autor: Malámúza
Dost
Tomův plán byl nakonec Billa vyhledat.
Věděl, že nakonec bude muset, nemělo smysl to popírat. Příchod sem a hlavně spatření svého bratra jako prvního (jakkoliv náhodou) to učinilo nevyhnutelným. A bylo tam toho tak moc, co Tom chtěl říct, potřeboval říct svému dvojčeti.
„Mluvil jsi s Billem?“ zeptal se dokonce i Gordon, když včera večer dorazil domů, šokován, ale potěšen, když doma našel svého druhého nevlastního syna, zatímco spolu s Tomem prostírali stůl.
Tom mu řekl ´ano´ protože to tak úplně nebyla lež.
Nacházel se v procesu odkládání nevyhnutelného setkání, když Bill přišel za ním.
Tom obědval v obývacím pokoji, nedbaje na připomínku své matky, že jídlo kdekoliv jinde než v kuchyni není povoleno, než brzy ráno odešla do galerie. Opřel se zády o pohovku, sluchátka měl pevně na uších, a lehce pohupoval hlavou do rytmu demo nahrávek, které mu poslal Ted. Ten kluk byl dobrý. Ať už byl Ted jakkoliv otravný, vkus měl dobrý. Doposud byl Tom vždycky vystaven jeho volbám pouze v rockovém žánru. S tímhle byl trochu spokojenější, to musel přiznat.
Když byla sluchátka hrubě stržena z jeho hlavy, Tom měl pětivteřinový infarkt.
Někdo se vloupal do domu, byla jeho první myšlenka. Nějakému psychoušovi se podařilo vplížit dovnitř, zatímco Tomovi do uší řvala hudba. Vždycky to měl až příliš nahlas, ale po tolika letech na pódiu…
„Vyděsil jsi mě k smrti!“ Zakřičel, když za sebou objevil Billa stojícího s rukama v bok. Tom si začal z trička frustrovaně otřepávat drobky ze spadlého sendviče, zatímco na něj Bill zíral. Bylo to zvláštní, křičet na své dvojče, když jen včera kolem něj málem chodil po špičkách. Stále bylo zvláštní se na Billa i jen dívat. Zatavil se a předklonil, aby zvedl talíř, který mu spadl z klína na podlahu.
„Mamka nenechává jíst lidi v obýváku,“ řekl Bill spíše bezúčelně, myslel si Tom, dokud nedodal, „nebo jsi zapomněl?“
Tom krátce ztuhl, téměř na všech čtyřech. Dříve to nebýval Billův styl, takhle jej trápit. Zřejmě se to změnilo. Tom si povzdechl, zvedl se na nohy a opatrně položil talíř a napůl nedojedený sendvič na konferenční stolek.
„Nezapomněl.“ Odmotal si sluchátka z krku a odhodil je na pohovku. „Taky jsem to pravidlo nikdy nedodržoval, když jsme byli děti.“
Bill se nepohnul a Tom získával pocit, že není pobavený.
Tom se trochu přikrčil, obával se hněvu svého bratra tak, jako před lety nikdy ne. „Přišels sem jen proto, abys na mě zíral?“ Zeptal se.
Bill potřásl hlavou, čelist měl pevně sevřenou. „Ty…“ Odmlčel se a ukázal ke dveřím, kterými musel vstoupit. „Prostě se tady objevíš… a prostě si tady jen tak sedíš na zatraceném gauči, jako bys ani nikdy neodešel,“ řekl tiše, a Toma náhle napadlo, že Bill pravděpodobně ani nepřišel za ním, jen na něj narazil. Ale zase, očekával, že Bill ví, že jejich rodiče pracují, a kdo jiný by tady byl?
„Promiň,“ řekl, rezignovaně. „Půjdu nahoru a budu sedět tam, jako bych nikdy ani neodešel.“
„To je všechno?“ Dožadoval se Bill, když se Tom skutečně natáhl pro svůj mp4 přehrávač, plně rozhodnutý opustit místnost a vzít s sebou své stažené demo. „To je všechno, co mi řekneš?“
„Nevypadá to, jako bys se mnou chtěl opravdu mluvit,“ řekl Tom a poukázal tak na Billův vytočený stav.
„Máš pravdu,“ souhlasil Bill. „Chci řvát. Chtěl jsem na tebe řvát už tak dlouho. Jedna moje část – většina ze mě, ti chci vyškrábat oči.“
„Dobrá, pak mě omluvíš, pokud bych u toho raději nebyl přítomen,“ řekl Tom, ale neudělal žádný další pohyb směrem k odchodu.
Bill pokrčil rameny. „Co tady vůbec děláš?“
„Pracoval jsem,“ vzdychl Tom a lhostejně pozvedl sluchátka, aby je ukázal Billovi.
Bill znovu potřásl hlavou, tentokrát nevěřícně. „To ani nemůžeš myslet vážně,“ řekl. „Odejdeš na čtyři roky, bez jediného zavolání, a pak si sem prostě přijdeš a je to celé jako Ach, jsem zpátky… jsi zpátky?“
Na tuhle otázku Tom nebyl připravený. Dokonce ho ani nenapadlo, že by Bill mohl dojít k závěru, že se vrátil na dobro. To otevíralo celý svět možností, které mohly procházet Billovou hlavou. Mohl si dokonce myslet, že Tom chce navázat tam, kde přestali, dát znovu dohromady kapelu. Skoro se nad tou myšlenkou zasmál.
„Směješ se mi?!“
Oh. Možná se skutečně zasmál.
Tomův úsměv zeslábl. „Ne. Tobě bych se nesmál.“
To Billa umlčelo, ale Tom se ani nedokázal přimět k tomu, aby se díky tomu cítil spokojeně.
Tom sklopil hlavu a odhodil své věci zpátky na gauč, ruce si zastrčil do kapes. Alespoň je tak něčím zaměstnal. „Včera večer jsem ti málem zavolal,“ přiznal, sám sebe tím trochu překvapil. „Chci říct, že jsem to zkusil. Mám jen tvé staré číslo.“
„Jo, jo,“ řekl Bill, a Tom si opravdu nepamatoval svého bratra tak pasivně-agresivního, neochotného na něj skutečně slovně zaútočit, prostě říct, co si myslí. Bill nikdy neměl problém vychrlit ze sebe to, co měl na srdci.
Tom si rukou unaveně promnul čelo. „Podívej, můžeme si prostě… promluvit, prosím?“ Ukázal na gauč. „Posaď se?“ Byla to otázka a Tom doufal, že to Bill nevnímal jako příkaz.
Zřejmě ne, protože vešel dál do místnosti a poslušně se usadil na pohovku, i když s bolestně zjevnou neochotou. Tom se přikrčil a přidal se k němu, odstrčil své věci stranou a díval se, jak si Bill pokrčil nohy k tělu, aby se k němu mohl posadit čelem. Tom zůstal hledět kupředu. Usoudil, že to tak bude jednodušší.
Debatoval sám se sebou, co má říct, když v tom Bill vyhrkl:
„Je to divné vidět tě bez čepice.“
To přineslo na Tomovy rty zpátky úsměv a on zvedl ruku a projel si prsty skrz kratší prameny vepředu. Bill ho takhle neviděl od chvíle, kdy jim bylo asi jedenáct. „Jo, no. Chci říct, že je pořád mám… někde. Jsou v domě, jen si nepamatuju kde.“ Tom věděl, že celá sbírka čepic dorazila i se zbytkem věcí, když si pro ně nechal poslat pár měsíců poté, co odešel.
„… líbí se mi to.“
Tom se na něj podíval a Bill lehce zčervenal a odvrátil pohled.
„Myslím tím, ty bez čepice. Trochu mi ale chybí ty dredy.“
Tom lehce zatahal za vlasy před svým obličejem. „Občas přemýšlím nad tím, že bych si je znovu pořídil,“ řekl. A byla to pravda, ale neměl v úmyslu to Billovi skutečně říct. Nenechal ani sám sebe o tom doma v L.A. přemýšlet. Bylo to trochu příliš vzpomínky-vyvolávací. Nemohl popřít, že mu to chybělo, když přemýšlel nad tím, že by si je znovu nechal narůst. Jeho starý život. Stále hrál, stále skládal, ale už to nebylo jeho. A rozhodně to nebylo jejich.
Tom prameny uvolnil.
„Myslím, že tady je něco, o čem si musíme promluvit,“ řekl Billovi. Bill si odfrkl, ale než mohl cokoliv říct, Tom se přinutil pokračovat. „Okay, je tady hodně věcí, o kterých si potřebujeme promluvit,“ přiznal. „Ale, uh… něco specifického.“
Billovy oči se rozšířily způsobem, který by byl pro každého, až na Toma, téměř nerozpoznatelný, a zatímco jedna Tomova část byla stále potěšena, že to dokázal rozpoznat, našel sám sebe, jak zběsile vrtí hlavou. Protože věděl, co si Bill myslí. Myslel si, že Tom chtěl mluvit o té noci. O tom, co se stalo. „O tom, proč jsem tady,“ dokončil.
„Dobře,“ řekl Bill rozhodně, a Tom si nebyl jistý, jestli to bylo proto, že o to požádal, nebo proto, že si myslel, že Tom chtěl mluvit o něčem horším.
No. Horším určitým způsobem.
„Já jsem, ehm…“ Bylo to skoro stejné, jako když řekl Billovi před všemi těmi lety, že potřebuje pauzu. Tam úplně nevěděl, jak to ze sebe dostat.
„Ty jsi…?“
Tom k Billovi znovu vzhlédl, aby ho našel s ponoukavě zvednutým obočím, jeho výraz byl téměř komický. Vydechl.
„Budu se ženit.“
„Cože?“ Bylo to vyprsknuto s chichotáním, které Tom rozhodně nečekal. Zdálo se, že nikdo neměl na tuto novinku takovou reakci, jakou očekával. Rozhodně očekával, že Bill bude touto situací daleko znepokojenější.
„Myslím to vážně.“
„Já ti věřím,“ řekl Bill a zvedl ruku, aby zabránil jakýmkoliv dalším Tomovým slovům, zatímco se smál.
Tom rozpačitě čekal. Nyní byl trochu nazlobený a nedokázal vysvětlit proč. Trvalo nějakou chvíli, než Billův smích utichl.
„Je to Američanka?“
Tom přikývl, stále se díval raději na televizi než na Billa. „Co jiného by byla?“ Byla to řečnická otázka. Nebyl překvapený, když Bill neodpověděl. Ale znovu se mu podařilo vysát z místnosti veškerý humor.
„Tak proto jsi tady?“ Zeptal se Bill. „Abys nám to řekl?“
Tom se na něj nyní podíval, na delší dobu, než jen dřívější krátké pohledy. Nevěděl, jestli to byl jediný důvod, proč tady byl. Ten sen… nedovolil sám sobě se tím zabývat, ale nemohl to ze sebe setřást, a třebaže to nechtěl přiznat, potřeboval být blízko Billa. Vidět ho. Dokázat, že se jeho sen pletl. Ale jen ta skutečnost, že Bill před ním seděl, mluvil s ním a nevypadal příliš odlišně, znamenala, že se mu to podařilo.
Tak proč tady stále byl?
„Jo,“ řekl a sledoval Billův obličej pro jakoukoliv změnu.
„To je všechno?“
Tom si povzdechl. „Podívej, Bille, omlouvám se, okay? To je to, co chceš slyšet? Já se opravdu omlouvám, ale neletě jsem přes půlku světa, abych to řekl.“ Nebyl si jistý, jestli to byla pravda, ale říct to byl správný pocit.
Billův výraz potemněl, ale nevylítnul, což bylo opět něco, o čem si Tom myslel, že by to před čtyřmi lety při tomto scénáři udělal. Možná Bill prostě věděl, kdy má držet jazyk za zuby.
„Ty hajzle.“
Možná ne.
Bill sklopil kolena. „Odejdeš si pryč nejen ode mě, ale i od naší kapely, což připravilo spoustu lidí o práci a zklamalo daleko víc lidí, než jen nás tři, a máš nervy na to se chovat, jako by omluva byla až příliš velká námaha? Měl jsi to udělat už před lety! A zasloužíš si, aby sis musel projít něčím daleko větším, než jen jedním letem letadlem, abys získal naše odpuštění!“
„Bille, podělal jsem to! Okay? Teď už to vím!“ Tom už se nedokázal udržet, aby nekřičel, v tuto chvíli to byl čistě obranný mechanismus. „To, jak o tom meleš pořád dokola, ničemu nepomáhá!“
„No, nezdá se, že bys to pochopil!“ Bill vstal a tyčil se nad Tomem, který zůstal sedět. „Představ si, že bych já udělal to, cos udělal ty! Kdybys musel udělat zasrané veřejné prohlášení a odpovídat na otázky, když bys sám nerozuměl tomu, proč se to děje! Představ si, kdybych já opustil tebe!“
Tom tam seděl, omráčený a zticha. Za všechny ty roky, co byl pryč, a nyní se to zdálo být směšné, že nad tím neuvažoval, ale nikdy nad tím nepřemýšlel jako nad opuštěním Billa. Byl idiot. Začal společně s ním kapelu, vždycky jej nechal být středem pozornosti, vždy pro něj dělával různé věci, ne proto, že by to Bill chtěl, ale protože to chtěl Tom. Ta jediná důležitá věc, kterou od něj Bill kdy žádal, byla, aby jej nikdy neopouštěl, a Tom prostě odkráčel.
Bill na něj zíral, nyní klidnější, a znovu nad Tomem vrtěl hlavou, jako by byl malé dítě. Bylo to zvláštní obrácení rolí. „Ty ani nevíš, že?“
Tom polkl. A přesto ta jediná věc, kterou může nabídnout, je: „Omlouvám se.“
Teď tomu rozuměl, ani zdaleka to nebylo dost.
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Šmááárja, ti se v tom plácají. Tom by si měl zkrátka uvědomit, že Bill je jeho jediná opravdová láska a nemá smysl s tím bojovat. Měl by ho odprosit, vykašlat se na celý život v L.A. a je to hotovo. Happy ending.
Děkuji za překlad Zuzu
Tom mě vážně už leze na nervi a Billa obdivují že to sice zdánlivě bere dobře.
Vážně by mě zajímalo, co se to tam tehdy stalo, že to Tom odmítal řešit a raději utekl za oceán? Takhle to vypadá, že je sebestředný hajzlík co se bojí zodpovědnosti. Doufám, že to tak není jinak by Billovi nestál za tu námahu.
Díky za kapitolku
Připadá mí, že pořád jenom chodí kolem horké kaše. Ale je pravda, že Tom Billa opustil (a nejen Billa), a nechal je všechny na holičkách. Bylo to od něho sobecké a nemůže čekat, že ho Bill přivítá s otevřenou náručí. Obrazně.
Bill ale zase nemůže čekat, že Tom přileze po kolenou, a s prosíkem. Byli od sebe sice dlouho, ale některé věci se prostě nemění. Měli by do toho prostě pořádně šlápnout a řádně si to vyříkat.
Díky za překlad, těším se na pokračování.
To napětí mezi nimi by se dalo krájet… ale vážně, Bill mi přijde, že vším tím, čím si kvůli Tomovi musel projít, hodně dospěl, i když mě jeho pobavená reakce na Tomovo prohlášení, že se bude ženit docela překvapila 😀
ten konec byla ale zase smršť, jednoduše prostě wow… brutálně dobrá povídka a já moc děkuji za překlad, zuzu 🙂
Bill má naprostou pravdu v tom všem. Ano, já chápu i Toma, že potřeboval pauzu a prostě musel odjet pryč od toho všeho, ale způsob, jakým to udělal a nechal všechny vy štychu byl docela radikální a nehezký vůči ostatním. A vůči Billovi, který vlastně ani netušil proč, to bylo doopravdy ohavné. Plně chápu všechen Billův vztek a sarkasmus, protože já osobně si neumím představit, jak bych se v jeho kůži cítila já….
Moc děkuji za překlad. 🙂