autor: Bitter
Události předchozích dnů měl Tom jako v mlze. Ze snů ho budil Billův výkřik, když minul jeho nataženou ruku a sletěl ze schodů. To v ty lepší dny. V ty horší musel pod zavřenými víčky znovu sledovat, jak bratrovo bezvládné pomlácené tělo Trin vynáší nahoru, jak on přepisuje deník a dělá zase z Billa člověka a on v tu samou chvíli přestane dýchat.
Ta chvíle, než jeho plíce zase nabraly vzduch, málem zabila i Toma. Oddychl si. Jenže Bill se pak neprobral. S bratrem stále v bezvědomí proběhl portálem a pak už se vzbudil v nemocnici.
V první chvíli se bál, že Lykara a všechno se mu jen zdálo, že měl zase nějaký záchvat, jenže pak přišla Leslie, měla zvláštní výraz v očích a pořád se mu omlouvala, že nevěřila že jejich bráška žije.
To ona je našla. Napůl ve vodě a napůl na břehu. Oba v bezvědomí. Tom se probral první. Bill stále nic.
Podle policie, která už v tu dobu pátrala po Tomovi, kterého Leslie nahlásila jako nezvěstného hned, když nebyl doma na domluvenou schůzku, a následující den taky ne, za to mohla neznámá látka, kterou měli oba v krvi. Tom se musel málem smát. Vílí jed.
Teorie o tom, že Tom svým nastěhováním se zpět do domu vylákal z nějakého důvodu únosce, který zřejmě před lety vzal Billa a doteď ho držel v zajetí, se málem stala pravdou. Útočník je držel pod drogami a dělo se bůhvíco. Jak se od něj dostali, už nikdo vysvětlit nedokázal a Tom zarytě mlčel.
Slova „Na nic se nepamatuju od chvíle, co jsem se ráno pohádal se sestrou,“ se stala jeho mantrou.
Toma propustili a Bill se poprvé na chvíli probral z bezvědomí.
Ani omylem to ale nepřineslo nějaké vysvětlení pro policii nebo snad dobré zprávy pro rodinu.
Bill nabýval vědomí na krátké chvíle a ty doprovázely panické záchvaty. Bál se všech a všeho.
Toma k němu nepustili, a on nemohl pochopit, co se to dělo. Co bylo špatně. Proč se Bill na nic nepamatoval? Proč si při prvním probuzení myslel, že je mu zase deset let? Jako kdyby se vážně nic z toho nestalo.
Žádná Lykara…
Zešíleli snad oba?
Matka odmítla setkání, dokud nezopakují genetické testy, aby se potvrdilo, že je to skutečně její léta pohřešovaný syn. Nenáviděl ji za to.
A otec nosil domů jednu špatnou zprávu za druhou. Bill byl agresivní na personál. Má silnou poruchu osobnosti, sociální fobii a agorafobii. Propuštění domů v nejbližších dnech nepřicházelo v úvahu.
Bez váhání se nastěhoval do svého starého pokoje u táty a Anlin a téměř nevycházel ven. Nechtěl nic jiného, než dostat se zpátky, být zase v Lykaře, být s ním. I kdyby to opravdu byla jen halucinace vyvolaná drogou, chtěl to, sakra, zpátky.
Takhle si návrat domů nepředstavoval.
Zarytě ignoroval matku i Leslie, které se ho snažily vytáhnout z ulity, do které se uzavíral, a začal kreslit.
Kreslil každé místo v Lykaře, na které si vzpomněl. Kreslil Dariu, Skaye, jak se na ni vždycky díval, když si myslel, že ho nikdo nevidí, Trina, Elyon a lesní elfy, vraní lid. Billa v zápalu boje i se zavřenýma očima při tréninku, Billa jak spí, jak se směje i tvář temného elfa, která byla a zároveň nebyla jeho.
A pak ho konečně měli pustit domů.
Tom bez váhání svůj pokoj vyklidil, pronajal si místo v blízkém hotelu a čekal na otcovo svolení přijet. Vlastně na Billovo svolení, protože do teď odmítal všechny s výjimkou právě otce.
Kontroloval telefon každou minutu, než konečně přišla zpráva, na kterou čekal: Chce tě vidět, můžeš přijet. Táta
Neváhal ani na vteřinu a rozjel se do otcova domu.
Bill ležel v posteli podepřený polštáři a doslova se v ní ztrácel. Byl hubenější a bledší, než byl i jako temný a jeho oči byly zvláštně zakalené.
Tom na prahu zaváhal a najednou měl sto chutí utéct. Tohle přece nemohl být Bill, ne jeho Bill, kterého poznal v Lykaře. Král, bojovník…
Lehce zaťukal na futro a Bill sebou trhl. Párkrát zamrkal a naklonil hlavu ke straně. Tomovi došlo, že Bill si nic nepamatuje. Čeká malého kluka ve vytahaných teplákách, ne dospělého muže.
„Ahoj, já jsem…“
„Tome!“ Utnul ho bratr ve vteřině a jeho oči se alespoň trochu projasnily. Vysoukal se zpod peřiny a sedl si na kraj postele, marně se rozhlížeje po nějakých bačkorách.
Tom váhavě vešel a sedl si do dvoukřesla naproti němu. Bill hledání vzdal a zkoumavě si začal Toma prohlížet.
„Táta říkal, že ti dá vědět telefonem. Viděl jsi ho? Ten telefon? Je to úplná placka. A umí to i fotit. A nemá čudlíky a je hrozně mrňavej. Všechno je tak… jiný!“ Vyhrkl a nervózně se uchechtl. Tom se jen pousmál a kývl.
Tohle bylo neskutečně zvláštní. V Lykaře to byl Bill, kdo nezavřel pusu a vždycky věděl, co říct. Teď ale těkal pohledem všude možně, a i když vypadal, že každou chvíli řekne ještě něco, mlčel.
„Tohle je divný…“ Zamumlal po chvilce ticha a přitáhl si do klína polštář, který vzápětí objal.
„Asi jsem neměl hned jezdit. Musí toho být na tebe moc.“
„Ne, to ne! Chtěl jsem, abys přijel, Tommi!“ Řekl rychle a vytřeštil oči, jako by se bál, že Tom odejde.
„Já jen… jen že si tě pamatuju jinak…“
„Jo, táta říkal, že sis na nic nevzpomínal.“
„Je zvláštní, když je ti najednou tolik… Já… chtěl jsem tě u sebe, chtěl jsem, abys za mnou přišel hned, ale… já se bál toho, jak vypadáme… ani sebe jsem do dneška nechtěl vidět. Dvacet sedm… to je hrozně moc…“ Ušklíbl se a Tom se zasmál. Jo, vždycky si mysleli, jak budou v tomhle věku už staříci. Nepřipadal si tak, ale pro Billa to rozhodně musel být šok.
„Ale ty stejně nevypadáš jako já…“ Dodal Bill a znovu naklonil hlavu.
„Máš vousy a nemáš dredy… říkal jsi přece, že si je uděláš, až budeš starší. Jak jsi přišel k černým vlasům? Ty jsi se začal barvit, jako jsem se barvil já? A tetování… máš jich hodně? Můžu se podívat?“ Rozmluvil se najednou a natahoval krk jako želva ve snaze odhalit, co se skrývá pod límečkem Tomova trika.
„Dredy jsem měl dost dlouho. A pak takový copánky. To jsem si začal barvit vlasy. A tetování… bože, kdybys slyšel mámu, jak vyváděla. A Leslie taky. Máma doteď neví, že mám potetovanou půlku zad.“ Šeptl Tom a Bill si připlácl ruku na ústa.
„Páni…“ Tom si shrnul výstřih trika, aby si Bill mohl hady pořádně prohlédnout, a ten aniž by si to uvědomil, se naklonil a přejel po obrysu obrázku konečky prstů. Tomovi neušlo, jak se jeho prsty chvějí.
„Počkej, podám ti deku.“ Zvedl se a položil Billovi přikrývku kolem ramen. Ten ale nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„To není zimou. To ty léky. A máma… byla tady, než jsi přijel ty. Hádala se s tátou. Nelíbí se jí, že jsem tady. Myslí, že jsem blázen. Dělal jsem, že spím, ale ona na to přišla. Angelinen. Přinesla mi kakao a byla tady celou dobu.“ Přiznal a zadíval se do koberce. Tom si sedl vedle něj a přitáhl ho k sobě.
„Naši se pořád hádaj. Už dlouho jsou od sebe. A Angelinen je fajn. Taky mi dělala kakao. A máma si určitě nemyslí, že jsi blázen. Jen má strach a neví, co dělat. To bude dobré. Co ty léky? Neměli by ti pomáhat si vzpomenout?“
„Ne, ty mám, abych byl klidný. A taky na ty noční můry. Zdály se mi příšerný věci. Prý je to způsob, jak si moje mysl upravuje vzpomínky, aby byly míň děsivé, ale to se mi nezdá. Tome, bylo to příšerný… krev, draci…“
„A teď už ty noční můry nemáš?“
„Ne… A ani si pořád na nic nemůžu vzpomenout. Pořád dokola se mě vyptávaj, ale já nevím… nevím, co se stalo… A když mě táta přivezl domů včera, byli tady lidi z novin, co se taky vyptávali, a táta musel zavolat policii, aby pořád nezvonili a nekřičeli… ale já nevím, Tommi, nevím, co jim mám říct… děsí mě… děsí mě ty otázky, děsí mě to prázdno v mý hlavě. Co když to tak už zůstane?“ Rozhodil kolem sebe rukama a rozechvěl se ještě víc.
„Nemusíš říkat nikomu nic, Billy… a i kdyby sis nikdy nevzpomněl, nevadí to. Já jsem tady a je jedno, co se děje. Jsem tady a neopustím tě.“ Ujistil ho Tom a pevně ho sevřel v náručí.
Jeho sobecká část si šťastně uvědomila, jak se téměř okamžitě přestal Bill chvět, jen co kolem něj ovinul svoje ruce, ale nejradši by si za to nafackoval. Bill se ho držel, jako by na tom závisel jeho život, a ani si neuvědomoval, jak moc z toho všeho strachu, zoufalství a zmatení cítí skrz pouto i Tom.
Ten ho začal hladit v krátkých vlasech a přes pouto se snažil Billa co nejvíc uklidnit. Nemohl udělat nic velkého, tím by Billa leda vyděsil. Jedno ale věděl, bude muset přijít na způsob, jak Billa zbavit léků, a bude to muset být on, kdo vedle něj bude, až bude svoje vzpomínky znovu postupně prožívat.
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Aha,dobře. Tak to jsem teda nečekala. Myslela jsem si, že bude Bill někdy rozbitý v Lykaře a všichni budou paf z toho, jak to dopadlo, ale že se probudí v nemocnici a nic si nebude pamatovat to je, jak mi tady u náš říkáme, dojeb. Doufám, že si brzo vzpomene, když už jim to dalo takovou práci se záchranou Lykary i s celým tím sbližováním. No nejdřív trpěl Bill v Lykaře, když tam byl bez Toma. Teď bude trpět Tom, protože si Bill nic nepamatuje. To je asi holt karma no.
Tak oni se dostali domu ale za jakou cenu.
Tohle je jako probuzení z jednoho špatného snu do ještě horšího. Všechno je najednou tak špatně. Představa, co by mohli ti študovaní doktoři Billovi provést, mě docela děsí. Toma taky na čas zavřeli do cvokhauzu a to na tom zdaleka nebyl tak špatně.
Díky za kapitolu, nemůžu se dočkat pokračování.
Páni, tak Bill je reálne späť v realite. A keď si začne spomínať, bude sa zrejme cítiť podobne ako Tom na začiatku – ako v zlom sne. Snáď sa Tomovi podarí ho dostať niekam mimo, možno najlepšie do ich starého domu, hoci v Tom sa mu budú isto snažiť všetci zabrániť. Budú to mať ešte ťažké. A ako zareaguje Bill, keď si uvedomí, že ho Tom vzal od všetkého, v čom roky žil.. ?