autor: Bitter
„Už v pohodě?“ Zeptal se Tom, zatímco si bral od sestry sklenici s vodou, kterou do sebe nalila na jeden zátah, a váhavě ji pohladil po zádech.
„V pohodě? Jdi do prdele, Tome… tohle není v pohodě! Co to jako je?“ Vypískla a Tom podal sklenici Trinovi, který ji mávnutím znovu naplnil. Pak ji přidržel u dívky.
„Ještě vodu, princezno?“ Zeptal se galantně a Leslie couvla.
„Mluví to…“ Poznamenala a šťouchla do víleníkovy ruky. Vzápětí ucukla, když se nerozplynul. „To přece není možný…“
„Já vím, je to šílený, taky jsem to nechápal. Nechtěl jsem tě vyděsit, ale kdybych ti řekl, že jsme celou tu dobu byli v našem vymyšleným světě, věřila bys? Musel jsem ti to ukázat.“
„Ale jak to?“
„Já nevím, Lessi. Nevím. Je to šílený… Billa neunesli, nikdo ho nikde nevěznil. Byl tam celou dobu. Ty sny, co se zdály mně, byly o tom. A to, co teď u Billa maj bejt halucinace a bůhvíco, jsou vzpomínky. Není blázen. Už kvůli tomu chci, aby byl bez dohledu nějakou dobu. Hlavně bez těch léků. Potlačujou to v něm. Sestřičko, prosím… nesmíme ho v tom nechat… Slib mi, že pojedeš s náma.“
„Buď jsme se všichni zbláznili, nebo mám vážně v pokoji vílu a tohle se děje doopravdy.“
„Jsem Trin, princezno. Jsem pobočník královny Elyon, k vašim službám.“ Usmál se a uklonil se jí.
„Proč mi to říká princezna?“
„Trine, proč ji tituluješ jako princeznu?“
„Je to sestra Králů, co jiného by měla být?“
„Jo, to je vlastně pravda.“
„Vy jste králové?“
„Ty jsi princezna. Leslie, já…“ Zadržela ho zvednutou rukou a prohrábla si vlasy.
„Dobře… vezmeme Billa do Loitche… Nemůžeš na něj ale vybalit tohle,“ ukázala na Trina, „to by se složil úplně. Jestli říkáš, že to jsou vzpomínky, vysadíme ty prášky a budu se snažit pomoct mu v tom zorientovat. I když sama nevím jak…“ Rozhodila rukama a znova do Trina zkoumavě šťouchla. „Vážně je tady…“
„Děkuju, Lessi…“
„Neděkuj… jestli jsem princezna, chci za to korunu…“ Zamumlala, vytrhla víleníkovi sklenici z rukou a hltavě se napila.
Další týden se nesl v duchu příprav. Tom nechal dům, zabezpečit a ještě několikrát nakreslil u Leslie portál, aby ji mohl s Lykarou seznámit. Překvapivě si jeho sestra na myšlenku země mimo jejich svět zvykla daleko líp než on.
Chtěla hned vědět všechno a svůj zájem maskovala za profesionální stránku. Musí to přeci vědět, jak jinak by pomohla Billovi.
Tom si ale myslel, že kdyby to šlo, z fleku by se někde zabydlela a strávila celý život tím, že by zkoumala zelené víly a co je vede k tomu být na všechny tak jedovaté. S prostým vysvětlením, že je tak dvojčata stvořila, se nespokojila. Nakonec, Lykara už teď byla svobodná celá, každý už si mohl dělat, co chce. A Treemeria byla snad ještě zelenější…
Bill byl taky klidnější, když věděl, že co nevidět odjede. Na procházkách se víc snažil a Tom si všiml, že se směje čím dál tím víc.
Jen jejich matce se to ani trochu nelíbilo, ale Tom už se neudržel a poslal ji do háje. Neměla nejmenší zájem se pokusit s Billem nějak sblížit, tak neměla nárok ani na rady. Leslie by to za normálních okolností pohoršilo a zastávala by se jí, hledala by nějaké psychologické vysvětlení toho, proč se tak chová, ale daleko víc ji teď zaměstnával deník dvojčat, který se rozhodla naučit nazpaměť.
Na rozdíl od Toma, Leslie hned pochopila, co je skryto za existencí Doriena, a když jí Tom řekl, jak ho Bill porazil a co se stalo potom, bez přiznání, že o je Billova pravá láska, samozřejmě, Leslie ho okamžitě poučila, kde se stala chyba.
Jestliže byl Dorien Billova část, Bill ji po jeho porážce musel přijmout zpátky do sebe, a když Tom pak deník zase přepsal, nedostal Bill čas potřebný k tomu, aby mohla jeho mysl vše správně zpracovat. De facto měl v tu chvíli tři identity. Temného, pak Bill, jaký byl celou dobu předtím bez temnoty, a jeho pravé já, a ty se v jeden okamžik srazily, a teď se oni dva musí postarat, aby vše zapadlo na své místo. Tom se modlil, aby to bylo tak jednoduché, jak to vypadalo, když o tom Leslie mluvila.
V den před odjezdem napadl sníh a Bill byl štěstím bez sebe. Tom to bral jako dobré znamení. Konec konců, Bill v Lykaře zimní kraj miloval. Tenhle sníh byl sice studený a mokrý, ale když se odpoledne začalo smrákat a vše bylo osvětleno jen lampami, byly padající veliké vločky téměř kouzelné.
Bill stál u okna a fascinovaně na tu nádheru zíral s pohledem malého dítěte. Tom se na prahu zdráhal byť jen dýchat, aby ho nevyrušil. Sníh třpytící se ve světle zdaleka nestačil přebít nádheru, jakou viděl on.
Billovy vlasy byly už o něco delší a ty uprostřed zakrývaly krátké strany. Ještě je měl vlhké ze sprchy a zastrčené za uši. Původně si Tom myslel, že si na ty krátké vlasy nezvykne, ale mýlil se. Načesané nahoru s tváří Temného možná vypadaly děsivě, takhle ale jen podtrhovaly Billovu nynější křehkost.
Díky péči Angelinen se i jeho tváře zbavily propadlých stínů a takhle opřený o parapet, zachumlaný v Tomově starší proužkaté mikině sváděl k tomu, aby k němu Tom přišel, objal ho kolem pasu a sledoval sníh s ním. Stejně jako tam… Jenže to nešlo.
Ne že by se Bill jeho doteků bál. Naopak si ani neuvědomoval, jak moc omezuje Tomův osobní prostor pokaždé, když spolu prohlíželi internet nebo se dívali na televizi. A kolikrát už usnul a sesunul se na Toma? Využíval těch chvil, kdy Bill spal a nikdo nebyl poblíž, aby ho alespoň mohl hladit ve vlasech a sem tam ho do nich líbnout.
Jak směšné mu teď připadalo, že se ze začátku v Lykaře tak zdráhal brát ho za ruku, obejmout jej, cokoli, když mohl.
Některé věci oceníme, až když o ně přijdeme… To bylo výstižné do puntíku. Nechtěl nic víc, než jít a držet ho. Jenže sám sobě nevěřil, že by se udržel a nevyděsil ho polibkem nebo nedej bože něčím jiným.
„Jak dlouho tam budeš stát?“ Ozvalo se od okna a Tom málem nadskočil. Za to si vysloužil pobavený smích od Billa.
„Jak o mně víš?“
„Odrážíš se v okně.“ Odpověděl jednoduše a Tom by se nejradši propadl.
„Děje se něco?“
„Ne, Billy, všechno je v pohodě. Jen jsem se zamyslel.“
„Nad čím?“
„Jaký to bude zítra. Jestli se ti to tam bude líbit. Trochu jsem dům stihnul předělat.“
„To jsi mi neřekl!“ Vyjekl Bill překvapeně a Tom se doloudal k parapetu, o který se taky opřel.
„Co můj pokoj?“ Zeptal se dotčeně a Tom se zasmál. Typický Bill.
„Neboj se, na ten nikdo ani nesáhl.“ Ujistil ho a byla to pravda. Rodiče ho tenkrát zamkli a ani on neměl po nastěhování odvahu v něm cokoli měnit.
„Nechal jsem tam jen dát větší postel. Do tý starý by se ti vešly sotva nohy.“ Zasmál se a Bill se napřímil. Byl pyšný, že je o nějaké tři centimetry vyšší než Tom, a dával to najevo od chvíle, co si toho všiml. Jako malého ho totiž Tom pořád zlobil tím, že to Bill je ten malý mladší bratr.
„Zase začínáš?“ Vyjel na něj Tom hravě a zmáčkl mu bok. Bill se hned smíchy předklonil a couvl.
„Jsem vyšší.“
„No jo… nechám to vyhlásit rozhlasem, co ty na to?“ Bill se zazubil a opřel se hned vedle něj.
„Co všechno jsi předělal?“
„Svůj pokoj, taky už jsem se nevešel do postele. Vyměnil dole nábytek a udělal jsem si na půdě ateliér. Je tam úžasný světlo.“
„To konečně uvidím tvoje obrazy.“
„No… to asi nebude žádná výhra.“
„Určitě jsou úžasné.“
„Když myslíš.“
„Jsou. Jsou přece tvoje. Jsou tvoje a jsou úžasné.“ Odpověděl mu stejně samozřejmě, jako když mu před chvilkou řekl, že se odráží ve skle. Tom musel trochu couvnout, aby ho za to nepolíbil.
„Tome?“
„Jen je mi trochu zima od toho okna.“ Bill se podíval na okno, pak zpátky na Toma a pak ho objal.
„Lepší?“
„Jo…“ Vydechl Tom, sevřel ho kolem pasu a Bill mu přejížděl rukama po zádech, aby ho zahřál. Bylo to malé mučení.
„Hrozně se na zítřek těším. Ani nevím, jestli usnu.“
„Čím dřív usneš, tím dřív bude zítra.“ Zkusil to Tom, jako když se těšili na vánoce a Bill v jeho náručí trochu párkrát povyskočil.
„Nedočkám se. Budeš dneska spát se mnou?“
„Vždyť tady spím…“ Nechápal Tom a kývl směrem na válendu u stěny.
„Já myslím se mnou v posteli. Já… Těším se, ale trochu se i bojím…“ Přiznal váhavě a opřel si hlavu o Tomovo rameno.
„Vždycky se mi líp spí, když spolu usneme u televize nebo u počítače. Prosím, Tommi. Nechci mít noční můru.“
„Proč bys ji měl mít? Máš přece léky.“
„Neřekneš to?“
„Co?“
„Já si je dneska nevzal.“
„Billy… co… proč ne?“
„Víš, jak jsem pak vždycky unavený… Nechci zítra spát až do oběda. Chci jet co nejdřív.“ Tom si jen povzdychl a usadil se s ním na postel.
„Tak dobře. Budu u tebe. A i kdybys nějakou měl, jsem pořád tady, ano?“
„Děkuju, bráško.“ Usmál se Bill a věnoval mu malou pusu na tvář. T
Tom si musel opakovat, že Bill tohle jako malý dělal vždycky, když pro něj Tom něco udělal. Dal mu malou pusinku na tvář, která neznamenala nic jiného, jen poděkování.
„Billy… nemusíš se těch snů bát. Budu tady vždycky, abys na ně nebyl sám. Jsi to nejdůležitější na celým světě, už tě nespustím z očí.“ V Billových očích se zaleskly slzy, přelezl Tomovi na klín a objal ho tak prudce, že mu málem vyrazil dech.
„Mám tě rád, Tommi… nejvíc na světě.“
„Já tebe taky.“ Zamumlal mu odpověď do vlasů, a tentokrát se nezdráhal ho k sobě přivinout, jak nejvíc mohl.
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Doufám že to Billovi opravdu pomůže a chudák Tom.
Rozmýšľam, či Bill stále emočne žije vo svojom detstve, alebo sa už vníma ako dospelý a jeho správanie je odrazom jeho spomienok a zabudnutých emócií. Tom to ešte bude mať ťažké, kým bude môcť byť s Billom tak, ako pred tým. Ale on to isto zvládne. Ďakujem za časť.
Moc se mi líbí, jak Leslie nakonec všemu tak rychle uvěřila a přijala to. No, ono jí nic jiného ani nezbývalo, když ji Tom dal tak přímé důkazy 😀 Vážně se těším, až Billa odvezou a zbaví ho těch léků. A taky až uvidí ty Tomovy obrazy. Pořád si totiž myslím, že Bill ještě docela nepřijal to, že už je dospělý, a pořád se ještě vidí jako malý kluk. A sstejně tak vnímá i Toma…
Princezna Leslie, to se mi líbí.
Toma je mi líto. Poznal jaké to je mít Billa se vším všudy a teď váhá při každém objetí a doteku. Fakt doufám, že si ten bambula brzo vzpomene.
Takze Bitter….nez zacnu cokoliv komentovat musim se ti moooooc omluvit ze jsem dohanela az ted. Stehovani a sezona v plnem proudu mi daly zabrat. (nechapu ze v lete musej vsichni litat na dovolenou 😀 kdo ma tu praci pak stihat 😀 )
Nicmene jsem si usle dily vytiska a stacila mi jedna cesta z prace a jedna do prace abych to dohnala. Vlastne muzes byt rada jinak bys asi byla nekolikrat na jednotce intenzivni pece. 😀 rada bych se vyjadrila ke vsemu co jsem si precetla ale tak jsem to zhltla ze jsem snad i zapomnela detaily ktere jsem chtela k jednotlivym udalostem napsat. Takze se vratim k urcitym meznikum ktere na me silne zapusobily.
1. Setkani s Varlenem….mela jsem z toho velikou obavu a zaroven velike ocekavani. Samozrejme jsi nezklamala a moje nervy byly na pochodu. Tomovo ego si nemohlo proste dat pohov a nevyvolavat konflikty. :/ klasika. Ale asi se mu nedivim. Na jeho miste by me taky takove setkani znervoznovalo a hlidala bych si co je me. Ovsem pomilovat Billa pred jeho ocima…to si mohl odpustit. V tom se zase nedivim Billovi ze si pripadal vyuzity a zrazeny. Prece si vazne Tom nemohl myslet ze by Bill k tomu zmrzlinari mohl neco citit kdyz se vyznal Tomovi. Kdyz Toma videl pri otrave vilim jedem. Coz bylo samozrejme jasne od zacatku ale i tak to byl velice silny moment.
2.Trin….jako delas si srandu? Beres ty vubec nekdy ohledy na mou chatrnou dusicku? Jak jsi mi to mohla udelat? 😀 nechat umrit mou nejmilovanejsi postavu. Moje nervy jeste ted kolabuji kdyz se k tomu vracim 😮 nejrozumnejsi postava a ona ho necha umrit. Myho teplyho vilu. Bitter mas stesti ze neznam tvou adresu tak ti nemam kam poslat k proplaceni vylohy na leceni 😀
3. Varlen podruhe….hadam ze slova kterymi bych ho obdarila by nemohla projit cenzurou takze to vyjadrim asi takto…pip pip pip pip pip pip. Takhle navztekana jsem nebyla ani nepamatuju.panak jeden snehovej. Neni dostatecny trest pro nej za zradu.
4. Temny Bill…neco takoveho jsem rozhodne nechtela videt i kdyz jsem to cekala. Asi to bylo opravdu jedine reseni ale nechci si ani predstavit co by se stalo kdyby plan nevysel. Doufam ze s prepsanim denniku uz Reli zmizel navzdy. Ta krutost a bezcitnost…zejmena pri pohledu na Toma byla vazne nesnesitelna.
5. Navrat a Leslie…Billa je mi ted obrovsky lito. Je ve svete ktery nezna ale doufam ze az se na vsechno rozpomene bude aspon chapat jak bylo Tomovi prvni dny v Lykare. Leslie je trida. Vzala to vsechno velice statecne i kdyz je pravda ze jen ze slov by neuverila. Uplne se v ni vidim.. Taky bych asi hned nutne musela dukladne prozkoumat kazdou jednu bytost 😀 urcite se docka i te koruny. 🙂
Takze ted uz nezbyva jen doufat ze prestehovani domu Billovi pomuze. A jsem zvedava kde se nakonec rozhodne zit. V Lykare?…v lidskem svete?…nebo tak na puli cesty 🙂
Bitter je to skvele dilo. Ja jen doufam ze se mi podari vratit ti tu emocni horskou drahu 😀
[5]: zmrzlinar… Kriste 😀
No priznam se, ze Val se vymknul moji kontrole. Melo to byt vsechno uplne jinak ten konec atd. Uz to bylo i napsany, ale pak jsem najednou mela v hlave predstavu jak se k nemu Bill otaci a Val mu vrazi dyku do srdce a hned jsem vedela ze to tam musi byt.
A Trin? Vratil se tak co jako? 😀 vem si jiny, ty nechaj postavu umrit a satecek, vidis jaka jsem hodna? Posledni dobou se topim v cukru…
Treba v jedny knizce me autor zabil jednu z hlavnich postav, ja rvala, pak najednou tadaaaa! Nebyla mrtva, jen aby se mohla o par kaitol zabit… Takze… 😀
Jeste nekoncime, vis jak 😀
[6]: ja ti dam takovy co jako 😮 to nemuzes myslet vazne takova slova 😀 to vubec neni podstatne ze se vratil (chvala bohu za to. Jeste to by mi schazelo) podstatne je, ze te vubec neco tak priserneho, jako nechat umrit Trina, napadlo. Tyranko 😀
[7]: nestezuj si, zije jen diky tobe a Niky jinak ja v planu ozivovani nemela puvodne 😀