Lykara 36.

Tom se jen s obtížemi vyhýbal kouskům skla a kamene létajícím všude okolo. Téměř všechny skleněné stromy byly zničené a nebylo se za co pořádně schovat. Oblečení měl samý cár a krev. Kdyby se tak rychle nehojil, byl si jistý, že by dávno vykrvácel.

A to Bill s Dorienem sotva začali.

Jeho bratr stál netečně uprostřed sálu na půl cesty od trůnů, které držely pohromadě snad jen silou vůle, a před ním se hromadila suť v dokonalé řadě, jak po něm Dorien házel nejen svou silou, ale i vším, co měl po ruce. Bill nic z toho nepustil blíž než na půl metru.

Odrážel Dorienovy útoky, jako kdyby odrážel dotěrnou mouchu.

Lehce a s výrazem otráveným nudou.

Zatím se nepokusil zaútočit na oplátku, ale Tom neměl čas se zabývat tím, na co Bill čeká. Až se Dorien vyvzteká? Až se unaví?

Ten ale místo toho znovu použil Toma jako návnadu k provokaci a hodil s ním o protější stěnu. Bill nehnul ani brvou a Tom se za bolestného hekání doplazil k deníku, který ležel pod troskami a který hledal. Alespoň něco.

Sotva se ho dotknul, znova ho vzdušná síla mrštila na zeď. Myslel, že je to Dorien, ale víc se mýlit nemohl. Bill přeskočil pohledem z něj na deník, a zatímco jednou rukou udržoval ohnivý štít, druhou mávl a proryv vzduchu Toma odhodil nejdál od deníku, jak jen to šlo. Skončil až na chodbě.

Tohle nebylo dobré. Věděl, že ho Lalita nějak podrazí, proto se pojistil, ale doufal, že pojistky nebude třeba, že bude stačit, když se zmocní deníku a odepíše Billovu proměnu hned, jak Bill porazí Doriena. Ale Lalita Billovi při jeho proměně evidentně vnukla víc myšlenek než jen tu, že má na Toma zapomenout…

S dalším hekáním se postavil a zavrávoral. Co bude dělat teď, nevěděl. Jenže odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Zjevila se v podobě bělovlasého temného blížícího se k nim chodbou.

Valren vyvolal své stíny a ušklíbl se na něj. Tím, co mohl vidět za Tomem, se nezdál překvapený. Naopak, nadmíru potěšený.

Tom už se připravoval vrhnout se na toho grázla klidně i beze zbraní, když se okno po jeho levici rozletělo na malé kousky a za vzteklého řevu zmizely Valovy stíny v ohni.

Tom zalapal po dechu a měl chuť začít se smát nahlas. Fungovalo to. A fungovalo to v tu nejlepší chvíli.

Valren tasil meč a trochu couvl. Víleník vznášející se kousek od něj se zasmál a Tomovi to připomnělo skřípění nehtů o tabuli. Nikdy by neřekl, že Trin je schopný vydat zvuk jako tenhle.

Věděl, že bude běsnit, když napsal, že uvidí vše, co se stalo po jeho smrti, Tomovýma očima, nepočítal ale, že sem vpadne ve víru ohně děsivější než Treemeria s jejím doprovodem na válečném tažení.

Než ze sebe stačil vypravit jediné písmenko, mrštil Trin s Valrenem proti zdi, až mohl Tom slyšet praštění lámajících se kostí.

„Zabil bych tě, nezaříct se, že to nikdy neudělám!“ Křikl po něm a Tom couvl stejně jako Val předtím, když se všiml jak se kolem Trina kupí zelené jiskřičky. Pak se víleník otočil na něj a jiskřičky zmizely.

„Je tvůj.“ Zavrčel a párkrát se zhluboka nadechl. Tom místo aby elfa dorazil, popadl Trina do náruče a stiskl ho, jak jen mu to chlapcova křídla dovolila.

„Jsi vážně zpátky…“ Zamumlal šťastně a Trin se ušklíbl. Byl doopravdy tady a až na pár našedlých pramínků ve vlasech stejný jako předtím.

„Z masa a kostí a ne imaginární, Králi. Taky jsi mě mohl vzbudit, až bude klid. Víš, že Reliho nemám rád…“ Odvětil naoko uraženě a pak nakoukl do sálu.

„Proboha… on je vážně…“

„Temný…“ Dopověděl Tom.

„Nevím, jestli s ním dokážu bojovat, Tome…“

„Nemáme na výběr. Jak jsem se přiblížil k deníku, věděl to. Nevím, co s ním Lalita udělala a co udělá, až zničí Doriena. Nesmíme riskovat. Musíš zaútočit hned, jak ho porazí. Stačí, když ho zdržíš na tak dlouho, abych vzal deník. Ohořelejch třísek na psaní je všude kolem mraky.“

„Já nevím, Tome… podle mě, mě přeceňuješ…“

„Bill řekl, že ty jsi naše naděje. Věřil, že jsi silnější než Dorien, když použiješ všechnu svoji sílu…“

„Jenže jak mám zaútočit na něj…“ Zeptal se ho se zoufalstvím v očích a Tom se ohlédl na Valrena, stále v bezvědomí, který ležel u zdi, kam jím Trin mrštil.

„Tak budeš bránit…“ Zamumlal Tom a dřív, než se Trin stihl zeptat, co tím myslí, zem pod jejich nohama se otřásla a objevily se vlásnicové prasklinky. Oba se vrhli do sálu včas, aby viděli Billa klečícího na jednom koleni, s dlaní na podlaze.

Podlaha pod jeho rukou začala pukat a čím dál větší praskliny se rozbíhaly směrem k Dorienovi. Ten stěží zůstával na nohou a udržoval přitom svou moc stále v útoku.

Bill k němu zvedl pohled a praskliny vyplnily jeho temné plameny, které protlačil skrz Dorienovu obranu na pohled stejně lehce, jako když nůž projede máslem. Plameny se líně blížily k Temnému králi a ten je nedokázal ničím uhasit. Ani voda, ani jeho vlastní oheň je nezastavily.

Dorien před sebe vyvolal stíny, ale po těch zůstal jen prach a Bill proti němu vyslal další vlnu.

Tom si musel zakrýt uši, když se Dorien rozkřičel ve chvíli, kdy se ho plameny dotkly a obalily ho.

Netlumil ale jeho křik. Tlumil smích Lykarského Temného Krále.

Reliho smích. Ten ani na vteřinu nepolevil a tlačil svou moc až na okraj. Vydával ze sebe všechno.

A pak bylo najednou ticho a po všem. Bylo ohlušující. Po Dorienovi zbyla jen hrstka prachu stejně jako po stínech a Bill se pomalu narovnal.

Málem by to Tomovi uniklo, ale bylo to tam. Malé zaváhání a podlomení kolen, když se zvedal. Lehký třes jeho rukou. Nebylo to tak snadné, jak to vypadalo. Bill byl vyčerpaný a toho bude muset využít.

„Trine musíme to udělat rychle, než načerpá sílu.“

„Já to ne…“

„V tom případě mě máš na svědomí.“ Zamumlal Tom a vrhl se do sálu.

Bill se po něm ohlédl a vystrčil bradu.

„Poklekni… člověče.“

„Tohle je trochu teatrální i na tebe, nezdá se ti, bráško?“ Pousmál se, ale rozhodně v tom nebylo veselí. Billovy oči vypadaly jako prázdné propasti. Žádné pobavené jiskřičky. Ani ta měkkost pokaždé, když se na Toma zadíval. Nenaklonil hlavu a nepousmál se.

Místo toho Toma srazil proryvem větru a ten sotva zbrzdil pád dlaněmi.

„Billy… přeháníš to… ale v pořádku… tohle nejsi ty…“ šeptl spíš pro sebe a zadíval se mu do očí, když se Billovi mezi prsty roztančil oheň. Obyčejný oheň, ne ty černé plameny jako z dýmu. Měl pravdu, Bill je vyčerpaný. I tak věřil, že plameny i obyčejné budou stačit.

Bill k němu napřáhl ruku a on se instinktivně přikryl rukama, ale nic se nestalo.

„Jak se opovažuješ!“ Rozlehl se sálem Billův naštvaný výkřik. Tom se ohlédl a zalapal po dechu, když se kolem Trina rozprostřela zelená záře a špičky jeho uší se protáhly stejně jako jeho zuby, které se staly ostrými jako břitvy.
Bill byl v Tomových očích to nejkrásnější stvoření světa, ale Trin v tuhle chvíli…

Uvědomil si, jak na něj zírá a že došel k němu jako omámený a víleník od něj s úšklebkem ustoupil, aby Tom nechytl plnou sílu jeho kouzla, které už na Krále použila i Treemeria. Jistě, Tom slintající u jeho nohou, by byl určitě zábavný, ale to nebyl důvod, proč svou podstatu vyvolal na povrch.
Tom se ohlédl na své dvojče, ale Bill nevypadal, že by to na něj udělalo dojem. Místo toho zuřil.
„Myslíš, že se tě leknu? Nejsi nic, jen zelená havěť! Nezastavíš mě!“
„Radši zelený než Temný bez srdce.“ Křikl po něm Trin nazpět a jejich magie se střetla na půl cesty.
„Brzo se unavíš, a pak tě za tvoji opovážlivost zabiju!“ Zavrčel a vyslal další vlnu.
Trin vylétl výš a nával magie ho minul jen o vlásek. Vzduch kolem něj se začal třpytit a vířit, jak mu z rukou unikal jedovatý prach.
„Trine, co to děláš! Kurva, dyť to na něj nepůsobí! Až se probere, bude jen ještě víc nasranej! Trine! Prostě ho jen zdržuj, dokud…“
„Zapomínáš, že tohle je Reli… Je teď lykarien… Bude to fungovat… Jestli ne… Beztak nás brzo zabije… Jen abych mu sfouknul ten plamínek, jsem musel použít víc, než bych měl muset. Sotva jsem ho odrazil… zdržování nebude fungovat…“

Magie se znovu střetla, jak Trin pomocí vzduchu namířil veškerý prach na Temného Lykarského Krále. Na Reliho. Na Billa, který byl hluboko v něm uvězněný. Natlakoval ho všechen do jediného bodu, a pak povolil. Billova moc ho odmrštila na protější stěnu a on skončil na zemi ve střepech. Když ale vzhlédl, zjistil, že to za to stálo.

Povedlo se to. Prach se vznášel všude ve vzduchu a dřív, než ho Bill stačil všechen vyhnat rozbitým oknem ven, ulpěl mu na rtech, které bezděčně olízl.
Se vztekem v očích se rozešel k vílenkovi na zemi.
Tom se snažil vykašlat prach, který vdechl, a zastavit ho. Bill ho bez námahy odhodil na stěnu a téměř mu vyrazil dech. Celé jeho tělo vzplálo, ale když namířil ruce na Trina, zavrávoral a víleník toho využil. V mžiku byl ve vzduchu a uvěznil Billovy rty ve vílím polibku. Když se odtáhl, Billovy rty byly zelené. Trin znovu klesl vyčerpaně na zem a Bill začal couvat, jako by ho popálil.
Zalapal po dechu a mrkáním se snažil rozehnat temno shlukující se na okrajích jeho zorného pole.
Tom se vyhrabal na nohy a rozběhl se napříč sálem k němu.
„Bille! Zastav se!“ Křikl v obavách, když Bill zacouval až k schodišti. Bill se opravdu zarazil, ale než Tomův hlas ho zastavila vidina osoby zjevující se před ním. Do očí mu vyhrkly slzy a unikl mu vzlyk, když natáhl ruku, aby mizející obraz zachytil. V hrudi se mu rozlila neurčitá bolest, jak jeho srdce vzpomínalo.
„Tommy…“ Zašeptal, když ho jed dostal úplně, začal padat a jeho prsty jen o vlásek minuly ty druhé, které se po něm natahovaly. Byl to on…
„Miluju tě, Tome…“
„Billy, ne!“

autor: Bitter