autor: Synnie
Duchové vracejících se mužů byli vysoko. Ano, ztratili dobré vojáky – přesně 3 – a jejich Jarl byl zraněný. Ale porazili draka! Nevykoupali se v její krvi, ale chystali se poslat povozy zpět do jeskyně kvůli jejímu masu. Tenhle úlovek mohl nakrmit velmi mnoho hladových žaludků, proto nebylo povoleno ho nechat zkazit.
Muži měli zálibu ve věšení hlav na kůl a tam také hlava Manndrap skončila. Byla zdvižena do výšky, aby ji všichni drobní vesničané viděli. Jak se přibližovali, Tómas bez varování vyzvedl Villa na svá ramena. Gøran se přidal, ale Ville si stěžoval stále se usmívajícímu muži, že je příliš nízký a to mu nedovoluje udržet balanc. Jeho místo nahradil Andrs, protože on a Tómas byli skoro stejně vysocí.
S dračí hlavou, kterou Ville držel vysoko, tak aby ji všichni viděli, se vrátili k branám vesnice. Napochodovali do dveří hlavního panského sídla. Eino se opile postavil na nohy a radoval se. Vilhelm byl postaven na zem a na jeho krásném obličeji se skvěl úsměv. Vzal kůl, na němž spočívala dračí hlava, a zvednul ji do výšky.
„Zvítězili jsme!“ Zakřičel.
Každý muž, žena i dítě začali srdceryvně plakat i křičet štěstím. Villův úsměv se ještě rozšířil. A tenhle okamžik rozšířil zase Tómasův úsměv.
„Dnes v noci,“ Jarl Eino začal mluvit zvolna plynoucím hlasem, „se napijeme na čest Thorbjörna a jeho mužů, a to bude můj poslední čin předtím, než předám vládu mocnému Thorbjörnovi.“
Zmíněný Jarl momentálně opravdu trpěl kvůli Calovi, který plakal, když dvě ženy začaly čistit rány, jež mu drak způsobil.
„To nic není, Cale. Nech to být.“ Syknul, když jeho životní druh vylil vařící kravskou moč přes jeho rány, což byla nejlepší ochrana proti horečce.
Ustaraný milenec ovšem nebyl z těch, kteří by se nechali odbýt pouhými slovy. Tu noc každý občan malého města, na jehož jméně Thorbjörnovi nezáleželo, mohl tento fakt pod jeho vládou změnit shromážděním v hlavním panském sídle pokrytém doškovou krytinou, které Jarl Eino nazýval svým.
Bylo jich tak málo, že dokonce poté, co se shromáždili všichni vesničané a okolní farmáři, zbývalo v místnosti stále dost volného místa.
„Dnešní noc oslavujeme Thorbjörna a jeho Strážce, kteří porazili našeho dračího nepřítele.“ Zvolal Eino. „Jako poděkování za jeho laskavé rozhodnutí přijmout naši žádost o pomoc a bojovat s démonem, se kterým jsme my sami nemohli, mu daruji svoji říši, aby pod jeho moudrou vládou prosperovala.“
Byl to Thorbjörnův požadavek, že získá vesnici, pokud jeho muži uspějí, ale dovolil starci pozměnit pravdu tak, aby si zachoval tvář před svým lidem a udržel si tak jejich respekt. Tmavovlasý vojenský vůdce se zavázanou paží po starcově pravici udělal krok vpřed, sleduje, jak se mu vesničané poklonili a uznali tak jeho sílu. Eino sešel dolů a připojil se k běžným mužům. Zanechal tak nového Jarla a jeho druha stát v centru vyvýšené plochy před trůnem.
„Povstaňte prosím.“ Pokynul jim, protože nikdy nebyl typ muže, který by nechával své lidi klečet. „Jsem Thorbjörn, váš nový Jarl a pán. S mým druhem Calem přísahám, že téhle zemi bude vládnuto tak spravedlivě, jak vládnu svému milovanému Cortburgu. Jsem poctěn mít pod sebou tak odhodlané a silné lidi, kteří se postarají o tuto zemi, a já udělám všechno pro to, aby vaše farmy znovu prosperovaly.“
Jeho noví lidé pokyvovali jeden na druhého, potěšeni slibem svého nového Lorda. Provolávali mu slávu za to, že vedl muže, kteří porazili jejich nepřítele. Usmál se a pokýval hlavou.
„Ano, zabili jsme vašeho draka. Teď navrhuji přípitek.“ Všichni zdvihli svůj pohár, zatímco k nim Thorbjörn mluvil. „Dnes v noci si vzpomeňme na ty, kteří obětovali svoji krev, aby porazili vašeho draka. Sláva padlým vítězům. Sláva Odinovi!“
„Sláva!“ Přišla dychtivá odezva.
„Přeji si přejmenovat svou vesnici.“ Přemýšlel nový Jarl nahlas. „Věřím, že Fleskvirki*… Ano, věřím, že Fleskvirki bude skvělé jméno.“
Někteří muži se smáli. Jiní, kteří znali Thorbjörna a jeho otce, pouze zatřásli hlavou. Bylo to jméno, které mohl vybrat jen muž z téhle pokrevní linie.
„Jsem si jistý, že chcete vědět, který muž uštědřil Manndrap smrtelnou ránu?“ Zasmál se Thorbjörn. Místnost propukla v hlasitý pokřik. Hlasitější, než jaký Vilhelm očekával. Náhlý výbuch pozornosti způsobil, že se tvář muže s havraními vlasy zbarvila do pěkného odstínu červené. Tómasovi úsměv málem zbortil tvář kvůli tomu, jak široký byl, když Ville povstal.
„Představuji vám Vilhelma Jörgsona, zabijáka draků.“
„Ville, Bikja?“ Zařval jeden muž uprostřed poklon zmíněnému.
Tómas byl v sekundě na nohou s vytaseným mečem. Avšak Ville mu pokynul, aby zůstal v klidu.
„Ano, to je mé jméno.“
Ten samý muž si odfrkl. „Ohromný Strážce zavržený kvůli žen…“
„Dost!“ Thorbjörnův hlas v hlavním panském sídle zaburácel jako medvědí řev, až se ozvěna vracela od stěn. „Urážkami mého Strážce urážíš i mě, a to je zrada. Ville je můj nejcennější válečník. Můj meč tě rozřízne vejpůl dřív, než se stihneš nadechnout, pokud se rozhodnu. Nebo ještě líp, nechám jeho druha, aby se s tebou vypořádal.“
Obličej válečného vůdce byl strašlivý a mnozí se při pohledu na něj třásli. Muž, který promluvil, urychleně ztichnul. Přesto byl rozmrzelý víc Thorbjörn než ti, kteří taková slova vypouštěli.
Všichni muži byli připraveni Villa bránit a nikdo si nedovolil mluvit o velké hanbě, která se před nějakou dobou udála. Navzdory jeho chování ho všichni muži milovali. Kdo by mohl šířit tyhle ohavné věci? Jen ostatní muži, kteří znali Haldøra osobně. Podíval se na Sakriho, který už očima analyzoval dav. Starší muž zatřepal mírně hlavou. Ne, Haldør tady nebyl. Když započala oslava, Tómas zatáhl Villa stranou z doslechu ostatních mužů.
„Musíme si promluvit.“
„O čem, drahý Tómasi?“ Villův tón byl znuděný.
„Vím, že ti vadilo, co o tobě ten bastard řekl, ale jednej, jako by se to nikdy nestalo.“
„Nepoučuj mě. Je to lehčí říct, než udělat.“
„Vím to, ale pokud je s ním nějak spojený, nenech žádná slova, která o něm budou řečena, aby tě trápila. Nedávej Haldørovi potěšení z vědomí, že ti to stále vadí.“
Villovy rysy změkly, když se podíval na Tómase s vděčností za to, že se staral natolik, aby mu tyhle věci řekl. Byl vděčný, že měl někoho na své straně.
„A Ville?“
„Ano?“
„Nevím, jestli ti záleží na mém názoru, ale přeji si, abys věděl, že to, co jsi dneska udělal… to, jak jsi porazil toho draka… žádná slova nemůžou vyjádřit hrdost, kterou jsem cítil, když bylo řečeno, že jsi můj druh.“
Vilhelm se sotva lehce dotkl obličeje muže s hadími vlasy, když mu přes rty přeběhl malý náznak úsměvu. Bez dalších vyřčených slov se vrátili na oslavu. O chvíli později Vilhelm cítil, že je dostatečně opilý, aby vstal a odtáhl Tómase stranou.
„Máš svoji loutnu?“ Zeptal se ho Ville, zatímco hladil pramen jeho spletených vlasů. Trochu u toho škytal.
„Ano.“ Tómas ho chvíli pozoroval předtím, než popadl zmíněný nástroj.
„Zahraj mi a zpívej se mnou, Tóme.“
„A o čem?“
„O zabíjení draků!“ Zvolal nadšeně Ville. Tómas začal hrát radostný rytmus a brzy se ozval Villův hlas, jasně a hlasitě přes celé hlavní panské sídlo. Vesničané a farmáři tak ocenili další z jeho schopností.
Jsem nazýván vznešeným zvířetem
a temný je mé jméno,
můj ostrý meč podvrhl ušlechtilou hostinu
a teď božsky odpočívá.
Nikdy jsem nebyl mladý se slabým srdcem,
statečnost ve věku odhalena.
Dobyto poddanství Vallfatherova umění,
blažená svoboda, smrt vítězí.
Naslouchej svému poslednímu zvuku mého meče.
Tvůj, kat – Gram obávaný,
strašný masožravče.
*Fleskvirki – Slaninová pevnost
autor: Synnie
překlad Emilia
betaread: J. :o)
Oslava velkého vítězství je na místě, ale zdá se, drby a pomluvy cloumaly lidstvem od nepaměti. Ale těší mě, že Tómas a Wille jsou si stále bližší.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Drby a závist je hrozná vlastnost.
Ach jo, koukám, že Villeho bývalý druh je pěkný kretén, teda neznám ho, ale nakopala bych ho do koulí, že roznáší takové hnusárny. Evidentně nebyl Strážcem tělem i srdcem, když se zachoval jako se zachoval, Ville může být jenom rád, že už se nemotá kolem.
Tom byl sladký, jak se tetelil radostí, že Ville je jeho druh 😉 a jak se ho potom chtěl zastávat :-* moc se mi to líbilo
a nejlepší teda byl ten konec 🙂 ti dva jsou prostě k sežřání
moc děkuju za parádní překlad, moc moc si tuhle povídku užívám 🙂