Die Wächter 13.

Thorbjörnovi muži zatlačili své lodě zpět na moře, aby se mohli vrátit z expedice domů. Opustili Cortburg začátkem jara a ubíhající měsíce přinesly léto. Navzdory sněhu a ledu to bylo v Norsku krásné období. Slunce hřálo, a tak mohli muži veslovat bez košil, což Vilhelm i Tómas oceňovali, neboť po očku jeden druhého sledovali a snažili se u toho vypadat nenápadně. Ostatní muži si toho stejně všimli, ale nic neřekli, protože nikdo z nich nepochyboval o tom, že by je Ville vykuchal, kdyby se o něčem zmínili.

Zatímco se plavili, uplynulo mnoho měsíců. Muži se nesnažili uspěchaně vrátit domů a veslovali jen příležitostně, aby udrželi kurz, nechávajíce se unášet vodou. Když to bylo nutné, udělali potřebnou zastávku a zakotvili. Jedna taková chvíle nastala, když Sakriho loď plula blízko Thorbjörnovy, aby ho informoval, že jejich zásoby jídla se zmenšují. Vojenský vůdce přikývl a řekl mu, ať následuje Draku do přístavu, kde zakotví na pevnině a stráví pár dní obchodováním nebo lovem jídla.

Jejich první volba byla lov vzhledem k faktu, že byli muži a lov byl sport mužů. Měli na pár dalších dní dostatek jídla, takže by zvládli dojet i do další vesnice, kdyby se jejich úmysly nezdařily. První den lovu skončil bez úspěchu, a tak muži ulehli ke spánku s odhodláním se dobře vyspat na ten zítřejší. Ville a Tómas strávili pár hodin na noční hlídce. Po obvodu tábora Strážců bylo rozmístěno mnoho párů mužů. Půlhodina, možná víc, mezi nimi uběhla v překvapivě poklidném tichu.

Na druhou stranu spolu nestáli bok po boku. Ale Tómas se to rozhodl změnit, za což od druhého muže obdržel překvapením pozdvižené obočí.

Ville si nevzpomínal, kdy naposledy vedle něj stál během noční hlídky z vlastní vůle někdo jiný než Thorbjörn, Cal nebo Sakri.

„Můžu s tebou mluvit?“ Zeptal se Tómas tlumeným hlasem.

„O čem?“

„Nevím.“ Přiznal se.

„Přeješ si se mnou mluvit, ale nemáš, co bys řekl?“ Konstatoval Ville s úšklebkem.

„Ano, ale předpokládám, že můžeme najít téma, které nám bude oběma vyhovovat.“

Ville si vzhledem k tomuto naivnímu požadavku povzdechl. Byl opravdu jediný, kdo viděl věci tak, jak byly?

„Jsme příliš rozdílní, Tómasi. Pocházíme ze stejné země, ale jsme dva oddělené světy.“

„To jistě ne.“

„Ale ano. Máš svůj domov, ženu a předpokládám, že brzy i dědice. Jsi dobrý válečník, milosrdný. Kdežto já žiju v domě, který sdílím s ostatními muži, bez druha, a nikdy nebudu mít dědice. Jsem lepší bojovník, ale moje mravy jsou velmi odlišné. Můžu svým mečem zabít každého muže bez mrknutí oka. Většinu času si zabíjení užívám a ty dáváš přednost obraně těch, které miluješ.“

„Mýlíš se. Ano, bojuji defenzivně a možná jsem víc soucitný než ty, ale to nedává žádnému muži lepší život než ostatním. Mluvíš, jako bych měl nejlepší život ze všech mužů. Možná by to mohlo být horší, ale to neznamená, že jsem šťastný. Mám dům, ne domov. Dědic v konečném důsledku není všechno, když ho nemáš s člověkem, kterého sis vybral. A mám ženu, ale ne muže, kterému patří mé srdce.“ Tómas se díval přímo na druhého muže, aby dodal důraz posledním slovům.

„Každý muž potřebuje dědice.“ Promluvil Ville ztuhle a Tómas si nebyl jistý, jestli Ville slyšel poslední věc, kterou řekl, nebo ji pouze ignoroval.

„Zdá se, že jsi bez něj v pořádku.“

„To nejsem. Syn nebo dcera rozhodně nikdy nebyli v mé budoucnosti, ale nejsem v pořádku. Nejsem v pořádku dobrých několik let. Prostě přežívám, tak jako jsem to dělal vždycky. Myslíš si, že si nepřeji nic jiného? Jiný život? Jednoduše si sbalit svůj mizerný majetek, na kterém mi záleží, a odplout na obchodní lodi do jiného města?“

„Proč to neuděláš?“ Tómas si nebyl jistý, jestli byl považován za toho, na kom Villovi záleželo, ale pokud by byl, dvakrát by se nerozmýšlel a následoval by Villa vstříc novému životu.

„Protože nemůžu. Thorbjörn by mě nechal jít, pokud bych ho požádal. Vlastně jsem se skoro zeptal, jestli můžu zůstat ve Fleskvirki. Ale ve všech zemích, do kterých jsme pluli, mě znají. Nemůžu říct, že se mi nelíbí nový titul zabijáka draků po mém jméně, ale v konečném důsledku mi to stejně nepřinese věci, po kterých toužím.“

Tómas byl potěšen. Znal Villa již skoro 4 roky a tohle byl jejich nejhlubší rozhovor.

„Tak to změň a jdi tomu naproti. Čas ubíhá a člověk se ho musí naučit zkrotit.“

„Zkusím to, ale jsem netrpělivý.“ Zasmál se Vilhelm zaraženě. „K dobrým změnám dochází až po mnoha měsících a k těm špatným po pár slovech.“

„Možná ty dobré chvíle následují ty špatné tak moc blízko, že ty dobré nevidíš.“

Villova hlava se v mžiku otočila k Tómasovi. „Co tím myslíš?“ Chtěl vědět. Jeho tělo se napjalo, jak se chtěl pustit do boje.

„Myslím, že víš.“

„Co si myslím, je, že tvoje myšlenky směřují tam, kam by neměly. Jdu spát, musím si odpočinout.“ Ville popošel pár kroků směrem ke kempu, než se otočil zpátky k Tómasovi. Bylo to překvapení pro ně oba s ohledem na Villovo chování před malou chvílí. „Jdeš taky spát? Můžu požádat i o tvůj odpočinek.“

Tómas mu daroval úsměv, který Ville mohl sotva vidět ve světle slábnoucího ohně v kempu.

„To bych rád. Děkuji.“

Ville přikývl a prošel okolo dvou mužů, kteří je měli vystřídat na hlídce, zatímco Tómas položil jejich kožešiny vedle sebe. Blonďák usnul zanedlouho poté, co zavřel oči. Ale Villova mysl byla rozbouřená.

„Možná ty dobré chvíle následují ty špatné tak moc blízko, že ty dobré nevidíš.“ Běželo mu opakovaně hlavou. Ville si byl jistý, že Tómas mluvil o sobě. Byl opravdu ta dobrá věc ve Villově životě, kterou muž s havraními vlasy neviděl? Jistě ne! Tómas totiž mluvil o muži, kterému patří jeho srdce – muži, kterého nemá. Takže nemohl mluvit o Villovi, protože byl jeho druhem, i když to s ním bylo obtížné. Tómas musel mluvit o Sindrim, muži, kterého jednou měl, ale již ho nemůže mít. Nebo tu byl někdo úplně jiný? Jiný Strážce, který už měl druha?

Ville si povzdechl. To muselo být jeho štěstí. Žádný muž nechtěl jeho a pouze jeho. Navíc jistě nestál za to, aby ukradl něčí srdce, obzvlášť ne srdce tak dobrého muže, jako byl Tóm. V bezpečí své mysli si přiznal, že Tómovi dávno propadl. Ale příliš se bál udělat víc, než po něm tajně toužit. A pokud Tómasovo srdce doopravdy někomu patřilo, neměl žádné právo do toho vstupovat. Jen by mu bylo zase ublíženo. Znovu.

Zpozoroval, že se Tómas ze spánku jemně usmívá a Ville si nemohl pomoci a divil se, na co může blonďák myslet. Zůstal vzhůru o něco déle. Tómasova ruka se ve spánku přesunula na Villa, a to byla chvíle, ve které muž s havraními vlasy začal zavírat oči. Tóm byl poslední věc, kterou tu noc viděl, než pokojně usnul.

Oba muži byli poněkud bouřlivě probuzeni Gøranem. Vilhelm se rychle vymanil z Tómasova objetí, ve kterém strávili většinu noci. Tómas už nedostával povzbudivé pohledy od ostatních mužů, které dostával předtím, než mohl předchozí noc promluvit s Villem. Jedna věc, které si všiml, byla, že zatímco se ostatní muži Villovi vyhýbali, stejně vypadali potěšeně a povzbuzeně změnou druhého muže, kterou u něj Tómas vyvolal. Chyběl jim Ville, kterého Tómas neměl to štěstí nikdy poznat.

Hojné číslo mužů udělalo lov úspěšným a dalších pár dní to šlo stejně dobře. Vrátili se do lodí se skvělým úlovkem masa. Zatímco někteří muži lovili, malá skupinka cestovala do nedalekého města a směnili kůži za chleba a zeleninu.

Rozhodujíce se, že obchodování bylo něco, čeho se dlouho neúčastnili, se nájezdníci jednohlasně rozhodli, že tím stráví jeden nebo dva měsíce (měsíc na obloze, ne časové rozhraní). Nejčastěji chodili do města podél okrajů vody. Léto uběhlo a přišel podzim a po podzimu brzká zima.

Dál na Severu v Cortburgu se mohl led zformovat tak, že by bylo skoro nemožné projet skrz něj se třemi loděmi. Cestovali, dokud nenarazili na opuštěnou vesnici nedaleko pobřeží, které spočívalo víc na Jihu. Zabralo malou chvíli, než opravili zvětralé chýše a uskladnili jídlo pro ty nejchladnější dny.

Thorbjörn a Cal, Sakri a Dov, Gøran a Gautstafr, Vilhelm a Tómas si zabrali ještě s dalšími čtyřmi páry útočiště v jednom domě a ostatní muži byli rozděleni ve skupinách do jiných domů.

Ne všichni se vešli dovnitř, a tak jednotliví Strážci posílili opevnění stodol, aby udrželi chlad venku, dokud nebyly zateplené stejně dobře jako dům.

Tím byl vyřešen dostatek přístřešků pro všechny a Thorbjörn rozdal skromné příděly jídla, aby déle vydrželo.

Noci byly chladné a nebylo tu toho moc, co mohli muži dělat. Začali se opíjet, to byl jeden způsob, jak zabít čas. Jiní se zase pářili jako zvířata. Muži dělali obojí, dokonce i Ville. On a Tómas to nedělali tak často jako ostatní, ale když toho bylo na Villa víc, než mohl unést, šel v noci za Tómasem a vzal si ho.

Dlouhou dobu, i přestože si to Tómas přál, za Villem nešel. Toužil po muži s havraními vlasy jako po nikom jiném, ale nechtěl, aby si myslel, že sex bylo to jediné, po čem toužil. Sledoval Villa dost dlouho na to, aby věděl, kdy byl vzrušený, a právě v těchto chvílích se Bikjovi začal nabízet.

Dokonce tu bylo pár příležitostí, kdy muž s hadími vlasy přirazil Villa ke zdi a ulevil mu svými ústy. Ačkoli nežádal nic na oplátku, Ville se o něj vždy postaral a nikdy nedopustil, aby bylo potěšení pouze jednostranné.

Ale po čase, který spolu intimně trávili a navzájem se poznávali – a Ville donutil druhého muže přísahat, že o těchhle událostech v domě bude mlčet – Ville pořád odmítal nechat do sebe Tómase vniknout. Muž s havraními vlasy se považoval za slabocha, protože nemohl odolat Tómasovu tělu, ale to byla konečná hranice, kam to byl ochoten nechat zajít. Tómas zvládl druhého muže přesvědčit k hrstce jiných významných konverzací, ale přesto, jak moc očividně Tómas naznačoval city druhému muži, Ville nikdy neodpověděl. A Tómas nemohl udělat nic jiného, než si přiznat, že jeho city byly opláceny pouhými laskavostmi.

S jarem a novým rokem 794 byli muži víc než dychtiví vrátit se domů na Sever. Avšak když na své cestě míjeli kláštery, výraz na Thorbjörnově obličeji mluvil jasně. Poslední nájezd před návratem domů. Každý muž lačnil po dobré bitvě. Trénovali při každé příležitosti, která se naskytla v době, kdy byli pryč, ale nic se nemohlo rovnat opravdovému boji.

Jarrow.

Tak se jmenovalo místo, na které chystali nájezd. Mnichové se strachem utíkali, když nájezdníci ze Severu dopluli k pobřeží. Jakmile Strážci vdechli svou přidělenou dávku halucinogenů, které jim umožňovaly chovat se jako Berserkrové, rozutekli se na svaté místo.

Mnichové byli nemilosrdně povražděni. Někteří přežili, aby vyprávěli o hororu, který přetrpěli.

Pokladna byla vyrabována a všechno zlato z kamenné budovy bylo přeneseno do člunů stejně jako v Lindesfarne. Nájezd byl přerušen násilnou a energickou říjí na krví prosáklém poli.

Pak Strážci nastoupili na své lodě a pokračovali na cestě do Cortburgu.

autor: Synnie