autor: Malámúza
Tom na Vanessu skutečně mluvil, dokud neusnula, ale jemu se po zbytek noci spánek vyhýbal. Bože, políbil Billa. Políbil ho. Kdyby Billa jen nechal, aby mu dal jednoduchou pusu, mohl by to ze své mysli odtlačit, ale tohle. Tohle ne. Nikdy dříve si nedokázal vzpomenout, jaké to bylo. Ta noc byla v nejlepším případě jako v mlze a jeho sny obsahovaly spíše emoce než pocity. Ale… Billovy rty…
Ráno se rozhodl.
Tom vzhlédl od postele, kde ležel jeho napůl sbalený kufr, se zmuchlaným tričkem v rukách. Byl trochu překvapený, když ve dveřích spatřil Billa, i když by asi neměl být. Upřímně řečeno, měl by být více překvapený, že ho Bill minulou noc nenásledoval na chodbu.
Tom hodil tričko do zavazadla a sehnul se k podlaze pro další. „Odcházím,“ řekl jednoduše. Opravdu neměl náladu říkat Billovi věci, které už věděl.
„Odcházíš.“
„To jsem řekl.“ Tom riskl další pohled na svého bratra. „Prosím, řekni mi, že se nebudeš snažit mě zastavit?“ Po tom, co se včera večer stalo, si Bill prostě nemohl myslet, že je tohle cokoliv jiného než dobrý nápad.
„Proč tě zastavovat? Jsi v tom tak dobrý.“ Mělo to Toma přinutit se zarazit, to věděl, a ve své mysli to udělal, ale i přesto dál pokračoval v balení. „Člověk by si myslel, že jsi jako táta.“
„Hej.“ Tom se zastavil a zamával na své dvojče kalhotami. „S tímhle vůbec nezačínej.“ Byla to rána pod pás a on věděl, že to Bill ví. Proto to řekl. Tom se vrátil k tomu, aby cpal své věci do malého kufru, teď už naštvaně.
„Jak můžeš prostě odejít?“ Dožadoval se Bill, přistoupil k Tomovi a sledoval jeho pohyby tam a zpátky od podlahy nebo od skříně k jeho kufru.
„Oh, to je jednoduché,“ řekl Tom cynicky. „Nastoupím do letadla. To odvede většinu práce.“ Měl otevřenou letenku, plánoval ji dnes večer využít.
„Jsi zasraný zbabělec!“
„Ne, Bille, mám svůj zasraný život.“ Tom se znovu zastavil, aby na Billa zazíral. „Mám snoubenku, práci a domov, kam se vrátím.“ Hrubě škubnul kufrem blíž k okraji postele. „Okay?“
Bill jej šokoval, když se naklonil kupředu a s prásknutím zavřel víko kufru téměř na Tomovy ruce, kdyby nebylo jeho rychlých reflexů. Usadil se vedle něj a hleděl na Toma, který na něj zíral nazpět. Byla to bitva dvou vůlí a Tom by se propadnul, kdyby měl prohrát.
„Tohle nebudeme dělat, Bille,“ řekl pomalu, téměř nebezpečně. „Já si nedělám srandu.“
„To ani já.“ Billovy ruce sklouzly z kufru, ale Tom se nepohnul, aby ho znovu otevřel. „Proč se ty prostě můžeš jen tak rozhodnout, kdy budeme vzájemně ve svých životech a kdy ne? Já ti nechybím?“
Tom otevřel ústa a zase je zavřel, představoval si, že musí vypadat jako ryba lapající po dechu. Samozřejmě, že mu Bill chyběl, chyběl mu právě teď, ale o tom to nebylo.
„Protože ty mi chybíš,“ pokračoval Bill, než Tom stačil cokoliv říct. „Chybíš mi po celou dobu. Vedl jsem si skvěle, než ses ukázal, alespoň jsem si na to zvykal, co nejlépe jsem mohl, a teď ses vrátil a dělá mi to v hlavě chaos!“
„Já odcházím!“
„Já nechtěl-“ Bill zasténal a natáhl se, aby si zatahal za vlasy, nechal v nich své ruce zabořené. „Já nechci, abys odešel, tak jsem to nemyslel.“
„Bille, pojďme se k tomu prostě postavit čelem.“ Tom si povzdechl a také se posadil na postel, mezi nimi nyní ležel pouze kufr. „Už tady není nic, co bychom k tomu mohli říct. Co se stalo, stalo se. Teď máme oddělené životy. Já žiju tam, ty žiješ tady.“
„Bože, přál bych si, abych se mohl prostě vrátit k tomu být na tebe naštvaný,“ řekl Bill zpod závěsu svých tmavých vlasů. Znovu zvedl hlavu s hlasitým povzdechem, černý závěs se odhrnul a odhalil tak jeho profil Tomovi. „Ale po včerejší noci…“
Tom se neklidně zavrtěl, stará postel pod ním zavrzala. Minulá noc byla jednou z těch posledních věcí, o které by chtěl mluvit.
„Myslím, že už víc rozumím tomu, proč jsi odešel, i když to bylo pěkně podělané,“ přiznal Bill, jeho hlas byl prapodivně tichý. „A už je mi špatně z hádek. Ještě to nebyl ani týden a už je mi z toho špatně. Je mi špatně z lítosti nad tím, jaké to teď mezi námi je.“
Ta poznámka zůstala viset ve vzduchu chvíli předtím, než Tom polkl a sklopil hlavu. „To je moje vina.“
„Ach, věř mi, já vím,“ odsekl Bill. „Ale pořád je mi z toho špatně.“
Tomovi z toho bylo taky špatně. Bohužel, jediná metoda, kterou znal, která by to alespoň částečně napravila, byla utéct. Udělal to, kvůli čemu přijel – vypustil počáteční bombu. Přijdou i následné interakce, až se přiblíží svatba, možná dokonce i rozhovor s jejich otcem, jejich prarodiči, více setkání s rodiči a se starými přáteli a s Billem. Ale právě teď mu to připadalo jako těsně předtím, než odešel poprvé, jako by se stěny kolem něj uzavíraly a Bill do nich tlačil. Nerozuměl tomu, Tom se tímto způsobem pomalu dusil.
Cítil, že Bill touží přisunout se blíž, ale kufr stál v cestě, už přecpaný, protože Tom nic neposkládal. „Sedím tady.“ Položil ruku na vrchol zavazadla, jen malý kousek od té Tomovy.
Nezáleželo na tom, že Bill tady seděl. Mohl být stejně tak i na druhé straně Atlantiku. Tom nedokázal přeplavat tyto tři centimetry o nic lépe, než dokázal přeplavat ty tři tisíce kilometrů. Nebyl dostatečně silný.
Tom zíral na jejich ruce, ale svým periferním viděním spatřil, jak se Bill zvedl. Postavil se před něj, zablokoval proudící odpolední světlo skrz okno a uvrhl tak Toma do stínu. A pak tam byly ruce na jeho ramenech, paže kolem jeho krku, a Bill klečící před ním. A aniž by nad tím zauvažoval nebo mu dokonce pohlédl do obličeje, Tom Billa zuřivě chytil kolem pasu a přitáhl si jej do zoufalého objetí. Bill se k němu přitiskl a Tom mohl cítit jeho studený nos na krku, který mu odhalovalo jeho volné tričko. Když mu tam Bill tiskl malý polibek, Tom ho nezastavil, jeho roztřesený dech po cestě odfoukl Billovy vlasy.
„Já…“ Začal Bill, než sám sebe přerušil. Vzdychl a Tom to cítil po celé páteři. „… Já chci, abys mě znovu políbil,“ řekl, a neuvolnil ani nepovolil své sevření, když se Tom napjal. Ale náhle se zdál být v Tomově náruči ztuhlejší. „Je to okay? Chtít to?“
Na to Tom nemohl odpovědět. Po celé ty roky si nikdy nedovolil přijmout myšlenku, že by ta opilá noc, kterou spolu strávili, mohla být vzájemná. Bylo by to skoro horší, přemýšlet nad tím tímto způsobem. Jeho sevření se uvolnilo, ale Billovo se místo toho zpevnilo.
„Nedělej to,“ zašeptal.
Tom už se dál neodtáhl, ale ani své sevření nezesílil. „… já tě nemůžu políbit.“ Billovy dlouhé prsty jej hladily na krku, konejšivě, a Tom zavřel oči.
„Tomi…“ řekl, jeho ústa byla stále přitisknutá k Tomově kůži. „Prosím.“
Tomovy prsty sevřely Billův pas nad vzpomínkou, o které si stále ještě nebyl jistý, jestli byla skutečná, a odstrčil ho, ne příliš jemně, málem ho úplně převrátil.
„Ne,“ řekl pevně.
V letadle těsně před odletem a než měl Tom možnost ho vypnout, mu zavibroval telefon a na displeji se objevilo 1 nová zpráva. Aniž by zkontroloval, od koho byla a proti svému nejlepšímu úsudku, ji s povzdechem otevřel.
Tohle je moje nové číslo. Jen pro případ.
„… Žádáme cestující, aby si prosím zapnuli bezpečnostní pásy a vypnuli své mobilní telefony…“
Tom ho vypnul.
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Právě mně Tom pořádně nas… 😠To je takový sebestředný hajzlík! "Nevíme si s tím rady? Tak to budeme ignorovat, nebo před tím rovnou raději utečeme!" Ani jednou ho nenapadlo, že Bill se s tím taky musí něja vypořádat. No a to zlatíčko, nejen že s ním má svatou trpělivost, ale ještě mu dá své nové číslo! Chudáček Bill, musí být strašně nešťastný. Snad si Tom uvědomí co v Billovi strácí.
Děkuji za dnešní díl i když mě tak pekelně nadzved.😊
Zabiju ho…
To je vůl, to snad není pravda. Chápu, že měl výčitky, když si mysleli, že Billa jen využil. Ale teď už ví, že je to vzájemné, tak proč se chová jako srab? Tím že před tím uteče, vůbec nic nevyřeší. Bude mu to v té duté hlavě hlodat ještě víc než předtím.
Děkuji za překlad Zuzu
Debil debil na entou vůbec jej nezajímá jak je Billovi.
Tom je skutečně obrovský zabedněnec! Tímhle dílem mě doopravdy naštval, protože by mě nenapadlo, že se prostě sbalí a opět uteče. Proč?! Proč před tím pořád zavírá oči? Proč to nechce vyřešit? Vůbec si neuvědomuje, co svým odchodem, a pak návratem domů způsobil. Jaký zmatek Billovi dělá nejen v jeho hlavě, ale i v jeho životě. Bill je ten, co se po celou dobu musí vypořádávat i s dotazy rodičů a všech z kapely. Tom si jednoduše odjede a žije si tam svůj rozjetý život, kde nemusí nic řešit. Opravdu moc mě naštval, a zklamal. Nečekala bych, že zase tak zbaběle uteče.
Bill je šílené zlatíčko a já opravdu nechápu, kde bere tu trpělivost s Tomem. Teď prostě nezbývá než doufat, že Tom nebude moct spát a dělat nic jiného kvůli všem výčitkám svědomí a vrátí se zase zpět domů.
Moc se těším na další pokračování a děkuji za překlad, Zuzu! 🙂