autor: Vanity Blair
Bill netrpělivě čekal na svůj druhý kufr. Železný pás stále kroužil kolem dokola, ale jeho druhé zavazadlo se stále neobjevilo. Začínal být lehce podrážděný. Nejen, že už byl téměř dvacet hodin na cestě, ale věděl, že cesta do pronajatého apartmánu potrvá ještě minimálně další tři hodiny, také se tu musel mačkat se šílenci, kteří kroužili kolem pásu v opačném směru, aby jim jejich kufry snad neutekly, a ještě ke všemu musel snášet vrkání zamilovaných párů, kterých tu jako na potvoru bylo víc než dost. To se snad všichni spolčili a jeli na dovolenou tam, kam on, jen aby mu neustále připomínali, jak dopadl?
Když konečně zahlédl svůj kufr, počkal, až se k němu přiblíží, a vzal si jej. Zavrčel, když do něj jeden nechutně zamilovanej vyvoněnej chlap strčil a sám se natahoval pro kufr se srdíčky. Odfrkl si, vzal svá zavazadla a vydal se ven z letištní budovy.
Na nedalekém parkovišti si od nepříjemného hlídače vyzvedl klíče k vypůjčenému autu. Chvíli bloudil po rozlehlém areálu a v duchu si nadával za tak těžké kufry, když však našel, co hledal, proklínal toho kalifornského bastarda ještě víc než kdykoliv předtím od doby, co nastoupil do letadla.
Místo naleštěného, klimatizovaného a pohodlného auta stál u něčeho, čemu chyběla střecha i boční okýnka. Ale co mohl vlastně čekat, když letěl namáčknutý v turistické třídě. Vztekle naházel kufry na zadní sedačky, z příručního zavazadla vytáhl kšiltovku a narazil si ji na své dříve perfektně vystylované vlasy. Sedl si za volant, nastartoval a tiše se obával toho, co za hrůzy jej ještě možná čeká. Asi měl přeci jen zůstat v LA.
Jakmile opustil letištní parkoviště, nacvakal do navigace místo svého čtrnáctidenního pobytu a doufal, že to nebude nějaká špeluňka – přeci jen, mělo to pro něj být překvapení, a když už ten zmetek šetřil na cestě i na vozidle, možná to bylo kvůli místu; alespoň v to doufal. Cesta vedla převážně kolem pobřeží a naštěstí nebylo ještě takové vedro. Provoz se zdál až neuvěřitelně mírný, i když s ohledem na dopravní zácpy v LA bylo všechno fajn. Krajina kolem vypadala slibně, Bill si užíval výhled skrz přední okno. Možná proto, že to bylo jediné okno v autě. Naštěstí to vypadalo, že Wrangler nemá žádné vady, jel téměř sám, a tak se Bill nemusel dohadovat s volantem, kdo bude řídit. Rádio tiše vyhrávalo, zdálo se, že signál je tu skoro všude.
Zrovna když projížděl malým městečkem, zahlédl světelnou ceduli, která lákala na andělské snídaně, a jemu zakručelo v břiše. Zamířil směrem, který cedule uváděla, a zanedlouho dojel k malému bistru u hlavní silnice. Zaparkoval hned u vchodu a zamířil dovnitř. S konvicí horké kávy jej uvítala usměvavá starší žena a cosi drmolila ve španělštině. Popadla ho za ruku a vlekla do prázdného boxu. Do připraveného hrnku nalila kávu a pořádně si návštěvníka prohlédla.
„Američan?“ ujišťovala se čistou angličtinou.
Bill se pousmál, sundal si brýle a kšiltovku, prohrábl si své zničené vlasy a odpověděl.
„Téměř, původem jsem z Německa, ale teď žiju v LA.“
„Ach, město andělů,“ řekla žena a opět něco zašvitořila v mateřštině. Bill se zatvářil nejistě a upil horké kávy. Okamžitě se zašklebil nad pachutí ve svých ústech. Bože, jestli tady všude vaří tohle, bude do večera po něm. Rozhlédl se po jídelním stole a hledal mléko nebo cukřenku – cokoliv, co by zachránilo ten blaf, který dostal, ale nezdálo se, že by tu bylo něco byť jen podobného cukru do kávy.
„Vy, Američani. Bez dochucovadel byste nepřežili,“ zasmála se žena. Bill se zakřenil a natáhl se po jídelním lístku.
„Netřeba, mladíku,“ zarazila jej. „Babča dobře ví, co potřebuješ.“ Bill opět trochu znejistěl a lítostivě se podíval na obrázek borůvkových vaflí. Kam se to, proboha, dostal? Kafe tu je nechutný a nějaká babča mu tu diktuje, co bude jíst? „Dennodenně mi tu projdou stovky lidí, ale už dlouho jsem tu neměla někoho tak ztrápeného, andílku. Kdopak ti zlomil křídla?“ zeptala se pak.
„Nejsem si jistý, že jsem je někdy měl,“ řekl Bill a podivil se nad lehkostí, s jakou na babčinu hru přistoupil.
„Jistěže ano, jinak bys tu nebyl,“ odbyla jeho poznámku se samozřejmostí. „Každý někdy potřebuje popostrčit,“ dodala ještě.
Bill se to ráno již po několikáté zamračil. Co to mělo znamenat? Připadalo mu, jako by její slova vůbec nedávala smysl. Chtěl se ve své mysli pozastavit i nad dalšími detaily, ale jakmile se před ním objevil tác s ohromnou porcí božsky vonící snídaně, všechny myšlenky se mu vykouřily z hlavy. Babča se na něj usmála, popřála mu dobrou chuť a zanechala ho se svojí snídaní samotného.
Bill se zadíval na svůj snídaňový tác a bezmyšlenkovitě postrkával změklé máslo po opečeném toustu. Postrkával. Popostrčit. Co to pro něj mělo znamenat? Jak popostrčit? Kam? Celý tenhle výlet hodlal absolvovat jen na truc, ani se sem netěšil, a doteď jej ještě nic nepřesvědčilo o tom, že by si to mohl užít.
„Oh, bože,“ zasténal vcelku hlasitě, když se zakousl do toustu. Proč to bylo tak zatraceně chutné? Žena se za pultem vševědoucně usmála. Bill si napíchl na vidličku první sousto míchaných vajíček a jeho mysl se na okamžik vrátila zpět do LA. Žil tam dlouho, měl skvělou práci, velký dům, spoustu přátel a donedávna i přítele, který se po půlročním vztahu stal jeho snoubencem. Při představě, že by si toho podrazáka vzal, se otřásl. Po tom příšerném ponižujícím divadýlku, které mělo desítky svědků, se svým přátelům nedokázal podívat do očí. Nebyla to jeho vina, ale nechtěl vidět lítost v jejich očích. V očích svých přátel, kolegů. Nechtěl mluvit o tom, jak se z vteřiny na vteřinu jeho snoubenec stal tím největším bastardem pod sluncem.
Zlostně nabodl na vidličku malé rajče a s gustem jej rozdrtil mezi zuby. Pak si na jeden z lívanců nasypal trochu cukru, poskládal na něj několik koleček nakrájeného banánu a zalil to javorovým sirupem.
Vlastně mohl být rád, že se to stalo ještě před obřadem.
Vsunul do úst poslední sousto své božské snídaně a vše zapil vlažnou kávou. Kupodivu se už nezdála tak odporná jako prve.
Ano, tenhle výlet si zaslouží. Sám nad svým rozhodnutím pokýval hlavou a vstal ze svého místa. Nebude tu přeci čtrnáct dní trčet jen tak. Ne, udělá si ze svých zkažených líbánek takovou dovolenou, že na ni nikdy nezapomene, ať to stojí, co to stojí. Vytáhl z kapsy peněženku, ale babča jej předběhla. Došla k němu, vzala jej za ruku a vedla k autu.
„Na účet podniku,“ řekla, když odmítla nabízenou hotovost. „Vypadá to, že ses pro něco rozhodl. Věř, že bude všechno dobré, andílku. Jeď a užij si své dobrodružství,“ popřála mu šťastnou cestu, počkala, až nasedne, připoutá se, nastartuje, a nakonec mu ještě na rozloučenou zamávala. Mladík mávnutí oplatil a rozjel se po prázdné silnici.
Bill čekal cokoliv. Co si budeme nalhávat, čekal katastrofu! Ale to, co stálo na cílové adrese, bylo na míle vzdálené i od té nejoptimističtější představy tohoto místa. Na celém, malými borovicemi porostlém svahu, stálo všeho všudy pět apartmánů. Byly to samostatné jednopodlažní domky s plochou střechou, každá měla svou vlastní terasu s krásným proutěným nábytkem a velkým bazénem. Výhled na moře byl dechberoucí. Bill byl jako ve snách. Nestaral se o svá zavazadla. Nechal je v autě, které zaparkoval na jednom ze dvou parkovacích míst mezi apartmány, a vešel dovnitř. Chodba byla celkem úzká a dlouhá, po levé straně viselo obří zrcadlo. Na pravé straně byly bílé dveře jistě vedoucí do koupelny. Bill vešel dál až do prostorného obývacího pokoje. To, co viděl, mu vehnalo slzy do očí. Místnost byla ohromná, nebyly tu žádné zdi, žádné další pokoje. Vše bylo tady, přímo před ním, dokonale uspořádané. Pohovka směřující k francouzským dveřím, velká krémově bílá postel, malý kuchyňský koutek… Usmál se. Tohle za tu děsuplnou cestu sem stálo.
Když prošel posuvnými dveřmi na terasu, jeho celkový dojem se ještě prohloubil. Dokázal by tu strávit celý den pouhým pozorováním zářivých odlesků rozvlněného moře a slunce plujícího po obloze od východu k západu. Omámeně došel k jednomu z proutěných polstrovaných křesel a posadil se. Bylo právě tak pohodlné, jak si představoval. Labužnicky se opřel a nohy si natáhl na nízký kulatý stolek, založil ruce do klína, zavřel oči a nastavil svou tvář hřejivému slunci. Nevěděl, kolik uplynulo času od doby, co se v křesle usadil, jediné, čeho si byl vědom, byl fakt, že jej slunce již nehřeje rovnoměrně do obou tváří. Sundal nohy ze stolu, narovnal se a rozhlédl se kolem sebe. Bylo tu nádherně. Na jedné straně terasy byly ve velkých sudových květináčích rozkvetlé oleandry, přímo před ním zlatě zářila rozlehlá hladina mořské vody a napravo od něj stál vysoký muž v kšiltovce a prohlížel si jej.
„Ten výhled je k nezaplacení, že?“ nadhodil a mírně se usmíval. Toho si Bill všiml i přesto, že muž stál na své vlastní terase sousedícího apartmánu.
„To je,“ souhlasil a kdoví proč se začervenal. Muž se narovnal, pravou rukou dvakrát poklepal na zábradlí, usmál se a zašel do bytu.
Bill se ještě chvíli díval na sousední terasu, snad čekal, že muž znovu vyjde ven. Po chvíli se otočil zpět k moři a pro sebe se usmál. Ano, užije si to tu. Jak to říkala ta babča? Užij si své dobrodružství? To je ono. Bude to stát za to.
O několik hodin později, zrovna když se slunce chystalo za obzor, přijel Bill svým vypůjčeným autem zpět ke svému apartmánu. Dříve toho dne se rozhodl pro menší nákup potravin, aby nemusel další ráno vstávat dřív, než bylo nutné jen proto, že nemá co snídat. Vystoupil z auta a natáhl se na zadní sedačky pro svůj nákup, když se za ním ozvalo zaklapnutí dveří, dvojité pípnutí oznamovalo odemykání sousedního auta, které nejenže mělo střechu a všechna okna na svém místě, ale když vzhlédl, mohl si zblízka prohlédnout i jeho velice atraktivního majitele.
Muž, který Billa donutil se po dlouhé době červenat, byl stejně vysoký jako on. Měl na sobě volné černé kraťasy a bílé triko, které obepínalo jeho dobře stavěná široká ramena. Vlasy měl, stejně jako dopoledne, stažené do nízkého drdolu a na hlavě měl kšiltovku. Přes rameno měl přehozenou menší sportovní tašku a na nohách bílé tenisky. Z této vzdálenosti měl však Bill možnost si prohlédnout i to, co z terasy nezahlédl. Ten muž se zdál být v jeho věku, měl hřejivě hnědé oči a jeho tvář byla porostlá několikadenním strništěm. Na rtech mu pohrával samolibý úsměv, když si jej Bill tak okatě prohlížel.
„Ahoj,“ řekl hlubokým, trochu chraplavým hlasem. Usmál se a odhalil tak perfektní bílé zuby, Bill si všiml i kroužku v jeho rtu.
Neovladatelně se začervenal, přichycen při zírání, plaše se usmál a sklopil oči ke svému nákupu. „Ahoj,“ odpověděl. Vzal své tašky, ujistil se, že má klíče od auta i od domu, a než se otočil ke vchodovým dveřím, věnoval svému sousedovi ještě jeden pohled. Dech se mu zadrhl v hrdle, když zjistil, že i on se na něj dívá a stále mu na rtech hraje ten úsměv. Náhle si připadal, jako by byl znovu ten plachý šestnáctiletý panic, nezmohl se na nic víc než na další nejistý úsměv, a pak se otočil a spěchal do svého apartmánu. Cítil se trapně.
Dopoledne trávil Bill na nedaleké pláži. Moře bylo klidné a on se nechával unášet mírným pohupováním vodní hladiny. Ke své radosti zjistil, že má ke svému apartmánu na pláži i dvě dřevěná polohovatelná lehátka s měkkým polstrováním a s chutí se na obou uvelebil. Jedno mu sloužilo jako odkladová plocha, ale užíval si, že nemusí sebe ani své věci válet v písku. Pláž byla zatím docela prázdná, všechny zvuky v pozadí přehlušilo šumění moře. Tedy až na jeden zvuk. Na jeho hlas.
„Znovu, ahoj,“ ozvalo se napravo od něj.
Bill otevřel oči a otočil hlavu za hlasem. Věděl, koho uvidí, ale nečekal, že to bude tak zatraceně dobré. Jeho soused stál jen kousek od něj u svého vlastního páru plážových lehátek. Na sobě měl jen volné černé plavky. Jeho osuška, triko a pantofle ležely bez ladu a skladu na jednom z lehátek, vlasy měl opět sepnuté v drdolu, tentokrát na temeni hlavy. Slušelo mu to, ale nebylo to nic v porovnání pohledu na jeho tělo. Že měl tělo dobře stavěné, Bill poznal už dříve. Ale to, co dříve pod trikem neviděl, byl výstavní pekáč buchet na jeho plochém břiše.
„A-ahoj,“ řekl, když si dosyta užil svůj výhled. Připadalo mu, že se jeho slovník smrsknul na jedno jediné slovo.
„Měl by ses pořádně namazat,“ řekl muž s úsměvem, zatímco si sám roztíral opalovací krém po svém hrudníku a břiše. Bill by přísahal, že to dělal schválně tak pomalu a velice důkladně. Nemohl od něj odtrhnout oči.
„Asi jo,“ řekl a stále nehnutě seděl a zíral. Sousedův úsměv se rozšířil, byl si moc dobře vědom toho, jak vypadá a jak na lidi působí.
„Mimochodem, jsem Tom,“ řekl, když se dostatečně namazal. S pobaveným výrazem se podíval na Billa, jeho rozpaky mu velice lichotily.
„Bill,“ představil se a v duchu se nenáviděl za to, jak mu opět zahořely tváře. Doufal, že si toho Tom na přímém slunci nevšimne, nebo to bude působit, že za to může teplé počasí a hřející sluníčko. Tom se na něj naposledy zářivě usmál a rozeběhl se do vody, zkušeně přeskočil několik menších vlnek na břehu a perfektní šipkou zmizel pod hladinou.
Bill si užíval jeden ze svých alkoholických koktejlů, které se naučil míchat na barmanském kurzu pro začátečníky. Pohrávat si s chutěmi a barvami jej vážně bavilo, ale dělat to všechno na čas a nemít možnost pomazlit se s každou další přísadou mu nevyhovovalo, a tak si osvědčení o úspěšném zvládnutí kurzu přihodil do šuplíku s ostatními neužitečnými papíry a míchal své koktejly pouze pro sebe a své přátele v tempu, které si určil. Seděl na své terase, nohy ponořené v chladné vodě svého bazénu, druhou sklenici už zpola prázdnou. Právě se schylovalo k fenomenálnímu západu slunce. Nastavoval tvář příjemným slunečním paprskům a nechával se unášet pocitem lehkého alkoholového opojení.
Náhle si povzdechl. Od toho dopoledne na pláži, kdy se mu jeho žhavý soused představil, spolu více nemluvili. Bill jej dokonce ani nikde poblíž nepotkal. Ne, že by se snažil. Nicméně nemohl popřít, že se často dívá směrem k jeho terase. Připadal si jako blázen, nemohl zabránit tomu, aby na něj nemyslel. Vždyť, kdo by na něj mohl přestat myslet, když vypadal tak dobře a měl tak hluboký hlas, až Billovi naběhla husí kůže.
Nemůžu se nezeptat,“ ozvalo se z vedlejší terasy právě tím hlubokým hlasem. „Není tohle apartmán pro dva?“
Bill otočil hlavu a snažil se, aby jeho úsměv nevypadal příliš opile. Vždycky mu stačilo málo. „A ten tvůj?“ zeptal se místo odpovědi.
Tom pokýval hlavou. „Touché,“ usmál se. „Mám kolem sebe rád spoustu místa,“ řekl na vysvětlenou a pokrčil rameny. „Jaká je tvoje výmluva?“
Bill vytáhl nohy z vody a neohrabaně vstal. Netušil, kde se to v něm vzalo, ale vypadalo to jako dobrý nápad, říct pravdu. „Vlastně za to vděčím svému příteli, který se zřejmě úplně omylem stal mým snoubencem a v den naší svatby se vyspal s mým svědkem. Můžu být vlastně rád, že se to stalo ještě před obřadem, i když vidělo a hlavně slyšelo to tolik lidí, že odjet na místo našich líbánek se zdálo jako dobrý plán už jen proto, abych se nemusel dívat na jejich soucitné obličeje,“ vychrlil ze sebe na jeden nádech, zatímco přešel k zábradlí naproti Tomovu a opřel se o něj.
„Páni, tak tohle jsem nečekal,“ řekl Tom po chvilce a bylo znát, že ho Bill skutečně zaskočil.
„Jo,“ kývl Bill a pokrčil rameny. Chvíli tam jen tak stál a hleděl někam za Toma, který došel ke svému zábradlí, aby na Billa lépe viděl. Opravdu se mu líbil. Nebyl jako místní kluci, se svými dokonale opálenými a napumpovanými svaly obalenými těly. Byl vysoký, což se Tomovi líbilo, štíhlý a lehce opálený od sluníčka, pod potetovanou kůží se rýsovaly svaly, ale nebyly tak výrazné jako Tomovy. V odlesku slunečních paprsků si Tom také všiml několika dalších ozdob na jeho těle, propíchnuté obočí, rty, nos, spousta náušnic, ale to, co vyslalo do jeho rozkroku více krve, než by si přál, byl pohled na Billovu propíchnutou bradavku. Nevědomky si olízl rty a stočil svůj pohled zpět k Billově tváři, která mu pohled oplácela s mírným úsměvem.
„Hej, co takhle víno a sýr?“ navrhl Tom zničehonic.
„Víno a sýr?“ zopakoval Bill a narovnal se.
„Jo, no, nic jinýho tu nemám,“ přiznal se Tom a poškrábal se za krkem. Bill se usmál a kývl.
„Dobře, přines, co máš, a uvidíme, co tu mám já,“ řekl.
„Dáš mi deset minut?“ zeptal se Tom a pozdvihl obočí.
„Máš je mít,“ souhlasil Bill a sledoval, jak Tom zašel do svého bytu.
Jakmile si byl jistý, že je Tom uvnitř, rychle popadl svou nedopitou sklenici s koktejlem a zaběhl dovnitř. Položil ji na kuchyňskou linku a rychle zamířil do koupelny. Pustil si v umyvadle studenou vodu, nabral ji do dlaní a opláchl si svůj hořící obličej. Podíval se na sebe do zrcadla a nevěřícně na sebe zíral. Opravdu si k sobě právě pozval úplně cizího člověka? Zatřepal hlavou. Shodil ze sebe kraťasy a vlezl si do sprchy. Rychle se opláchl, osušil a oblékl do roztrhaných džín a modré kostkované košile, nazul si jedny ze svých tenisek a vlasy si několikrát vytřel ručníkem. Bleskově posbíral nepořádek v celé místnosti, rozházené oblečení nacpal do kufrů a ty pak strčil pod postel, neustlanou peřinu vyklepal a nedbale ji přehodil přes postel. Použité nádobí naházel do dřezu. Vytáhl z lednice ovoce, které ráno na nedalekém trhu koupil, a naskládal je do jedné z čistých misek, z toustového chleba nakrájel proužky a vyskládal na talířek, ke kterému přidal další misku s třešničkovou mozzarellou. Opatrně vykoukl ze dveří na terasu, a když viděl, že sousední je prázdná, spěšně odnesl své pohoštění na venkovní stolek.
Zrovna oplachoval špinavé nádobí, když se ozvalo dvojité zaklepání na dveře. Třesoucíma rukama odložil poslední umytý talíř, otřel si ruce do papírové utěrky a vydal se ke dveřím. Než se natáhl ke klice, aby otevřel, naposledy se prohlédl ve velkém zrcadle, zhluboka se nadechl a stiskl kliku.
„Víno a sýr,“ usmál se Tom a Billovi se podlomila kolena. Vypadal božsky. Měl na sobě obyčejné džíny a černé triko s krátkým rukávem, černé tenisky a typickou kšiltovku. A báječně voněl. „Můžu dál?“ zeptal se Tom, když se Bill k pozvání neměl.
„Oh, jasně,“ řekl Bill, když se vzpamatoval. Zcela otevřel dveře a ustoupil stranou, aby mohl Tom projít. „Můžeš to položit venku na stůl,“ řekl a zavřel dveře. Tom se rozešel k otevřeným dveřím na terasu a Bill šel hned za ním. S nakloněnou hlavou si jej bezostyšně prohlížel a jedno mu bylo naprosto jasné. Chtěl ho.
„No, teď to vypadá, že máš ledničku vybavenou o hodně líp než já,“ řekl Tom, když vměstnal svůj dřevěný tác s několika druhy nakrájeného sýru na stolek. Bill, který cestou na terasu popadl otvírák na víno, se usmál a podal nástroj návštěvníkovi.
„Za normálních okolností ne, ale vypadá to, že od té doby, co jsem se dostal do svého odpočinkového módu, se o sebe a svůj žaludek starám víc, než je obvyklé,“ přiznal se Bill.
Tom se uchechtl a zručně odkorkoval láhev červeného vína. Nalil do připravených sklenic, potom je zvedl, jednu podal Billovi, druhou si nechal. „Tak na odpočinek!“ pronesl slavnostně a lehce si s Billem přiťukl. Bill kývl a stejně jako Tom upil ze své sklenice.
Prázdná láhev vína se válela pod stolem. Sýr, který Tom přinesl, už dávno snědli, stejně jako velkou část toustových tyčinek a ovoce. Seděli naproti sobě, pusy od ucha k uchu a nekontrolovatelně se smáli. Bill byl nadšený, že toho ve skutečnosti měli tolik společného a zajímaly je totožné věci. Tom byl neuvěřitelně milý a zábavný společník a téměř Billa nepustil ke slovu, což bylo zatraceně těžké, protože jakmile se Bill jednou rozpovídal, byl k nezastavení.
„To není možný, děláš si legraci,“ smál se a rukou se chytal za své bolavé břicho.
„Je to pravda. Ani nevíš, jak je to ponižující,“ řekl Tom vážně. „Prostě nikdy nevím, jestli budu škytat, nebo si potřebuju krknout a vyleze ze mě zvuk, jako kdyby někdo vraždil žábu,“ dodal a Bill se zhroutil v dalším návalu hurónského smíchu. „Umíš si to představit někde na veřejnosti? Mám co dělat, abych to ovládal,“ pokračoval Tom a už se nedokázal dál nesmát. Chvíli trvalo, než se oba ze svého pobavení vzpamatovali natolik, aby byli schopni další normální konverzace. Tom se díval na usmívajícího se Billa a zamyšleně se kousal do rtu. Pak otočil hlavu k západu a díval se na slunce zpola schované za obzorem. Vstal a sledován Billem zamířil k postraním zatahovacím dveřím, kterých si Bill předtím nevšiml. Tom je otevřel a vytáhl ven sněhově bílou matraci a hodil ji na zem.
„Jak jsi…?“
„Mám totožný apartmán, vzpomínáš?“
„Jasně,“ kývl a usmál se.
Tom hupsnul na matraci a natáhl se. Zvedl pohled k Billovi a poklepal dlaní na místo vedle sebe. „Přidáš se? Z tohohle úhlu je západ slunce ještě lepší,“ lákal jej. Bill si beze slova sundal boty a uvelebil se na matraci vedle Toma. Oba leželi na břiše čelem k horizontu a tiše sledovali, jak slunce pomalu mizí. Bill cítil, že se na něj Tom dívá a otočil se k němu. Tomovy oči byly hřejivé a laskavé, na rtech měl usazený stejně příjemný úsměv.
„Chybí jen jedna věc k dokonalému západu slunce,“ řekl tiše a jeho chraplavý hlas se ještě prohloubil.
Bill se usmál a sjel očima na Tomovy rty. Naklonil se blíž k němu a sledoval, jak Tom udělal to samé. Očima přeskakoval z jeho rtů na jeho oči a s potěšením zjistil, že Tom je na tom stejně. Trhaně vydechl a s posledním pohledem na ty měkké polštářky zrušil vzdálenost mezi nimi a lehce přitiskl své rty na Tomovy. Užíval si jejich sametovou jemnost a jen lehce je stiskl mezi svými, než se od něj trochu odtáhl. Podíval se na Toma, který měl stále zavřené oči a rty lehce sešpulené.
„Myslím, že mu nechybí nic,“ řekl Bill.
Tom otevřel oči a pokýval hlavou. Přetočil se na bok, přisunul se blíž k Billovi, volnou rukou jej objal kolem pasu a přitáhl si jej k sobě. Bill se k němu natočil čelem, pohladil jej po vousaté tváři a usmál se.
„Vítej na mých líbánkách,“ řekl s úsměvem a s chutí nechal Tomovy rty, aby se zmocnily těch jeho. A tentokrát pořádně a na dlouho.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Jen si to Bille užij pěkná povídka.
Jůůů, to byla krásná romantika!
Potřebovala bych návod, jak na to, aby, když se někde takhle ubytuju, tak byl vedle mě zrovna ubytovaný nějaký takový podobný úžasný a nezadaný chlap, a nejlépe rovnou samotný Tom!!! Mně se takové náhody prostě nestávají 🙁
😀
Krásná povídka, díky 🙂
To byla nádhera! Bylo jasné, že jak se do toho vloží Tom, razantně nakope zadek té vzpomínce na zrádného snoubence. 😀
Díky.
Nádhera! Urcite bych nepohrdla pokracovanim! Prece jim nemuzes doprat jen par dni!
Prečo je to len jednorázovka? Ja chcem, aby to pokračovalo aj po "medových týždňoch"… Ďakujem za preklad.
Strašně moc hezká povídka. 🙂
Ačkoli na začátku byla Billa líto, tak jsem stejně věděla, že se pravděpodobně brzy bude mít dobře, protože jsem jen čekala, kdy potká Toma. 🙂 A nakonec mu ty líbánky přeci jen dobře dopadly. 🙂
Roztápala som a pri každom opise Toma, velmi živo som si ho predstavovala, kurňa ten Bill má ale šťastie :)) príjemná oddychovka na dobrú noc