autor: Malámúza
Narozeniny
„Hej, tady je můj chlapák!“
Tom si byl do jisté míry jistý, že nikdy nebyl v menší náladě být ve studiu, a to i včetně dnů, kdy byl za sklem. Jeho trhané sny, které mu poskytovaly jen nepatrné množství spánku, mu zároveň nedokázaly poskytnout klidný spánek, a poté, co byl nucen vstát poměrně brzy na své zasedání s doktorem Carlislem, přísahal si, že dnes do práce nepůjde. Bohužel, každou volnou chvíli, kterou Vanessa v těchto dnech měla, stejně jako všechny budoucí nevěsty věnovala svatebním plánům, a stejně jako Tom neměl žádnou motivaci k práci s hudbou, měl ji ještě méně na pobývání v blízkosti někoho, kdo bude chtít v blízké budoucnosti jeho míry na smoking. Nikdy předtím nebyl příliš volánkový člověk a dnes byl na tenhle typ věcí až příliš vyčerpaný.
Tom se díval, jak se k němu od mixážního pultu blíží Ted, aniž by se obtěžoval ve svém výrazu maskovat nezájem. Hledal nějaký způsob, jak se zabavit, nezajímala ho žádná poutavá konverzace. Opravdu chtěl jen hrát, jen tak pro zábavu, ale cítil se u toho provinile neproduktivní. Lidé už jej neplatili za to, aby ho slyšeli.
„Myslel jsem, že dneska nepřijdeš,“ řekl Ted, když se zastavil před Tomem. Nosil i uvnitř sluneční brýle a Tom neměl tušení proč. LA bylo někdy divné. Občas si musel připomínat, že to tady miluje. „Nemá Vanessa den volna?“
„Nechtěl jsem a ano,“ vysvětlil Tom a vrhl pohled po kytaristovi, který seděl na židli ve zvukotěsné části. Jeho jméno bylo buď Jason nebo Jared, teď si nemohl vzpomenout, ale stejně bylo dobře, že tady byl, protože Tom v něm rozpoznal člena kapely, jejíž novou píseň právě přinesl. „Jen jsem se chtěl dostat ven z domu. Tak trochu tam blázní.“ Tom si položil tašku na židli a svou akustiku na podlahu. Listoval svými složkami, aby našel tu správnou hudbu.
„Já si nestěžuju,“ ušklíbl se Ted a popadl papíry, které Tom přenesl. „Chtěl jsem s tebou stejně něco probrat.“
„Jo, myslel jsem si, že tu budeš.“ Tom se usadil na židli, o které byl přesvědčen, že Ted před jeho příchodem okupoval, vmanévroval si kytarové pouzdro zpátky do klína, roztáhl svorky a zvedl víko. „Vanessa říkala, že jsi volal k nám domů.“
„No, kdybys jen zvedal ten svůj zatracený telefon,“ stěžoval si Ted. Shodil Tomovu tašku z druhé židle, aby se na ni mohl posadit, a pokynul Jasonovi nebo Jaredovi, aby jim dal malou chviličku. „Poslouchej, člověče, mám nějaké nápady.“
„Nevím, kolik mám právě teď času na nápady,“ varoval ho Tom a zlehka si napolohoval svůj nástroj. „Myslím, že možná-„
„Ne, jen minutku, prostě mě vyslechni, bude se ti to líbit.“ Ted se dychtivě naklonil kupředu a Tom se trochu odtáhl, jako by se vyhýbal pokusu o nežádoucí polibek. „Objevil jsem jednoho kluka v Chicagu-„
„Tede, jen sotva zvládáme to, co máme teď,“ upozornil ho Tom a kývl na muzikanta ani ne dvacet kroků před ním, který si brnkal na kytaru.
„Klídek, neřekl jsem, že bych chtěl, abys mu dělal producenta, jen bych chtěl, aby ses na něj podíval, než to s ním podepíšu.“
„Teď nemám čas letět do Chicaga.“
„Ne, já vím, on přijede sem. Už jsme mu zařídili letenku.“ Ted odmávl jeho protesty až příliš lehkovážně na Tomův vkus. „Ale bude to náš první hip-hopový umělec.“
Tom potřásl hlavou navzdory svému zájmu. „Tvoje vydavatelství nedělá hip-hop.“
„Nic nevylučuju,“ ušklíbl se Ted. „A já vím, že to není zrovna tvůj šálek kávy, ale pro tvůj vkus je to bezva.“
Bezva. Další nové slovo. A Ted Toma zná, každý den poslouchá jeho cizí přízvuk, často si na to stěžuje. Tom se cítí méně ochotný odpouštět složitá slova jemu, než svému doktorovi, u kterého ani nic jiného neočekával. Bezva. Snad to není nějaká urážka.
„Okay…“ Protáhl Tom a chtěl začít lovit další informace.
„Takže si ho poslechneš?“
Tom se odmlčel, váhal přijímat další závazky. „Kdy přiletí?“
„Koncem tohoto týdne, v pátek.“
„To nemůžu.“
Ted se na židli opřel a zatvářil se dotčeně. Právě v těchto chvílích byl Tom vděčný, že Ted nemá žádnou pravomoc mu dát padáka. „A proč, kurva, ne?“
Tomovy prsty se instinktivně pohybovaly po hmatníku a vytvářely známé akordy; starý zvyk. Hrál už od osmi let a měl problémy nechat svou kytaru na klíně jen nečinně ležet. „Beru si nějaký čas volno.“
„Nějaký čas?“ Zopakoval Ted. „Za pět měsíců se ženíš. Budeš mít volno na svatbu a líbánky, to ti nestačí?“
„Ty víš, že i na líbánkách budu pracovat,“ řekl mu Tom, uvažoval nad tím, jak moc to Vanessu naštve. Ale bude se přes to muset dostat. Bude to moc dlouhá doba na to, aby byl úplně mimo práci. „Přemýšlel jsem, že bych odsud na chvíli vypadl.“
„Máš zaječí úmysly?“ Zeptal se Ted vědoucně a Tom mohl cítit, jak se jeho vlastní výraz mění ve zmatený. Ted nad ním zavrtěl hlavou a zasmál se. „Jsi nervózní?“ Vyjádřil se tentokrát jasněji.
„Oh.“ Tom se podíval dolů na své ruce a ustálil je proti strunám. „Ne, opravdu ne. Podívej, budu mít svůj telefon a počítač, pořád budu pracovat. Jen se prostě tenhle týden nemůžu podívat na nikoho nového.“
„Dobře.“ Ted si povzdychl a znovu se podíval na Jasona/Jareda, aby viděl, jak se zabavil. „Chtěl jsem, abys ho viděl naživo, ale hádám, že ti s sebou můžu dát jeho nahrávky.“ Otočil se zpátky k Tomovi. „A kam jedeš? Chci říct, že pokud to není daleko, mohl bych být schopný ho prostě přesměrovat za tebou.“
„Na to by potřeboval vízum a pas,“ informoval ho Tom cynicky. „Jedu domů.“
„Vážně?“ Řekl Ted a zdál se být až příliš nadšený na to, aby to Tomovi nezačalo být podezřelé.
„Jo. Už je to nějaká doba,“ vysvětlil Tom zbytečně. Obezřetně svého kolegu pozoroval. „Proč se na mě díváš takhle?“
Ted se znovu nervózně naklonil. „To nic, jen… člověče, pořád ještě mluvíš s Hoffmannem?“
Tom se napjal a prsty mu sklouzly v neharmonickém zadrnčení. Na Petera nepomyslel už roky. On a Dave a David, a kdokoliv z jejich staré sestavy, a dokonce i Georg a Gustav, ti všichni se stali zpřetrhanými vazbami pojícími ho s Billem, které Tom neměl touhu zachovat. Byly to oběti, které musel podstoupit pro větší dobro. „Ne,“ řekl jednoduše. Nezeptal se, proč se jej na to Ted ptal, protože to prostě nechtěl vědět.
„No, a byl by, jako… otevřený myšlence, že bys mu zavolal?“
Tom se odmítal na Teda podívat, ale nyní už neměl jinou možnost a musel se zeptat. „Proč?“
„Prostě bych neměl nic proti tomu, kdyby se podíval na nějaké kapely, to je všechno. A když mám bezprostřední kontakty…“
„Ty nemáš žádné kontakty,“ přerušil ho Tom a snažil se potlačit svůj vztek, protože si nebyl tak jistý, že si ho Ted opravdu zasloužil. Neměl ponětí, jak Tom vychází s kýmkoliv ze svého starého života. „Nemluvil jsem s Peterem už… čtyři roky. A i kdybych mluvil, nebylo by ode mě ani etické, abych ho o to požádal.“ Etické bylo slovo, které se v tomto oboru naučil rychle.
„Podívej, chlape, já jen-„
„Ne, Tede,“ řekl Tom definitivně. Právě teď s těmi lidmi nechtěl mít nic společného. Co když Peter stále pracuje s Billem, stále s ním mluví? Tom se s ním musí vidět za svých vlastních podmínek, pokud se ho vůbec chystal vidět. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si myslel, že by ten výlet jeho bratra vůbec zahrnovat neměl. Život bez Billa byl poměrně hladký, alespoň dostatečně hladký, a neměl by rozhoupávat tu loď, na které tak tvrdě pracoval, aby ji udržel stabilní.
„Fajn,“ souhlasil Ted, i když Tom mohl říct, že o tom neslyší naposled. Tom do něj bude znovu vrtat, než bude týden u konce, to věděl, ale pokud na něj nebude tlačit teď, Tom to mohl taky nechat být.
„Pojďme prostě pracovat,“ naléhal.
***
Tom nenáviděl létání.
Přinutil se na to zvyknout; dřív, když to musel dělat neustále, obvykle celý let prospal. Ale teď už vyšel z praxe. Když naposledy letěl, bylo to minulý rok do New Yorku na nějaké předávání cen, a předtím, když naposledy letěl domů, o předminulých Vánocích. Nyní byl pokaždé nervózní, a vědomí toho, jaký je jeho cíl, mu na nervy moc nepomáhalo.
„Pane? Promiňte,“ uslyšel nad svou hlavou. Vzhlédl, jen aby nad sebou našel letušku, a protože rozpoznal její známý přízvuk, kterým byl podivně potěšen, ujistil se, že je jeho odpověď ja? raději než yes?
Její úsměv se rozšířil. „Mohu vám něco přinést?“ zeptala se, tentokrát už v němčině.
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, děkuju,“ odpověděl a při jejím odchodu si krátce prohlédl její zadek. Vanessa by ho zabila, ale Vanessa tady není a oni dva ještě nejsou manželé.
Uvelebil se na svém sedadle, hlavu si opřel o opěrku a lamentoval, že si s sebou nevzal nějakou knížku nebo alespoň hudbu. Bez obojího je zanechán pouze se svými myšlenkami a to prostě nebylo bezpečné.
Kdykoliv pomyslel na to, že uvidí svou matku a Gordona, trochu ho to rozveselilo. Oni byli ten hlavní důvod, proč tam vůbec mířil. Jeho narozeniny byly dobrou záminkou k tomu, aby s nimi promluvil, ale byla tady k diskuzi jeho blížící se svatba. Jeho matka bude naštvaná, že jí o Vanesse neřekl dřív, ale nedokázal vystát myšlenku na to, že by jim prostě jen poslal pozvánku. Muselo to být osobní.
Bude odkládat setkání s Billem tak dlouho, jak jen to bude možné, o tom už se rozhodl. Navštívil své rodiče už několikrát od chvíle, co se kapela rozpadla, a pokaždé se mu podařilo Billovi vyhnout, takže tu nebyl žádný důvod, proč by to tentokrát mělo být jinak. Byla to jeho matka, ze které měl Tom obavy. Jakmile uslyší o Vanesse, bude trvat na tom, aby vyhledal Billa. Neexistoval žádný způsob, jak by z toho mohl vycouvat a nepozvat Billa na svatbu. To ani náhodou. I kdyby se mu podařilo se mu během tohoto výletu vyhnout, bude se s ním muset setkat na samotném obřadu.
Popravdě, navzdory tomu, jak dlouho už to bylo, Tom si nedokázal představit, že by se ženil bez přítomnosti svého bratra.
Pokud si dokázal představit, že by se vůbec ženil.
Uvažoval, jak se Bill má. Pravděpodobně lépe než on. Bylo to něco, co si Tom nikdy sám sobě nedovolil rozebírat. Nechtěl přemýšlet o tom, jak dobře se Bill má, jak málo myslí na Toma.
Nechtěl si připustit, jak moc mu stále chybí. Jak těžké to bylo zpočátku, jak je to těžké pořád, žít bez člověka, který tam byl vždycky. Jak často se obracel ke svému boku, aby řekl Billovi něco vtipného, jen aby zjistil, že už tam není. Jak moc si přál, aby mohl vzít zpět to, co udělal, i když se nedokázal přimět k tomu, aby toho litoval.
Tom si dovolil luxus těchto myšlenek při přestupu na další letadlo na letišti v Newarku, při vyzvedávání letadel v Hamburku, i při jízdě taxíkem do Magdeburgu. Usoudil, že když je doma, je mu dovoleno trochu na Billa myslet. Všechno tady kolem mu připomínalo jeho dvojče, a tak se tomu mohl jednoduše poddat.
Když přistoupil ke dveřím domu rodičů, zažínal zvažovat, že měl možná nejprve zavolat. Možná dokonce ani nebudou doma, nebyl tady už více než rok, mohl by být odpovědný za to, že své matce přivodí infarkt.
Pohupoval se na patách a přešlapoval na místě. Auto už odjelo, nemohl se odsud dostat. Rozhlédl se ulicí nahoru a dolů, na starý dvůr, neschopen zabránit úsměvu, který se mu bez obav vploužil na rty. Na této příjezdové cestě se naučil jezdit na kole. Hrát na kytaru v tomto domě. On, Andy a Bill si hrávali na této ulici.
Doma je doma.
Tom vzdychl, přesunul si zavazadlo do druhé ruky a znovu se otočil ke dveřím. Zvedl ruku, zaváhal a pak zaklepal, čtyři prudké rány. Okamžitě svou pěst spustil, zhluboka se nadechl a zíral na své nohy. Raději by nebyl svědkem počáteční reakce své matky na náhlý výskyt jejího vzpurného syna.
Uběhlo několik nesnesitelných okamžiků prostého stání, než ucítil, jak se dveře před ním otevřely, a pár dalších, než sebral veškerou odvahu, aby skutečně vzhlédl.
Nebyl na prvním místě připraven ani na svou matku ani na nevlastního otce, ale na tohle byl připraven ještě méně.
Tom zíral a sledoval, jak jeho vlastní oči na něj zírají nazpět, široké a jasné.
„Já-“ Slova jej náhle zklamala a on polkl, potlačil nervózní zasmání, které z něj chtělo vytrysknout. Tom ze sebe vymáčkl to jediné, co dokázal vymyslet. „Uh… Všechno nejlepší k narozeninám.“
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
To asi byl pro Toma šok že tam byl Bill moc se těším na další díl.
Juhů, konečně se setkají. Jsem zvědavá jak se k sobě budou chovat, když se tak dlouho neviděli. Pro Toma to musel být dost dobrý šok, když mu otevřelo jeho dvojčátko. Ale aspoň nebude mít možnost se mu vyhýbat.
Děkuji za překlad
Tak ktomuto dílu můžu dodat jediné. SAKRA, kde je pokračování!?!
Prý všechno nejlepší k narozeninám, je fajn, že mu úplně nezamrzl mozek, teda ale o mě se zase pokouší infarkt… já jsem to věděla, že tohle bude povídka, ze které budu na prášky
a Becs, souhlasím s tebou zlatíčko, sice šok, ale aspoň se mu nebude moc vyhýbat 🙂
děkuji za překlad, zuzu, zase poklad
Tomu se říká zákon schválnosti. Prostě se stane přesně to, co člověk nechtěl.
Jsem zvědavá, jak bude Bill reagovat.
Díky za překlad.
Ani jsem nečekala, že by se kluci mohli potkat tak rychle. Je pravda, že přesně tahle varianta mě napadla, ale spíš jsem čekala, že se Tom bude ještě dlouho trápit, než se nakonec rozhoupe brášku navštívit nebo mu zavolat. No, tomuhle se říká léčba šokem. 😀 Teď alespoň Tom nemusí uvažovat a trápit se nad tím, kdy navštívit bratra, osud to za něj vyřešil sám.
Jsem rozhodně zvědavá na další díly, protože si nějak neumím představit, jak se k sobě budou kluci chovat a celkově jak to bude pokračovat dál. Definitivně jsem ale šíííííleně napnutá!
Moc děkuji za skvělý překlad. 🙂