autor: Becs
„Je skvělý mít tě zpátky, chlape,“ poplácal mi Andreas rukou po rameni a já sebou trhnul. V ráně na krku mi při tom zatepalo bolestí. Bylo neuvěřitelné, že už uběhlo tolik dnů od chvíle, kdy mě Bill pokousal, a ještě pořád se zcela nezahojila. Pro jistotu jsem si přitáhl mikinu přes náplast, aby Andreas nepojal podezření. To by mi tak po všem tom zmatku scházelo, aby mu došlo, že jsem celou tu dobu strávil s jeho úhlavními nepřáteli.
Když jsem utekl ze zámku, netušil jsem, kam mám jít. Vrátit se do bytu za Andreasem byla jen z nouze cnost. Jakmile jsem překročil práh dvoupokojového bytu, bylo mi jasné, že tady zůstat nemůžu. Všechny ty zbraně, které tu měl Andy vystavené, mě najednou k smrti děsily. Když jsem na nějakou pohlédl, z nějakého nepochopitelného důvodu jsem viděl Billa.
„Víš, že tu nezůstávám. Sbalím si svoje věci a vypadnu,“ namítl jsem, ale kamarád mě nechtěl poslouchat.
„No tak neblázni. Kam jinam bys šel? Nějakou dobu sis potrucoval a teď se můžeš vrátit zpátky k nám. Kluci tě určitě rádi uvidí. My jsme tvoje rodina,“ nevzdával se. Rozepnul jsem si zip na batohu a otočil se čelem k němu. Stál opřený o prádelník a tělem mi bránil v jeho otevření.
„Možná by měl i skutečnou rodinu, kdyby mu ji někdo nevzal,“ ozval se ledový hlas, při kterém mě na zátylku zamrazilo, a zároveň bodlo někde u pupíku. V otevřených dveřích do bytu stál Bill a ležérně se opíral o rám dveří, jako by nebylo nic přirozenějšího, než být v Andreasově bytě.
„Co tady děláš?“ vyhrkl jsem a střelil pohledem po Andym. Doufal jsem, že se před ním Bill neprozradí. Poslední, co jsem chtěl, bylo, aby se ti dva do sebe pustili.
„Něco jsem ti přinesl,“ řekl a hodil po mně něco malého, černého a plastového. Tak tak jsem letící předmět zachytil špičkami prstů na levé ruce a pohlédl na něj. Byla to flashka.
„Co je to?“ zeptal jsem se znovu, i když bych ho nejradši vyprovodil ven. Musel jsem se chovat obezřetně, aby můj bývalý kolega nepojal podezření.
„Kdo jsi?“ zeptal se, když se vzpamatoval z překvapení. Asi mu vrtalo hlavou, jak se tomu vytáhlému klukovi v černém povedlo otevřít dveře, aniž bychom si toho všimli.
„To není podstatné,“ mávl Bill rukou ve vzduchu v ledabylém gestu. „Podstatné je, co je na té flashce. Myslím, že by sis to měl okamžitě pustit.“ Přešel k oknu a posadil se na parapet, jako by to už takhle udělal tisíckrát. „No, do toho,“ popohnal mě znovu.
„Možná bychom si měli promluvit venku,“ navrhl jsem, ale Billův tvrdý výraz mi dal okamžitě najevo, že něco takového nepřichází v úvahu. Založil si ruce na prsou a povzdechl si. Nezbylo mi nic jiného, než vytáhnout z batohu svůj notebook a rozložit ho na kuchyňský stůl. Okamžitě ožil i přesto, že jsem ho teď pár týdnů nepoužíval. Byl jsem za to vděčný, protože tenhle stařeček už měl něco za sebou.
Rozklikl jsem složku s Billovým souborem a zjistil, že v jediné složce, která na flashce byla, je jen jedno video.
„Bille, co tohle je?“ zkusil jsem to znovu.
„Spusť to,“ přikázal mi a v jeho tváři se nezračila ani jediná emoce. Byl tvrdý a chladný jako ten první večer, co jsem se s ním střetl. Kdyby tu nebyl Andreas, nechtěl bych s ním vůbec mluvit, jenže kdybych mu začal teď odporovat, mohli bychom se pohádat, a pokud by došlo i k rvačce, Andy by rychle prokoukl, kdo Bill vlastně je, a nepochybně by se ho pokusil zneškodnit. Byl jsem naštvaný, že Billův bratr zabil toho mého, ale to ještě neznamenalo, že jsem chtěl, aby byl taky mrtvý. Nezbývalo mi nic jiného, než dvojklikem spustit ono video, ať už na něm bylo cokoliv.
Trvalo pár vteřin, než jsem si uvědomil, že se dívám na záběr z jakési bezpečnostní kamery. Byla namířena na střechu domu a podle okolí jsem poznal, že je to ten, ve kterém se právě nacházíme.
„To je tahle budova. Proč se na to mám dívat?“ nechápal jsem, ale i tak jsem pořád držel oči na obrazovce.
„Buď trpělivý,“ nabádal mě Bill. Andreas se mezi tím přesunul vedle mě a nahlížel mi přes rameno. Cítil jsem, jak každou chvilku nedůvěřivě střelil pohledem po Billovi.
Najednou se otevřely dveře na střechu a vešly dvě postavy v černých mikinách, podobných těm, které jsme nosili, když jsme vyráželi lovit upíry.
„To je přece Tyler,“ vydechl jsem, když jsem rozeznal obličej svého bratra. „Určitě to je on.“ Dychtivě jsem hleděl na monitor, takže jsem nejdřív nepostřehl, jak se za mnou Andreas napjal.
„To bych nedělal,“ slyšel jsem říct Billa, ale tak jsem se soustředil na dění na střeše, že jsem se tím nezabýval. Dychtivě jsem chytnul okraje notebooku a přisunul si ho blíž, jako bych tak mohl vidět lépe. Tyler mluvil na druhého muže a hodně u toho gestikuloval, rozhazoval rukama a přecházel sem a tam. Bylo tak skvělé zase vidět bratra. Naši pěstouni nás nikdy nefotili ani nenatáčeli, takže jsem na něj neměl jedinou hmatatelnou vzpomínku. Jenže za okamžik mi došlo, co je to za video, a už jsem tolik netoužil po tom vidět ho do konce. Za chvilku uvidím, jak Marcus Tylera shodí ze střechy.
„Proč chceš, abych to viděl na vlastní oči? Je už tak dost strašné, že tvůj bratr zabil mého,“ vyhrkl jsem a cítil jsem, jak se mi žaludeční šťávy v břiše vzpírají.
„Bratr?“ vydechl Andreas a mně došlo, jakou podělanou chybu jsem právě udělal. „Marcus je tvůj bratr? To znamená, že ty jsi..?“
„Upír,“ skočil mu do toho nevzrušeně Bill. „Nedělej z toho drama.“
„Tome, vypni to. Nemusíš se na to dívat,“ pronesl zničehonic Andy, ale v jeho hlase zazněl podivný třas. Otočil jsem se na něj a viděl v jeho očích strach. Něco tady kurevsky nehrálo.
„Jen se na to dodívej,“ oponoval mu Bill a měřil si mého kamaráda ostražitým pohledem. Bylo znát, že si hlídá každý jeho pohyb. Byl jsem z toho totálně zmatený. Obával jsem se, že jakmile se otočím zpět k notebooku, ti dva po sobě skočí. Nicméně zvědavost byla silnější. Děj se posunul dopředu, takže už teď na střeše rozhazovali rukama oba muži. Na Tylera jsem viděl dokonale, ačkoliv byl zády ke kameře. Druhý muž však zůstával ve stínu. I tak jsem, ale poznal, že má postavu mnohem vyšší a vysportovanější než Billův bratr. Pokud to byla opravdu noc, kdy můj bratr zemřel, nebyl to Marcus, kdo ho zabil. Jenže, kdo teda?
„Toho budeš litovat,“ zasyčel Andreas. Nebyl jsem si jistý, jestli to patřilo mně nebo Billovi, protože jsem se neotočil. Muži se teď začali pošťuchovat a vypadalo to, že se schyluje ke rvačce. Jejich pohyby najednou byly nepřátelské a mnohem agresivnější. A pak celý můj svět zčernal a propadnul se do pekel. Druhý muž vykročil ze stínu a já v něm poznal člověka, který mi byl po Tylerovi nejbližší. Kamarád, co mě vzal pod svá křídla a byl pro mě opravdovou oporou v těch nejtěžších chvílích. Dřív, než jsem toto poznání stihl nějak zpracovat nebo na něj zareagovat, viděl jsem, jak můj bratr padá přes okraj římsy a padá dolů, až se ztratil z dosahu kamery. Nahrávka skončila a video se vypnulo. Několik vteřin se ani jeden z nás nepohnul. Nakonec jsem v sobě našel aspoň špetičku síly a vůle, a otočil se na židli doleva.
„Andreasi,“ pronesl jsem hlasem, který mi byl naprosto cizí. „Cos to udělal?“ Můj bývalý kamarád se přímo třásl zlostí, pěsti svíral tak, až mu bělely klouby. Vstal jsem, abych se na něj mohl dívat zpříma, takže jsem teď stál mezi ním a Billem a dostal ze sebe jen jediné slovo: „Proč?“
„Proč? Ty se ptáš proč?“ odfrkl si posměšně a ani trochu se nepodobal tomu člověku, kterého jsem znal. „Protože je tvůj posraný bratříček úplně stejný jako ty. Najednou mu lovení upírů nebylo dost dobré, a tak se rozhodl, že s tím sekne. To bych ještě přežil, jenže ten idiot začal přemlouvat i ostatní. Nemohl jsem si dovolit přijít o celou vycvičenou skupinu. Nechtěl jsem ho zabít. Doufal jsem, že mu vtluču do hlavy trochu rozumu, jenže on si nechtěl nechat říct. Byla to jeho chyba,“ pokrčil ledabyle rameny.
Krev mi v žilách jen vřela. Bill to očividně vycítil, takže vstal a přešel ke mně. „A tak se rozhodl hodit to na prvního upíra, jehož jméno ti přišlo na mysl?“
„Jo, policajtům jsem řekl, že jsem to všechno viděl. Donutil jsem kluky, aby mě podpořili, takže se v tom nikdo moc nešťoural,“ pokrčil ledabyle rameny.
„Odkud vůbec Marcuse znáš?“ vyptával se Bill.
„Jednou jsem o něm četl v novinách. Psalo se tam něco o upírské šlechtě a tohle jméno mi utkvělo.“
Zničehonic jsem se cítil úplně prázdný. To, v co jsem několik let věřil, byla naprostá lež. Spal jsem v jedné místnosti s vrahem mého bratra. Jestli jsem se cítil hloupě, když jsem zjistil Marcusovo pravé jméno, teď jsem si připadal jako totální kretén. Nechal jsem se obelhávat několik let a považoval Andrease ze přítele. Najednou mě ovládl prudký vztek a vykročil jsem směrem k němu.
„Ty hajzle,“ štekl jsem, ale dřív než jsem se ho stihl dotknout, Andreas vytáhl z rukávu nůž.
„Ani to nezkoušej,“ pohrozil mi. V následujícím okamžiku vrhnul nůž dopředu, ale nemířil na mě, nýbrž na Billa. Ten nůž pohotově chytil ještě v letu, dřív než se mu stihl zapíchnout do oka.
„Dobrý pokus,“ uculil se a hodil ho zpátky. Tentokrát našel svůj cíl a zabodl se do Andreasova levého ramena. Ten ho se zařváním vyškubnul, i když ho to muselo šíleně bolet. Netušil jsem, co teď dělat. Andreas měl výhodu domácího pole, takže přesně věděl, kde se nacházejí všechny zbraně. Bránil jsem Billovi ve výhledu, takže nestihl patřičně rychle zareagovat, když se Andy vrhl k posteli a zpod polštáře vytáhl stříbrnou pistoli.
„Oba ruce nahoru,“ přikázal a namířil ji Billovi na hlavu. „Nechci tě zabít, Trumpere, takže ustup, abych se mohl vypořádat s tímhle.“
„Ne,“ pronesl jsem rozhodně. Nikdo by mě nedonutil ustoupit mu z cesty, aby se mohl dostat k člověku, kterého jsem miloval nejvíc.
„Jak je libo. Zařvete oba,“ řekl posměšně a sklonil zbraň níž, do míst, kde mi tlouklo srdce. V jediné vteřině se odehrálo několik věcí najednou. Andreas zmáčkl spoušť, až to hlasitě prásklo. Zároveň mě Bill zezadu popadl za ramena a škubnul mnou do boku, takže mě odstrčil z dráhy letící kulky. Bohužel už však neměl žádný čas na to, aby jí uhnul on sám, takže ho zasáhla do hrudníku. Upadl jsem na zem a hned se na něj otočil. Střela prolétla skrz a vysklila okno za ním.
„Takže přece jen půjdeš první,“ zašklebil se Andreas. Bill mocně lapal po dechu. Kulka pravděpodobně zasáhla jeho plíci.
„Ty hajzle,“ dostal ze sebe ztěžka.
„Ano, poznal jsi to správně. Jsou stříbrné,“ roztáhl Andy rty v širokém úšklebku. „Z toho se tak snadno nevylížeš.“
A než jsem se stihl jen pohnout, zmáčkl spoušť znovu a jednu po druhé sázel kulky do Billova těla. Ten tlakem střel udělal několik kroků vzad, až se ocitl přímo u okna. Když zazněl poslední výstřel, Billovo tělo se napjalo a s podivnou ladností propadlo prázdným prostorem. Na moment jsem si připadal jako ve zpomaleném filmu, když jsem sledoval, jak černovlásek letí vzduchem ven a mizí ve tmě.
„Teď se seber a vypadni,“ štěkl Andreas. Úplně jsem zapomněl, že je v místnosti ještě pořád se mnou. Bez jediného zaváhání jsem proletěl bytem a utíkal chodbami. Neměl jsem nervy čekat na výtah, takže jsem to vzal po schodech. Každé patro mi bolestně připomínalo, z jak velké výšky Bill padal. Tohle nemohl přežít.
Když jsem rozrazil vstupní dveře, na chodníku jsem uviděl jen úlomky skla, ale po Billovi ani vidu ani slechu. Jak vlastně umírají upíří? Promění se v obláček popela jako ve filmech? Proč jsem se tímhle nikdy nezabýval? Doběhl jsem až k místu, kde by měl ležet, a se směsicí úlevy i zděšení uviděl krvavou skvrnu, která se táhla po chodníku a mizela za rohem. Možná ještě nebylo úplně pozdě. Rozběhl jsem se a ocitl se v uličce, která až děsivě připomínala tu, ve které jsme s Billem poprvé skutečně mluvili. Našel jsem ho ležet za hromadou kartonových krabic. Seděl, napůl se opíral o zeď a vypadal příšerně. Roztrhl si mikinu a tričko a já měl možnost vidět několik červených hojících se fleků. Tři z kulek mu ležely u nohou. Nepochyboval jsem, že si je vyndal sám.
„Je tam ještě jedna,“ zasípal a podával mi krátký nožík. Jeho pokožka měla šedavý odstín. „Musíš mi ji vytáhnout. Nedosáhnu tam.“
Adrenalin proudící mým tělem mi nedovolil ani na vteřinu zaváhat. Kleknul jsem si k němu a nechal se navést na místo, kde zbývala poslední střela. Moc jsem se nezaobíral tím, co se právě chystám udělat a zajel nožem do masa. Překvapilo mě, jak snadno to šlo. Vegetarián ve mně se dožadoval pozornosti a chtěl si kleknout na zem a nezřízeně zvracet. Zatlačil jsem tyhle myšlenky do pozadí a prostě se soustředil jen na to, co dělají moje ruce.
„Musíš tam strčit prsty a vytáhnout ji,“ instruoval mě Bill. Usykával bolestí, když jsem ho porcoval jako kus hovězího, ale ani se nepohnul. Udělal jsem, co mi radil, a za chvilku už jsem narazil na tvrdý kov. Pomohl jsem si nožíkem a tu poslední kuličku vytáhl ven.
„Díky,“ vydechl Bill vděčně. Rána se okamžitě začala hojit, ale jeho obličej nevypadal ani o trochu líp. Naopak mu všude na kůži začaly vystupovat žíly a měly podivně šedostříbrnou barvu.
„Co se to děje?“ hladil jsem ho po čele, jako bych mu je snad mohl dotykem vyžehlit.
„Stříbro,“ dostal ze sebe a zakašlal, až mu bradu zbarvily drobné kapičky krve. „Proudí mi v těle a rozežírá mě zevnitř.“
„Za jak dlouho to přestane?“ ptal jsem se vyděšeně a tušil, že odpověď se mi nebude líbit.
„Nepřestane. Je ho hrozně moc.“
„Co můžu udělat? Co potřebuješ?“ O slovo se hlásila panika, jenže Bill mě teď potřeboval.
„Krev,“ zakašlal znovu. Červené stružky mu začaly vytékat i z nosu a z uší.
„Tak tě vezmu do nemocnice. Tam ti dají krev a všechno bude v pořádku.“ Musel jsem najít nějaké řešení. Přece ho nenechám vykrvácet v temné uličce.
„Je to daleko a já to dneska bohužel vzal pěšky,“ pousmál se, ale nic veselého na tom nebylo. „Navíc se blíží svítání.“
„Tak se napij ze mě,“ nabídl jsem okamžitě.
„Tome, potřebuju hodně krve. Prostě tu jen buď se mnou,“ zakašlal a sesunul se po zdi níž, takže už skoro ležel. Hlavou mi běžela spousta věcí. Na chvilku jsem zvažoval myšlenku, že sem dotáhnu někoho z ulice a donutím Billa, aby se napil z něj, když byl tak tvrdohlavý a nechtěl mě proměnit. Jenže k čemu by to bylo? On nechtěl proměnit nikoho. A ani já jsem neměl v úmyslu mít na krku proměnu někoho neznámého.
Pohled mi padl na nožík, který jsem předtím zahodil. Střelil jsem pohledem po Billovi, který vypadal, že už sotva vnímá, co se kolem něj děje. Byl téměř bílý a mrkal velmi pomalu.
„Chci, abys věděl, že mě to všechno mrzí,“ šeptal. „Miluju tě.“
Nepotřeboval jsem další pobízení. Popadl jsem do ruky nůž a jediným prudkým tahem jsem si protnul zápěstí na zdravé ruce. Překvapilo mě, s jakou intenzitou krev vystříkla, ale neměl jsem čas na to, abych to zkoumal. Billovy oči se najednou otevřely do široka, jak ucítil závan mé krve.
„Co to děláš?“ zamumlal, když jsem mu zápěstí přiložil ke rtům a rozmazával jsem mu krev všude po bradě. Držel čelisti pevně stisknuté a za žádnou cenu nechtěl povolit.
„No tak, Bille, napij se,“ přikazoval jsem mu. Přelezl jsem mu nad tělo a obkročmo se na něm usadil. Nemotorně ho chytil za zátylek a násilně mu cpal zápěstí do pusy.
„Ne,“ otočil hlavu bokem. „Nedokážu přestat.“
„Na tom mi vůbec nezáleží,“ řekl jsem a kousek se odtáhnul, aby mohl mluvit. „Chci být s tebou. Pokud se nenapiješ, umřeš v téhle uličce a já hned na to vykrvácím. Takže nám prokážeš velkou laskavost, když otevřeš tu zatracenou hubu a napiješ se. Nejsem Alexis, nestane se mi to, co jemu. Tam nahoře jsi mě zachránil. Dovol mi ti to oplatit. Nech mě to udělat.“
V Billových očích se promítlo jakési pochopení. Pevně sevřel víčka a zašeptal: „Ta proklatá ženská to věděla.“ Netušil jsem, o čem to mluví, a bylo mi to jedno. Znovu jsem mu přiložil zápěstí k puse. Začal jsem pociťovat slabost. Nebylo divu, z rány mi crčela krev.
„Nechej ho to udělat,“ zamumlal Bill a pak konečně rozevřel rty a začal pít. Nejdřív jen opatrně a pomalu, jako by chtěl jen ochutnat. Postupně začal přidávat na intenzitě a za okamžik mou krev už přímo chlemtal. Začal jsem to vnímat v konečcích prstů a rychle se to šířilo celým mým tělem. Byly to ty stejné pocity, které jsem zažíval, když mě kousnul posledně. Nemohl jsem si pomoct a cítil, jak začínám v džínách tvrdnout. Billův jed působil jako balzám a já už necítil bolest v tepajícím zápěstí.
Dal se do kupy natolik, že se dokázal posadit a vytáhnout si mě do pohodlnější polohy. Přes mlhu jsem se zahleděl do jeho hladových modrých očí a podbřišek se mi stáhnul chtíčem. Vím, že to bylo absurdní. Oba jsme prakticky umírali, ale já cítil jen vzrušení. Když mi nohy vypověděly službu a já se posadil Billovi do klína, zjistil jsem, že je na tom podobně.
Jeho pohyby dostaly dravost a jedním trhnutím mi stáhnul z ramene mikinu. Dalším škubnutím mi strhl náplast, až se objevily dvě tečky po jeho zubech. Naklonil se ke mně a na krku mě polechtal jeho dech. Jedním tahem mě olízl a pak už mi zabořil špičáky do krku přímo do tepny, která mu pumpovala krev do úst. Snažil jsem se udržet vědomí, ale temnota mě pohlcovala. A pak už jsem se tomu nedokázal dál bránit. Všechna ta slast a bolest se slila do jednoho neurčitého pocitu a já omdlel.
autor: Becs
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 25
Tak to opravdu byl Andreas. Zajímalo by mě, kde se u něho vzala taková zášť k upírům. Možná je to skrytá závist, vždyť upíři jsou v podstatě o level výš než lidi, mocní, silní a "téměř" nesmrtelní. A nebo je jenom xenofob a rasista. Kdo ví…
Jenže teď to není podstatné, protože Tom a Bill se právě dostali do situace, která zásadně mění úplně všechno. Doufám, že se z toho dostanou. Oba.
Díky za kapitolu a těším se na další.
Tak že to byl Andreas to jsem zvědavá jak to bylo dál.
Ten konec byl strašně silný, skoro se mi chtělo do něčeho praštit, když to takhle skončilo a já nevím, jak to bude dál. I když samozřejmě doufám, že se to povede a že to přežijou oba, jen Tom už v lehce pozměněném stavu…
Andrease ani nekomentuju. napadlo mě už dřív, že v tom bude mít nějak prsty, ale tímhle u mě úplně skončil. Přála bych mu, aby ho teď Tom, už jako upír, chodil v noci strašit!!!
Že v noci strašiť, 🤣 Zuzu to nemalo chybu! 😆
Zabte ho! Zabte toho blondatyho srace nebo za sebe nerucim! Kriste pane co me to delas! Becs! Jestli ta mrcha zdrhne nebo ja nevim co, budu strasit ja tebe! Oh Tom by ho mohl rozcupovat na konfety kteryma posype koberecek k Billovu budoucimu trunu.
[5]: Tohle je ta Bitter kterou znám a miluju. Tyhle sadistické sklony si zapamutuj pro věci příští. 😀
[6]: uvedomujes si CO mam prave rozpracovano? Abys nelitovala 😀
[7]: No tak samozřejmě, že ne hned teď. Myslím to spíš do vzdálenější budoucnosti. 😀
Pozde *vysinuty jokeruv smich*
Bože, ulevilo se mi, že Marcus to nebyl, ale Andreas, hajzl jeden, tady doufám, že mu to neprojde jenom tak. Určitě si myslí, že Billa dostal, takže by pro něj bylo dost překvapení, až si ho najde a dostane ho… teda za předpokladu, že ten závěr kapitolky nevěstí neštěstí
Bože, ten konec byl nervydrásající… trochu se mi ulevilo, že Bill není definitivně mrtvý, že velké množství krve by mu mohlo pomoct, ale bojím se, že se něco posere a těm dvěma to nevyjde 🙁
teda já čekala, že Bill bude muset zachraňovat Toma tím, že ho promění a ono je to zase naprosto jinak, než jsem si myslela, zlatíčko, ty mě pokaždé dostaneš, takže já jenom doufám, že to klapne a třesu se na další dílek 🙂
No, upřímně mě i na konci minulého dílu napadlo, zda s úmrtím Tomova bratra nemá co dočinění Andreas, ale hrozně rychle jsem to zavrhla, protože mě nenapadla ani jedna věc, proč by to proboha dělal. Ovšem když přišel Bill za Tomem a hodil po něm flashku, měla jsem jasno. Samozřejmě mohlo být všechno jinak, ale hned mě napadlo, že to bude Adreas a je mi z toho špatně. Takovou dobu Tom pokládal Andrease za nejlepšího a on mu přitom zabil bratra jen kvůli tomu, že už nechtěl chytat upíry a říkal ostatním v partě své názory…Šílené!!!
No a jak jinak než že jsem si myslela, že Bill umře. Když do něj Andreas několikrát vystřelil, myslela jsem, že už nemůžu ani doufat…o to více mě překvapilo, když Tom našel ještě žijícího Billa, ale ohromně mě to potěšilo! A troufám si i říct, že tohle je to nejlepší, co se mohlo stát, protože takhle byl Bill donucen Toma přeměnit v upíra a mě je více než jasné, že pokud by jej k tomu okolnosti nedonutily, nikdy by to neudělal!