autor: Malámúza
Tom nevěděl, co má dělat.
Opravdu to, co chtěl udělat, co mu říkaly jeho instinkty, bylo svého bratra obejmout. Požádat o odpuštění způsobem, u kterého slov nebylo potřeba. Ale nedotkl se Billa už roky. Až příliš se bál z pohovky vstát a udělat krok směrem k němu, protože měl strach, že Bill neudělá nic jiného, než jen krok vzad.
„… já nevím, co jiného říct,“ řekl mu Tom popravdě.
Bill pokrčil rameny, jeho oči už měly méně divoký výraz. Splasknul. „Nevím o ničem, co bys mohl udělat, aby to cokoliv nějak změnilo.“
A Tom to věděl, věděl to už nějakou dobu, cítil to v kostech, když ho Bill obvinil, že ho opustil, ale bylo to jiné, když to slyšel přímo z Billových úst. Děsilo ho to. Takhle nahlas to znělo, jako by už nebyla žádná naděje, že by se věci mohly vrátit do původního stavu, že by se všechna ta škoda dala napravit. Tom se zachvěl.
„Předpokládám, že by to bylo už příliš, požádat tě, abychom začali znovu?“ Zeptal se Tom.
„No, to teda nevím.“
Což nebylo skvělé, ale mohlo to taky být mnohem horší. Nebylo to ne. Tom věděl, že je tam spousta sraček, spousta závaží, kterými bylo třeba se prohrabat, než bude nalezena normálnost, ať už to pro ně znamenalo cokoliv, ale… „Kdybychom mohli jen – prozatím… mluvit?“ Znovu ukázal gestem k pohovce, nekonečně šokovaný, když se na ni Bill znovu posadil se stejnou váhavostí jako předtím.
Opět nastalo ticho.
„Jsi tady normálně tak často?“ Zeptal se Tom lehce, aby to ticho přerušil, protože se pomalu učil, že vzhledem k jejich časovému odstupu možná jejich rozsáhlé problémy nebyly tím, u čeho by měli začít.
„Ne,“ řekl Bill. „Byl jsem tady včera, protože mě máma chtěla vidět na moje – naše narozeniny.“ Tom uvažoval, jak dlouho to Billovi trvalo, naučit se říkat moje namísto naše, a jak dlouho bude trvat, než se ten proces zvrátí.
„A pak dneska…“ Bill zíral na své ruce a Tom na něj netlačil, aby tu větu dokončil. „Chci říct, že můj rozvrh je docela flexibilní.“
Tom přemýšlel nad včerejším dnem, nad tím, jak se Bill zmínil, že má schůzku. Pocítil další záchvěv lítosti nad skutečností, že ani neví, co Bill teď dělá. Teoreticky, předpokládal Tom, by nemusel dělat nic a stále si přitom pohodlně žít. Ale Tom nic nevěděl. Kdykoliv jeho matka nebo kdokoliv jiný po telefonu Billa zmínil, Tom okamžitě změnil téma. Nechtěl si představovat Billův život bez něj. A v době, kdy se Tom cítil dostatečně pohodlně s tím, aby se dostal do kontaktu s domovem poté, co byl přesvědčen, že Tokio Hotel muselo být zlikvidováno pod váhou jeho nepřítomnosti, bylo to už natolik dlouho, že jakákoliv snaha o kariéru, do které by Bill vstoupil, by už nebyla žádnou novinkou pro nikoho kromě něj.
„Pořád zpíváš?“ přistihl Tom sám sebe, jak se ptá, než se dokázal zastavit. Prostě si o to říkal, opravdu. Aby Bill znovu přišel s tím, že není tak jednoduché zpívat bez nějaké zatracené kapely.
„Tak trochu,“ odpověděl Bill lehce a Tom vydechl úlevou, že v tom jeho dvojče nespatřilo svou příležitost. Nebo se jí alespoň nezmocnil. „Dávám soukromé hodiny.“
Tom se opřel o opěradlo. Nedokázal sám sebe přinutit si to představit. Nebyl překvapen tím, že Bill takovou nabídku dostal, pochyboval, že by jejich bývalí producenti nechali Billův talent promarnit, zvlášť když byl taková obchodovatelná komodita. Ale bylo zvláštní představovat si Billa v kariéře, která nebyla zcela zaměřená na něj. Ne že by Bill potřeboval stát 24 hodin denně v záři reflektorů nebo tak, ale učení bylo pro úplně jiného člověka. A Tom věděl, on věděl, že by to nebyl Davidův první návrh pro Billa, když Tom odešel. Protože věděl, co by to bylo.
Sólová kariéra.
Slyšel by o Billovi víc, zvlášť v LA, kdyby se to stalo. Ale když to nenastalo, Tom vždycky předpokládal, že to znamenalo, že Bill zanechal obecně celou hudbu za sebou. Dokonce i když si to Tom dokázal představit ještě méně než učení.
Doufal, že to znamenalo, že to Bill nemohl dělat bez něj.
„Opravdu?“ Bylo vše, co Tom řekl.
„Jo,“ potvrdil Bill.
Tom měl pocit, že by se tahle konverzace měla přesunout na to, co on sám nyní dělá. Ale myslel si, že Bill už to ví.
Bill by se zeptal.
„Takže, co je tak úžasného na téhle holce, která tě svázala?“
Bylo to řečeno v žertovném tónu a vzhledem k Billovu dřívějšímu nervóznímu smíchu by Tom možná tomu lehkému tónu i uvěřil, ale on to slyšel. To, jak se Billův hlas zachvěl, jako tomu bývalo při Ty sis včera v noci zašukal?. Byl to ten hlas, který ho přiměl k tomu, aby si vzpomněl, že v určitém okamžiku to možná bylo okay dovolit si uklouznout, když přišlo na city, které cítil ke svému dvojčeti. Nebyl si jistý, jestli dokázal unést mluvit s Billem o Vanesse.
Tom pokrčil rameny. „Prostě už je čas, to je všechno.“ To možná ani nebyla odpověď na Billovu otázku, ale byla to pravda. Tom ji nepožádal o ruku, byli spolu prostě už tak dlouho, že se manželství začalo objevovat v jejich rozhovorech čím dál častěji, a po nějaké době se prostě rozhodli. Přirozený vývoj. Jako zřejmá volba následujícího akordu v písni.
Samozřejmě, Tom vždycky nacházel ty nejzajímavější akordy, ty, které se nakonec nejlépe hodily, byly ty nečekané.
„Je pěkná?“ Pokračoval Bill, a Tom jen stihl otevřít ústa, než Bill potřásl hlavou s posmutnělým úsměvem. „To nic, neodpovídej. Zapomněl jsem, s kým to mluvím.“
A bylo tady to stejné píchnutí, které Tom pocítil, když mluvil se svou matkou a ta se zmínila, že Vanessa zněla přesně jako jeho typ. Pořád nebyl spokojen s tím, že je považován za někoho předvídatelného.
„Miluješ ji?“
Tom překvapeně vzhlédl, a našel Billa, jak na něj velmi upřeně zírá. „… Jo. Miluju,“ řekl, ne proto, že by měl pocit, že to je ta správná odpověď, ale protože to byla pravda. Poposedl si na svém místě. Tohle bylo na jeho vkus pořád až příliš závažné téma, víc než si myslel, že jsou schopni právě teď unést, aniž by se dostali do hádky o nebezpečných tématech. Ale právě teď už moc dobře nemohl změnit předmět hovoru. Bill to dříve nenáviděl. Vyhýbání se odpovědi.
„No, já jsem, ehm…“ Bill se zavrtěl. „Jsem za tebe šťastný.“
„…Díky.“
„Elise je těhotná, řekl ti to Gustav?“ Zeptal se Bill najednou a vypadal dychtivě přesunout se na tuto novou informaci. A ne, Gustav mu to neřekl, mluvil s ním jen párkrát za rok, a tak byl Tom dostatečně zaujatý, i kdyby sám nehledal únikovou cestu z předchozího rozhovoru, tak by se po této informaci vrhnul.
„Já-ne,“ řekl Tom. „Myslel jsem, že měli jen jedno.“
„Ne, ne, Gretě už jsou skoro…“ Bill se naklonil kupředu. „Dva roky.“
„Ach.“ Zatraceně, připadalo mu to teprve jako měsíc, když mu Gustav zavolal, že Elise porodila jejich první dítě.
„Chci říct, že to zjistili jen před pár týdny,“ dodal Bill, jako by to Tom vlastně ještě ani neměl vědět, a Tom byl za to vděčný.
„Já, uh…“ začal Tom. „Budu mu muset zavolat.“
„Ty máš jeho číslo?“ Zeptal se Bill a vzduch kolem nich se náhle změnil. Billův výraz se výrazně proměnil, a dokonce i když ten dotaz nebyl obviňující, Tom stále nechtěl odpovědět.
Tom přikývl. „… Jo.“
Bill přikývl nazpět a očima se přesunul ke svým nenalakovaným nehtům. Starý zvyk, Tom to věděl, ale nyní tam nebyla žádná manikúra, kterou by si mohl dloubat nebo upravovat. Bill se chvíli rozhlížel po místnosti a pak se neohrabaně zvedl, Tom ho sledoval.
„Měl bych jít,“ řekl podivně.
„Aha, máš práci nebo tak něco?“ Zeptal se Tom, sám se postavil a byl rozpolcen mezi úlevou a zklamáním.
„Upřímně? Ne,“ řekl mu Bill neklidně. „Já jen, uh… Myslím, že jsem sem přišel křičet a teď…“ Povzdechl si a setkal se s Tomovým pohledem, „prostě… po malých dávkách, okay?“
Stejně tak moc, jako na Toma jedna jeho část křičela, aby Billa nenechal odejít, musel se svým bratrem souhlasit. Budou potřebovat nějaký čas. Hodně času. Přirozený vývoj.
„Okay,“ řekl.
A pak Bill udělal krok kupředu. Mělo to v sobě instinktivní pohyb, ale sám sebe zastavil a Tomovi chvíli trvalo, než ten pohyb rozpoznal.
Bill zvažoval, že ho obejme.
Tom přes svůj šok pomyslel na to, že by udělal první krok, teď když Bill vypadal tak neochotně. Ale nebylo to na něm, aby ten první krok udělal.
„Ahoj, Bille,“ řekl místo toho.
Bill tentokrát ustoupil vzad.
„… Ahoj.“
Byly to jeho první sny, co si vybavoval od jeho posledního snu o Billovi, a nemohl tvrdit, že mu v posledních týdnech chyběly. Ale tyhle byly více sporadické, ne tak souvislé jako minule. Strachy a myšlenky proložené vzpomínkou, která ho zanechala otřeseného a bez dechu.
Řekni mi, že se vrátíš. Slib mi to.
Je to jen pauza, Bille.
Bill vzkazuje, abych ti řekla… chybíš mu.
Proč prostě nemůžeš zvednout ten telefon?
Jsme v tom společně, že? Ovládneme celý tenhle zasraný svět.
Tomi… prosím… víc. Šukej mě.
Tom se s trhnutím probudil v posteli pro hosty, která nahradila jeho vlastní, ale ne jako z noční můry, ale s nápadně nepravidelným bušením srdce. Chvíli mu trvalo, než objevil, co jej vzbudilo, ale když se zavrtěl, aby si odhrnul vlasy z obličeje, ucítil to. Penis mu v boxerkách silně pulzoval.
Natáhl ruku, aby se ho jemně dotknul, a usykl. Chtěl pustit z hlavy poslední obrazy svého snu jako přesně tohle – jen sen. Nebylo by to poprvé, co o Billovi fantazíroval, ačkoliv by to bylo poprvé za hodně dlouhou dobu. Ale tohle nemohl ignorovat. Bylo to tak skutečné – zcela jiné než většina těch ostatních.
Tom přinutil svůj dech, aby se zklidnil a vyrovnal. Nebyl tu žádný jiný způsob, jak to zjistit, pokud se Billa nezeptá, a to byl rozhovor, na který nejsou připravení, pokud by si ho vůbec dokázal představit. Bill by mu stejně možná ani nebyl schopný odpovědět, pokud by v sobě našel tu odvahu. Oba byli tak opilí… Ale byl si tak jistý, že to tak daleko nezašlo. Že opravdu neudělal to, čeho se tak bál, že svému dvojčeti udělal.
Tom pocítil další ohromnou vlnu hanby, silné znechucení nad sebou samým, které tak intenzivně necítil od toho rána poté, a zasténal, otočil se na bok a snažil se silou vůle svou erekci potlačit.
Dnes v noci se už pořádně nevyspí, to věděl.
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Jej, tak on bobánek ani neví jistě jestli se to stalo? No jeho podvědomí na to má docela jasný názor. To víš Tomi, že jste si to rozdali a navíc se vám to oběma pekelně líbilo. 😀 Teď stačí si o tom popovídat a všechno se zlepší. Samože chápu jeho výčitky svědomí. Pokud tohle chtěl dlouho a má pocit, že Billa jen využil. Je pochopitelné že je z toho v prdeli. No jak říkám, stačí si o tom trochu popovídat.
Děkuji za překlad Zuzu
To je zmatek, teď vlastně nevím, co se vůbec stalo. Byla to jen domněnka? A kvůli tomu zdrhl, aniž by si to ověřil?
No, aspoň spolu mluví. To už je pokrok.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Tak on ani neví co se stalo a uteče místo toho aby si spolu promluvili a Bill chudák trpí.
Tak alespoň víme proč se Tom zdekoval za oceán. A klobou dolů, pokud se to tak stalo, že s ním Bill vůbec mluví. Oběma přeji hodně štěstí v tomto hovoru, budou ho moc potřebovat. Tedy pokud to budou chtít vyřešit.
Díky za díleček a těším se na další
V téhle kapitolce byla ta propast mezi nimi tak hmatatelná… bolestivé a smutné… a ten konec, ten mě rozsekal… tak ten pitomec si ani není jistý, jestli se vůbec něco stalo? Sakra, to byl vážně tak podělaný strachem, že zkomplikoval tolika lidem život, hodně lidí zklamal jenom na základě nějaké pitomé domněnky? a i kdyby, co když se to opravdu stalo a Bill si toho pamatuje víc, a o to víc ho Toma odtažitost a následný útěk zranil?
bože… mě se chce křičet… a to Tom prohlásí, že vážně miluje svou snoubenku (což na jedné straně je dobře, ale to nemění nic na tom, že to podělal)… mazec
děkuji moc za překlad 🙂
Já jsem strašně ráda, že se Bill rozhodl to s Tomem zase zkusit. Jo, sice to bude po malých dávkách, ale já věřím tomu, že to nakonec zvládnou a budou tam kde byli předtím jen s tím rozdílem, že Tom to už prostě nebude moci pokazit. jenže tady tohle sbližování bude trvat asi dlouho a já si nejsem jistá, jak dlouho tam chce Tom ještě zůstat. :-/ Mohl by napořád! 😛
Děkuji za překlad. 🙂