Die Wächter 15.

Kdyby někdo, ať už člověk nebo Bůh, řekl Tómasovi o mimořádné změně, která u Vilhelma nastane, nazval by je lháři přímo do obličeje. Avšak ke změně skutečně došlo.

Ville opouštěl přístřešek jenom na tak dlouhou dobu, aby se najedl a umyl, ale kromě toho zůstával po blonďákově boku a přijal pozvání spát s ním v posteli. Oba spali ruku v ruce a Ville měl obavy si na druhého muže položit hlavu nebo cokoli jiného, aby mu tím nezpůsobil ještě více bolesti.

Tómas si nevedl příliš dobře. Když usnul, probudit ho zabralo mnohem delší dobu než obvykle a horečka pořád neustupovala, i když netrvala tak dlouho jako předtím. Polovinu času blouznil, ale i přesto všechno s ním Ville zůstával.

Lodě připluly tak rychle, jak rychle byli schopní muži veslovat do přístaviště, které bylo kousek od Cortburgu. Za pomoci koní vesničanů z přístavu vedl Jarl Vilhelma a Tómase do hlavní vesnice. Zbylí Strážci je následovali svým vlastním tempem – na čem záleželo, bylo to, že Tómasovi bude rychle poskytnuta pomoc, kterou potřeboval. Obyvatelé spěchali ze svých domovů a utvořili kolem nich dav, když se Thorbjörn dovolával léčitele. Volaný muž přišel se svými nástroji a pojízdným lůžkem. Ville opatrně pomohl Tómase přemístit a následoval je do skromného bydliště muže s hadími vlasy. Zraněný byl uložen do své postele a léčitel začal vyšetřovat rány, zatímco mu Ville sděloval, co a kdy se stalo. Léčitel využíval pokročilejší techniky než Cal, který neměl nic jiného k dispozici.

Thorbjörn zůstal ve dveřích a s obavami sledoval celý proces. Ville zůstával u Tómasovy hlavy.

„Omluvte mě.“ Ozval se hlas. „Co se stalo? Můj bože! Tómasi!“

Byla to Tova. Přesunula se ke svému manželovi s obavou vrytou v její hezké tváři.

Vilhelm najednou nemohl dýchat. Připadalo mu, že se k němu stěny domu přibližují. Na tak malý dům v něm bylo příliš mnoho lidí a příliš se k němu přibližovali. Lapaje po dechu se muž s havraními vlasy prodral ven, jako by na tom záležel jeho život. Chytil opratě nejbližšího koně, vyšvihl se na něj a zamířil přímo k hlavní bráně.

Touhle dobou dorazilo dalších pár Strážců. S obavami o svého kamaráda si Sindri všiml Villova divokého úprku a otočil svého koně, aby ho dohnal. Vilhelm jel, dokud nedojel k potoku. Zastavil se, aby se napil a chrstl si chladnou vodu do obličeje, jak se nervově zhroutil. Rychle si osušil slzy, když za sebou slyšel koně.

„Ville?“

„Sindri?“ Muž s havraními vlasy zamrkal v překvapení, když uviděl muže před sebou.

„Co se stalo? Co je s Tómasem špatně?“

„Proč jsi nezůstal a neposlechl si to od léčitele?“

„Protože jsem si myslel, že bys mohl potřebovat přítele.“ Podotkl Sindri a posadil se vedle muže, se kterým neměl skoro nic společného.

Ville dlouho mlčel a pak zatřepal hlavou. „Když jsem odešel, nic se nezměnilo od chvíle, kdy jsme dorazili do přístavu. Je o něj teď mnohem lépe postaráno.“

„Tak proč jsi odešel?“

„Nevíš o mně nic, tak nejednej, jako bys mě znal.“ Zavrčel Ville. Sindriho oči se vztekem zúžily.

„Je mi u krysí prdele, čím právě teď procházíš. Naše životy se netočí kolem tebe, Bikjo. Můj nejlepší kamarád může umřít a opustil jsem ho, jen abych tě následoval. Proč? Protože by mě o to stejně požádal. Miluje tě a právě teď tě potřebuje. Jsem si jistý, že tvůj problém může být pro tuhle chvíli odložen.“

„Viděl jsi ho?“ Zeptal se Ville po chvíli ticha.

„Tómase? Ne, řekl jsem ti-„

„Ne Tóma. Jeho.“

„Kdo je on?“ Sindri neměl náladu na hádanky. Jen chtěl být zpátky u Tómase, ale nemohl odejít bez Villa.

„Tóm má syna.“ Zašeptal chraptivě Ville.

Sindri zamrkal. Viděl Tovu běžet s uzlíčkem v náručí, ale nepřemýšlel o tom. „Jsi si jistý?“

„Vypadá přesně jako malá verze svého otce. Není pochyb.“

„A to je důvod, proč jsi utekl?“ Ville přikývl. Ani jeden z nich dlouhé minuty nepromluvili.

„Na tom nezáleží.“ Promluvil nakonec Sindri. „Tómas tě miluje víc, než miluje ji. Víc, než kdy miloval mě. Je to sladké. A když bys ho o to požádal, nemůžu si pomoct, ale myslím si, že by se pro tebe vzdal i syna. Ville, ať už jsme Strážci nebo ne, je ti předurčeno místo, a to je po Tómasově boku. Je víc tvůj druh než její a ne protože mu to bylo řečeno. Není překvapením, že se snaží vás udržet od sebe dítětem. Běž za ním. A zaujmi své místo, Ville.“

Lehko se o tom mluvilo, ale hůř se to provádělo. Avšak Sindri měl pravdu. Ville už jednoho druha ztratil. Nemohl a neztratí také Tómase.

Roztřeseně se postavil se Sindriho pomocí na nohy. Vyvedl přízračného blonďáka z míry, když ho pevně objal. Odtáhl se a podíval se do jeho světle modrých očí. „Děkuji. Opravdu. Máš pravdu a já se vrátím zpátky. Ale předtím, než to udělám, je tu ještě jedna věc…“

„Jaká?“

„Pokud mě ještě jednou nazveš Bikjou, nechám tě vykrvácet jako podřízlé prase, ať už jsi Tómův nejlepší kamarád nebo ne.“

Sindri neustoupil ani o krok, jako to dělala většina mužů.

„Nebudu tě tak nazývat, když se tak nebudeš chovat. Je mi jedno, jak se den co den chováš, ale když můj nejlepší přítel, tvůj druh umírá a ty si děláš starosti se svojí vlastní minulostí, můžu tě nazývat, jak se mi zlíbí.“

Bylo to rozbouřené příměří, ale byl to přinejmenším začátek.

S tím oba muži znovu vyskočili do sedel a vrátili se zpátky do vesnice na nejvyšším kopci, kterou nazývali domovem.

Jeli bok po boku k Tómasovým dveřím a po povzbuzujícím pohledu od Sindriho, muž s havraními vlasy vstoupil dovnitř.

Tova na něj zírala, ale on jí nevěnoval pohled. Villovy oči tu byly jen pro Tómase, který vzhlédl od chlapce, jenž skotačil na posteli.

„Tómas byl vzhůru skoro hodinu.“ Informoval léčitel Villa tiše. „Můžeš ho vidět, ale předpokládám, že bude brzy unavený.“

Válečník přikývl. „Můžu mít soukromí se svým milencem?“ Léčitel rychle opustil dům a Bikja se otočil na Tovu s kousavým zavrčením. „To zahrnuje i tebe. Zmiz.“

Znervózněná jeho zuřivostí vzala žena kluka, který neměl ještě ani dvě zimy, a odešla.

Ville se posadil vedle Tómase, vyhýbaje se jeho pohledu. „Promiň, že jsem utekl.“

„Věděl jsem, že se vrátíš.“

„Já si to nemyslel.“ Přiznal se Vilhelm. Tómas natáhl svoji zdravou ruku a dotknul se kolene druhého muže. „Nezasloužím si tě, Tóme. Opravdu ne.“

„Nezáleží na tom, jestli si to myslíš. Miluji tě, Ville.“

„Nemám nejmenší tušení, proč mě miluješ, ale já…“ Říct tahle slova bylo těžší, než Ville očekával. Ztichnul a chvíli zíral. Pohled, jakým se Tómasovy oči dívaly, mu řekl, že to nemusel říkat, ale Ville věděl, že musel. A poté, co se párkrát hluboce nadechl, zašeptal: „Já tě taky miluji.“

Jemný úsměv muže s hadími vlasy se rozšířil, jak pokynul Villovi, aby šel blíž. Ten mu vyhověl a Tómas mu dal ten nejsladší polibek. Ville si ukradl ještě jeden předtím, než se odtáhl a jeho obočí se stáhlo k sobě.

„Tóme? Můžu ti vyprávět příběh?“

Tómas byl překvapený žádostí druhého muže, ale pokýval hlavou. „Samozřejmě.“

Ville se podíval na své ruce, které měl složené v klíně.

„Jednou, před pár lety, muž, který měl skoro 23 zim, si myslel, že je darem Bohů lidstvu. Často mu říkali, že má krásnou tvář, a všichni ve vesnici ho měli rádi. A lepší bojovník? Žádný nebyl. Byl pár let Strážce a elita členů armády svého Lorda. Zamilovaný? Myslel si, že je. Do nejatraktivnějšího muže, kterého kdy viděl.“ Ville odbočil, jak přemýšlel nahlas. „S ohlédnutím zpět zase nebyl tak moc atraktivní. Jeho tvář neměla dobré proporce, měl oči jako korálky a příliš daleko od sebe a docela rychle začal plešatět.“ Ville zatřepal hlavou. „Ale to jsem odbočil. Takže tenhle atraktivní válečník… můžeme mu říkat Phil… věřil, že má život, který mu ostatní závidí.

Ale ne všechno bylo tak růžové, jak se zdálo. Pro muže, můžeme mu říkat… Maldor, neznamenal Phil tolik, jak si Phil myslel. Byl ženatý, když Jarl jejich vesnice spároval Phila a Maldora dohromady. Ale Jarl donutil Maldora přísahat, že Phil bude vždy na prvním místě. Oh a Phil byl tak mladý a naivní. Věřil každému slovu. Jednoho dne zahlédl svého milence pár kroků od sebe, a tak se k němu vesele vydal, protože Phil byl vždycky ta nejšťastnější bytost. Omotal paže kolem Maldorova krku a snažil se ho políbit. Ale druhý muž mu to neoplatil. Maldor se nestaral o to, že byl obklopen Strážci i vesničany. Prostě řekl hlasitě ‚Co tě ke mně přivádí v tak dobré náladě?‘ Phil zpěvně odpověděl, že je ten den šťastný a chce trávit čas o samotě se svým milencem. Podpořil svá slova zavrtěním boků a nahodil nejsvůdnější pohled, který mohl. ‚Co tě přivádí k tomu si myslet, že s tebou chci být? Nejsi nic než kosti a kůže. A taky děvka, která si myslí, že je hodna mojí náklonnosti. Nikdy jsi pro mě nic neznamenal. Moje žena, a dokonce i děvky, které jsem ojel na naší expedici, stály za víc než ty. Tvoje rty kolem mého péra vypadaly dobře, ale to je tak všechno.‘

Phil zůstal dlouhou chvíli stát, neschopný zpracovat, co mu bylo řečeno. Nemohl pochopit tu náhlou změnu v Hald-… tedy myslím v Maldorovi – pokud na tom jeho život záležel. Maldor dál mluvil, ale Phil nemohl nic z toho slyšet. Jeho smysly přestaly fungovat, kromě zraku, když ji uviděl. Byla to Maldorova žena s malým dítětem – chlapcem – po jejím boku. Na nějaký čas byla se svými rodiči ve vedlejší vesnici a vrátila se k Maldorovi se synem, blond a s proporcemi jako jeho otec.

Jarl zuřil, málem Maldora zabil. Ale Phil ho zastavil, protože toho muže miloval navzdory jeho krutosti. Žadonil u Jarla, aby ušetřil jeho život. Jarl poslechl Philovu žádost a vykázal Maldora a jeho manželku se synem pryč ze země. Jeden den. To byl čas, který měli ti tři na to, aby se dostali pryč z Jarlovy země, jinak by byli zabiti.

Zvládli to. Ale Phil… nikdy nebyl stejný, Tómasi. Mladistvá zamilovanost byla pryč. Odešlo také štěstí, které znal. Sotva rok po tomhle incidentu přišla do Philova města malá skupinka. Jarl vzal tři muže pod svá křídla a připojil je ke svým Strážcům – jednoho, který byl naneštěstí spárován s Philem. A tuším, že zbytek příběhu znáš.“

Tómas zíral na Villa s výrazem čiré hrůzy ve tváři. Jak mohl někdo takhle krutě zacházet se svým druhem?

Když mu muž s havraními vlasy věnoval smutný úsměv se semknutými rty, přitáhl si ho blíž navzdory bolesti a políbil ho.

„Přeji si, abys tohle nikdy nemusel vytrpět.“

„Já taky, ale stalo se to. A zdá se, že tomu neuteču. I ve Fleskvirki mě znají.“ Ville svěsil hlavu. „A bylo to horší. Tolik jsem se bál, když jsem byl jmenován tvým druhem. Byl jsi ženatý, stejně jako Haldør. A když jsme se vrátili a byla tu Tova a tvůj syn… Tómasi, utekl jsem. Utekl jsem s úmyslem se nikdy nevrátit. Nezvládnu to podruhé… můžu od tebe žádat dvě věci?“

Vilhelm pozvedl hlavu a podíval se do očí muže, do něhož se zamiloval, a ten přikývl.

„Když přijde chvíle, kdy si budeš přát, abych odešel, prosím, udělej to soukromě. Prostě mi to řekni a já odejdu a nevrátím se, bez jakýchkoli otázek. A prosím, nešpiň moje jméno. To je vše, o co tě žádám.“ Slzy stékaly dolů po jeho tvářích a on stáhl kolena k sobě, objímaje paže kolem svých nohou, aby si mohl schovat obličej.

Z Tómasových očí také vyklouzlo pár slz. Nechtěl nic víc, než vystopovat Haldøra a donutit ho zaplatit za to, jak moc Villovi ublížil.

„Během válečného tažení.“ Začal Tómas s třesoucím se hlasem. „Když jsme mluvili tu noc, co jsme měli noční hlídku, jsem řekl, že mám dům a ne domov, žádného dědice a muže, který mi ukradl srdce. Mluvil jsem tak okatě o tobě, ale tys mě stejně neposlouchal nebo mě ignoroval. Ville, nezajímá mě, co o tobě Haldør řekl, nic z toho není pravda. A pokud mi někdy zkříží cestu, bude to poslední věc, kterou udělá. Dědic pro mě není důležitý a tento dům? Je to jen dům. Všeho se pro tebe vzdám.“

Ville si trochu odfrkl. „Sindri říkal, že to řekneš.“

„Zná mě dobře. Popravdě řečeno jsem ztracený. Nepřál jsem si nic víc, než tě přivést do tohoto domu. Tova by mohla… no nevím, co nepříjemného by mohla udělat, ale rozhodně ne nic, co by se postavilo mezi nás. Jenže s Aslakem ji nemůžu poslat pryč z domu, když je tak malý. Nikdy bych tě nežádal, abys tu se mnou zůstal, zvlášť teď, když vím, čím jsi doopravdy prošel.“

„Udělám, oč mě požádáš. Cítím k tobě víc, než jsem kdy cítil k Haldørovi. Pokud mě opravdu chceš, nemám na vybranou, budu bojovat.“

„Bojovat s kým?“

„S Tovou.“ Ville se náhle začal smát. „Nedívej se tak vyděšeně, nepůjdu po ní s čepelí. Jenom říkám, že tu nebudu sedět a nechávat další zpropadenou ženu ničit můj život.“

„Nelhal jsem, když jsem přísahal, že budeš vždy na prvním místě. Vím, že tato slova byla řečena i předtím, ale já nejsem on.“

„Já vím.“

„Opravdu?“

Ville kývnul. „Vím, hluboko v sobě ano. Ale je tu pořád sžírající strach, který se snaží přehlušit vše, co vím.“ Tómas zvedl Villovu ruku ke svým rtům a jemně ji políbil. Muž s havraními vlasy se sehnul a něžně Tómase políbil, zatímco hladil zadní stranu jeho hlavy. „Moje hlavní starost teď je, aby ses uzdravil. A ať už to Tově vadí nebo ne, neopustím tě, dokud ti nebude lépe.“

Tómas se začal smát, ale syknul, jak mu bolest projela tělem.

Ville ho bedlivě pozoroval. Čepel, která projela skrz Tómase, byla namočená v jedu. Mnohé byly použity na jiné oběti, ale na meči zůstaly stopy, když to muže s hadími vlasy rozřezalo. Ville nechtěl, aby to jeho druh věděl, protože se bál, že by to nahlodalo blonďákovu kuráž bojovat s infekcí.

Avšak když bolest ustala, Tómas se díval na Villa pohledem, který říkal, že věděl, že vše bude nakonec v pořádku.

A Vilhelm se mohl jenom modlit, aby měl pravdu.

autor: Synnie