdu to nevidíš? Nevadí. Na tom nezáleží, jednou to přijde. Jen se modlím, aby to nepřišlo příliš pozdě.“

„Co tím naznačuješ?“ Jeho hlas ztvrdl.

„Jen to, Ville, že i když jsme Strážci, nejsme nesmrtelní. Každý boj, kterým projdeme, může být náš poslední. Pokud zůstaneš chladný a odtažitý, ty nebo Tómas můžete být mrtví dřív, než budete mít příležitost opravit ten most mezi vámi dvěma.“

Ville neměl šanci tuto domněnku vyvrátit, jelikož se Thorbjörn dožadoval jejich pozornosti. Museli se ujistit, že tu nebylo nic, co by v Lindisfarne zapomněli, když se chystali k odjezdu.

Každý muž zkontroloval svůj majetek, aby se ujistili, že je vše v pořádku. Poté zabrali místa na dřevěných lavicích. Směna, která měla veslovat, popadla pádla a po chvíli počítání nahlas se všichni sladili.

Ville a Tómas byli součástí první směny, která trvala dobrých pár hodin. Jakmile je druhá směna vystřídala, posadili se spolu a okamžitě začali jíst. Nebo spíš Ville jedl a Tómas vedle něj seděl. Nepadlo mezi nimi ani slovo. Starší muž s havraními vlasy uložil události předchozí noci do minulosti, ignoruje fakt, že se vůbec staly. Avšak Tómas si přál víc takových chvil. Jenže Ville byl umíněný a Tómas věděl, že je bezvýznamné pokoušet se změnit jeho názor.

Zatímco se Bikja schoulil ve svých kožešinách před další směnou, Tómas se k němu připojil. Ville předstíral spánek, ale na tom nezáleželo. Tómas za ním pouze ležel, držel si ho blízko poté, co si myslel, že ten druhý usnul, a ztratil se předtím, než se Ville o několik hodin později probudil.

Popravdě řečeno to Villovi nevadilo. Byl během spánku v komfortním teple a jeho kožešiny nyní voněly příjemnou vůní, kterou si spojoval s Tómasem Sormrfaxim.

Během směny, kterou sdíleli o pár dní později, jim zkřížila cestu jiná vikingská loď. Nebyla to dlouhá loď ani Draka. Byla to malá rybářská loď a plula přímo k nim.

Thorbjörn stál v čele své Draky, hrdý a divoký s havraními vlasy, které mu vlály v chladném větru. Kdyby byl blonďák, byl by malebný vojenský vůdce. Nebyly tu však žádné pochyby o tom, kdo nebo co byl.

Pokynul Sakrimu a Gøranovi, kteří byli v čele směny, aby zůstali na místě. Řekl svým mužům, aby zpomalili tempo. Chtěl se přiblížit k rybářské lodi bez toho, aby vyděsil námořníky.

Prostí lidé na něj mávali, zoufale se snažíce zachytit jeho pozornost. Poté, co byli dostatečně blízko, Cal spustil kotvu. Byl to hrubě svázaný kámen, ale i tak je to udrželo na místě.

Rybářská loď se přiblížila a zastavila souběžně vedle Draky předtím, než také shodili kotvu.

„Buď zdráv, příteli!“ Zavolal prostý rybář.

„Bohové jistě žehnají našemu setkání. Sláva Odinovi.“

„Sláva!“ Přišla odpověď. „Kdo jsi?“

„Jarl Thorbjörn Schulteson z Cortburgu.“

„Jarl Thorbjörn? Bohové opravdu požehnali našemu setkání! Prosím, musíš pomoct mým lidem!“

Jarlův zuřivý výraz se stal tak nějak víc výrazným, povinnost chránit prosté lidi, jako byl muž před ním, byla v jeho krvi.

„Kdo jsi a co znepokojuje tvé příbuzenstvo?“

„Dreng Kellson a stíhá nás *Manndrap. Zničila mnoho domovů a zabila mnoho mužů, žen i dětí. Prosím, zbav nás toho démona!“

Thörbjorn se otočil na své muže. „Jste schopni zvládnout další boj?“

Muži zajásali, někteří dokonce bušili do stran lodi. Muži na Gøranově a Sakriho směně slyšeli pozdvižení a přispěli do vínku svým vlastním jásotem. Válečný vůdce pohlédl na Drenga, syna Kella, a usmál se.

„Ano, půjdeme proti tvé Manndrap a zvítězíme!“ Jeho hlas zazněl přes vodu jasně a hlasitě. A všech 299 zbylých mužů způsobilo povyk, aby ukázali svoji dychtivost po dalším boji.

Thorbjörn se plavil se svou lodí za tou malou, rybářskou. O několik dní později dosáhli okrajů vod, které byly nedaleko vesnice, již Dreng nazýval domovem, a započali svou cestu přes zemitý terén. Většina seveřanů dávala přednost tomu, když byla jejich země na vodě, protože to všichni milovali, ať už se chystali na nájezd, nebo ne. Ale Drengova země pro ně byla pouhou sbírkou farem.

Muž ze severu byl hrdý na tři věci před vším ostatním – na své lodě, svou zemi a svou rodinu. Pouhý pohled na zemi, v níž se nacházeli, vojenskému vůdci prozradil, že předchozí dvě věci tu nebyly příliš důležité. První dávala smysl, protože moře bylo hodně vzdálené. Ale země – byla v troskách. Nechránil ji žádný plot, půda byla zaneřáděna troskami a místo rezidence byl jeden velký chaos. Většina domů byl nezdařený pokus vypadat solidně, ale všechny byly ve stavu rozkladu.

Thorbjörn si odfrkl znechucením – ne z vesničanů, bylo zřejmé, že se snažili. Ne, bylo to z muže, který se opovažoval nazývat se jejich Jarlem. Ten, jenž vládl vesničanům a okolním farmám. Muži postupovali blíž a sotva by našli muže, který by byl ve věku, kdy by mohl bojovat. Dreng je vedl k hlavnímu panskému sídlu – nechráněné dřevěné budově. Cal se dotknul ruky svého druha a snažil se ho beze slov uklidnit. Muž, který panoval hrstce vesničanů, dělal ostudu titulu Jarl. Vojenského vůdce zaplavil neskutečný vztek.

„Jarle Eino.“ Poklonil se Dreng. „Thorbjörn Schulteson připlul se svými muži. Souhlasili, že nám pomůžou bojovat proti Manndrap.“

„Skvěle, skvěle!“ Odpověď byla špatně srozumitelná, což vojenského vůdce ještě víc popudilo. Opilec!

„Starý muži.“ Zavrčel mladý Jarl, nedbaje na neúctu. „Zabiju tvou Manndrap, ale bude to něco stát.“

„O co žádáš? Moc toho nemáme.“

„Co můžeš nabídnout?“

„Něco z naší sklizně, jeden nebo dva kusy dobytka a malé množství mladých dívek jako tvé otrokyně.“

„Nemám o nic z toho zájem.“ Thorbjörn odmávl návrh rukou v zamítnutí.

„Co si přeješ z mé nabídky?“

„Tomu říkáš nabídka?“ Vykřikl návštěvník. „Tohle je došková stodola, ve které se nachází opilec. Ne, to není nabídka.“

Eino rozhodil rukama. „Opovažuješ se urážet svého hostitele?“

„Nepotřebuji riskovat život svých mužů, mých Strážců, abych zachránil tvůj lid. Neudělám to, pokud mu nejsi schopný vládnout. Zabiju tvého draka, ale na oplátku se dožaduji vlády nad tvými zeměmi.“

Opilý lord nakonec pomalu přikývl potom, co si po pár tichých minutách uvědomil, že nemůže draka zabít bez jejich pomoci, a tajně věděl, že jeho panování bylo slabé a polovičaté. K tomu všemu tu byl fakt, že tmavovlasý muž před ním mohl zasít semínko strachu do většiny nejdivočejších mužů, protože nikdo nebyl tak nemilosrdný jako syn Schulteův, když cítil, že je to potřeba.

„Ano, budou tvoje.“

„Dojednáno. Slečno,“ oslovil Jarlovu dceru. „Najděte jídlo pro mé muže.“

„Ano, milorde.“

Thorbjörn rozdělil své muže do skupinek – 50 jich mělo hledat doupě bestie, která ničila vesnici, a vést je měl místní průvodce. Asi 20 jich mělo zajistit okolí. Jarl, jeho druh a Sakri zjišťovali o Manndrap vše, co se dalo. Ostatní muži zůstali, aby postavili ploty a zrekonstruovali domy.

Vypadalo to, že Manndrap, drak, nepřicházela každý den. Nejčastěji jim létala nad hlavami a svými velkými křídly ničila pokusy vesničanů rekonstruovat jejich domy. Také se ráda krmila, často chňapla po malém dítěti, když utíkali do úkrytu. Ale její apetit neměl limity, spolykala taktéž mnoho mužů a žen. Vilhelm nebyl příliš potěšen prací, která mu byla přidělena, a dával to znát s každým uplynulým sluncem.

„Nejsem stavitel.“ Stěžoval si Tómasovi naštvaně, když sdíleli polední pauzu na oběd.

„A tenhle drak zničí všechny naše pokusy, až se vrátí.“

„Pak to musíš postavit pevněji,“ zasmál se Gøran, jak se k nim spontánně přidal.

„Už jsi někdy bojoval s drakem a zabil ho, Gørane?“ Dožadoval se Ville odpovědi.

„Ne, ale lačním po tom to udělat!“

„Není tu nikdo z nás, kdo by tím prošel! Bohové vědí, že já jsem nikdy žádného neviděl! A náš lord a Jarl očekává, že uspějeme v záchraně tohohle beznadějného kousku půdy?“

„Znáš moje zákony.“ Ozval se Thorbjörn za Bikjou. „Když mě chceš vyzvat, udělej to s mečem v ruce.“

Bylo to vážné, ale nebylo to myšleno jako hrozba a Ville to poznal.

„Zvítězíme a tahle země bude moje. Zamýšlím tu zanechat 10 Strážců, aby místo mě vládli. Nenuť mě si tě vybrat, Ville.“ Zasmál se, jak odhodil malý kousek chleba do vlasů zmíněného.

Brzy v malé skupince začaly létat pořádné kusy chleba. Gautstafr dostal záchvat smíchu, jak kousek udeřil Tómase mezi oči. Předtím, než mohl blonďák útok oplatit, na zemi zaburácela kopyta.

„Thorbjörne!“ Zavolal Andrs, když před nimi zastavil kůň z vesnice, kterého řídil.

„Našli jsme její doupě a bojím se, že se na nás tuto noc chystá.“

*Manndrap – drak

autor: Synnie