Lykara 32.

Billovo polonahé tělo osvětlené lucernami a svíčkami tomu nepřidávalo. Sledoval Toma se zatajeným dechem a on toužil nakreslit jeho, než aby něčím narušil tu hebkou, dokonalou kůži byť i jen na pár dní. Sedl si na kraj postele a nahnul se nad něj.

„Můžu?“

„Můžeš…“

„Kdyby to bylo nepříjemné, zastav mě.“ Varoval ho ještě, ale ve chvíli, kdy se barvou poprvé dotkl bratrovy kůže, přestalo vše kolem existovat a on věděl, že je ztracený. Střídal tlak na dřívko, nakláněl ho, jak vinul pokroucené linie větviček od Billova boku přes prsa až ke krku.
Bill dýchal pomalu a snažil se kontrolovat třas svého těla vyvolaný pohledem na Tomovu soustředěnou tvář, pevně semknuté rty a nakrčené čelo, na kterém se perlily kapičky potu.
„Nehýbej se…“ Šeptl Tom, když sebou lehce cukl ve chvíli, kdy se linie ovinuly kolem Billova pupíku.
Zavřel oči a snažil se dál klidně dýchat. Nebylo to o nic lepší.
Lehké, jisté tahy na jeho kůži ho rozechvívaly bez možnosti kontroly.
Minuty se stávaly nekonečnými, odměřované jen jeho hlubokými nádechy a občasnými polibky na kůži, když se Tomovi zdálo, že zatlačil až příliš.
Bill už si málem prokousal rty.

„Jestli ti tohle přijde dlouhé, nepřežil bys nic většího opravdu vytetovat.“ Pousmál se nad Billovými neklidnými chodidly a prsty u rukou.

„Třeba ta lebka, byl jsem několikrát na pár hodin, než to bylo hotové.“

„To si vymýšlíš.“

„Opravdu.“ Oponoval mu a vtiskl polibek na výstupek pánevní kosti.

„Nevydržel bych…“

„Vždyť to říkám.“ Zasmál se Tom.

„Nevydržel bych, že se mě tak dlouho někdo cizí dotýká.“ Upřesnil a Tom ho s pousmáním políbil. Chtěl mu říct, že by to ani nikomu nedovolil, ale nechtěl, aby si Bill myslel, že zase sklouzává ke své žárlivosti, ke které neměl důvod.
„Už jenom chvíli,“ šeptl místo toho po chvíli a vzhlédl od tenkých větviček rozkvetlého stromu magnólie rozpínajícího se po Billově boku a hrudníku. Pohled na jeho zavřené oči a pootevřené rty ho okradl o dech a ruce se mu zase roztřásly.
Květy byly tím složitější, protože jeho oči stále bloudily jinde.

Odložil barvu i dřívko a rozechvěle povolil vázanku na bratrových kalhotách. Všiml si, jak se napjal a trochu mu je stáhl. Opět vzal do ruky barvu, dřívko a pokryl jeho břicho a podbřišek spadanými okvětními plátky.
Hladkost jeho kůže ho nepřestávala fascinovat. Najednou toužil pokrýt barvou každý její kousek, stejně jako když na papíře halil siluetu do lehkých látek. Stáhl mu vysoké boty i kalhoty a spojil jeho boky jediným tahem, který zesílil těsně pod stromem a lehce rozmazal.

Bill se sykavě nadechl a nazdvihl se na loktech. Dovolil si zvednout se jen natolik, aby viděl na Toma. Na chvilku se setkali očima, než se sehnul a lehce mu od sebe oddálil stehna. Billova hlava ztěžka dopadla nazpět na polštář, když ucítil Tomovy rty na vnitřní straně stehna, které nahradil dřívkem s barvou, když spustil linie kořenů na to samé místo a ukončil je pod kolenem.
Chvění rostlo s každým polibkem a tahem dřívka a Tom se ani nesnažil předstírat, že se jeho klína dotýká náhodou, a i on měl co dělat, aby barvu nezahodil a nezačal se bratrově kůži věnovat jen rty.

Když konečně odložil kalíšek s improvizovaným perem na podlahu, byl celý rozechvělý a napnutý.

„Už se můžu hýbat?“ Zeptal se Bill a ani jeho hlas nezněl zdaleka lehce a jasně.
„Ještě chvilku vydrž,“ nahnul se nad něj a pohladil ho po tvářích.
„Slib mi, že mi to dovolíš ještě jednou.“
„Nejen jednou.“ Usmál se a odolával pokušení se k němu přitisknout.
„Jen by to chtělo něco, co bude schnout rychleji.“

„Ta barva schne hned…“ Namítl Bill s nakrčeným čelem a Tom jen zavrtěl hlavou.

„Věř mi, některá místa jsou ještě vlhká.“ Zamumlal a foukl na lesklou špičku Billova vzrušení. Ten se prudce prohnul v zádech a zanaříkal.

„Chvěješ se… je ti zima?“ Poškádlil ho Tom ještě a foukl znova, než jeho tělo přikryl svým a vpil se do jeho rtů.

Bill neodpověděl, jen proti němu zdvihl boky a Tom ho překulil na sebe.

„Chci vidět celé svoje dílo.“ Zamumlal a jemně přejel po kresbě na Billově boku a stehnu.

„Není nic lepšího, Billy, než ty. Nic.“ Dodal a uhladil mu vlasy stranou, aby mu viděl do očí. Bill sjel trochu níž a Tom poslal svoje prsty na opatrný průzkum jeho těla.

„Ani kreslení?“ Zamumlal Bill a tiše zasténal a prohnul se.

„Kdybys chtěl, nenakreslím už nikdy ani čárku.“

„To ne…“ Vyděsil se trochu Bill, Tom se se smíchem vytáhl do sedu a nechal Billa, aby si pro jednou sám určil tempo přípravy. Mezitím zasypával jeho krk a ramena polibky a chvěl se nedočkavostí ze zvuků, co opouštěly Billovy rty. Když se po téměř nekonečném pohupování se a letmých dotecích zapřel o jeho ramena a nechal Toma do něj vklouznout na jediný pomalý a hluboký příraz, skoro se rozletěl na milion kousíčků.

„Tome…“ Zamumlal mu do kůže pod uchem a pevně objal jeho ramena, když se začal pohupovat snad ještě pomaleji než předtím.

„Půjdu s tebou domů. Půjdu kamkoli budeš chtít.“ Přiznal tiše a Tom uhnul hlavou, když se Bill sklonil pro polibek. Zastavil jeho pohyb a znovu odhrnul jeho vlasy.

„Už jsme doma. Jsme spolu… ty jsi moje doma. Ne venek, Lykara… Ty… Moje chyba, že mi to nedošlo dřív.“ Teprve potom se proti němu zhoupl a uvěznil jeho rty ve svých…

***

Bill se protáhl a opatrně se vysoukal zpod spícího Toma. Celé tělo mu brnělo při vzpomínce na včerejší večer a jeho oči si se zájmem prohlížely každý detail květů a listů na kůži.

Tom rozhodně nemaloval naposledy. Chtěl mít od něj pokrytý každý centimetr kůže. Jen s nelibostí se oblékl a magnolii tak ukryl. Líbl Toma na rameno a vyklouzl do tichého rána.

Se zavřenýma očima kolem sebe vířil svým mečem a soustředil se na vše okolo. Neunikl mu žádný zvuk z okolí a kroky blížící se k němu vítal s úsměvem.

Téměř neslyšné našlapování, jaké se naučil i on sám. Když se prudce otočil a zastavil svou čepel ve vzduchu, ani nemusel otevírat oči, aby věděl, že je jen milimetry od krku jeho vyrušitele.

Sklonil ji a konečně oči otevřel, jen aby je zastínil proti vycházejícímu slunci, které je oslepovalo.

„Sledovat tě při tréninku bylo vždycky jako sledovat něco magického.“

„Přišel jsi…“

„Kvůli tobě.“

„Nelhal jsem ti…“

„Já vím.“ Postava konečně couvla trochu do strany a Bill párkrát zamrkal, aby odehnal mžitky.

„Co to…“ Dřív, než stihl zareagovat, objevil se temný hned za jeho zády a donutil ho otočit se postavě zahalené do černé a rudé Temných zády. Se stínem si poradil hned, a když se otočil zpět, byl temný elf těsně za ním.

„Vale…?“ Vydechl nevěřícně a meč mu vyklouzl z ruky, než se zhroutil do jeho náručí s dýkou v prsou.

autor: Bitter