autor: Luki
„Tak dneska jsem tomu v práci zase moc nedal.“ Unaveně jsem se ploužil po chodníku domů. Vešel jsem do vchodu svého panelového domu a zastavil se před výtahem. „V příštím životě chci být stejně schopný jako Adam.“ Výtah sjel dolů, dveře cinkly a otevřely se. Už jsem chtěl nastoupit, ale zarazil mě Tom, můj otravný soused, který mi nosí z práce erotické pomůcky. Zubil se na mě z vnitřku výtahové kabinky, a to nevěstilo nic dobrého.
„Perfektní načasování. Pojď se mnou.“ Tom měl jako vždycky výbornou náladu. Jeho dredy byly dneska stažené gumičkou do copu, ukryté částečně pod šátkem, přes který si dal ještě kšiltovku. Jeho obvyklou mikinu nahradila rozevlátá košile a docela upnuté tričko. Vlastně mi přišlo, že v poslední době docela začal nosit upnutější trička nebo tílka a docela tím vyniklo jeho vyrýsované tělo.
„Když já mám dneska večer film a chci se koukat.“ Rozpačitě jsem sklopil pohled. Díky tomu mi utekl zamračený Tomův pohled, kterým mě počastoval. Nehodlal se smířit s mým odmítnutím.
„Haloooo! Tenhle člověk má doma ježka, i když to domovní řád zakazuje!“ Tom si ještě dal k puse dlaně, aby ho bylo pořádně slyšet, a zařval to směrem k bytu našeho domovníka.
„Fajn! Půjdu. Půjdu!“ Otravný chlap. Štve mě, jako vždycky dostane, co chce.
Neměl jsem nejmenší tušení, kam mě Tom vleče. Celou dobu něco vesele brebentil a mně tím teda šel pěkně na nervy. Naprosto mi překazil plány na večer, a ještě se u toho spokojeně culí. Zastavili jsme v jedné boční uličce na konci šíleně dlouhé fronty.
„Na co se tu stojí taková fronta?“
„Neuvěříš, ale přijela k nám slavná věštkyně. A ta ti odhalí tvou budoucnost i minulost.“ Pronesl Tom naprosto ležérně.
„To fakt? Ty věříš na takové věci?“ Překvapeně jsem si měřil Toma stojícího vedle mě. Na malý okamžik jsem si vážně říkal, že takovým pitomostem věří. Pak se ke mně ale otočil s pobaveným úšklebkem na tváři.
„Jasně, že nevěřím. Jsem jenom zvědavý, s jakou blbostí na mě vyrukuje.“ Mrknul na mě. Teda, ne že bych těmhle pitomostem věřil, ale nepřišlo mi to od Toma moc hezké.
„Můj pane. Nedokázali jsme nepřítele zastavit.“ Adam, v samurajském bojovém oděvu, přede mě zkroušeně poklekl na jedno koleno.
„Rozumím.“ Ani mně nechyběl samurajský bojový oděv, hodný mého postavení. Odvrátil jsem se od klečícího samuraje, abych zvážil všechny možnosti, a zbývalo jediné. „Budeme muset ukončit naše životy dřív, než se nás zmocní. Ale než se tak stane, je tady něco, co bych ti chtěl říct. Vždycky jsem tě miloval.“ Pomaličku jsem se otočil k Adamovi, stále klečícímu, čelem.
„Můj pane! Obdivuji vás už od našeho prvního setkání.“ Adam sklonil svůj půvabný obličej k zemi. „A rád bych se vás na něco chtěl zeptat. Stanete se mým?“
Můj souhlas byl tak jasný, jako sluneční paprsky dopadající na nás oknem. V horečnatém chvatu jsme se zbavili všeho nepotřebného oděvu, až zůstala jenom jemnost spodního roucha.
„Tolik promeškaného času.“ Smutně jsem si povzdechl, pohled upíraje na muže nad sebou.
„Já vím. Ale jsem rád, že tyto poslední okamžiky před smrtí mohu trávit s vámi.“ Pohyby jeho boků, jak se zmocňoval mého těla, byly plné něhy a lásky. „Snad se znovu shledáme na místě, kde nebudou války ani utrpení.“ Polibky jemné jako doteky motýlích křídel mi kladl po celé délce mého hrdla.
„To by se mi líbilo.“
Zasněně jsem se ztratil ve svých představách a Tom jenom nechápavě postával vedle mě. Myslím, že kdybych si ho víc všímal, poznal bych, že si mě po chvíli začal zkoumavě měřit. A přemýšlet, co se mi asi honí v hlavě.
A co budoucnost?
„Ano?“ Má představa sebe sama v budoucnosti se zdála být hodně podobná tvorům z mimozemských civilizací, tak jak si je představují tvůrci amerických sci-fi trháků. Bledá pleť, velikánská, tmavá očka nezvykle bez make-upu, a dva, tři vlásky na jinak plešaté hlavičce.
„Mám pro vás zásilku, pane Kaulitzi.“ Ani Adam nevypadal jinak. Ovšem i ve své mimozemské podobě měl stále slušivý doručovatelský obleček a barva krátkých vlásků na temeni hlavy byla taky jako Adamova v reálu.
Vypadal dokonale. Až tak, že jsem se konečně odhodlal k prvnímu kroku.
„Ehmm… nedáte si se mnou čaj, prosím?“ Balíček jsem spěšně posunul dál do bytu, jenom abych si uvolnil ruce. Co kdybych ho musel do bytu dostat s větší silou?
„To byla moje poslední zásilka, takže si myslím, že bych mohl.“ Adam se mile usmál svými malými rtíky a spokojeně mě následoval ke mně do bytu.
Musel jsem jednat rychle, dokud jsem neztratil veškerou nabytou odvahu.
„Omlouvám se, že jsem byl tak přímý, ale chtěl jsem s vámi o něčem mluvit.“ Adam se pohodlně rozvaloval na židli přede mnou a byl doslova k sežrání.
„V pořádku. Mám totiž pocit, jako bychom se znali už dlouho.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil, a pak se prudce pohnul směrem ke mně. Uchopil do svých rukou ty mé, lehce roztřesené. „Možná jsme byli v minulém životě milenci.“ A pak jsem ucítil na svých rtech svůj první polibek od Adama. Ach…
„Páni… způsob, jakým se kolem mě ovíjíš, je naprosto fantastický!“ Během chvilky jsme se našli s Adamem v mé posteli, nakloněni k sobě svými hlavičkami, ze kterých, právě v místě těch krátkých vlásků, vystupovala naše mužství.
„Ach… je to tak silné a nádherné!“ Nic lepšího jsem v životě nezažil…
Hmm… mají mimozemšťani vůbec genitálie? Ztracen ve svém snění jsem ani nepostřehl, kdy se Tomovi povedlo mě dostat až před tu vědmu.
„Rychle, posaďte se.“ Přes polovinu obličeje měla staženou kápi a svýma bledýma rukama pomaličku pohybovala nad skleněnou koulí. Netrvalo to dlouho a ona tlumeně pronesla vážným hlasem. „V příštím životě budete… tasemnice.“
Vytřeštěně jsem na ni hleděl a doufal, že má ta baba jenom zvrácený smysl pro humor, že je nějak domluvená s Tomem, ale ona nevypadala, že by na svém výroku chtěla cokoliv měnit. Takže jsem se vypotácel ven, kde na mě čekal pobaveně se tvářící Tom. Hned se ke mně hrnul.
„Řekla mi, že budu multimilionář. Jak jsi dopadl ty?“ Copak jsem se mu mohl svěřit? Ale jestli to je opravdu moje budoucnost, nějak se mi povede najít Adama i v příštím životě a budu s ním. A vůbec nezáleží na tom, jak! A basta!
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
U této povídky se musím pořád smát moc dík.