Lykara 34.

Kdyby nebyl v situaci, v jaké byl, a nemusel se bát o jejich životy, musel by Tom pokleknout nad krásou jejich paláce a trůnního sálu. Skleněné stromy, které lemovaly uličku, byly dechberoucí, a lehký větřík, proudící sem skrz vysoká úzká okna, mezi nimi rozechvíval tenké větvičky a lístky.

Bylo to jako desítky tichých zvonkoher. Jako cinkání starých klíčů, sklíček omotaných provázky, plíšků, co věšeli do stromů s Billem jako malí.

Věšel hlavně on, protože Bill se bál lézt až nahoru jako Tom, ale i tak se nechal ne jednou přemluvit. V takových chvílích se ho držel jako klíště a vrhal na něj pohledy plné děsu pokaždé, když vítr stromem zahýbal nebo se nějaká větev moc prohnula.

Stejný pohled měl i nyní. Sledoval bez mrknutí oka dvě postavy, které se zvedly z trůnu a došly k nim.

V očích hrůzu, kterou Tom necítil. Bill zablokoval jejich pouto, hned co ho Val při cestě do paláce odvlekl od Toma co nejdále, a co se dělo, mohl jen domýšlet. Rozhodně to nefungovalo tak, jak nejspíš Bill zamýšlel. Tom běsnil stejně.

Povedlo se mu i některé stíny zničit. Valren si ale dával pozor na to, aby nebylo Tomovi znovu ublíženo, čímž by znovu probudil skrytou sílu v Billovi.

„Výborně…“ Zamumlal Dorien téměř bez zájmu a pečlivě si je oba prohlédl.

„Zklamal jsi jen na půl. Naštěstí pro tebe jsi splnil tu důležitější polovinu. Teď můžeš jít. O svou odměnu se i tak neboj. Myslím, že nevydrží dlouho přihlížet utrpení toho druhého a svobodní budou naše nejmenší starost, až zvítězím… Zítra si přijď.“ Mávnul bez zájmu směrem k Valrenovi a ten se uklonil.

„Můj pane… je tu ještě něco.“ Vymáčkl ze sebe rychle Val v obavách, aby ho Dorien nechal mluvit. Už takhle mohl být rád, že žije. Temnému Králi se vůbec nelíbilo, že ho lstí nalákal do přísahy, aby se Billovi nic nestalo, až je Dorien zbaví moci. Nemluvě o tom, že Dorien chtěl zajmout i Dračí princeznu, která zradila celý svůj rod, když se od něj odvrátila a naklonila se na stranu lykarských králů.

„Tak mluv, ale rychle. Máme s Králi dost práce.“ Štěkl netrpělivě a Val se znovu uklonil.

„Pokud ublížíte staršímu králi, naštvete mladšího, nikdy neudělá, co chcete, protože mu to umožní přístup k síle, jakou jsem nikdy neviděl. Je to silnější než oheň elementárů nebo propůjčená moc kasis… Jestli chcete vyhrát, použijte mladšího proti němu.“ Kývl směrem k Tomovi a pobaveně se ušklíbl, když se Tom začal o to víc vzpírat sevření temných. „Nedovolí si neposlechnout nic z toho, co mu přikážete. Nesnese, aby se Billovi něco stalo… Viděl jsem ho, nevěřil, že se mladý Král uzdraví. Naprosto ho to zbavilo kontroly. Není jako on. Nedokáže vyvolat ani špetku temnoty nebo náznak moci.“

„Zabiju tě! Zabiju tě hned, jak se z tohohle dostanu! Měl jsem to udělat hned!“ Rozkřičel se na něj Tom. Val se ušklíbl, spokojeně zaznamenal, že se Dorien usmívá, a políbil Billa do vlasů, než odešel.

„Bude to dobré.“ Šeptl mu, ale nezdálo se, že by ho snad Bill vnímal.

Dorien pokynul stínům, aby Toma odtáhli trochu dál, a stoupl si přímo před Billa.

„Králi… rád tě zase vidím… taková změna… a taková krása…“ Zamumlal a přejel po jeho tváři kovovým ostnem na prstě, zanechávaje za sebou krvavou stopu.

„Je to téměř škoda, ničit něco tak krásného…“

Tom si ani nevšiml, kdy se po jeho bok přiblížila Lalita.

„Ta dračí dívka ve vesnici… byla to opravdu princezna Daria?“ Tom se na ni ani nepodíval. Lalita se posunula blíž a bolestivě stiskla Tomovo nadloktí. Ne, že by to bolelo víc než pohled na Billa, kolem kterého jako žralok kroužil Dorien a pronášel tichá slova, kterým nerozuměl.
„Nechtěj po mně, abych tě prosila… je i v zájmu vás obou, abys mi odpověděl. Byla to ona?“ Tom překvapeně natočil hlavu jejím směrem. Řekla sice, že nebude prosit, ale tón jejího hlasu ji zradil.
„Nenech se zmýlit, nenávidím vás za to, co jste provedli. Zabila bych vás bez milosti. Je to ona? A kde je teď?“

„Byla a je v bezpečí, nedostanete ji, sama si vybrala. Jako ty. “ Odsekl Tom, aniž by spustil oči z Billa.
„Ja? Nechtějte mě rozesmát, králi. Byla jsem jen obyčejná svobodná, manželka a matka dcery dračího generála, dokud jste ze mě neudělali Temnou princeznu a jeho poskoka. Zabil ho a vzal mi mou dceru, aby ji vychovali naprosto věrnou jemu. A já jsem přísahala sama sobě být věrná pouze jí. Zachránili jste moji dceru, a ona je teď díky vám v ještě větším nebezpečí, protože je na vaší straně. Pokud prohrajete, Daria zemře. A vy prohrajete, protože ty jsi zastavil to jediné, co mohlo Doriena zastavit. Jeho Temnotu. Odkud si myslíš, že se vzala Dorienova síla? Je jeho, jen se jí bál. Ten malej smrad se děsil toho, že chce vidět trpět všechny, co mu kdy ublížili, a dal veškerou tu zlobu a nenávist jemu. Proto je neporazitelný. Jestli máte mít šanci, musí být Bill Temný.“
„Já… to ale… „
„Nezajímá mě nic, co chceš říct… Podvol se a přepiš deník. Odeber bratrovi korunu. Udělej z něj lykaryena. O zbytek se postarám. A jestli chceš mou přísahu, máš ji mít.“

Dorien dál nerušeně kroužil kolem Billa a obdivoval tu neuvěřitelnou změnu. Černé, husté vlasy s vpletenými pramínky oproti slámovému roští, co měl předtím. Začínající strniště bylo také pryč a jeho pleť byla hladší než samet. Ale ty oči… Pořád stejný vzdor…

„Můj králi… můj krásný králi… Bojíš se vody, je to pořád tak, nebo se změnilo i to? Málem ses utopil, když jsi spadl do portálu…“ Zamumlal a otočil se na Toma a Lalitu vteřinu po té, co fialová záře přísahy zmizela.

„Lalito, ať se dívá.“ Rozkázal a pohladil Billa po tváři. Ten jen zalapal po dechu a Tom sebou trhl a vykřikl, když jeho dvojče začalo vykašlávat vodu a zoufale lapat po dechu.
„Nesmrtelnost je úžasná. Mohu ho zabít znovu a znovu tolika způsoby. A ty jediný to můžeš ukončit. Dej mi to, co chci, a nechám ho být…“ Usmál se, otočil se na vzpírajícího se Toma a Bill se trhaně nadechl, když voda z jeho plic na chvíli zmizela.
„Tome, ne…“ Dorien po něm šlehl pohledem a on se znovu začal topit zevnitř. Tom se zuřivě vzpíral, křičel, prosil, ale za pár okamžiků byl konec. Bill poklesl v kolenou a zůstal bezvládně viset v rukou stínů, zatímco mu z koutku rtů vytékal pramínek vody.

„Zabiju tě.“ Sykl Tom. Dorien se zasmál a odhrnul Billovi vlasy z tváře.
„Nesahej na něj!“ Znovu se vzepjal a ještě víc si zadřel okovy do zápěstí. Dorien k jeho překvapení opravdu ucukl a o pár kroků poodstoupil.
„Nepokoušej se mě rozkazovat králi. Nejsi na místě, ze kterého by ti to prošlo. Miluješ ho, a je jen otázka času, kdy mi dáš, co chci. Do té doby bude trpět tím víc, čím víc budeš ty vzdorovat! A věř mi, já si užiji každou vteřinu!“
Bill se pomalu probouzel a nemotorně se postavil na roztřesených nohou.

„Tak nemel a předveď se… Není nic, co už bys mi neudělal.“ Vzpurně pohodil hlavou a zadíval se mu přímo do očí. V další chvíli se v Dorienově ruce objevil nůž a prudce mu ho vrazil do srdce. Když čepelí otočil, Tom zřetelně slyšel, jak ocel zaškrábala po kosti.

„Ne! Ne! Ne! Billy!“ Tom se se zoufalstvím v očích podíval na Temnou princeznu vedle něj. Bill ho varoval, ať nevěří ničemu, co ona nebo Dorien slíbí. I u přísahy si u nich nemohl být jistý, protože byli oba mistři slovíčkaření. Jenže slíbit něco v sladké nevědomosti je tak snadné oproti realitě, jíž musel čelit teď.
Dorien si mezitím otřel čepel do Billovy tuniky.
Sotva se probral, znovu se začala topit a na zemi se mísila jeho krev s vodou.
„Možná voda a ocel není to pravé. Moc rychlé…“ Dorien se otočil na Toma, zadíval se mu do očí a luskl prsty. Stíny pustili téměř bezvládného Billa na zem, ustoupili a kolem něj se rozhořel oheň. Sotva se probral úplně, Dorien luskl znovu a oheň přeskočil na jeho šaty.
Obří sál zaplnil jeho křik a Tomovi po tvářích tekly proudem slzy zoufalství i vzteku zároveň.
Marně si v duchu opakoval Lalitinu přísahu a snažil se přijít na to, kde ho podvedla.

„Přestaň! Udělám to! Udělám! Přepíšu deník! Slyšíš! Skonči to!“ Vykřikl zlomeně. Dorien se jen usmál a plameny lusknutím uhasil.

autor: Bitter