autor: Malámúza
V jeho vlasech byly dlouhé prsty.
Tom do nich instinktivně obrátil obličej, potěšený, když mu palec přejel po tváři. Vanessa se musela vzbudit před ním; možná chtěla snídani. Letargicky se usmál a vzdychl. Cítil, jak se ona usmívá. Což bylo zvláštní; nikdy s ní takové věci cítit nedokázal. Byl to pro něj první náznak, že je něco jinak.
Dalším bylo, když prsty, které projížděly skrz jeho vlasy, jely po celých jeho zádech, dokud nedorazily na konec.
Tom se posadil dřív, než jej dokonce napadlo otevřít oči, a cítil, jak se ruka vylekaně stáhla. Když je otevřel, seděl před ním Bill a jeho výraz byl plný obav.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se a zvedl ruku k Tomově tváři.
„Já…“ Tom se horečnatě rozhlédl po známém okolí. Zvedl obě ruce na vrchol své hlavy a narazil na čepici. „Ne, já …“ Otočil se ke svému dvojčeti sedícímu vedle něj na pohovce a prohlížel si ho stejně jako dříve celý pokoj. Bill vypadal nádherně, vůbec ne tak jako jen před malou chvílí, ne že by někdy nebyl nádherný. Jeho vlasy byly zpátky v jeho staré lví hřívě a make-up kolem očí měl ostrý a dramatický. Ale jeho čelo bylo zvrásněné.
„Co se stalo?“
Tom potřásl hlavou a zíral na Billa v úžasu. „Nic, já…“ polknul, „špatný sen.“ Nedokázal zastavit své oči; stále se pohybovaly přes Billovu tvář a snažily se rozhodnout, zda to, co právě řekl, byla pravda, nebo jestli tohle byl sen.
Namísto toho, aby se štípnul, se natáhl pro Billův krk, přitáhl si jej k sobě a srazil dohromady jejich rty, jen stěží dokázal potlačit nadšené vyjeknutí, když Bill rozhořčeně zavrčel, jak narazil čelem do kšiltu jeho čepice. Jak trapné by to jindy bylo.
Ale Bill ho políbil nazpět a usmíval se proti jeho rtům.
„Za co to bylo?“ Jeho ruka byla stále na Tomově tváři a Tomovi se to líbilo, znovu se do ní naklonil.
„Za nic,“ zopakoval, než si vzpomněl na Billovu radu a setkal se s jeho pohledem. „Jen tě miluju.“
Bill se usmíval a přitiskl nos proti Tomovu. „Taky tě miluju.“ Vydal ze sebe překvapené vyjeknutí, když ho Tom objal rukama kolem pasu, přitáhl si ho blíž a zabořil tvář do Billova krku. „Hej,“ zašeptal Bill a sevřel své vlastní paže kolem Tomových ramen. „Co se děje? O čem byl ten sen?“
„O ničem,“ zamumlal Tom. Nechtěl znovu myslet na to, jak Billa ztratí.
Na jeho kůži zavál povzdech. „To říkáš v poslední době pořád.“ Ale Bill své sevření nepovolil.
Tom přitiskl nos k Billově tepně a povzdechl si. Doktora Carlislea nenáviděl, ale nebyl to jen on, kdo mu to radil, a tak se přinutil říct: „Můžu ti o tom povědět později?“
Cítil, jak Bill přikývl a odtáhl se jen natolik, aby se Tomovi mohl podívat do tváře. „Okay. Teď na to stejně nemáme čas. Saki klepal. Čas na setkání s fanoušky.“
Bylo to směšné, téměř se nedokázal přinutit Billa pustit. Pokud cokoliv, pouze si jej přitáhl blíž.
Bill Toma znovu pohladil po vlasech. „Budeš v pořádku?“
Tom přikývl, políbil Billa na bradu a byl potěšen zachvěním, které to vyvolalo. „Jo.“ Vtiskl další polibek na bratrův krk, jen aby se mu dostalo té stejné reakce. A znovu, když ji obdržel, ušklíbl se.
„Tomi…“ Bill zasténal a zaklonil hlavu. „Proč se nemůžeš nikdy rozhodnout být tak láskyplný, když je na to čas?“
Tomova odpověď byla kousnout jej do ušního lalůčku.
Na to se Bill odtáhl, hravě na něj zazíral a zvedl se na nohy, Toma za sebou zanechal nevyrovnaného. „Později,“ slíbil. „Tak pojď,“ s úsměvem zamířil ke dveřím.
Tom ho sledoval a sám pro sebe se usmíval.
***
Georg a Gustav už klábosili s dívkami, když se objevili, a Saki na ně zazíral. Tom mu poslal tak moc omluvný pohled, jak jen dokázal, zatímco jim bodyguard podával fixy, ale stále se nedokázal přestat usmívat. Nikdy ve svém životě necítil takovou úlevu, že má Billa vedle sebe. Dával si pozor, aby si jej držel blízko, jak se procházeli místností plnou fanynek.
Georg si povídal s dívkami, pokaždé zhruba tak se třemi najednou, jak se proplétal davem. Gustav, nicméně, si nejspíš povídal s jednou z těch, které je následovaly od jednoho koncertu na druhý, pomyslel si Tom, protože ji mlhavě poznával.
„Elise,“ zachichotal mu Bill do ucha s cédéčkem a fixem v ruce, jako by Tomovi dokázal číst myšlenky. Možná dokázal, občas. Bill se podepsal na plastový obal a podal cédéčko nazpátek. „Ta se mu líbí.“
Tomovi poklesl žaludek nad jménem Gustavovy ´manželky´ a už se chystal otevřít ústa a okomentovat to, když zaslechl: „Mohl bys mi podepsat tohle?“ přímo před ním. Otočil se od Gustava k dívce před sebou a překvapeně o krok ustoupil.
Bylo k tomu potřeba pošťouchnutí od Billa, aby Tom přijal plakát z Vanessiných rukou.
„Ahoj, už zase,“ řekla.
Ještě včera by jí Tom řekl ahoj a flirtoval s ní, stejně jako pokaždé předtím. Byla to další ´pronásledovatelka tourbusu´; bylo nepřijatelné zacházet s ní jako s cizincem, když se s ní setkal už nejméně třikrát (a pokaždé s něčím novým k podepsání). Ale dnes to bylo jiné. Jakákoliv myšlenka, kterou měl dřív o možnosti jí zavolat nebo ošukat, mu nyní svírala žaludek hrůzou.
„Chceš vědět tajemství?“ Zeptala se dokonale roztomile. Dokázal pochopit, proč si jeho podvědomí vybralo právě ji.
Tom přikývl, protože nemohl mluvit.
Naklonila se kupředu a zvedla ruku, aby si ze strany spiklenecky přikryla ústa. „Myslím, že začínáš být můj oblíbenec.“
Tom mohl cítit, jak jeho bratr protočil oči, dokonce ještě dřív, než zaslechl jeho odfrknutí. Někdo si tady chce zapíchat, to bylo to, co si myslel, Tom to věděl.
Bylo hezké Billa opět znát.
Tom se na Vanessu upřímně usmál. Ale „Děkuju,“ bylo vše, co řekl, než zahákl prst o poutko na Billových kalhotách a přesunul se k další dívce.
KONEC
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
Tohle je hodně debilni konec s prominutím. Očividně se už autorce nechtělo dal psát tak to takhle usekla. No je to velká Škoda ta povídka byla skvela
[1]: Údajně, dle slov autorky, to takhle plánovala od samého začátku. No co, aspoň se Tom poučil a teď už si dá pozor, aby k něčemu takovému nedošlo i v reálném životě 😉
A já už teď můžu slíbit, že od soboty tady bude něco nového, a to něco nového je podle mě naprostá bomba! 😍
Tak, konec to vše zabil! Je to trochu škoda, povídka byla zajímavá. S tím koncem si to chtělo trochu pohrát.
No, škoda, ale přesto moc děkuji za překlad, moc ráda jsem tuto povídku četla.
Súhlasím s dievčatami. Síce som rada, že sú spolu, ale… Celkovo to je ako dva rozdielne príbehy. Po všetkom tom trápení zrazu toto? Síce to nie je prvý príbehk, ktorý skončil takto, ale sa mi zdá, že vtomto prípade to autorka nechala zájsť do extrému. Lepšie by spravila, keby pôvodný príbeh nechala dôjsť do konca, aj keby to znamenalo, že neostanú spolu. Toto jej nevyšlo. Ale ďakujem za preklad.
Ach…..mne sa to velmi paci.z dievcata…ved nechceli by ste aby sa Tom trapil v manzelstve a Bill by bol odsunuty na stranu kvoli Vanesse.
Zuzu dakujem za preklad a dufam ze uz si na nas opat nieco chystas. Samozrejme budem citat.
[2]: ach…. chystas 🙂 hahaha.
Nerada hejtuju povídky, ale musím říct, že i já jsem zklamaná. Připadá mi, že mě někdo připravil o vyřešení všech těch problémů. A že by měl Tom takhle živé sny? To je taky divné. Povídka mě hrozně moc bavila, ale ten konec je prostě useknutý. Má to mnohem větší potenciál.
I tak děkuju za překlad a samozřejmě se taky už moc těším na další povídku.
Souhlasím z děvčaty ten konec nevím nesedí mi tam ale za překlad moc děkují a těším se na novou povídka.
No… Po delší době jsem si přečetla nějakou povídku a byla jsem skutečně nadšená. Je to hodně podobné těm starším "klasikám", žádné velké fantasmagorie, jsou dvojčata… Ale ten konec je děsný. Za sebe bych to nechala skončit dílem 23. Přišlo mi to tak krásné.
Wow, tak tohle jsem tedy nečekala. A nějak netuším, jaké z toho má pocity. Musím ale říct, že jsem byla prvně děsně zmatená. Nějak jsem nevěděla, zda čtu správnou povídku anebo ne. Musela jsem se jít podívat, zda jsem nějaký díl nevynechala, protože mi to k sobě moc nenavazovalo. No a vlastně až téměř na konci jsem pochopila, že to celé byl Tomův sen.
Jak říkám, nějak netuším, jak se ohledně toho cítit. Souhlasím s holkami, že mi přijde, že jsem byla o něco ochuzena, protože já jsem stále čekala, jak to kluci nakonec všechno vyřeší, a je pravda, že tenhle konec mě trochu zklamal. Prostě jsem čekala něco jiného, asi nějakou větší pecku. Osobně mi to ale pocit z povídky nijak neničí, akorát že když budu povídku znova číst, možná to bude bez závěrečného dílu s tím, že si konec budu představovat trochu jinak.
Celá povídka ale byla nádherná, plná všemožných emocí a člověka to nutilo se nad povídkou zamýšlet a nutilo mě to ji prožívat šíleným způsobem. Byla plná citu a lásky, a to se i neuvěřitelně moc líbilo!
Tisíceré díky za přenádherný překlad, Zuzu! ♥♥♥