autor: Luki
„Ah, jsi tak velkej…“ vzrušení prostupovalo celým mým tělem při pohledu na obrazovku notebooku, na kterém jsem si, už nevím po kolikáté, pouštěl to koupené gay porno. Lehkými tahy jsem přejížděl po svém mužství, zatímco jsem hltal dění na monitoru. Nějaký dobře udělaný týpek si tam právě podával svého milence, který nápadně připomínal Adama, a nutno dodat, že si to oba maximálně užívali a já s nimi. Bože, tohle chci opravdu moc dělat s Adamem… ještě pár tahů a udělám se jenom z té představy…
„Doručovací služba, pane Kaulitzi!“ Šokovaně jsem vyskočil na nohy, jako by Adam mohl vidět i přes výplň dveří, co právě dělám.
„Ehm… jo, už jdu!“ Sakra, sakra, sakra. „Musím si natáhnout kalhoty a umýt ruce.“ Tiše jsem si mumlal a totálně jsem zmatkoval. Málem jsem se přerazil, jak jsem se pokoušel co nejrychleji nasoukat do nohavic, a při pokusu zapnout si zip, jsem do něj málem přivřel celou svou výbavičku. Ještě honem do koupelny…
„Omlouvám se, že jste musel čekat.“ Prudce jsem otevřel dveře a myslím, že na mně muselo být poznat, co jsem dělal, protože jsem byl celý zrudlý a udýchaný spěchem. Adam byl ale třída a jenom se rozkošně usmíval.
„Žádný problém. Prosím, váš podpis zde.“ Strčil mi pod nos papír, který bych dokázal podepsat i poslepu, a pak jsem si od Adama převzal balíček. Dneska měl můj sexy doručovatel vyhrnuté rukávy od svého trička s logem firmy, a tak jsem se zálibně zahleděl na jeho silná předloktí. Pak jsem si ale všiml krvavého šrámu, který mu hyzdil jinak dokonalou pokožku.
„Co jste si to udělal s rukou?“ Muselo to bolet, i když Adam nevypadal, že by si toho vůbec všiml.
„Cože? Jé, asi jsem se škrábl, když jsem vytahoval váš balíček.“ Překvapeně si prohlížel dlouhý škrábanec, ze kterého slabě vytékala krev.
„Ošetřím vám to!“ A dřív, než stačil Adam jakkoliv zaprotestovat, jsem se hrnul ke své malé lékárničce.
Adam trpělivě čekal, až si všechno připravím. Poklidně sledoval mou práci na jeho předloktí a já se snažil důkladně mu ránu vyčistit. A pak ji co nejlépe obvázat, aby se mu rána nezanítila. Byl trpělivý a ani slůvkem nezaprotestoval, že mi to trvalo moc dlouho. Dobře, užíval jsem si dotýkat se jeho kůže. Téměř jsem se tetelil blahem cítit pod svými prsty horkost jeho těla.
Když už se opravdu nedalo nic jiného dělat, upustil jsem jeho ruku s tichým povzdechem. Adamovi nezmizel ze rtů jeho vždy přítomný milý úsměv a poděkoval mi za ošetření.
„To nic nebylo, vážně.“ Rozloučili jsme se a já zapadl zpátky do bytu. Uááááá, vážně jsem se ho dotýkal. V hlavě se mi vyrojily nebezpečné představy… přál bych si, abych mu mohl ten škrábanec olíznout, a pak bych se přesunul níž… a lízal bych pak něco úplně jiného…
„Eh… pane Bille, tohle byste asi neměl…“
To by byla taková nádhera. Hmm… nechci ztratit ten pocit, který mi zůstal na rukou z jeho kůže.
„Teď už nemůžu pokračovat v tom, co jsem dělal předtím, než přišel.“ Ach jo…
Na plotně si vesele bublal plný hrnec mého dnešního oběda.
„Hm… udělal jsem toho kari nějak moc.“ Zamíchal jsem obsah hrnce a do nosu mě udeřila příjemná vůně. Miloval jsem kari, ale tohle množství jsem opravdu nevychytal.
Ding, dong.
Nejistě jsem se odvrátil od plotny a zadíval se na dveře. Co to? Jenom co jsem otevřel, srdce mi poskočilo radostí. Adam. Já si ale přece nic neobjednal, nebo jo?
„Ehm, zdravím.“ Nejistě jsem přešlápl z nohy na nohu.
„Dobrý den. Nejsem tu dneska s balíčkem.“ Adam se natáhl dozadu za sebe. „Přinesl jsem vám něco jiného. Dárek za vaši včerejší péči. Jsou to jenom reklamní předměty naší firmy. Já vím, není to nic moc, ale…“ Adam ke mně natáhl ruku, ve které třímal bloček, propisku a malinký ručníček s logem jejich přepravní firmy. Vše pečlivě zabalené.
„To je pro mě?“ Překvapeně jsem vydechl. Adam se zasmál.
„Ještě jednou díky.“ Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, třeba pozvat jej na to velké množství kari, byl pryč. Mou čirou radost ale nemohlo nic zkalit. Dárek! A od Adama! Pro mě! V poslední době se toho stalo tolik dobrého. Doufám, že mě štěstí neopustí. Celý rozradostněný jsem zavřel dveře a téměř jsem vtančil zpět do bytu.
„Ahoj. Vidím, že jsi dnes v dobré náladě.“ Šokem jsem se málem zadusil vlastní slinou. Za stolem se totiž spokojeně rozvaloval můj nemožný soused Tom.
„Zase jsi sem vlezl balkonem?“ Kdybych neměl takovou radost z nečekané Adamovy návštěvy, roztrhnul bych Toma jako hada.
„Přilákala mě vůně toho kari. Můžu dostat porci?“ Nevinně se na mě usmíval. Hlasitě jsem si povzdechl. Co jsem s ním měl dělat? Nevím proč, ale nemohl jsem na něj být naštvaný dlouho, a navíc jsem toho kari vážně udělal moc. Takže jsem tomu příživníkovi naložil pořádnou porci kari s rýží. Ať klidně praskne.
„Vypadá to dobře.“ Tom si s nadšením prohlížel svou porci. Docela mě to potěšilo. Ovšem hned na to následovala další Tomova poznámka po tom, co ochutnal první lžíci. „Ale něco tomu chybí. Že by relish? Nemáš nějaký?“ Ach jo, je tak příšerně otravný… zmučeně jsem se šel kouknout do skříňky s kořením. Proč mu vždycky dovolím tu existovat? Chtěl jsem si svoji radost užít sám, a místo toho je tady ten pitomec. Nakonec jsem našel pikantní koření, které Tom požadoval, a i když už bylo prošlé, bylo mi to vlastně jedno. Maximálně se z toho Tom podělá…
Otočil jsem se k jídelní části své malé garsonky a našel Toma, jak něco utírá.
„Co to děláš?“ Nejistě jsem k němu došel.
„Promiň. Trochu jsem ukápl.“ Omluvně se na mě kouknul a dál utíral kari do… „Našel jsem tu nějaký ručník, tak to utírám.“
Naštvaně jsem mu vytrhl ten nebohý kousek textilie a plný děsu si prohlížel ten nechutný flek, který se Tomovi na něm povedlo vyrobit. Byl to ten ručníček od Adama. Hodil jsem vražedným pohledem po Tomovi. Ten najednou dost nejistě postával docela blízko balkonovým dveřím. Myslím, že ho moje reakce překvapila. Nemyslím, že čekal, že budu takhle vyvádět, ale mně se chtělo brečet. Ten flek z toho už nedostanu. Tom si odkašlal, najednou měl nějak moc na spěch.
„Zrovna jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl něco udělat. Díky za to kari.“ Pitomec Tom. Búúú… fňuk…
* pokračování příště *
autor: Luki
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Parádní já bych jej tým ručníkem flákla.
Ten Bill má takovou smůlu… 😀 nebo Tom je takový škodík? 😉