autor: Malámúza
Ahoj všichni! Koukám, že v létě, a navíc ještě o prázdninách, je všem daleko lépe někde venku u vody, než sedět u blogu, číst povídky a psát komentáře, co? 😀
No, nevadí, i tak tady mám pro vás další povídku od autorky jménem Malámúza, která se jmenuje Uzavřený kruh, a to podle této písničky, která vás bude zároveň provázet i prvním dílem. Tu písničku zpívá žena jiné ženě, ale aby to lépe zapadalo do povídky, rovnou jsem vám to v překladu upravila do mužského rodu. Mimochodem, je nádherná, určitě si ji pusťte.
Povídka byla napsána v roce 2008 a je to ještě jedna z těch ´oldschool´ povídek. Původně vznikl první díl jako jednodílka, ale po velké vlně nadšených komentářů se k ní autorka nakonec rozhodla dopsat ještě dalších 23 dílů, a tak jich bude celkem 24. Kurzívou jsou napsány záblesky z minulosti.
Čtěte, užívejte si to, a napište aspoň pár slovíček o tom, jak se vám to líbilo či nelíbilo.
Zuzu 🙂
Závěrečný
„Je to tady tak krásné,“ řekl,
„Tenhle moment.“
Tenhle moment
Bill se zavrtěl, zavrtal se hlouběji pod saténovou přikrývku, přitiskl se zády blíž k Tomově hrudi a propletl své nohy ve flanelovém pyžamu skrz jeho. V tomto ročním období tady bylo chladno. Tom si dovolil malý úsměv nad bratrovou neschopností zůstat v klidu, dokud byl stále při vědomí, sevřel paži kolem Billova štíhlého pasu a opřel si hlavu do dlaně druhé ruky. Měl pocit, že se Bill chystá něco říct, a když byl Tom takhle vyčerpaný, bylo jednodušší mu rozumět, pokud mu viděl na rty.
„Je to tady opravdu krásné,“ zamumlal Bill a Tom si byl jistý, že tím myslel výhled na moře z nedalekého okna. Tom k němu pohlédl. Vidět na pláži sníh bylo pěkně posrané, ale bylo zajímavé se na to dívat, jako na všechny podělané věci.
Podíval se zpátky dolů na Billa, který vyhlížel z okna, a měsíční světlo odrážející se od jasně bílé venkovní barvy vyzdvihovalo ostřejší rysy jeho tváře. Celý měkce zářil a Tom se cítil trochu přihlouple, že si toho vůbec všiml. Nutilo jej to chtít se natáhnout a dotknout se Billovy tváře, ale něco na tom bylo mimo prosté pohodlí.
Bylo to příliš.
Těžce polkl. „Ano,“ našel sám sebe, jak souhlasí. „To je.“
Že ho najdu tady
Flanel a satén
Mé čtyři stěny se přeměnily
Tom ztuhl na místě, jeho batoh, před chvílí získaný z pásu se zavazadly, mu visel na pravé ruce. Jeho bratr si ho milosrdně ještě nevšiml; sledoval časy odletů z Hamburku na elektronické ceduli a ani nebyl čelem k Tomovi.
Vypadal jinak, poznamenal si v duchu Tom, což byla hloupá věc na přemýšlení, protože samozřejmě, že Bill vypadal jinak, neviděl ho už tři roky. Byly to tři? Možná už čtyři. Sakra.
Jeho vlasy byly stále dlouhé a černé, ale byly rovné a nevrstvené z toho, co Tom mohl vidět. Ani si nebyl jistý, jestli na nich měl vůbec nějaký lak. A podle jednoho oka, které Tom mohl vidět, dokázal říct, že nemá ani žádný make-up a jeho kalhoty jsou mnohem volnější, i když ne tak volné, jako bývaly Tomovy (a někdy stále ještě jsou). V ruce blíže k Tomovi svíral horkou kávu.
Chvíli mu trvalo, zatímco zíral jako blázen, než si uvědomil, že je to nejlepší způsob, jak být přistižen, a dokud si jej Bill ještě nevšiml, možná by měl využít této příležitosti k útěku. Zavolat si taxi, vydat se do Magdeburgu, navštívit mámu, aniž by o tom jeho dvojče vůbec vědělo, a chytit noční let zpátky na Kennedyho letiště v New Yorku.
Už se nacházel v procesu, kdy se svým nohám snažil dát pokyn k pohybu, když v tom se Bill otočil.
Díval se na mě
Soustředěně
Nebylo tam žádné místo
Pro jiné myšlenky
Tom se neusmál ani nezamával, a ani Bill, alespoň hned ne. Zírali. Jako by se oba nacházeli pod podivným dojmem, že ten druhý zcela zmizel z povrchu zemského jen proto, že se nějakou dobu neviděli. Stejně jako dítě hrající si na schovávanou, které se domnívá, že když zavře oči, tak je to bezpečný úkryt, protože když vás nemůže vidět, tak nemůžete vidět ani vy jeho.
A pak se Bill probral. Usmál se. Bylo to váhavé, ale upřímné. Tom mu to neoplatil, ale stále viděl, jak Bill zamířil k němu. Ještě blíž. Do prdele, měl odejít, dokud měl šanci. Teď už se nemůže otočit a odkráčet.
A k hrozivému uvědomění už si ani nebyl jistý, jestli to ještě chce.
A já vím, že tohle nechci
Ach, přísahám, že tohle nechci
Je tady důvod proč to nechtít
Ale já ho zapomněl
„Ahoj,“ řekl Bill, zvuk jeho hlasu Toma překvapil, jako by jej právě, téměř jako ve zpomaleném filmu, nepozoroval přicházet.
Tom polkl. „Ahoj,“ dostal ze sebe.
Bill si neklidně poupravil ramenní popruh své tašky přes rameno a přešlápl na místě. „… Nevěděl jsem, že jsi doma.“
Tom byl doma už několikrát od chvíle, kdy Billa naposledy viděl, zakládal si na tom, aby mámu a Gordona navštívil alespoň několikrát do roka, někdy se stavil i za Georgem. Ale Billovi to nikdy neřekl.
„Jo,“ řekl. „Jsem doma.“ Až ve chvíli, kdy na něj Bill zamžoural, si Tom uvědomil, že to řekl anglicky. Ta změna byla vždycky divná. Odkašlal si a zopakoval to v němčině. Dokonce i kdyby mu Bill napoprvé rozuměl, měl pocit, že by měl projevit tu snahu.
„Na jak dlouho?“ Zeptal se Bill.
Tom mu nechtěl dát žádný časový rámec, možnost, že by se Bill zastavil u jejich matky, zatímco tam stále bude, a prodloužil by tak tím tenhle pocit, tuhle rozpačitost podobnou tomu, když musíte požádat mizernou sexuální společnici, aby opustila váš hotelový pokoj.
Ačkoliv si nemyslel, že Bill by byl mizerný sexuální společník.
Tom pokrčil rameny a sklopil pohled ke svým nohám. „Nevím.“
Bill na to nic neodpověděl a Tom si uvědomil, že tohle nebylo jen ticho sdílené mezi dvěma lidmi se společnou historií. Tohle bylo ticho, které spolu sdíleli lidé, kteří se vzájemně neznali. Jen známí. Byla to formalita. Pozdravit, vyměnit si pár zdvořilostních frází, a pak odtamtud sakra vypadnout.
Nějak si nikdy neuvědomil, že čas od sebe znamenal, že už Billa neznal. Život je legrační.
Z rozhlasu se náhle ozvalo hlášení a Tom si myslel, že Bill něco říká, ale jeho mysl jej nějak zablokovala a naslouchal místo toho hlasu té dámy, aby nemusel slyšet své dvojče.
Méně to bolelo.
Spí na mém rameni
Vlasy mu padají kupředu
Ústa dokořán
„Hej, chlape, chceš něco z automatu?“ Zeptal se Georg, když vstal ze své plastové, manšestrem polstrované židle a protahoval si ztuhlé končetiny. Z cesty si odkopnul jeden z jejich přeplněných kufrů.
„Ne, to je v pohodě,“ ujistil ho Tom a podíval se ke svému pravému rameni, na kterém se mu povalovala hlava dřímajícího Billa. Nerozuměl tomu, jak Bill může usnout v rušné letištní hale, ale zase, on byl vždycky schopný spát kdekoliv.
„Víš to jistě?“
Pohlédl zpátky na basáka. „Jo,“ řekl. Nebyl si jistý, jestli by dokázal cokoliv jíst, aniž by při tom vyrušil svého bratra. Georg přikývl a s pískáním zamířil směrem ke stánku s hot-dogy.
Tom vrátil svou pozornost k Billovi. Jeho teplý dech mu ovíval krk.
Zachvěl se a snažil se zůstat v klidu.
Mávala svými křídly nad jejich hlavami
„Chybějící pasažéři,
hledáme vás.“
„Paní Elisse Heidricková, prosím ohlaste se na hlavní recepci, máme vaši dceru.“
Tom na krátký okamžik zpanikařil, že to oznámení Billa probudí, ale on snil nevzrušeně dál. Tom protočil oči, jak nad svou iracionální obavou, tak i nad svým bratrem. Mohl by ho vzbudit sám, ale ne. Věděl, že Bill bude později v tourbuse po cestě na koncert hyperaktivní, bude nadšeně číst všechny názvy ulic, jak se budou blížit na místo, a obecně otravovat všechny okolo. Měl by spát. Dokonce i když bude později naštvaný za otlačený obličej.
Tom ve skutečnosti stejně nechtěl, aby se nějak pohnul. Nechá ho snít.
Váha jeho těla proti mému
Tvář přitisknutá
Do manšestrových drážek
Tom znovu pocítil tu touhu dotknout se Billovy tváře, ale potlačil to jako vždy. Měl špatný zvyk vidět v těchto chvílích až příliš mnoho. Bill na něm usnul, protože seděl vedle něj. Nebo možná proto, že je jeho bratr. Každopádně to není žádné povolení k tomu se přiblížit.
Nemůže se nikdy přiblížit. Ale to neznamená, že se musí oddálit. Ještě ne.
Možná to neznamená nic
Možná to neznamená nic
Ale já se bojím pohnout
„Jak se máš?“ zeptal se Bill, a Tom to slyšel, zaregistroval to. Ale to neznamená, že ví, jak odpovědět.
„Dobře,“ řekl, a právě v tu chvíli si uvědomil, že Bill se ptal na všechny ty otázky, ale on si nebyl jistý, jestli by měl to setkání nějak podporovat. Po tom jediném okamžiku, kdy si Tom dovolil uklouznout, byla hlavní pointa držet se od Billa dál. Z toho důvodu byly mezi nimi po většinu času tisíce kilometrů.
„Jak je v LA?“
Tom znovu pokrčil rameny. „Fajn.“
Bill přikývl a napil se své kávy, aby se rozptýlil, jak Tom předpokládal; aby nějak zaměstnal své ruce a možná i ústa. Tom uvažoval, jestli ho Bill stále pil černé, jestli aspoň tohle o něm pořád ještě ví. Asi ne.
Nebyl si jistý, jestli Billa vůbec ještě znal, a dokonce i když to bylo tak nějak jeho úmyslem, když odcházel, nyní si nebyl jistý, že je s tím uvědoměním až tak spokojený.
Přemýšlel o tom, že by něco řekl. Ale Bill byl na slova vždycky lepší. Jeho by pravděpodobně příliš neznamenala.
Stále by svého bratra někde v tomto rozhovoru rád poznal.
Ta byla všechno nebo nic
Chci ho hledat
V odměřených poznámkách
Čím déle hleděl na své dvojče, zatímco každý z nich čekal, až ten druhý promluví, tím více se cítil klaustrofobicky. Bylo to příliš mnoho, a přitom ne dost, a Tom si nebyl jistý, jak dlouho to ještě vydrží.
Tohle nebyl Bill. Byl to cizí člověk.
Nebo ještě hůře, byl to Bill. On věděl, že ano. Jen už to nebyl jeho Bill.
Kdo jsi, dáváš si kávu bez cukru?
Kdo jsi, opakuješ názvy ulic?
Kdo jsi, cizinec ve skořápce milence,
Tmavé závěsy zatažené uplynulým časem?
Tom už otevřel ústa, aby promluvil. Opravdu. Ačkoliv neměl připravená žádná slova, chtěl něco říct. Ale měl pravdu. Po tak dlouhé době by to bylo bezvýznamné.
Ach, slova jsou jako déšť
Jak sladký to zvuk
Dokonce i kdyby mohl promluvit, náhle to udělal Bill, a Tom si ani nebyl jistý, jestli by mohl tvrdit, že mu skočil do řeči, protože vlastně ani nevěděl, jestli měl v úmyslu pronést nějaká souvislá slova. „No, každopádně,“ řekl Bill. Tom znovu sledoval jeho ústa. „…uvidíme se.“
Tom si pomyslel, že nejspíš přikývl. Byl si docela jistý, že něco udělat musel, protože Bill náhle kráčel pryč a každých pár kroků se na něj ohlížel, jako by si chtěl zkontrolovat Tomovu reakci, nebo si myslel, že jej Tom možná bude následovat.
Nebude. Tom už nemůže.
„Jo,“ zašeptal dlouho poté, co Bill zmizel v davu.
Tom si nemyslel, že by se ještě ohlížel.
„Uvidíme se.“
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Zuzu si vybrala dalsi skvelou:-) Jak jinak. Jsem se vcera mrkla, jak ti ten seznamek pribyl a jsou to same skvostne vecicky. Jak se vam holky postestilo ziskat svoleni treba k prekladu Vicious netusim, ale jsem strasne rada, za se na blogu objevila a jeste radsi, ze ji Zuzu prelozila. I Blue of the desire byla famozni:-) Doufam, ze si je pri prekladech notne uzivas:-)
Na tuhle novou se uz opravdu tesim. Nikdy jsem ji necetla, i kdyz ji mam u roky stazenou, protoze vim, jak se Little Muse a Majestrix ve svych povidkach neskutecne vyzivaly v tom,aby kluci trpeli a hlavne teda Tom:-)Proste jsem z toho mela uz dopredu strach….
Ted to tedy bude nejspis poprve, kdy si neco prectu v materstine, aniz bych ji predem cetla v angline:-)
Dekuji Zuzu!
[1]: Ha, zrovna s Vicious to byla docela sranda, protože jsem autorku ani za boha nikde nwmohla awhnat, našla jsem na ni několik kontaktů, ale všude mrtvo, jako by se z celého internetu prostě vypařila. Tak jsme to nakonec s Janulí riskly, protože žádný zákaz k překladům tam uvedený taky neměla… No a po roce a půl, kdy už byla povídka na blogu dávno celá, mi autorka odpověděla na mou starou zprávu na twitteru, omlouvala se, že už tam dávno nechodí a že tam koukla jen náhodou… No, a ten souhlas mi dala 😀
[2]:Tak to je moc fajn. Stejne je az neskutecne si predstavit, ze mnohe z techto skvostnych povidek na THF debutovaly treba uz pred pomalu deseti roky:-) Je to zazrak nekoho jeste splasit a ten souhlas si vydyndat:-)
Preji moc stesti i do budoucna.
Á, tohle vypadá na povídku plnou zoufalství a tichého utrpení. No tak to se těším, zrovna teď mám na něco takové odpovídající náladu.
Když si uvědomím, že to původně byla jednorázovka… Uvidíme, jestli se situace postupem času trochu vylepší.
Děkuji za další překlad. Ty jsi prostě neúnavná. Kde bereš čas a sílu? 😀
[4]: Síly mám spousta, ale ten čas už občas vážně tahám až z paty… 😀
Opět nový překlad zuzu si zlatíčko.
Co mi to zuzu děláš? Bože, hltala jsem to, skoro jsem se zapomínala nadechovat. Neskutečné, jak ty si umíš pohrávat se slovíčky a taky samosebou i autorka… tohle je pecka.
jako je mi jasné, že budu zase nadávat, protože už teď mě z toho bolí u srdce, ale stejně tak dobře vím, že se budu těšit na každou novou kapitolku, a budu vzívat všechny síly, aby všechno dobře dopadlo, nadávat, jak jsou kluci na hlavu praštění a zabednění, ale stejně budu číst 🙂 děkuju pěkně 😛
ne opravdu děkuji za novou povídku 🙂 těším se na pokráčko
Ach, to bude srdcebol.
Jsem ráda, že to překládání pořád nevzdáváš Zuzu. Všichni to velmi oceňujeme. 😉
Díky za novou povídku
Vyzerá to veľmi zaujímavo. Začalo to krásne a pokračovalo tak… melancholicky. Som zvedavá, ako sa to bude ďalej rozbiehať. Mimochodom pesnička sa mi taktiež páčila 🙂
Zuzu ďakujem za preklad novej poviedky. Si šikulka 🙂
Tak tohle bylo bolavé! 🙁
Tahle povídka bude asi patřit k těm, u kterých budu trochu trpět, ale já budu doufat, že to bude stát za to. První díl vypadá moc hezky, je zvláštně napsán v propojení s tou písničku a mně se to skutečně líbí.
Moc moc děkuji Zuzu!