autor: Malámúza
Všechno pohodlí domova
„Hej, chlape, to jsem já.“
Tom zvědavě naslouchal zvukům na druhém konci linky. Zavolal večer pro případ, že by Georg pracoval, ale z toho, co slyšel, to vypadalo, že je i tak zaneprázdněn. V pozadí hrála hudba, někdo křičel. Georgův hlas zavolal na někoho na jeho straně, než se mu podařilo odpovědět.
„Promiň, kdo?„
Tom ztuhl uprostřed chůze po pokoji a poklesl mu žaludek.
„Tom,“ vyplivl a dovolil, aby se mu do hlasu dostalo trochu více frustrace, než chtěl.
Nastala mírná pauza: „Oh, čau.“ A znělo to překvapeně, ale ne naštvaně. „Promiň, je tu velký hluk.“
Byly časy, kdy by Georg rozpoznal jeho hlas i pod vodou a se sluchátky, ale Tom nic neřekl. Zvykl si, že se od chvíle, co byl doma, cítil na hovno. Sám pro sebe si odfrkl. A Georg byl ten, komu volal nejčastěji.
„Kde jsi?“ Zeptal se Tom.
„V klubu,“ informoval ho Georg. „Ne, nic nechci,“ řekl a Tomovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že to nebylo mířeno na něj. Pak hlasitěji: „Kapela hraje po tomto setu.“
Tom vzdychl a posadil se na postel pro hosty s lokty na kolenou. Byla to jeho vina, že Georg hrál v klubech namísto vyprodaných koncertních sálů.
„Co se děje, člověče? Neslyšel jsem o tobě už měsíce.“
„… Jsem ve městě.“
Nastalo dlouhé ticho a Toma zajímalo, jestli byl Georg znovu vyrušen. „Ty jsi doma?„
„Jo.“
„Vážně?„
Tom nakrčil obočí. „Proč bych o něčem takovém vtipkoval?“ Zeptal se, i když věděl, že Georg ani neočekával odpověď.
Na druhém konci se ozval další hlas, Georgův byl tlumený: „Okay, okay.“
„Jsi tam?“ Zeptal se Tom.
„Jo, ale poslouchej, už musím jít. Můžu ti zavolat později?„
„No, jo, ale…“ Tom svěsil hlavu a unaveně si stiskl kořen nosu. „Chci tebe s Gustavem vidět.“ Na to nedostal žádnou reakci, a dodal: „Je to v pohodě?“
„Jo,“ řekl Georg, znovu zněl příjemně překvapený. „Jo, chci říct, že jsem tento týden dost zaneprázdněný, ale možná se můžeme sejít v mé pauze na oběd nebo tak něco? Nevím jak Gustav, ale…„
„Ne, ne, to je v pořádku,“ ujišťoval ho Tom a sám pro sebe se zazubil. Popravdě byl připravený, že bude odmítnut. Proč by jej najednou měli chtít vidět, když on je nechtěl vidět celé roky?
„Okay, no tak, zavolej mi zítra, jo?„
„Dobře,“ souhlasil Tom. „Dobře, jo.“
„Okay, musím jít. Čau.“
„Čau.“
***
Georg tam byl dřív než Tom.
Když Tom vstoupil do kavárny, už seděl u malého stolku, nenuceně popíjel pivo a rozhlížel se po ostatních zákaznících. Tom si nedal čas na přemýšlení nebo na sesbírání odvahy, jinak by tam ani nedošel, a tak se jednoduše rozešel ke svému starému kamarádovi a stál u něj dřív, než si ho Georg vůbec všiml. Vzhlédl a nechal své oči cestovat až k Tomově tváři.
„Páni,“ bylo vše, co řekl, zjevně vstřebával Tomův vzhled. „Dobrý způsob, jak podělat celý svůj vzhled, kámo.“ Vstal a sevřel Tomovu ruku, zatímco mu druhou ruku omotal kolem ramen, a Tom se zasmál.
„Tvoje vlasy jsou zase krátké,“ poznamenal Tom a přemýšlel o tom, že by rukou pocuchal Georgovy vlasy, ale rozhodl se, že se necítí dostatečně pohodlně na to, aby to udělal.
„Jo,“ Georg se znovu posadil. „Posaď se. Dáš si něco?“
„Ne.“ Tom zavrtěl hlavou, ale posadil se. Georg nedělal nic jiného, než že na něj zíral, takže více, aby přerušil to ticho, než cokoliv jiného, Tom řekl: „Nemohl jsem se spojit s Gustavem, tak jsem mu nechal vzkaz.“
Georg sklopil pohled ke svému pivu a Tomovi se jeho výraz vůbec nelíbil. „Jo, já vím,“ řekl Georg. „Mluvil jsem s ním.“
Tom seděl a sledoval ho, jak si rukou pohrává s etiketou od piva. „Aha,“ řekl, protože ani nevěděl, jak se zeptat, co to znamená.
Georg zvedl pohled. „Chci říct, že to není nic velkého,“ řekl mu a Tom si byl jistý, že ta slova měla být uklidňující, ale tak nějak nebyla. „Já jen… nemyslím si, že je opravdu připravený, však víš… tě skutečně vidět.“ Tom přikývl, trochu otupěle. „Chci říct, že je to jiné, než s tebou jen mluvit.“
„Uklidni se, člověče, to je okay,“ řekl Tom, i když opravdu nebylo. „… Já to chápu.“
„Možná, kdybys mu řekl, proč jsi odešel,“ navrhl Georg jemně, a nebylo to obviňující, jen pravdivé. „Nebo komukoliv z nás.“
Tom si přisunul židli blíž ke stolu, aby se nějak zaměstnal, a přemýšlel o tom, že by požádal číšnici o trochu vody. „Je to docela dlouhý příběh.“
Georg se na něj jemně usmál. „Bill vždycky říkával, že to bylo proto, že už ti z něj bylo špatně.“
Tomova hlava prudce vylétla vzhůru. „To není pravda,“ naléhal. Věděl, že Georg napůl vtipkuje, ale nedokázal se ovládnout.
„Jo, já vím,“ Georgův hlas byl stále klidný a Tom začínal zjišťovat, že mu chyběl daleko víc, než si uvědomoval. „Tak mi řekni, jaká je pravda.“
Tom zíral na ubrus. Nebylo tam toho moc, co by mohl odhalit z toho, proč odešel, ale opravdu to nebylo fér. „Omlouvám se, zasloužíš si to vědět,“ uznal. „Ale, uh… Myslím, že o tom nejdřív potřebuju mluvit s Billem.“
Georg vypadal zklamaně, ale přikývl. „To je fér,“ řekl a opřel se o opěradlo židle. „Viděl jsi ho?“
„Trochu,“ řekl mu Tom. „… zabere to nějaký čas.“
„Jo,“ řekl Georg. „Byl pěkně otřesený, když jsi odešel.“
Tomovo srdce se nad tím v jeho hrudi trochu sevřelo. Nebyla to nová informace, ale jako předtím s jeho bratrem, vždycky bylo horší slyšet to nahlas.
„Poslouchej, Tome. Chci být schopný ti říct, že všechno je v pohodě a všechno bude v pořádku, ale opravdu to udělat nemůžu, to víš, že?“
Tom polkl. „Jo.“
„Nebylo to v pořádku. To, cos udělal.“
„Já vím.“ Kurva, on to věděl.
„Vždycky jsem si myslel, že Bill bude první, kdo půjde, kdyby kdokoliv z nás šel.“ A Tom tím opravdu nebyl překvapený. Před mnoha lety si nedokázal představit, že by byl někde jinde než na turné se svými přáteli, ale kdyby to dokázal, byla by to také první možnost, která by mu přišla na mysl. „Nikdy jsem si nemyslel, že to budeš ty,“ pokračoval Georg. „Že bys šel někam, kde není Bill.“
Stejně tam moc, jako mu Bill chyběl, jako mu Bill chybí, Tom musel přiznat, že to, že pro jednou nenásledoval ostatní, byl v tu dobu dobrý pocit. Až na Jamieho byl náhle sám, nejen bez bratra, ale bez jakékoliv autority nebo ochranky a s tím byl spokojený. Ale kdyby to řekl Georgovi, cítil by se ještě sobečtěji. Nebylo to tak, jako by to očekával, nebo to dokonce tak chtěl cítit ohledně svého odchodu.
„Jo,“ řekl Tom. „Já taky ne.“
***
„Nedostal jsi moje zprávy?„
„Dostal,“ řekl Tom do telefonu. Byla to pravda. Dostal ty zprávy. Jen je nečetl.
„Tak proč jsi mi nezavolal? Chci říct, že Ted mi řekl, že jsi dorazil v pořádku, ale měla jsem strach, když jsi mi neodpověděl.“
„Jo, omlouvám se, zlato. Já jsem, ehm…“ Tom se odmlčel, poškrábal se na zadní straně krku a skousnul si piercing ve rtu. Věděl, že kdyby Vanessa byla v místnosti s ním, obvinila by jej, že je nervózní, a tak zuby znovu povolil. Povzdechl si. „Nevím, co se se mnou děje. Je toho na mě hodně… být tady.“
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se Vanessa, zněla znepokojeně a Tom se usmál, i když ho nemohla vidět.
„Jo,“ řekl jí, snažil se znít tak přesvědčivě, jak jen to šlo. „Jo, je mi fajn. Jen mám toho všeho plnou hlavu. Dneska jsem viděl Georga.“
„Řekl jsi mu o svatbě?“ Zeptala se a Tom si pobaveně pomyslel, že bylo jasné, že se k tomu hned přeskočí. „Řekl jsi to své rodině?„
„Ano,“ řekl Tom. „A ano.“ Protočil oči. „Obecná reakce se zdá být nevěřícnost nebo, v některých případech, smích.“
Slyšel, jak se mu smála do ucha a trochu jej to uklidnilo. Znělo to jako domov. Tak jako dříve Bill. „No, zlato…“ řekla.
„Jo, jo, já vím,“ přerušil ji. „Nejspíš bych se taky smál.“
Z pravé strany Tom uslyšel zapraskání a otočil hlavu, aby našel ve dveřích svou matku, jak jej s úsměvem pozoruje. Znovu zvedl telefon ke svým ústům a přitom ji dál sledoval.
„Poslouchej, už musím jít, okay?“ Řekl Vanesse. „Můžu ti zavolat zítra?“
„…Okay,“ svolila. „Ale jestli nezavoláš, já zavolám tobě a budu tvůj telefon spamovat tak dlouho, dokud neodpovíš.“
Tom se znovu zazubil. „Domluveno.“
„Okay. Ahoj. Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“ Tom ukončil hovor a znovu pohlédl na svou matku. Nikdy nebyla příliš na soukromí. Možná, že měl zavřít dveře. Alespoň, že neprováděli sex po telefonu nebo tak něco.
„Je to divné,“ řekla Simone, když Tom mlčel. „Slyšet tě takhle mluvit anglicky.“
Tom na ten přechod mezi dvěma jazyky ve skutečnosti nikdy nepomyslel. Nikdy jej nenapadlo připomínat si, aby s rodinou mluvil německy a se svou snoubenkou anglicky, automaticky měl každou stranu spojenou s tím správným jazykem. Bylo vzácné, aby se spletl. Obvykle to byla jen německá uklouznutí, když byl rozrušený.
Tom pokrčil rameny.
Simone se znovu usmála. „Jen jsem ti přišla říct, že Gordon a já si zajdeme někam na večeři, kdyby ses k nám chtěl přidat.“
Tom dobrácky zavrtěl hlavou a znovu pohlédl na svůj telefon. „Díky, ale, ehm… Opravdu si nemyslím, že mám na to náladu.“ Položil telefon na noční stolek. „Byl to docela dlouhý den.“ A pořád ještě musí později zavolat Tedovi. Ježíši. Pravděpodobně by měl pracovat, pokud vůbec něco.
„Okay,“ Simone se otočila k odchodu. „Takže se uvidíme později?“
„Jo,“ řekl a sledoval ji, jak mizí do chodby.
Když byla pryč, Tom padl zády na postel a dovolil té síle, aby z něj vytlačila tiché vzdechnutí. To, co opravdu chtěl, nebylo jít ven se svými rodiči nebo pracovat, ale buď silný drink, nebo aby tam Vanessa ležela vedle něj. Vydědil by ji, kdyby někdy jen naznačila, že má rád mazlení, ale příležitostně to potřeboval. To si alespoň dokázal sám sobě přiznat. Dokonce i kdyby to nebylo fyzické, právě teď by se mu hodila nějaká útěcha.
Tom se trochu zavrtěl a pohlédl zpátky na noční stolek, na fotografii, která na něm ležela. On a Bill, asi sedmiletí, široce se usmívající do foťáku jako dva bezzubí idioti před přehnaně ozdobeným vánočním stromkem. Našel sám sebe, jak se usmívá, i když se na to jen díval.
Zíral.
„Hej, mami?“
***
Když Bill otevřel dveře, bylo to skoro jako před čtyřmi dny, když stáli na verandě svých rodičů a hloupě zírali jeden na druhého. S výjimkou toho, že nyní stál Tom na chodbě před Billovým bytem. Bill vypadal zmateně, ale Tom to opravdu nechtěl moc vysvětlovat.
Prostě chtěl Billa. Mluvit s ním. Být ve stejné místnosti jako on.
„Ahoj,“ řekl Tom tiše s rukama v kapsách. „Nebude vadit, když taky nějakou dobu strávím s tebou?“
Myslel si, že Bill tu otázku možná ani nezaregistroval, protože nic neříkal, jeho výraz se nezměnil. Ale pak přikývl, odstoupil stranou a odtáhl dveře s sebou, aby udělal svému dvojčeti místo.
Tom vešel dovnitř.
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
To jsem zvědavá jak to bude z nimi dál.
Jo, Tomi, všechny staré vztahy a vazby dostaly veliké trhliny a nebude to legrace zacelit je zpátky, pokud se to vůbec kdy povede…
V minulé kapitolce Tom prohlásil, že Vanessu miluje a já mu to neberu, ale pořád mi ten vztah z jeho strany přijde tak nějak chladnější, než bych čekala u milujícího muže… nebo o tom mám zkreslené představy, ale stejně… nedostal jsi mé zprávy? dostal… jenom jsem je nečetl… to jako vážně?
ten konec vypadal slibně, takže se moc moc těším na další dílek 🙂
myslím, že tady toho je ještě hoooodně k řešení, i když jestli si to pamatuju dobře, Tom jel do Německa jenom na týden? Tak šup šup Tomi, komunikuj
zuzu, moc děkuju za překlad… jak jsem psala u prvního dílku, budu nadávat, bude mi chtít brečet a křičet, ale stejně tu povídku budu muset dočíst… 😉 😀 😛
Začíná mi připadat, že je tahle povídka jako droga! 😀 Mám chuť prostě číst dál a dál, ale prostě čas nedovoluje u toho sedět celou noc. 🙁 Vážně jsem si tuhle povídku šíleně moc zamilovala. Možná i tím, jak je bolavá a líbí se mi ty pomalé krůčky Toma s Billem, jak se zase sbližují.
Vanessa se zdá být strašně fajn holka, a velice milá, i je hezké jak moc ji Tom miluje. Jenže do budoucna určitě budu chtít, aby zmizela. 😀 Je to prostě zvláštní si Toma představovat s někým jiným než s Billem. Vůůůbec se mi to nelíbí!!!!
Moc děkuji za skvělý překlad, Zuzu! 🙂