autor: Becs
Klečel jsem nad Tomovým tělem a poslouchal, jak jeho srdce bije čím dál tím pomaleji. Každé tiché buch, buch mi v uších znělo jako hromobití. Zběžně jsem pohlédl k nebi, abych zjistil, že paprsky slunce už olizují vrcholky budov. Jadrně jsem zaklel a obrátil pozornost zpět k chladnoucímu tělu před sebou. Nebylo nic divného na tom, že se Tomův tep zpomaluje. Musel nejdříve zemřít, aby se mohl stát upírem. A pak to přišlo, jeho srdce ztichlo úplně. Kolem nás se probouzel Londýn, ale já neslyšel popelářské auto, které jen kousek od nás projelo. Ani dva opilce hádající se o nějakou naprostou zbytečnost. Jediné, na co jsem se dokázal soustředit, byla Tomova mrtvola, protože pro tento moment nebyl ničím jiným. Jen kusem studeného masa. Při té představě jsem se otřásl.
„No tak, pospěš si,“ procedil jsem skrz zatnuté zuby. Děsila mě myšlenka, že se Tom stane upírem, a hned vzápětí se usmaží na škvarek díky síle dotěrného slunce. Jeho rty byly úplné bílé, jak jsem z něj vysál téměř všechnu krev. Ruce měl volně položené podél bolů a i prsty vypadaly podivně vybledle. Oba jsme byli zamazaní a špinaví a nezasvěcenému by to jistě připadalo jako rvačka, ze které jsem vyšel jako vítěz.
A pak mé útroby začal spalovat strach. Co když se něco totálně posralo? Co když jsem ho neproměnil v upíra? Co když jsem ho prostě zabil? Trvalo to až moc dlouho. Už by měl být dávno vzhůru. Pátral jsem v paměti po vzpomínce na Alexisovu proměnu. Ne, rozhodně to netrvalo tak dlouho. Jakmile Alexis odpadl a srdce mu přestalo bít, uběhlo sotva pár vteřin a už pádilo jako šílené. Zvedl se a ihned toužil po krvi. Tomovi to trvalo až moc dlouho. Přišoupl jsem se na kolenou blíž k němu a vzal do dlaně jeho ruku.
„Tome, no tak,“ oslovil jsem jej znovu. Bez valného účinku. „Nemysli si, že mě tady teď necháš.“
Zacloumal jsem s ním, ale jediným výsledkem bylo, že rozhodil ruce jako hadrový panák a hlava mu sklouzla do nepřirozeného úhlu. Zamrazilo mě až do morku kostí. Teď opravdu vypadal jako mrtvola.
„Neopovažuj se umřít,“ zařval jsem a začal ho jako šílenec mlátit pěstmi do hrudníku. Nikdy bych si nedokázal odpustit, kdyby on zemřel jen proto, abych já mohl žít. Já už jsem měl stovky životů a ten jeho sotva začal. Zmoženě jsem se od něj odvrátil a sesul se podél zdi.
„To ne, to ne, to ne,“ opakoval jsem a mlátil zátylkem do cihel za mnou. Všechno bylo v prdeli. Tom byl mrtvý. Mrtvý. Už s ním nikdy nepromluvím. Jediné, co mi po něm zbylo, je mrtvola, kterou budu muset odklidit.
A pak v té nejdelší vteřině v celém mém životě, kdy jsem zvažoval, že si to taky půjdu hodit, se ozvalo mocné nadechnutí. Tom doširoka roztáhl oči a nezraněnou ruku si přimáčkl na srdce.
„Kurva, to bolí,“ zaklel, když se mu srdce rozběhlo v plném tempu.
„Žiješ,“ vydechl jsem a úleva rozlévající se mi celým tělem mi doslova vyrazila dech. Nebyl jsem schopen se ani hnout.
„Jsi v pořádku?“ ujišťoval se Tom a pracně se snažil si sednout a dostat se ke mně blíž. Tělo mu proměnou zesílilo a zmohutnělo, takže teď byl větší než já. Zakrvácená mikina se mu na ohromných ramenou přímo napínala a hrozilo, že se každou chvilkou roztrhne ve švech. Jestli jsem byl já svalnatý a štíhlý, on byl proti mně obr. Během jednoho mrknutí se z něj stal jeden z největších upírů, jakého jsem kdy viděl.
„Právě jsi umřel a proměnil se v upíra. Neměl by ses starat o mě,“ usmál jsem se na něj. Jeho krev mě ještě pořád hřála v žaludku, takže ačkoliv jsme se právě nacházeli v dost posrané situaci, nedokázal jsem cítit nic jiného než vděk a radost, že je na živu. „Potřebuješ se okamžitě napít krve.“
„Ne, potřebuju najít Andrease a zabít ho,“ odporoval mi a pokusil se vsát. Nohy měl tak slabé, že ho neunesly, a tak se svalil vedle mě jako obří pytel brambor.
„Sotva by ses dokázal vyplazit na hlavní ulici,“ nenechal jsem se odbýt. „A pokud by ses dostal až tam, shořel bys jako papír. Musíš si dát krev a pak okamžitě vyrazíme domů, dřív než se úplně rozední. Jinak tu opravu zařveme oba. Andrease si podáme jindy.“
„Nevím, jestli jsem připravený pít krev,“ pronesl nejistě. I když z něj byl medvěd, pořád jsem viděl tu sladkou nevinnost v jeho tváři.
„Kurva, Tome, na to teď vážně není čas.“ Popadl jsem do ruky nůž, kterým si předtím rozříznul zápěstí, a napodobil ho.
„Musíš si pohnout. Hojím se rychle,“ řekl jsem, a aniž bych čekal na jeho vyjádření, jsem mu strčil ruku pod nos. Kapičky krve mu zamazaly rty a on si je instinktivně olíznul. Dál už vzdorovat nedokázal. Přisál se mi na tepnu a s přivřenými víčky si vychutnával vše, co jsem mu nabízel. Když oči otevřel, mohl jsem spatřit jejich nekonečnou modř. Byl tak krásný, až se mi z toho zhoupnul žaludek. Jeho jed mi rychle pronikal do těla a já začínal být pekelně nadržený. V duchu jsem se pořád okřikoval, ale bylo to marné. Pudy jsou pudy.
„Ach bože,“ zaklonil jsem hlavu dozadu a mírně se zavrtěl. Přál jsem si, aby nikdy neskončil.
„Co to bylo?“ zeptal se, když mou ruku sundal dolů. Myslel jsem, že nebude moct přestat a bude potřebovat mnohem víc, ale vypadal v pohodě. Alexisovi má krev nestačila. Potřeboval jí mnohem víc. Ze začátku to byly litry a trvalo hrozně dlouho, než se svou žízeň naučil ovládat. S Tomem zatím všechno probíhalo úplně jinak.
„Co?“ odpověděl jsem otázkou, i když jsem tušil, na co se mě ptá.
„Něco jsem viděl. V hlavě.“
„To jsou útržky mých vzpomínek. Moje pocity a tak dále. Teď není čas, abych ti to vysvětloval. Opravdu musíme hodně spěchat.“
„Viděl jsem hrad a sníh. A malého kluka u nějaké kašny,“ nepřestával zasněně blábolit.
„To je v Rumunsku. Tome, kurva,“ zatřásl jsem s ním. Jeho oči nabyly původní hnědou barvu a on zamrkal.
„Do prdele, něco je špatně,“ zaklel a začal se sbírat na nohy. Vrtěl se, jako by mu po těle běhaly stovky mravenců.
„To je slunce. Už vyšlo,“ ukázal jsem k nebi a doufal, že už se konečně probere.
„Kurva, musíme rychle jít,“ začal vyšilovat, popadl mě za ruku a táhnul směrem do ulice.
„Počkej chvilku,“ zarazil jsem ho. „Nasaď si kapuci. Celou dobu se musíme držet ve stínu, jasné? Přímý kontakt na kůži nás hned nezabije, ale bude to pekelně bolet.“
„Dobře,“ přikývl soustředěně, jako bych byl instruktor, který mu podává informace při skoku z letadla.
„Drž se u mě. Přece jen jsem upír o trochu déle než ty,“ mrkl jsem na něj. Byl jsem si jistý, že se domů nedostaneme bez úhony, vzhledem k tomu, že je teď Tom mnohem větší a méně mrštný.
„Počkej,“ zastavil mě teď on. Zahákl prsty za okraj sádry a jedním škubnutím si ji serval z ruky. Ohromně to na mě zapůsobilo. Už jsem se viděl v sevření těch obrovských pracek.
„Teď už to potřebovat nebudu, ne?“ vysvětlil, když jsem na to nic neříkal a jen na něj zíral. „Už není zlomená.“
„Eh, jo jasně,“ pokoušel jsem se najít ztracenou rovnováhu. V ústech mi úplně vyschlo a v podbřišku jsem cítil příjemný tlak. Možná to nakonec nebyl tak špatný nápad, udělat z něj upíra.
Cesta domů byla složitá a namáhavá. Postupovali jsme pomalu. Přebíhali ze stínu do stínu a při každém delším pobytu na slunci jsme museli chvilku nabírat síly. Tom byl příjemně překvapený svou nově nabytou rychlostí, a tak se rozhodl ji vyzkoušet. Bohužel jednou nerozvážně vyběhl, aniž by si předem vyhlédl stinné místo, a spálil si půlku obličeje. Musel jsem mu dopřát trochu své krve, aby se rychle uzdravil. Ulevilo se mi, když jsme se dostali do lesíku, kterým byl obehnán pozemek zámku. Znamenalo to, že už jsme skoro doma. Jedinou starost mi dělala příjezdová cesta, která byla až nechutně dlouhá, a zabezpečená vstupní brána. Ta bude určitě zamčená, protože už je den. Bude potřeba naťukat vstupní kód, a to by mohlo nějakou dobu trvat. Bunda mě nedokáže chránit dost dlouho a nerad bych vzplál jako pochodeň.
Když jsme se dostali k posledním stromům, zastavil jsem se a prohlížel si okolí. Všude bylo ticho a klid. Jak taky jinak. Který blázen by se teď procházel venku, když ho to mohlo zabít?
„Co je? Už nemůžeš?“ dobíral si mě Tom. Byl očividně nadšen, že se při běhu ani nezadýchal.
„Brána je otevřená,“ zamumlal jsem si spíš pro sebe. Nepochyboval jsem o tom, že za to můžeme poděkovat Sonji. Zlatá ženská. „Tome, půjdu napřed a…“
„No tak na to zapomeň,“ skočil mi do řeči. „Jsme v tom spolu. Vím, že je to dlouhý úsek, ale zvládneme to.“
Stočil jsem pohled k jeho tváři a musel jsem se usmát. Jak jsem mohl kdy uvažovat o tom, že ho nechám jít a všechno zvládnu sám? Propletl jsem prsty s jeho a kývnul na něj. Připravili jsme se do startovní pozice jako běžci před závodem a psychicky se připravovali na bolest, která musela zákonitě přijít.
„Tak do toho,“ dodal nám Tom odvahy. Naposledy jsme na sebe pohlédli a vyběhli ven. Celou dobu jsem svíral Tomovu ruku ve své. I když jsem cítil, jak mě její hřbet začíná pálit. Jak jsem předpokládal, kapuce moc dlouho nevydržela a brzo jsem zaznamenal, jak mi vršek hlavy začíná žhnout. Hrdlo mě pálilo hroznou žízní a i obličej jsem měl v jednom ohni. Dle Tomova supění jsem odhadl, že na tom není o moc líp. Schody jsme vyběhli, aniž bychom před bránou přibrzdili. Vrazili jsme do ní, až se rozevřela dokořán, a dopadli na chladivý mramor. Nikdy jsem nebyl tak rád, že jsem doma.
Přetočili jsme se na záda a dali se do hlasitého úlevného smíchu. Oba jsme byli sežehnutí a červení jako rajčata. Brána za námi zaklapla a vstupní halu zahalil příjemný stín, rušený jen tlumeným svitem bodovek na zdi.
„U Drákulových ohnivých psů, děkuju,“ dolehl k nám hlas a následně i zvuk kroků. Sonja k nám přibíhala po obrovských schodech. Pravděpodobně na nás čekala v mé ložnici. „Jste v pořádku?“
„Vidíš, že jsme,“ zazubil jsem se na ni a přetočil se znovu na břicho. Potřeboval jsem si zchladit tvář o podlahu. Kůže už byla zahojená, ale ještě pořád pálila. „Ale to jsi musela vědět i předtím.“
„Pokaždé nevidím úplně všechno,“ štěkla na mě podrážděně. Vzhlédl jsem k její uřícené tváři a překvapilo mě, jak vypadá. Šaty měla celé pomuchlané a na hlavě vrabčí hnízdo. To bylo poprvé, co jsem ji viděl takhle neupravenou. Musela kvůli nám šílet strachy. Třískla vedle mě stříbrných pohárem, a pak se vyčerpaně posadila na nejnižší schod.
„Pijte,“ přikázala nám a dlaň si přiložila na čelo. Přinutil jsem se vstát a vytáhl Toma s sebou. Popadl jsem pohár a několikrát se hltavě napil. I přes to, že jsem před chvilkou vycucnul celého Toma, krev mi teď přišla víc než vhod. V puse už jsem měl zase jako v pokojíčku. Podal jsem pohár Tomovi, ale ten jen odmítavě zavrtěl hlavou.
„No tak, Tome, potřebuješ to,“ zamračil jsem se. Snad opravdu nebude odmítat krev.
„Já nechci tuhle krev,“ zašeptal, ale i tak se to rozlehlo celým prostorem.
„Ach pane bože,“ ujelo Sonji. Přestala se ovívat a vstala. „Buďte tak hodní a pokuste se nenadělat moc hluku,“ zpražila náš přísným pohledem s jasným podtónem pobavení.
„Tak pojď,“ zazubil jsem se na Toma, když zmizela za rohem jedné z chodeb. Během vteřiny jsme byli v ložnici a hladově ze sebe strhávali oblečení. Byli jsme špinaví, oba jsme dost krváceli, takže na nás zůstala zaschlá krev, a ještě pořád jsme na sobě cítili popáleniny, ale v tuhle chvíli nám to bylo jedno. V tento moment jsme existovali jen my dva. Jen já a on. Kluk, který pro mě umřel. Muž, pro kterého bych umřel já.
„Co se stane, když ze sebe budeme pít současně?“ zjišťoval Tom mezi jednotlivými polibky, když mi omylem roztrhl tričko. Bude ještě trvat, než se naučí ovládnout svou sílu.
„Představ si to, co jsi cítil, když jsem z tebe pil, a přidej k tomu to, co jsi viděl, když jsi pil ze mě. A přidej si k tomu fakt, že tentokrát neomdlíš a budeš si to moct vychutnat při vědomí až do konce,“ odpověděl jsem mu se smíchem. Pořád to byl ten samý Tom, co má spoustu otázek.
„Zkusíme to?“
„Zkusme to.“
„Teď?“
„Teď.“
„Ach pane bože.“
„Říkal jsem ti to.“
„Ušukám tě k smrti.“
„Beru na vědomí.“
Ztracení jeden ve druhém jsme zapomněli na svět okolo. Dovolili jsme si nepřemýšlet nad tím, co nám přinese zítřek, a jak se vypořádáme s okolnostmi, které nám osud nachystal. Problémy pro nás neměly žádnou váhu, když jsem měl já jeho a on mě.
Ani nás nenapadlo, že o několik pater výš probíhá rozhovor o věcech, na které jsme my neměli ani pomyšlení.
„Jsou v pořádku?“ otázal se Cus své manželky a rozepnul si manžetové knoflíčky.
„Ano jsou,“ potvrdila Sonja.
„A ten člověk?“
„Už to není člověk.“
„Je ti jasné, že jim otec tak jako tak nedovolí být spolu? Jakmile Bill přijme korunu, začne mu hledat vhodnou partnerku, aby zajistil, že Drákulova krevní linie bude pokračovat. Teď na něj hrál divadýlko, aby dostal, co chce, ale jakmile z něj udělá krále, bude nesmlouvavý,“ pronesl Marcus tvrdým tónem a propaloval ženu pohledem, jako by se jí snad mohl podívat do hlavy a vidět, co vidí ona.
„Pro dnešek už bylo dramat dost. Bude ještě nějakou dobu trvat, než bude potřeba tohle řešit,“ povzdechla si Sonja a posadila se před velké zrcadlo. Vytáhla si z uší náušnice a odložila je do zlaté šperkovnice. Zavřela ji a něžně přejela po její krajkové textuře.
„Nevím, jak bys tohle chtěla vyřešit,“ oponoval jí znovu. Marcus svou ženu miloval a bezmezně jí věřil, i když ho čas od času dopalovalo, že mu nechce říct víc. „Vzdal jsem se trůnu, protože jsi mě o to požádala. Možná bys mi na oplátku mohla prozradit, co se stane.“
„Víš, že nemůžu,“ zahleděla se na svůj odraz v zrcadle, ale její fialkové oči se neupíraly na kontury její tváře. Zamlžily se a ona na moment stála na sněhem zasypaném nádvoří. Do kotníků se jí zařezával chlad a otřásla se při pohledu na krev, která se vpíjela do bělostné přikrývky. Násilím tu představu vyhnala z hlavy a otočila se na manžela.
„Všechno bude, jak má. Uvidíš.“
KONEC
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 47
Ze začátku to byly nervy, ale nakonec… uf.
Jenom mi připadá, že v příběhu je ještě spousta věcí nedořešených. Ta poslední část mě zrovna neuklidnila.
Díky za povídku, bavila jsem se.
Moc se mi povídka líbila ale ten konec je tak jaksi nedokončený.
První půlku jsem naprosto nedýchala, úplně jsem s Bille prožívala ten děs, že se mu to nepovedlo. Tom prostě musí být vždycky extra, takhle nás všechny vyděsit. A pak se to konečně rozeběhlo a najednou tady byl běh o život, zlatí, ty nás umíš teda fakt potrápit, už jsem fakt myslela, že z nich ještě stihneš udělat skoro topinky a že do toho neměli daleko, takhle je i nás trápit… 😛
a Sonja… kočičko, moc moc děkuju, ty chápeš viď, je úžasná 🙂 ještě že ji kluci mají :-*
culím se jako pako ještě teď, když si představím tu hladovost po sobě, jak se na sebe vrhli u nich v ložnici (koukám, že Tom bude vyžadovat jenom Billovu krev a já se mu vůbec nedivím ;))
i když ten konec – docela mě překvapilo, že Marcus se trůnu vzdal na přání své ženy, myslím, že tady by se daly čekat velké věci a já chci pokračováníííííí, prosííííííím, prosííííím, smutně koukám, pokračování, jak psaly holky, na hodně věcí bychom ještě rády odpověď 🙂
jinak ale moc moc děkuju za nádhernou povídku, moc moc jsem si ji užila a musím říct, že se skoro pokaždé vydala úplně jiným směrem, než jsem odhadovala, takže za mě maximální spokojenost 🙂
No tohle. Vůbec jsem nepovchybovala o tom, že se Tom nakonec opravdu promění, i když si s tím dal docela na čas, jako by chtěl Billovi za každou cenu dokázat, že je opravdu jiný, než Alexis 😀
Moc se mi líbilo, jak už je Bill smířený s tím, že Toma proměnil a jak si to teď oba dva užívají, než budou muset řešit nějaké další problémy.
Ale co mě překvapilo, bylo, že se Cus vzdal trůnu na Sonjino přání. Vážně by mě zajímalo, co z té budoucnosti viděla a jen doufám, že všechno řídí tak, aby všechno dobře dopadlo…
A samozřejmě doufám, že tohle znamená druhou řadu, protože tady ještě ani zdaleka není všechno cyřešené a navíc tam ještě nškde pobíhá živý Andreas, který rozhodně zasluhuje trest!
Co ti k tomu mam rict? Ze zabiju ja tebe kdyz se nikdo nepostaral o toho blondatyho zmetka! Koukej potit pismenka jinak nekoho vazne zabiju az me tady zas budou presvedcovat ze mam stary lahudky nebo chleba z predvcerejska 😀 bude to posledni kapka a az je tady budu mlatit po hlave plechem od buchet budu rvat "to mas misto Andrease!"
Ale jinak teda… Tomova premena… U ty me malem rupla cevka. Uz jsem i videla Billovu predstavu jak se nekde chudak houpe.
A on se nam chlapecek i trochu zvetsil, no na to si rozhodne nebudu do budoucna stezovat!
Rozhodne ne jako na to s tim Andreasem! Kurnik!
A ta Sonja jako co? Fakt by mela drepnout na trun ona. Nevidi vsechno, v tom ji lituju, musi to byt sileny vedet konec a pritom nevedet cestu co k tomu vede nebo na opak.
Hmmmm a papinek bude jeste evidentne taky na prezdrku…
Mame se na co doufam tesit!
Tomova přeměna byla docela psycho. Upřímně kdybych nevěděla, že píšeš už druhou řadu, tak bych měla obrovský strach, že Tom nepřežije a povídka prostě skončí smutně. Takhle jsem měla malou naději a jen jsem očekávala, co se tedy stane. A uffff…díky bohu všechno dobře dopadlo! Pak nastal další zádrhel, kdy měl Tom pít krev, ale myslím, že všechno to značně usnadnilo to, že Tom mohl pít Billovu krev. Těžko říct, zda se někdy odhodlá i ke krvi ostatních lidí, ráda se nechám překvapit další řadou. 🙂
No a strašně moc mě překvapila informace, že se Marcus vzdal kralování kvůli tomu, že jej o to požádala jeho manželka. Vážně, ohromně mě to překvapilo. Tohle prokazuje jeho neskonalou lásku a věrnost a hlavně to, že své manželce bezmezně věří. Nikdy předtím mě ani nenapadlo o tomhle zauvažovat, a proto mě to natolik překvapilo. Myslím ale, že musí být super mít ve svém okolí někoho, kdo vidí do budoucnosti a může tak pomoci při důležitém rozhodování. Já bych rozhodně někoho takového po svém boku chtěla! 😉
Strašně moc děkuji za tuhle krásnou a napínavou povídku! Nikdy bych neřekla, že mě v mých letech ještě dokáže tak dostat upírská povídka, ale jak je vidět, rozhodně je to možné, když je spisovatel skvělý! Opravdu se těším, co nám přinese řada druhá!
Moc děkuji za povídku, Becs!
Nádhera, Becs, všechna čest 🖤❤️🖤❤️🖤❣️
Parádní povídka 👌 Je napínavá, zajímavá i vtipná. Moc se těším na druhou řadu 👏